Yemi o budoucnosti, kreativitě a (sebe)vzdělávání

Yemi o budoucnosti, kreativitě a (sebe)vzdělávání

Yemi je úspěšný podnikatel a inovátor v různých dynamických odvětvích, které mají společnou jednu věc, budoucnost. V rozhovoru uslyšíte řadu témat z oblasti kreativity, vzdělávánání se, inovací a budoucnosti.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Vítejte u dalšího dílu podcastu PROTI PROUDU, mým dnešním hostem je Yemi AD. Yemiho je těžké představit pomocí jednoduchých nálepek. Ve své kariéře se věnoval tanci, herectví, choreografii, umělecké režii, ale stojí i třeba za firmou, která pořádá eventy nebo marketingové kampaně. Co je zajímavý, je, že ve všech tědlech odvětvích dosáhl na špičku, a to nejen v Čechách, ale často i ve světě. To, proč je pro mě Yemi jedinečný a proč jsem se opravdu měsíce, možná i roky snažil, aby se objevil v podcastu PROTI PROUDU, je, že svojí kreativitou nezůstává v jednom oboru a je vlastně úspěšný podnikatel a inovátor v různých dynamických odvětvích, které mají společnou jednu věc, a to budoucnost. V tomhle rozhovoru se dozvíte, jak Yemi přistupuje ke kreativitě, jak bojovat se zacyklením a taky tipy na řízení kreativního týmu. K tomu všemu navíc uslyšíte spoustu zajímavých a užitečných informací ze zákulisí hned několika různých branží. A teď už můj host Yemi AD.

Yemi, díky moc, že sis udělal čas ve svým nabitým programu, abysme si tady popovídali, já vždycky hrozně rád povídám s lidma, který  podle mě se jim povedlo bejt dobrý v tom, co dělaj, a není to třeba jenom jedna oblast, ale jsou schopní skákat z oblasti na oblast, což mám pocit, ty seš pro mě takovej jako prototyp člověka, kterej dělá spoustu věcí a spoustu věcí mu docela jde, a vždycky jako čekám, co vymyslíš novýho.

 

Děkuju, já jsem se taky těšil. že konečně si popovídám tady v „legendery” PROTI PROUDU. 

 

To rád slyším. Já bych to možná začal trošičku chronologicky, protože já mám pocit, že takový tvý začátky jsou spojený hodně s tancem, jak ty ses vlastně k tanci dostal, pokud na chvíli vrátíme do tvýho dětství nebo kdy ty jsi s tím začínal?

 

Hele, já jsem tancoval poprvé vlastně na sídlišti za hokejkou v  Liberci, pak vlastně jsem začínal dělat gymnastiku a sportovní aerobik, protože vlastně jsme měl možnost jakoby závodit. Takže já jsem se k tomu tanci dostal trošku oklikou. A tančit jsem začal až třeba v šestnácti. Poměrně jakoby pozdě, hodně lidí říkalo, že to je pozdě, ale to mi říkali většinu života vo všem, co jsem chtěl dělat, že to je pozdě, a jak se ukázalo, pozdě to nebylo 🙂

 

Jak se z Yemiho, člověka, který tancoval, jak ses dostal třeba do Esa? Protože já mám pocit, že to bylo taková první možná možnost, kde tě spoustu lidí vidělo jako v tom veřejným  životě, a zjistilo, že teda existuje nějakej Yemi, prostě kluk, kterej se vrhá tady trošku do šoubyznysu a tady těch podobnejch věcí.

 

Yemi „ábécédé” nedávno mi někdo poslal video Genzera, jak se napatlal na černo a jako imitoval mě, bylo to moc zajímavý, v dnešní době, době blackface, se na to podívat, tenkrát nikdo to ani nevěděl, že co to vlastně znamená, každopádně Eso se stalo tak, že jsem měl takovou roli Čas v muzikálu Monte Christo, a tam mě viděl jeden dramaturg z Novy a pozval mě na konkurz. A já jsem šel, pak jsem to začal natáčet, a tenkrát jsem ještě ráčkoval, ale šíleně jsem si šlapal na jazyk a musel jsem, pamatuju si, že jsem si říkal, budu dělat v televizi prostě, budu tam moderovat, a všichni si ťukali na čelo, říkali, no ty by ses měl naučit nejdřív mluvit, a mě to úplně strašně pálilo, tak jsem chodil na logopedii, obcházel jsem různý, učitelku rétoriky jsem měl, a máknul jsem na tom a během půl roku jsem to vyčistil, no.

 

Fakt jo?

 

Ty jo, asi úplně ne 🙂 ale snažil jsem se. 

 

Mně tohle říkají lidi do dneška, přesně jsem jednu dobu chodit na kurzy rétoriky nebo nějakýho mluvení na veřejnosti, a já jsem vždycky odcházel z tý hodiny, jakože ta paní říkala, vy jako někde mluvíte, jo? A to někdo poslouchá? To se nedá poslouchat, dycky jsem odcházel po tý hodině úplně skleslej a říkal jsem si, už bych asi v životě neměl mluvit…

 

A to je nejhorší, že vlastně dřív to tak bylo, že byla ta normalizace, že všichni, že byla nějaká představa o tom, jak by měl mluvit člověk v televizi, když řek něco nespisovně nebo měl nějakou slovní vadu, tak to byl problém, ale tenkrát jsme měli Havla, že jo, Havel taky ráčkoval, já jsem si říkal, že když může prezident, tak na tom nemůže být nic tak špatnýho, jo a tak to jsem si odůvodňoval až do tý doby, než jsem pochopil, že vlastně, že jazyk je jenom další sval, ale že vlastně se dá naučit, že když se člověk na to zasoustředí, ale spíš jakoby je to blbý psychicky, že člověka to jako deptá, no, anebo že se pak nemůže soustředit na ten obsah, protože řeší tu formu.

 

Asi jsi taky přišel na to, že to je hodně o tom tréninku, protože  já jsem si ze začátku myslel, že si vezmu nějakej kurz a že budu chodit teda jednou tejdně na hodinu, a voni mě naučej dobře mluvit, že jo, a pak jsem zjistil, že když člověk dvacet nebo třicet, nebo jak dlouho, let nějak mluví, tak za hodinu tejdně se to nevodnaučíš. 

 

Je to tak, hlavně je potřeba to opakovat, opakovat ráno, večer, pořád jako dokola, ale to je vlastně se vším, i když třeba píšeš sloh, nebo tančíš, nebo řídíš, prostě to opakování je to, co z nás dělá mistry. 

