Michelle Losekoot – Jak být kreativnější, lépe psát a pokládat si dobré otázky

Přepis epizody

Ahoj, tady je Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Mým dnešním hostem byla Michelle Losekoot. Michelle možná znáte díky jejím textům. Spolunapsala dvě knížky – Bez jablka, což je hodně zábavná knížka o vztazích mezi muži a ženami, a taky Jak na sítě. Jak na sítě mimochodem i školí – o sociálních sítích obecně, copywritingu a strategiím se Michelle věnuje hodně, ale já jsem si s ní chtěl povídat o tématech jako jak lépe psát, jak si vytvořit život podle svých představ, protože to si myslím, že se Michelle velmi zajímavě povedlo, i když to není úplně růžová historka, tak má možná dobrý konec. Myslím si, že spoustu z nás se snaží o něco podobného, takže toto se vám určitě bude hodit. Bavíme se o tom, jak zvládat krize, jak funguje internet a sociální sítě a jak je vytěžit na maximum a odbourat ty negativní efekty, které můžou mít. Já si myslím, že tento rozhovor vás bude bavit. Pokud znáte Michelle, tak víte, že na sítích je hodně autentická a zábavná. My jsme se pokusili o něco podobného, respektive já jsem se o to pokusil. Všechny linky a věci, o kterých se bavíme, pokud by vás to zajímalo a chtěli byste si dohledat další informace, tak najdete jako obvykle na webu protiproudu.net. Můžete tam i najít třeba link na triko, které nosím. Můžete podpořit Proti Proudu tam. Proti Proudu můžete podpořit samozřejmě i na Patreonu a dalších věcech, ale já budu mít největší radost, pokud ho podpoříte tím, že některé rady nebo tipy, které zmiňujeme, použijete ve svém životě. Pokud tohle povídání pro vás bude mít hodnotu, budu samozřejmě hrozně rád, když to někam nasdílíte, dáte vědět svým známým, že to je něco, co by mohlo mít hodnotu a pomoci i jim, protože to nejvíc pomáhá podcastu. Já už to nebudu dále zdržovat a pustím vás rovnou na Michelle Losekoot.

 

Tak Michelle, díky moc, že jsi přijala moje pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

 

Já ti děkuju za pozvání, Dane, ahoj.

 

Já jsem přemýšlel, jak tě představovat. Říkal jsem si, jestli mám říkat královna slova nebo jestli ti vymyslím takovéhle nová přízviska. Co ty říkáš, že děláš. Co je tvůj hlavní účel?

 

Záleží, komu to říkám. Když mluvím se svojí babičkou, tak říkám, že píšu na internetu. Když mluvím s klienty, tak říkám, že dělám obsahové strategie a copywriting. Když mluvím s širšími známými, kteří nejsou marketéři, tak říkám, že jsem obsahový tvůrce.

 

OK, obsahový tvůrce, to je hezké. Ty jsi na internetu už od skoro řekl bych počátků; ne počátku internetu, ale počátku Twitteru a sociálních sítí v Čechách. Ty jsi do toho rychle pronikla. Někteří pamětníci říkali, že Michelle, to byla jedna z prvních holek na Twitteru. My jsme tam byli samí kluci nerdi a najednou se tam objevilo pár holek.

 

Teď se cítím hrozně staře, ale dobře. Asi od roku 2009 jsem na Twitteru. Já jsem se tenkrát pohybovala v nějaké zahraniční komunitě. Tam bylo celkem běžné, že jsi používal sociální sítě a Twitter, takže já do toho naskočila díky tomu. Pak se začali přidávat ostatní.

 

Jak vzniklo to Losekoot? Kde se to vzalo?

 

To se mě ptají často, jestli Michelle Losekoot je můj umělecký pseudonym. Ono to zní jako takové dobré pornojméno, ale Michelle se nejmenuju. Já se jmenuju Michaela. Michelle mi lidé říkají, protože jsem žila v zahraniční společnosti. Když jsem byla v Holandsku, tak mi začali říkat Michelle. Losekoot jsem si vyvdala. Vzala jsem si Holanďana. On se jmenoval Losekoot. Já jsem si to jméno nechala i přesto, že jsme se rozvedli. Michelle už mi taky zůstala. Začali mi pak říkat i čeští kamarádi Michelle. Teď mi tak občas omylem řekne omylem i ta babička.