 

Mně se líbilo, ty jsi někde řek, že pro tebe je umění i tanec o hledání současnýho jazyka,  můžeš to trošku vysvětlit?

 

Ehm. Já si myslím, že vlastně umění, jehož je tanec součástí, v podstatě vzniká, aby synchronizovalo společnost, protože vlastně tím, že se něco zamkne do nějakýho jako, do nějaký výstavy nebo nějakýho aktu, tak vlastně lidi tím vyjadřujou, co se teď děje, samozřejmě může bejt, jako že někdo kopíruje historický styly, nebo tak, ale to samozřejmě taky je umění, ale já se bavím o tom účelu, a když se na to pak lidi podívaj, nebo o tom mluvej, tak na to každej má úplně jinej pohled, jinej názor, a vlastně tím, že sdílej ten názor na tu věc, tak vlastně se synchronizujou a odkrývaj to, o čem by normálně jako nemluvili, podle mě ta ambice vystihnout ten současnej jazyk je jako důležitá, protože  to je vlastně v hudbě, že jo, když se podíváš na to, jak se vyvíjela hudba, ať už to je vliv toho, že se, já nevím, že se začali vozil otroci z Afriky do Ameriky a změnilo to tu hudební scénu, nebo že začali v hudbě fungovat elektronický pomůcky a zase to změnilo tu scénu, dycky to přines současnej vývoj, ať už v demografii, nebo v technologii, nebo v náboženství, ve válce, a to byl nějakej akt současnosti, a to umění na to prostě reaguje a ten tanec by měl taky, a to mě na tom baví.

 

Máš ta třeba ještě v tanci nějaký mety? Nebo ty mety, který sis představoval v těch šestnácti, když jsi začínal tancovat, už máš splněný a proto ses mohl přesunout do nějakejch jinejch oblastí?

 

Já to moc nemám jakože olympiáda, budu jako vyhrávat medaile, ale spíš se snažím pronikat jako dál, protože vlastně nejdřív, že jo, to byl tanec, pak to byla choreografie, pak nějaká režie, nějaký producentství, pak jsem se vrhnul vedle toho do nějakýho „artdirection” nějaký média, marketing, a vlastně v každým tom oboru vlastně pak zjišťuješ na konci, že ty věci jsou podobný, že to, co používáš na jednom místě, můžeš používat jinde, a já nemám tu metu, že bych chtěl něco dokázat, ale že bych se chtěl něco naučit, novýho, a vlastně  tím, že se ten svět pořád mění, tak vlastně není nikdy toho konec, jo, že se člověk učí nový věci, akorát co mě nebaví, je opakovat věci dokola na jednom místě, já nemám rád tu rutinu, takže mě baví se pouštět, většinou když tvořím, když jsem dělal třeba turné v Americe, tak když jsme to tvořili, tak to byl nejšťastnější můj moment, ale ve chvíli, kdy to bylo hotový, dvakrát třikrát se to vodjelo, tak já už jsem si říkal, jo, pojďme dělat něco novýho, už to umíte všichni, jede to, lidi tleskaj, má to dobrou energii a pojďme jako dál. 

 

A vono se to pak jeda třeba stokrát ne?

 

Přesně tak, pak to začne bejt ta továrna, a to zase jsou jiný lidi, který milujou to opakování, protože jsou lidi, co se rádi dívej jednou, dvakrát na jeden film, a já se třeba nikdy nedívám dvakrát na jeden film, to musí být třeba po deseti, dvaceti letech, abych zapomněl, protože mě vadí to, že se nestane nic jinak, jo, a ta svoboda toho, že se může stát něco jinak, při tom začátku, když něco tvoříš, je prostě pro mě ta energie.  Ale jsou jiný lidí, který tím, že opakujou věci dokola, tak furt v tom hledají nový a nový zase perspektivy, nebo tak, ale to je jiná povaha. 

 

Mně přijde zajímavý, že většina umělců v uvozovkách aby se uživila, tak musíš tu věc, kterou zvládneš, opakovat furt, furt, furt, furt, a stát se v tom tím mistrem, jak jsi říkal, ale často to je opakování těch samejch věcí. 

 

No, víš co, ono takový to aby se uživili, aby se ten uživil, aby se tam ten uživil, a systém není vlastně vhodnej nebo není dost přívětivej nebo nám nepřeje, my si za to nemůžem, tak z tohodle jsem prostě vyrost a postarat se sám o sebe podle mne je nějaká práce, jako u zdravýho člověka, kterej žije ve zdravým prostředí, což jakoby tady je zdravý prostředí, tak by neměla bejt práce navíc těch prvních dvacet let, ať už člověk dělá v umění nebo v něčem,   člověk může dělat dvě zaměstnání, může dělat tři zaměstnání, nebo může dělat něco z domova a pak něco z terénu, ale není dobrý se na něco spolíhat nebo to někomu dávat za vinu, každý povolání je nějaký, umění není jiný než cokoliv jinýho, a  to jak to dělat, aby člověk uspěl, tak to si člověk může jako my dneska velmi jednoduše najít prostě on-line, takže tak.

 

Mně přijde zajímavý, že jo, že v tý dnešní době všechny informace máš k dispozici, není to o tom, že by někdo neměl nějaký informace vo tom jak uspět, protože přesně na internetu, ať už těch zdarma informací nebo těch knížek nebo videí nebo informací, který jsou za pár korun, je vlastně tolik, že ten problém není úplně v nedostatku informací. 

 

Já jsem byl nedávno na workshopu „Vika Maradže”, což je takovej úžasnej spíkr z Kanady,  indickýho původu, kterej dělá úplně hustý mise a vyjednává, když chtějí výkupný za únos, pomáhal na Slovensku vládě sestavovat a tak, a on říkal, že něco jinak uděláš, aby něco jinýho jsi měl, a tak když něco nemáš, tak  se začneš chovat jinak, abys to měl, nebo začneš dělat něco jinak, aby si něco jinýho měl, ale na konci stejně skončíš s tím, že  máš furt to samý prostě a nemáš něco jinýho, a ten konflikt je v tom, že vlastně, vono to je v angličtině, you do and you have, ale to, že něco děláš, ještě neznamená, že budeš mít něco jinýho, protože důležitější je to, jako kdo to dělá, takže vlastně ta změna přichází, až teprve když dokážeš nejdřív transformovat opravdu sebe skrz jak úhel pohledu, jak se díváš na věci, tak prostě jakoby sebe, a teprve pak děláš věci jinak, jako opravdu, a ne jenom jakoby zištně a jako logicky, prostě často tydle ty věci jsou za rohem a v tom našem jakoby stínu, kterej si neuvědomujeme, protože každej den chodíme do práce,  máme ty denní problémy, a zacyklíme se, a prostě v tom zacyklení nám spousta věcí uniká. Taky hezká věc, co von říkal, je, že vlastně jsou věci, co víš, že víš, těch je jako vlastně málo, pak jsou věci, co víš, že nevíš, těch je jako víc,  a pak jsou věci, vo kterejch nevíš, že je nevíš, a těch je většina, a vlastně v těchle těch stínech toho se nacházej ty věci, který je potřeba hledat, no.

 

Napadá tě třeba, jak se dostat z toho zacyklení a tydle věci víc vidět nebo hledat? Děláš to nějak ty trošku?

 

Dělám to, nejtěžší úkol třeba pro mě bylo a je vydat se mimo, že jo teď je to ta fráze, vydat se mimo svoji komfortní zónu, mimo vůbec svoje prostředí třeba, někam daleko jinam, do jiný kultury, kde se jinak mluví, lidi se jinak chovaj, a jet jako sám. Protože když se furt obklopenej, tak každý oči, který se na tebe dívaj, tě nutěj k tomu, aby jsi vyplňoval sociální koncept, aby jsi vyplňoval tu představu o tom, jak bys chtěl, aby ostatní lidi tě viděli. Ale v tu chvíli, když to porušíš a jdeš mimo todle to naše prostředí,  tak lidi od tebe mají jiný očekávání, jinak se na tebe dívaj, a ty můžeš znova stavět sebe, jak chceš, co jim řekneš, že seš, no to seš, a v tu chvíli se dostáváš z toho zacyklení a seš schopnej si spoustu věci uvědomit, protože  na chvíli, o no se to nezdá, ale ten mozek, jak je na to navyklej, tak on velkou, obrovskej objem a kapacitu stravuje jenom na to vystavění toho jako „šut bí”, jak bychom rádi, abysme byli.

 

Mně přijde zajímavý, že vlastně, to je vlastně dobře, že jo, protože ty bys to měl stavět znova a znova ideálně.  A já mám i občas pocit, slyšel jsem takovou zajímavou myšlenku, že vlstaně uzavřít se do nějaký identity je hrozně škodlivý, kdyby ty sis na začátku řek, já jsem tanečník a budu tanečník, tak možná nejspíš nikdy neděláš ty další věci, protože přece jsem tanečník, tak proč bych…

 

Za prvé, hele, ta společnost tě k tomu nutí, já jsem vlastně, když jsem začal jakoby dělat tanec, tak si nepřeješ nic víc, než jenom aby lidi uznali to, že to, co děláš, jako děláš dobře, a když za to bojuješ tak dlouhou dobu, tak když už to konečně dosáhneš, tak vlastně v ten moment to opouštět je kontraintuitivní,  a to si na začátku neuvědomíš, ale pak vlastně voni ti daj nálepku, a takovou ji máš, a teď na mý úrovni je to ještě o to složitější, že tu nálepku maj novináři a často já musím s nima bojovat, aby nepsali, že jsem tanečník, protože já už prostě se tím neživím, jako budu to milovat, vždycky budu rád tančit, ale to že jakoby rád tančím, neznamená, že jsem tanečník, prostě to je věc, naposledy já jsem se živil tancem před patnácti lety, a patnáct let mi trvá, aby vlastně jsem to odmazal, a aby tam se vešly  jako jiný věci, a to si myslím, že je u všech lidí, že vlastně je to komfortnější, protože lidi si na to zvyknou, ty si na to zvykneš, lidi ti tak říkaj, a nikdo vo tom nemusí moc přemejšlet, je to takový jakoby zkratka. Ale vlastně ve finále ten osobní brent  definuje částečně nejenom to, jak se na tebe lidi budou dívat, ale i tu  cestu, kterou se vydáváš, protože samozřejmě to, co vyzařuješ, ty šance ti přicházejí do života, takže je potřeba na tom pracovat a ty věci měnit, tu perspektivu,  a zároveň hledat ty nový cesty. 

 

Mne zaujalo, ty jsi předtím zmínil, že vlastně všechny ty věci, který děláš, jsou trošku postavený na podobných principech,  nebo že tam jako fungujou podobný věci, mám pocit, že takovej základ kolem těch věcí, který děláš, je ta kreativita, vymejšlení nějakých věcí, který možná nebyly vymyšlený, nebo zkombinování věcí, který takhle zkombinovaný ještě nebyly, napadne tě možná, jaký jsou ty podobný principy, který jsou stejný, ať děláš „art direction” nebo produkci nebo choreo?

 

No, myslím si, že asi ze dvou úhlů, jeden úhel je, když jakoby vedeš kreativní tým, když vedeš kreativní tým, tak je jedno, jestli vedeš kreativní tým a tvoříte videoklip, nebo tvoříte turné, nebo děláte konference, ale dycky to je o tý kreativitě, a častokrát je to o tom, že můžeš zapnout hlavu a můžeš si říct já to vymyslím, a teď támhle jsem viděl tohle, támhle jsem viděl tohle, teď to jako nějak spojuješ, a je to o tom, že se inspiruješ tím prostředím, ale většinou vymyslíš nějakou jenom inovaci, že už něco takovýho existuje, a ty to jenom trošku vytuníš. Ale když chceš vymyslet něco úplně novýho, co ještě jako neexistovalo, tak je potřeba nezapínat tolik ten mozek, jako spíš to podvědomí, a vopravdu na takový věci člověk přichází úplně jako bezděky, jakože seš v situaci, kdy by tě nikdy nenapadlo, že tě něco takovýho může nenadnout.  Jo, že ty věci přicházej nečekaně, jako v jiný momenty, já jsem takhle to třeba měl, když jsem po dlouhý době měl jakoby den volna, ležel jsem někde v Indonésii prostě, a vlastně já se nerad nudím, ale tam jsem si uvědomil, to bylo před lety, že vlastně to bylo hrozně důležitý, že jsem se ten den nudil, protože mě napadlo něco, co mě ovlivnilo dalších pět let života, jo a to jsou takový věci, který člověk si pak zapamatuje, křižovatky, a snaží se dát jim, i když to třeba není racionální, dát jim jakoby ten prostor, aby to nebylo jenom to zacyklení.