 

Jedna linka, která si myslím, že to provází, když se koukne na tebe, je psaní. Já tam vždycky vidím psaní a čtení, což nevím, jestli to jsou dvě strany stejné mince nebo jestli se to dá oddělit. Kdy jsi objevila, že psaní je něco, co ti jde a baví tě? Bylo to, že už na střední škole jsem se vyžívala v psaní esejí a akorát jsem to posunula na internet?

 

Nebylo. Psaní byl jediný kroužek, který se v malém městě, kde jsem vyrostla a narodila, nedalo studovat. Všechny kroužky, na které jsem všechny chodila – balet, gymnastika, výtvarka, hudebka, tak to bylo něco, co jsi musel dělat nebo chtěl dělat. Zabíralo to hodně času. Psaní se studovat nedalo. Psaní bylo jediné, co mi mohlo zůstat jako koníček, co si děláš pro zábavu. Pak se to táhlo. Pak jsem si řekla, že chci být novinářka, tak jsem chvíli dělala v novinách. To mě taky přestalo bavit, tak jsem šla do časopisů. Od začátku jsem celou kariérou nebo všemi profesemi táhne psaní.

 

Jestli se nepletu, tak máš za sebou tři knížky.

 

Papírové jsou dvě – ty, co jsou mezi lidmi: Bez jablka a Jak na sítě.

 

Pak byl ten internetový román?

 

Ano, to byla kampaň pro Microsoft. Pak taky vyšla knižně, ale to je jedna z těch, kterou má doma pár lidí, co jsou šťastní za ty medaile.

 

Přeci jenom kromě knížek a textů, které jsi napsala do publikací, je hrozně moc. Napadne tě nějaká věc, která tě v psaní posunula a pomohla ti to zlepšit? Mám pocit, že psaní je dobrá dovednost, kterou je dobré mít. Já s tím sám hrozně bojuju. Kdybys někomu měla dát tip, jak se naučit psát.

 

Mně asi nejvíc vycepovaly ty noviny – jak jsem dělala 9 měsíců jako elév v Mladé frontě, když mi bylo asi 19 let. Tam jsem se naučila psát na povel. Tam když ti 30krát editorka vrátí text, tak se nad sebou zamyslíš máš 19krát. Já jsem tam byla placená od počtu znaků, které ti otisknou, takže jsem tam měsíce dělala X hodin denně. Pak jsem dostala výplatu 360 Kč. To je velmi motivující na to, aby ses v psaní zlepšoval.

 

Prostě takový ten tlak a editor, který ti říká, že to není dost dobré a přepiš to.

 

Jo, protože to psaní je vlastně taky řemeslo. To, co tě velmi posouvá, je že máš nad sebou někoho, kdo ví a vrací ti to a říká, že tohle slovo nepoužíváme, tohle se používá jinak, tohle zkrať, tohle přepiš. Bez toho se posouváš hrozně těžce, když nemáš nad sebou někoho, kdo tomu rozumí daleko víc než ty.

 

Přeci jenom teď píšeš bez editora, spíš pro lidi. Nechybí ti to? Není dobré si najít nějaké editora, který by ti editoval tvé blogové články, nebo je dnes editor lidé, kteří na to reagují.

 

Obojí, ale já ho i teď mám. Mám korektorku. Všechny větší texty, ať už ty, které jdou za mě ke klientům nebo které jdou na blog nebo na nějaké větší platformy, tak jdou přes mou korektorku. Ta nejenom že ti opravuje gramatické chyby, ale i stylistické. Občas ti někam napíše, že tomuhle fakt nerozumím. Pomáhá mi držet to a zlepšovat se v tom. Pak samozřejmě dostáváš zpětnou vazbu od lidí, takže třeba sítě nemám korektorované vůbec. Tam mi to spolehlivě opraví lidé v komentářích, takže je to v pořádku.

 

Když se dostáváme k sítím obecně – mně se hrozně líbilo, že se tě někteří lidé ptali, jestli sociální sítě jsou špatné, jestli to není zabiják času. Ty jsi hodně odpovídala, že to záleží, jak s tím pracuješ, že to je nějaký nástroj. Vidíš to furt stejně? Vidíš ten negativní aspekt sociálních sítí. Je to nástroj, který můžeš používat a můžeš se tam cítit dobře nebo jsi na to trošku změnila názor?

 

Asi jsem ho zase tak moc nezměnila. Furt si myslím, že to je nástroj a že jde o to, jak ho využíváš a jestli k němu máš nějakou pokoru a jsi si vědom té síly, víš něco o algoritmech, víš něco o tom, jak závislostní to může být anebo to do sebe láduješ jak chipsy večer. Nemyslím si, že ta věc je špatně, ale to jak my jí používáme.