 

Snažíš se teďkon tvořit si trošku víc ten prostor, kdy si dovolíš se nudit?

 

Jo. Snažím, protože já jak jsem vlastně většinu života byl workoholik, že jsem fakt šel z práce do práce, abych toho hodně stihnul, protože není to jen tak, ať už jsem přišel z Liberce do Prahy, nebo jsem jel z Prahy do LA, nebo jsem pak jezdi po tý Asii, tak prostě to vždycky bylo tak, že jsem musel bejt napřed, a častokrát jsem cejtil, že to tělo to odnáší, takže jsem se snažil najít si v tom nějakou rovnováhu, a samozřejmě člověk taky stárne, takže to tělo  vono si o tu rovnováhu samo řekne, a teďkonc to tak mám, no, že chodím, že fakt jako snažím se hodně investovat do dobrýho jídla,  snažím se chodit na různý terapie, když mě třeba bolí, když vím, že jsem si něco pohnul v rameni nebo tak, protože pořád se jako hejbu, pořád mám nějakej fyzickej výkon, tak to nezanedbávám, když mně něco je, tak se snažím poslouchat.

 

Kdy se z tance staly „eventy”? Byl to nějakej jako postupnej přelom? Kdy sis řek, že začneš tvořit nějaký akce?

 

To všechno bylo úplně organický, my jsme nejdřív měli taneční skupinu, až pak jsme zjistili, že vlastně narážíme na strop výkonnosti jako toho, jak může vypadat stage, a jak můžou svítit světa, jaký efekty tam můžou bejt, že jsem potřebovali jako kontrolovat i to prostředí, tak jsme začali dělat tu produkci, potom zase jsme zjistili, že teda potřebujeme získat víc prostředků pro tanečníky, aby mohli trénovat, aby se tomu mohli věnovat, tak jsme založili talentovou agenturu a začali jsme nabízet tanečníky do reklam, do kampaní, to je „jetpeople?”, potom jsem zjistili, že ještě by bylo dobrý, abysme si dokázali dělat jakoby reklamu, ne ty naše akce, eventy, tak jsme začali dělat média, a takhle vlastně pomalu to rostlo, a vlastně na konci dne člověk si řekne, hele, tím, že to postavíte na zelený louce, tím, že to není převzatý, nebo že to není vokoukaný, tak vlastně je to jiný, než to dělá zbytek trhu. A vy zjistíte, že to ale je efektivní, a pak si řeknete, když je to dost dobrý pro mě, možná by to třeba ocenil někdo jinej, a takhle jakoby začlo to, že si to najímaj dneska firmy jako je T-Mobile, nebo Google, nebo další a je to pro ně dost zajímavý, jako to bylo kdysi pro nás, což je vtipný. 

 

Mne by možná zajímalo, protože mám pocit, že spoustu kreativních lidí má trošku problémy s takovým tím delegováním, víš, a…

 

To já mám taky 🙂

 

Jo a  ty máš ty různý firmy, ty různý obory, do toho samozřejmě děláš spoustu věci jakoby sám osobně, jak se ti to daří nastavit tak, jako když jedeš do Ameriky nebo do Asie, tak aby to fungovalo tady? 

 

Hele, to nestavení je těžký, ale v podstatě přišla doba, kdy jsem neměl na výběr, byl rok 2010, já jsem tady měl obrovskou akci pro Adidas, kdy jsme dělali prostě takový čtyřdenní jako asi ve čtyřech sportovních halách někde prostě na Moravě, přijeli lidi z celý Evropy, my jsme tam měli pro ně jako ukazovat nový kolekce pro příští rok, a byla to jedna z největších eventů, který jsme měli do tý doby,  který jsem zažil, a shodou okolností to byl tenkrát velkej badžet,  což v Čechách není úplně běžný, a ještě jsem to přetáhli z cizí země, takže jsme byli i hrdý na to, že jsme to dostali sem do Čech, že ty peníze se jako utratěj tady, a to bylo super, ale do toho zavolal „kaněvest” a musel jsem jet připravovat turné tam. A tam jako vím, že jsem byl v tý Americe hodně posranej, protože jsem vůbec nevěděl, jestli to dám, a nejednou byla tady ta šance, kterou jsem nemoh odmítnout, a já prostě najednou jsem seděl, pamatuju si, že jsem byl v „sevrlejk”, a seděl jsem prostě u toho počítače, pamatuju si, že jsem měl obrovský pytle pod vočima, protože není nic horšího, než pracovat s LA v Česku, protože ten časovej posun devět hodin to je to nejhorší, z Asie to je super, protože jste furt napřed, vzbudíte se a uděláte si práci a pak můžete všechny hnát, protože vlastně všichni jsou pozdě, ale když jste v LA, tak jakoby se vzbudíte a všichni už mají den za sebou, takže plná schránka mailů prostě, všechny průsery slyšíte naráz, všechno to, co se stalo ze ten den, a samozřejmě v produkci se dějou věci, tak se to dozvíte naráz, takže ten tlak je velkej, jo, no, ale já jsem prostě, málo jsem spal, musel jsem to jako vodkočírovat a takže jsem ve dně dělal na tom „káněm”, v noci jsem dělal na tom Adidasu, a tehdy jsem zjistil, že ne všichni lidi v mým týmu vlastně mě dokážou podržet. Setkal jsem se s hrozně fakt nepříjemnýma věcma, že mě někdo vydíral, hele, jestli neuděláš tohle, tak tady s tím seknu, a to jsem si vůbec neuměl představit, že se jakoby může stát, že s těma lidma, s kterýma jsem, kterým jsem pomáhal, dával jim ty šance a ty podmínky jim dával dobrý, že by se mohlo stát, a samozřejmě to je něco, co nikdy nedopustím, aby mě někdo tlačil ke zdi, takže jsem musel udělat nějaký rozhodnutí, a musel jsem naopak dát třeba důvěru někomu, u koho jsem si nebyl jistej, a u koho jsem si byl jistej, ji vzít. A to mě strašně vyškolilo, protože pak jednak zvládlo se to, pak jsem se vrátil, přiletěl jsem, fyzicky už jsem musel přiletět, ale ta příprava to jsou, že jo, tři čtyři měsíce, co se to připravuje, jak to turné s „kaněm”, tak ten Adidas, a vrátil jsem se a najednou jsem na ty lidi koukal úplně jinak. Že jsem se vrátil a teď vlastně slyšíte tři měsíce lidi v tom hlase po tom telefonu, a pak přijdete zpátky domů a najednou ty lidi maj pro vás úplně jinou energii, než když jste vodjížděl, a takový to povrchní, co jste si mysleli o nich, nebo tak, nebo na základě čeho jste zakládali vlastně ten svůj názor na těch lidech, a to je prostě to, za co já jsem strašně vděčnej, protože to jsou ty momenty, kdy jsem se jakoby spálil nebo kdy jsem udělal ty chyby, který naštěstí jsem vodsral jenom já, naštěstí nakonec ta akce dopadla skvěle, i ta druhá dopadla skvěle, a rozšířili jsem ji, a ta energie, která byla vypocená krví a potem tak ta nás nesla další roky, jo, takže to stálo za to, jo, i když to bylo těžký, ale to mě hodně změnilo, díky tomu dneska můžu bejt kdekoliv na světě a vlastně můžu to vést, a prostě funguje to.

 

Mě napadá, že ještě musí být extrémně těžký tydle ty konfrontace, který jsi asi musel mít s některejma lidma, vlastně dělat na dálku, že jo? Protože je dost těžký to dělat osobně, a teď ještě ta vzdálená komunikace, ať už to je telefon nebo maily, tam se dycky toho spoustu skryje, lidi si domejšlej, co tam třeba nemá bejt, a tak dále…

 

Víš, co ti řeknu? Normálně mně se to, já nevím proč, ale to zase nemůžu nikomu doporučit, ale já osobně mně se pracuje skvěle takhle z cest, protože já vlastně jak jsem, není tam žádnej takovej, jak to říct :-), jako komunikační odpad, jo, jakoby když si chceš s někým fakt pokecat jako kamarád, tak si pustíš ten facetime a fakt si pokecáš a neřešíš čas, ale když s někým potřebuješ vodbavit práci a ti lidi vědí, že jsi na druhým konci světa, tak tě prostě nezdržujou, takže ty si děláš ty věci, seš mnohem rychlejší, jdeš rovnou k věci, musíš si věci opravdu dobře zapsat, musíš správně jako rozdelegovat,  víc jako seš na špičkách, protože víš, že tam fyzicky nejseš, často když seš na tom místě, tak si řekneš, jo, tak zejtra tam zavolám, nebo  až ho uvidím, tak mu to řeknu, jo ale v tom zahraničí to nejde, takže mně se to dělá i líp takhle. 

 

Vám se vlastně v eventech docela dařilo, velmi dobře, vyhráli jste spoustu cen, že jo, a pak jsme si všimnul, že ses začal víc věnovat  digitálu a reklamě a marketingu, proč nedělat to, v čem jste byli evropskí možná světoví a netáhnout to dál a zase  jít trochu někam jinam?

 

Fúha, no tak to je právě ta otázka, to je ta otázka, protože to je to samý, jako proč jsem teda nezůstal u toho tancování? 🙂 Já nevím, jako byli jsme fakt jako upřímně, to, co jsme udělali v tom 2018 v tom roce, tak prostě fakt změnilo nejenom pohled na eventovej průmysl jakoby v Česku, ale vlastně na celým světě.  A ty naše videa a ty naše aktivace já jsem tolikrát viděl zkopírovaný, na tolika trzích se vo tom jako mluvilo, přenášelo, že já jsem si říkal super, já to miluju, já mám rád, když lidi to kopírujou, já s tím nemám vůbec problém, protože k čemu jinýmu tady jsme, než abysme  posouvali ty věci dopředu, a prostě no tak jsme to udělali, dobrý, teď to všichni dělaj, jak to děláme my, no a myslím si, že je čas v tu chvíli říct, jo, tak kde ještě jinde můžeme to jako změnit, nebo to nějak přeskládat, jo a hlavně ty některý věci, který jsme zjistili při těch kampaních, jsme dělali  žejo Mercedes, ten vyhrál ty čtyři ceny, potom jsme dělali ten Adidas a pak jsme dělali v Londýně ten pro Green Line ten „londonlup”, a vlastně my jsme při tom zjistili strašně moc informací, a vlastně ty data, který z toho získáme, tak zase sloužej k tomu, že jsou stavebníma kamenama pro jiný věci,  a dneska ten svět je tak propojenej, že už jakoby je velmi tenká linie mezi eventen, „launčem produktu”, turné, „gerilovou kampaní”, „kontent marketingem”,  do toho jede ta „esdýdží”, prostě, „sustejnabilita”, jo, to jakoby všechno je jeden velkej bazének a v tom prostě plave spoustu ryb, takže nemá smysl bejt v koutě.

 

Ty jsi řek zajímavou věc, že  jste zjistili spoustu dat, to mě hrozně překvapilo, jak jste to měli založený i na výzkumech trhu,  analýze dat a tak dále, což vlastně mám pocit, že spoustu tady těch agentur nedělá. Protože přesně si řekneš, tak něco vymyslíme pěkně a pak to tomu klientovi odprezentujem a prodáme.

 

Ale nedělá to, protože neví, na co se ptát, není těžký zjistit ty data, těžký je zjistit tu otázku, vlastně jako na co se ptát, protože aby věděl, na co se ptát, tak musíš znát lidi. A když jsi zavřenej prostě v office a nemáš čas, protože máš prostě deadline a jazyk na vestě,  tak jdeš s těma scejma kamarádama na to pivo, ale to je hrozně homogenní komunita, ale když prostě seš, že jo, já mám tu taneční školu, takže jsem s malejma, dvanáctiletýma holkama, potom jedu do Moskvy a tam přednáším a tam jsou papaláši a pak zase jinam, takže ten mix, vzorek lidí, s kterým přijdu do kontaktu, je opravdu vobrovskej, a i lidi jakoby u nás v týmu, jo, Marko Bačevič a  Mato a Tomáš a Bára a další lidi, a vlastně díky tomu já třeba zakládám ty svoje věci ne na datech ale na intuici,  ale nejsem hloupej, protože vím, že ten klient to potřebuje jako doložit. Takže pak musím ověřit, jestli ta moje intuice byla správná, jo, takže není to tak, že bysme udělali obrovskej výzkum za milion, tak jako to dělaj všichni a potom hledali, na co se jako zeptáme :-), ale je to tak, že si řeknu, aha, tady cejtim, že tady je ten bast, kde by to mohlo fungovat,  a pak si to ověřujeme právě tím výzkumem, a díky tomu, že děláme v on-line hodně, tak ty výzkumy jsou čím dál tím jednodušší.