 

Ty jsi napsala takový docela dobrý článek. Tuším, že se to jmenovalo 6 věcí, jak se na sítích cítit lépe. Vzpomeneš si na některé z těch bodů? Pokud někdo s tím má problém a hledá ten tahák, jak se od toho trošku oprostit.

 

Já myslím, že prvotní věc, která dělá velmi rychle lidem na sítích lépe, že je přestaneš používat jako zpravodaj CNN, ale jako kronikář. To znamená na co si všichni stěžují, že než něco sníš, tak to musíš vyfotit. Když zažíváš skvělou věc, tak ji nezažíváš, protože to natáčíš. To je to zpravodajství CNN. Když je budeš používat jako kronikář, to znamená, že si ten offline prožiješ, sbíráš zážitky, děláš si svůj život hezčí a bohatší a potom to někde zaznamenáš zpětně, tak mi to přijde krásné. To mi přijde jako forma deníku vděčnosti, kde i podle výzkumů to, že si sjíždíš svoje profily a ne profily cizích lidí, kteří tě frustrují, tak to je druhá věc, která je na těch sítích pozitivní. Není to, že sjíždíš profily ostatních, protože nevidíš nikdy do zákulisí. Je to to, že to nepoužíváš, že tohle musím okamžitě všem říct.

 

To je častá kritika, že máš dva životy – jeden reálný a druhý na sítích, kde spoustu lidí dává ty věci, které vzbudí ty emoce nebo lajky nebo pochvaly, než ty druhé věci. Jak máš nastavenou hranici soukromí nebo autenticity, ať už na sítích nebo obecně ve tvých článcích? Měl by tam člověk dát všechno ze sebe nebo by to mělo být, že tady si maluju hezký obraz, ale nejsem to já.

 

Mně přijde dobré, že ty sítě nejsou realita. Já bych chtěla žít život, který žiju u sebe na Instáči, ale můj život takhle úplně nevypadá. Zároveň se ale držím nějakého pravidla, že do toho zákulisí dávám dostatečně pravidelně náhled na to, aby tě to nefrustrovalo, aby sis nedokázal vymalovat v hlavě, že to je o dost víc ideální, než to ve skutečnosti je. Buď to dělám na sítích nebo to dělám třeba na blogu. Já dost pravidelně píšu o tom, jak mi něco nejde nebo nešlo a jak to dopadlo blbě. To mě baví. To je moje míra autenticity, že sdílíš i ty faily, že nesdílíš jenom to, co bylo dobré a hezké.

 

Já jsem si všimnul, že v minulosti vyplaval na mě nějaký starý článek, kde jsi psala o hodně soukromých věcech jako třeba o potratu. Je to něco, co bys napsala ještě dnes? To musí být hrozně těžké. Každý bojuje s tím, že než kliknu tlačítko publish, co tím spustím a co tím dám. Mám na ty sítě říct, co říkám jenom svým nejlepším kamarádům v soukromí nebo to tam mám říct všem?

 

Mě se na to hodně často ptají lidé na školeních, kde je ta míra, co chci sdílet. Podle mě ji má každý někde jinde. Já jsem se na svém publikování na internetu naučila, že ta míra u každého je tam, co si následně ustojíš za reakce. Myslím, že David Grudl někde kdysi řekl, že kdo alespoň rok blogoval na českém internetu, tak už ho nic nerozpláče. Podle mě je to velká pravda. Každý ji má jinde. Byla bych asi schopná o podobně citlivém tématu psát i teď. Asi bych o něm nepsala jen tak, že se něco takového stalo. Tu potřebu už nemám, ale asi bych tam hledala nějakou jinou přidanou hodnotu typu pojďme se bavit, že takové věci se dějí, pojďme se bavit, že by se možná druhý den nemělo jít do práce. Pojďme se bavit, jak se vlastně o takových věcech mluví v rámci ženy, které se to zrovna stalo a jejího blízkého okolí.

 

Takže prostě když něco takového pošleš, tak být připravený na ty reakce.

 

Jo, musíš si to pak následně ustát. Když jsi si jistý, že se to ustojíš, tak OK, můžeš jít ven asi s čímkoliv.

 

(partner podcastu)

 

Nedávno jsem viděl, že když jsi psala knížku Jak na sítě, že sis našla to, proč lidi chceš učit se sociálními sítěmi pracovat, což za prvé mě napadá jaké je tvoje proč? Protože spoustu lidí furt si říká, že sociální sítě je vlastně blbost. Proč podle tebe je dobré, aby lidé s tím uměli pracovat?

 

To bylo vysloveně proč jenom ke knížce. To proč, které jsme tenkrát s Eliškou Vyhnánkovou, když jsme Jak na sítě tvořily, našly, bylo že nás moc baví umožňovat všem lidem mít v ruce nějakou sílu, vracet ji do rukou těch lidí. To znamená, že nezáleží, jakou startovací pozici v životě máš. Je tady polovina planety, ke které můžeš mluvit, když ovládáš nějaké nástroje. Nás baví učit lidi, jak ty nástroje ovládat, aby mohli říkat světu, co si myslí a v čem jsou dobří, co tvoří a jaké mají třeba podnikání. To je moje hlavní proč v rámci vyučování toho, jak dělat dobře se sítěmi.

 

To hledání svého proč – to je občas až takové klišé. Jak se tobě podařilo v tom jít do hloubky? Ty jsi někde říkala, že jsi knihu Začněte s proč přečetla, ale člověk to slyší a říká si, že jo, nějaký důvod mám. Jak to pak používat tak, abys to proč v činnostech měla?

 

Já jsem si od té doby to proč začala dělat skoro na všechny projekty, které začínám, protože tím, že většina těch projektů je dlouhodobých a já nad sebou nemám žádného šéfa, to znamená já si to vymyslím a pak to musím nebo chci dodělat, tak mi to pomáhá. Já si myslím, že vize léčí krize. Je to něco, co tě následně ty dny, kdy se ti nechce a kdy je to hrozně dlouhé, kdy bys raději šel na koupaliště nebo ležel u Netflixu s chipsama celý víkend, mi pomáhá si vzpomenout na to, proč to vlastně dělám. To vždycky nějak přesahuje ten konkrétní projekt, takže ať už to jsou Jak na sítě, Posviť si portál, který jsme spustili, tak je za tím vždycky něco, co když už se mi hrozně nechce, tak tohle mi pomůže. Nepřišla jsem na to sama. Mě tenkrát donutil Melvil, naše nakladatelství, konkrétně Tomáš Baránek. Když jsme odevzdali první draft knížky, tak oni nám ho vlastně vrátili. Pointa byla, že bychom si měly vymyslet to proč, že ten light motiv, co to drží dohromady, nám dost chybí. Tady jsou dvě knížky a uvidíme se za měsíc. My jsme se do těch dvou knížek poprvé v životě s Eliškou fakt ponořily. Předtím to přesně čteš a říkáš si, že já mám proč. Dělám svět lepší. Všichni děláme svět lepší. Tam jsem se naučila, že to musíš fakt zkonkretizovat, že dělat svět lepší tě z postele nezvedne.

 

Já teď finishuju nebo tvořím knížku z Proti Proudu. Něco jsem narazil na totéž, že jsem v tom tak zabředlý, že se mi tam úplně ztratilo to proč. Vlastně to nedávalo smysl. Bylo to takové odosobněné, bez emocí. Pak najít to proč. Já jsem si řekl, že ti lidé tady sdílejí spoustu dobrých tipů na dobrý život, tak co jsou těch několik tipů, které bych chtěl předat své dceři, až bude vyrůstat, aby si to přečetla. Najednou ten light motiv tomu začal dával smysl. Najednou všechno do sebe začalo zapadat. Člověk měl pocit, že aha, už vidím tu emoční linku.

 

Přesně. Ono je to taková linka, která to celé pospojuje. Najednou to začne jako celek dávat smysl. To je skvělé.

 

Ale asi je docela těžké, když na té knížce s někým spolupracuješ, že? Jak Bez jablka, tak Jak na sítě bylo vždycky psané se spoluautorem nebo spoluautorkou. Myslíte, že to proč musíte mít stejné?

 

My když jsme ho se Eliškou začaly dávat dohromady, tak jsme si to rozdělily. Každá přišla se svým proč. Pak jsme o nich dlouho diskutovaly. Pak jsme daly dohromady jedno naše společné, takže co jsem říkala, je naše společné proč. Myslím si, že by za ten projekt to proč mělo být stejné. Zároveň ty pak můžeš mít svoje proč. Já jako Michelle budu mít svoje proč v rámci mých projektů. Eliška bude mít svoje proč. Vede k tomu jenom diskuse. Já dělám skoro všechny projekty minimálně v tandemu.

 

Jak ses tohle naučila nebo na to přišla? Tohle pro spoustu freelancerů je, že jdeš na volnou nohu, aby to mohlo všechno být, jak chceš ty. Pak to musíš s někým ladit. Přišlo ti, že ty výsledky jsou lepší, když to dělám s někým, když na tom nacházíš parťáky?