 

Mě by zajímalo, jak moc musíš možná jako žonglovat s tím stavět tu firmu na tvým osobním brendu, kterej je velmi silnej, versus budovat brend těch tvejch firem?

 

Hele, proto jsem šel do těch soutěží, já jsem nešel do soutěží, abych jakoby vyhrál medaile, ale protože jsem chtěl , aby to byla „jetproduction”, aby to byl jet, kterej si odnese ty ceny, a ne Yemi. Bylo to těžký, ty novináře nezajímá nic jinýho, než jenom prostě aby, máš nějakou, co říct, no, nějakou vyhledávanost jmen, jo, když tam dáš prostě Karel Gott nebo tam dáš Lady Gaga, tak jsou na to výzkumy a voni schválně tě manévrujou do těch otázek, aby ty jsi řek ty „keywords”, který voni potřebujou, aby to v těch vyhledávačích bylo vysoko, to se mi tolikrát stalo, že mě manipulovali, prostě, já to chápu, je to výkonnost nějaká a tak dál, ale dobře, o tom tady nemluvíme, a teď jsem zapomněl, o čem jsme mluvili…

 

Jak moc tlačíš ten svůj osobní brend? Protože máš americký podnikatele, „Gery Vinetčak”, který to celý postavěj na sobě a dělat brend „Gery” a  řeknou a mimochodem tady mám nějakou agenturu, která pak udělá tu práci.

 

Ehm, ale americkej trh a českej se nedá srovnávat, není to vůbec to samý, jenom díky tomu, že tady ten trh je maličkatej, a tím pádem, vlastně tam stačí bejt i monochromatickej, že člověk může udělat jeden proud a na tom proudu prostě to je žíla zlatá, která z toho může člověk vyžít na celej život, ale tady tím, že máme češtinu, česky mluví jenom pár lidí na světě, a do toho ty trhy jsou kontrolovaný ze zahraničí ty naše, takže je to úplně jinej game, a já jsem šel do těch soutěží proto, abych i aby ty lidi z toho týmu byli hrdý,  protože, že jo, nám se mění lidi zhruba po třech letech, protože pracujeme s „milenalijema”, a to jsou lidi, který jakoby se naučej tu práci u nás, a to se dělo až donedávna, teď jsem si řek, že chci ostařit tým, protože mě je teďkon 38, bylo mi minulej měsíc, a říkal jsem si, jo, už bych chtěl i v tomdle tom oboru, protože už v tanci jsme byli v zahraničí, v eventech jsme byli různě  po světě, že jo, jsme dělali konferenci v New Yorku, Singapuru, Sydney, a teď teda máme ten marketing a to není úplně jednoduchý, jakoby  todle samý zkopírovat, a potřebuju na to prostě jako seniory, no a když jsme měnili ten tým po třech letech, tak vlastně když přišli, ty noví lidi, teď vyhráli vlastně ty ceny, jo, tak já, a něco se stalo, občas s nima promlouvám, říkám, vy mě neserte, vy jste tady půl roku, když přišli, tady si vymrčujete, ale tady jste v agentuře, kde jste nic nedokázali ještě, nic jste nepřinesli, vy tady vyplňujete tabulky nebo děláte tady, jako že děláte, jste nafoukaný, hrdý, jako že co jste, ale v životě jste ještě nic neudělali,  až budete mít za sebou to všechno, co si tady lepíte, jo, že si fotěj, lepíte si na prsa, to udělala ale ta předchozí generace lidí,   který tady byli, proto vy jste sem přišli, abyste teda byli v tý cool agentuře, ale ty starý lidi, který za to můžou, že ta agentura je cool, ty už tady nejsou, to je vaše práce teď, aby ta agentura byla cool, protože to nejsem ten já, že tam budu za pět lidí a pak to bude celý o mně, to ne, to nebyl důvod, proč jsem tvořil tu agenturu,  a baví mě to, protože tendle ten tým vopravdu po dvou letech vyhrál vlastně všechno, takže jakoby to jde, a to nebyli merketéři, to nebyli lidi, který studovali  roky, roky, aby to uměli, to byli normálně lidi z ulice, který měli motivaci a chuť to dělat, takže vím, že to, a samozřejmě mě baví, to není jenom, že ta firma ždímá z lidí energii a pak je zahazuje, ale že ty lidi rostou v tý firmě, rostou, učej se o tom, jak to chodí, prostě jako to chodí dneska, prostě 2020, teďkom teda se znovu měnil ten tým, teďkonc se to děje, a poprvé jsem se rozhod, že ho budu ostařovat, a hledám seniory, protože chci tendle ten systém změnit, abych získal větší stabilitu, a udělal nějaký další změny v životě. 

 

Mně přijde zajímavý, spoustu lidí nadává na zaměstnance, a mně přijde, že spousta lidí nedá těm lidem možnost jako vyrůst, voni se diví, že ti lidi po dvou letech odejdou, ale když se jich zeptáš, ale dal jsi těm lidem možnost  po těch dvou letech se někam posunout nebo dělat trošku něco jinýho, nebo takhle, tak spousta lidí řekne, no vlastně ne. 

 

No, jakoby víš co, ono se to lehko říká. Když seš jako owner, máš prostě spravovat desetimilionovej badžet pro klienta, seš za něj zodpovědnej, a máš tam partu „mileniálů”, tak jako dáš jim zodpovědnost ve chvíli, kdy víš, že si ji zaslouží, jo, a voni často mají pocit, že ji zaslouží dřív, než si ji zaslouží 🙂  takže to je, myslím, takový synonymum dnešní doby, jak je ta krátká, ten „šortetenšnsment”, ta krátká pozornost, a jak za všechno dostáváme ty metály, like, hvězdičky, super, furt se jako chválíme, tak jako po americku, tak když ty pochvaly nepřicházejí v tý frekvenci, ve který tepe ta společnost, tak je tam to neštěstí, to zklamání, ta depka, což je trošku nebezpečný, protože některý věci prostě musej zaschnout, jo, jako když stavíš dům, dáš tam ty cihly, tak nemůžeš se hned do toho vopřít druhej den, protože to spadne, a stejně tak je to s tím kraftem, když něco děláš, musíš mít ty návyky a tak dál, musíš vymejšlet jiný metody, jak vlastně motivovat ty lidi, já třeba, můj přístup je ten, že se snažím bejt k těm lidem neformální, ne každej to snese, protože to se dotýká mnohem víc toho člověka, protože to je hodně osobní, protože když už někomu něco vyčtu nebo dávám kritiku, tak bych chtěl, aby ty lidi věděli, že mně na nich záleží, mně záleží, mám je rád,  záleží mi na tom, aby fakt byli lepší, prostě, a nedělám to proto, že si z domova nesu nějaký sračky a chci, aby se někdo cejtil špatně, nebo aby se mi tam klepali nebo abych si na někom něco dokazoval, prostě opravdu se snažím tlačit ty lidi dopředu, ale já vím, že ty, který nejsou nějaký zakomplexovaný nebo nemaj nějaký poruchy, tak vím, že to cejtěj, že to je, jako ta emoce je cejtit, že to je důležitý v „lídršipu” nebejt  jenom formální, nehledat nějaký mechanický způsoby, jak jakoby v uvozovkách motivovat, abyste jim nemusel tu zodpovědnost dát, ale aby si mysleli, jo, taková manipulace, to si myslím, že není to správný, myslím, že ty lidi musej slyšet pravdu, jak to je, a chápat, že jsme na stejný cestě. 

 

Mně přijde zajímavý, jak jsi říkal, že vlastně lidi cejtěj tu emoci, já mám pocit, že jsi taky mluvil o tom, jak vlastně marketing je hrozně moc o těch emocích taky, že jo, a mám pocit, že spoustu lidí si to dneska začíná uvědomovat, a že to tam nějak jako směřuje, narážím na to, že vlastně ta autenticita a ty věci z „bekstejže” a jak to je doopravdy, že vlastně konečně začínají mít určitou převahu, než tím tady něco vymyslet a přesně polepit to bilboardama celou Prahu, aby si to ty lidi všimli. Kam myslíš, že ten marketing směřuje s tou autenticitou, ono je to všechno spojený s těma lajkama a těma věcma, o kterých jsi mluvil předtím.

 

Hele, je to jednoduchý. My jsme dostali do ruky mobil, rozhodli jsme se, že třeba deset až dvacet procent našeho celkovýho času, co máme na týhle planetě, se budeme do nich koukat, to jsou hodiny a hodiny tréninku, tím pádem všechno, co v ně je, všechny aplikace, „ekočejmbrs” z facebooku, instagramu a všechny věci, který jsou nastavený tak, aby byly návykový, nás mění, mění naši pozornost, mění to, jakým směrem se díváme, mění i to, že si míň povídáme, že si víc o sobě myslíme, co si myslíme o druhejch a tak dál. Do toho každej z nás máme avatara. Každej z nás máme podobiznu, dřív měl avatara prezident ve sborovně na zdi v podobě fotky a nějaký slavný osobnosti, dneska má avatara každý dítě, a ten dostává „hýt”, takže prostě ho někdo prostě sepsuje, vychválí, a my si ho tvoříme toho avatara samozřejmě hezčího, než jsme my, kdy by si tvořil ošklivějšího, vtipnějšího, zábavnějšího, hezčího, vod toho, že měníme náš obličej a barvu pleti a vytahujeme si noc a líčka, až po to, co vo sobě píšeme. Ale pak vyjdeme na ulici a snažíme se dostát toho image, kterej jsme tak pracně a každej den vlastně ho apgrejdujeme, no ale na tý ulici to není vždycky tak jednoduchý dostát toho. Takže pak  přijdeme do práce, zjistíme, že ta zpráva nebo ten koncept nebo ten výkres nebo ten plán stojí za prd, že nám to řekne ještě před ostatníma lidma, nedej bože, a už jsme z toho jakoby zesypaný, to je systém týdle tý jakoby „frajdžál” týdle tý křehký generace, protože jsme zvyklí víc na tu komunikaci digitální a ta fyzická nás dokáže někdy dostat dolů. 

 

Mě by možná zajímal tvůj názor, jestli v budoucnu budem jako  minimalizovat to, abysme chodili na tu ulici vůbec? Protože ve chvíli, kdy tady budeme mít nějaký digitální avatary, který budou lepší než my, jestli se neschováme jenom za ty digitální avatary…

 

Já si myslím, že se neschováme, a to z toho důvodu protože  naštěstí ten člověk je vymyšlenej tak, že potřebuje fyzicky tělo, stejně tak jako duši, stejně tak jako mysl, a ne nadarmo se říká, ve zdravým těle zdravej duch, a já to třeba cejtím strašně moc, já když si jdu zaběhat, nebo si dám jógu nebo tancuju, tak prostě hlava funguje úplně jinak, ty nápady, ta vitalita,  chuť se bavit a vymejšlet, komunikovat, dělat věci, je úplně jiná, ale budoucnost a spoustu vědců se na tom shodlo, naposledy o tom mluvil jeden na „singularysamit”, kterej byl v dubnu, že vlastně nejpravděpodobnější je to, že jak se zrychluje čas, nebo takhle, on se nezrychluje, ale zrychlujou se frekvence změn ve společnosti těch klíčových změn, který hejbou, a ty lidi, co se dokážou rychle adaptovat,   tak jsou jako sprinteři vepředu, jezděj už v těch elektroautech, maj robotický končetiny, mluvej s přístrojema, už jenom hlasově ovládaj, jo takový ty, a teďkonc se bavím o něčem, co třeba v Čechách ne každý si uvědomuje, ale když pak jedete do tý Číny nebo do toho Japonska nebo někam jinam, tak si uvědomíte, že my tady využíváme zlomek těch technologií, díky tomu, že máme češtinu, v tý angličtině je těch možností o moc víc,  pak jsou lidi, který to odmítaj, takový ty lidi, co teď teprve si koupili smartphone, prostě nehctěj ten pokrok, nemaj ho rádi, a vlastně tím, že ty frekvence změny se budou furt zvyšovat právě kvůli exponenciálnímu růstu, tak vlastně mezi těma dvěma typama lidí vznikne taková propast, tak velká, že vlastně se říká, že lidskej druh se jakoby rozdvojí na dva „spíšís” a už to nebude rozdvojení genetický, jako byli neandrtálci a homo sapiens, ale to rozpojení bude vlastně na základě toho rozhodnutí, a vlastně přístupu k technologiím. A teď se nebavíme přístup k technologiím jakoby počítače, teď se bavíme třeba i o „stems”, vo modifikaci DNA, zesílení, kdy se dá upravovat IQ u dětí, a tak dál, takže v tomdle tom, a tam  si myslím, že to začne bejt teprve zajímavý. 

 

Já jsem nadávno přemejšlel, že jak byly výročí třiceti let samostatnosti od pádu komunismu, že posledních třicet let bylo z mýho pohledu taková jako pohoda, všechno se dařilo, všechno tak nějak rostlo, a právě mi přijde, že ty výzvy, kterým budem čelit třeba v dalších třiceti letech, budou exponenciálně úplně jiný, jo, přesně jak mluvíš, ty rozevírající se nůžky, tak já myslím, že už dneska vidíš ty lidi, co maj digitální kompetence a uměj zacházet s těma technologiema, uměj využívat ty možnosti, který dneska jsou, tak se mají  dobře a mají se furt líp a líp, a  pak máš tu druhou skupinu lidí, který buď ty kompetence nemaj, nebo nechtěj mít, a ty jsou přesně uzavřený v nějakejch svejch silech, v nějakejch facebookových skupinách, kde jim zopakujou to, co si myslej…

 

No, to je ta tendence k tomu bejt spáč. Protože naši rodiče a jejich rodiče byli vychovávaný proto, aby podávali stabilní výkon, protože oni budovali, ať už chceš nebo nechceš, ať to byl komunismus nebo demokracie nebo kapitalismus nebo monarchie, prostě všichni tady stovky let budovali, ty mosty, ty domy, ty auta, tu technologii,  to prostě budovali, a teď poprvé je doba, kdy už roboti budou vyrábět roboty. Už bude doba, kdy si budem moct ve třidéčku spoustu věcí jenom tak vytisknout, budeme moct stavět už bez tak velkejch nároků, dřív když se něco stavělo, tak u toho umírali lidi, to se dneska neděje, takže ta potřeba na to, aby se lidi chovali jako roboti, to znamená měli stabilní výkon a v určitou dobu odvedli konkrétní jednotku, aby se to dalo celý spočítat,  aby se to dalo predikovat, tak ta doba pomalu je za náma. A ta budoucnost je o kreativitě a o empatii, to jsou jediný dvě věci, ve kterých nás roboti nepředstihnout, nebo „ejáj”, ať už tomu říkáte jakkoliv, empatie, což jsou všechny fyzioterapie, veškerý mezilidský profese,  kdy člověk se stará o člověka, a potom ta kreativita, kdy se má vymýšlet něco novýho, a to zůstane prostě nám. Doufám 😀

 

Blíží se nám čas ke konci, já jsem se tě chtěl zepta na spoustu dalších věcí, třeba jak se vzděláváš, ale pokud bys měl třeba říct pár jako tipů, jak ty se udržuješ „up to date” v těch technologiích a trendech, a tak dále, jak ty to děláš, čteš nějaký knížky, nebo posloucháš podcasty, nebo se bavíš s chytrejma lidma, nebo pořádáš konference, kde se to všechno dozvíš?

 

Je to kolateral benefit mý práce, protože vlastně cestuju, potkávám se s těma nejlepšíma „spíkrama” na světě, měl jsem šanci, třeba jsme jednou   přivezli šéfa NASA do Čech, kterej byl zodpovědnej za přistání „roveru”, kuriozity na Marsu, jo, nebo jsem se bavil s největšíma hackerama, nebo teď studuju v Americe „Aspen institut Henry crown felowship”, což je, já tam mám dvacet spolužáků, to jsou největší hlavy, s kterýma jsem se potkal, takže tohle je velká výhoda. Ale taky miluju, mám dokonce v mobilu jednu stránku, „top books”, a když mi někdo doporučí knížku, tak si ji hned zapíšu a potom si ji nechám koupit a miluju to, dřív jsem neměl rád čtení, a čím jsem starší, tím víc to mám rád, mám „audibl” zapnutej, takže poslouchám knížky i vod Amazonu, a to si myslím, že je to nejvíc, a pak samozřejmě je to cestování, protože není to všechno jenom vo vědomostech, jo, my  máme pocit, že čím víc toho budeme vědět, tím líp se nám bude žít, ale to vědět je jenom jedna třetina, jo, vědět, zažít a cejtit, a já se snažím naplňovat i ty druhý dvě třetiny. 

 

Pokud bysme to měli nějak uzavřít, jaký jsou plány Yemiho do budoucna? Budou to další velkej „svič”, bude to něco s exponenciálníma technologiema nebo máš něco, co tajně plánuješ?

 

S exponenciálníma technologiema to bude něco určitě, protože dělat to bez toho, by bylo to úplně nejhloupější v dnešní době, a co plánuju, tak teďkon pojedu v lednu na „sundance” festival, připravujeme na jaře takovou designexpo do Číny, pak je tam ta singularita, to doporučuju, pak tam mám nějaký kampaně tady v Česku, ale upřímně ten „svič” ten jako nejdůležitější ten právě teďkon tvořím. Sedíme ještě s kolegou, Milanem Šimelákem, kterej mi moc pomáhá, je geniální, a vymejšlíme, co je to správný, no  protože dělat si predikce na pět let dopředu, je bláznivina, jo, a  naštěstí jsme flexibilní, máme malý týmy, takže si můžeme dovolit dělat rychlý pohyby, což je úžasný, to je opak toho, co korporace si nemůže dovolit, takže toho řádně využívám a fakt jako do poslední chvíli tohodle roku se budu zamejšlet nad tím, jaký je to správný koření do tý polívky dvadvacet.

 

Jaká je tvoje motivace? I pro to, co děláš, a pro to furt makat? Už je mi jasný, že ty cíle a ty motivace se asi změnily, nebo asi se furt měněj, že jo, postupem…

 

Hm… to je strašně jako hluboká otázka, na to, abych ti to tady na konci takhle vyblil 🙂

 

Smysl života a tak dále 😀

 

Proč ty tady vůbec seš, Yemi? 😀 Proč jsi sem přišel? Tak já jsem přišel, a to bych chtěl říct posluchačům na konec, já jsem k vám přišel z budoucnosti!

 

Super, hele, díky moc, Yemi. 😀

 

Mějte se, čau!

 

Takže to byl další podcast s Yemim…

 

Vybrané rozhovory