 

Podle mě to, že jdeš na volnou nohu a nemusíš se pak omezovat jinými lidmi, je největší šok, že to tak vůbec není. Ty si říkáš, že nebudu mít šéfa, ale ty jich vlastně v rámci projektů budeš mít najednou třeba šest, protože ten klient je v nějakém smyslu tvůj šéf na nějaké časové období. Pak si říkáš, že super, já nebudu mít kolegy. Nebudem se v kuchyňce prát o můj hrneček. Ty pak zjistíš, že všichni ti, co s tebou dělají na projektech, jsou na nějakou dobu minimálně tvoji kolegové. Jenom se znásobí, co na začátku nechceš. To, že si sestavím na nějaké projekty svoje týmy, je najednou, že s lidmi bych se musela stýkat stejně. Musela bych stejně se domluvit a pracovat, ale takhle je to můj tým. Takhle se domlouváme jenom spolu a jsme na jedné straně lana. To mě baví, protože pak jsi i ve freelancerovském světě silnější – nemusíš dělat všechno a máš se s kým o tom pobavit. Na freelancerování, to víš sám, je občas dost samotářská práce. Můžeš si někoho najmout nebo docházet na think-tanky a různé skupiny, ale ty sám na konci dne sedíš a obýváku a říkáš si, že co je můj business plán a kam já to chci táhnout a co jsou ty kroky, které budu dělat. Takhle jste minimálně ve dvou, že se o tom máš s kým pobavit a poradit se.

 

Jasně. To jsi mě přivedla na zajímavou myšlenku, že i ve freelancerovství je dobré přemýšlet o týmové práci. Já nevím, jak ty vnímáš konkurenci ve freelancerském světě. Já mám pocit, že pokud jsi malý freelancer, tak vlastně nemáš konkurenci. Konkurenci by měl člověk řešit až pokud jsi jako Nike a máš proti sobě Adidas. Pokud jsi cokoliv menšího, tak nic jako konkurence skoro neexistuje.

 

Já věřím, že amatéři si konkurují a profesionálové si pomáhají. Osvědčilo se mi to za celých 11 12 let, co jsem na volné noze, tak nemám zkušenost s tím, že kdokoli, kdo by i mohl být považovaný za moji konkurenci, že hele, já tohle ještě nedělala, mohla bys mi s tím pomoct? Že by mi řekl ne. Ta komunita je sdílná. Radí si, pomáhá. Já nemám zkušenost s tím, že bychom se brali jako konkurenci. Naopak, já jsem vlastně ráda, že je na trhu tolik kolegů, se kterými děláme a odvádíme podobnou práci, protože já klientům je můžu doporučovat v momentě, kdy já mám plnou kapacitu.

 

To je ten šťastný freelancerovský model, kdy máš plnou kapacitu a můžeš posílat práci někomu jinému.

 

Neměl bys mít plnou kapacitu jako freelancer, říká Robert Vlach, ale já ji občas prostě plnou mám. Nebo si ji vyhradím na psaní knihy. Pak jsem moc vděčná, že je tu spoustu úžasných kolegů, na které já ty je klienty můžu přeposílat, protože je v tom nechci nechat, i když mi napíšou e-mail a já je neznám, tak je mi blbé je v tom nechat. Chápu, že potřebuješ specialisty, tak mi dělá radost je posouvat dál.

 

Jak ty jsi plánuješ ten svůj čas, protože ty těch projektů máš poměrně hodně? Minimálně to tak navenek působí. Možná se ještě dostaneme k těm dalším jako Posviť si a tak. Máš to nějak jasně dané, že tomuto projektu budu věnovat tolik hodin týdně a tomuto tolik hodin týdně a pak to měříš nebo je to tak od oka?

 

Nemám vyhrazený čas, kolik času strávím na konkrétních projektech, ale mám naplánované, jaké kroky se v rámci těch jednotlivých projektů musí stát. Mám nějak rozdělené, které ty kroky v rámci projektů jsou velké, které jsou drobné, hasící a tak. Mám to spíš v rámci dne nějak rozfázované, že dopoledne je pro mě deep work, takže dopoledne nikam nechodím, s nikým nemluvím, neberu telefony. Pak mám většinou trénink, oběd, něco. Odpoledne dělám ty víc easy věci, načítám věci. Dopoledne se snažím co nejvíce posunout velké bloky v projektech. To je jediné dělení, které dělám.

 

Mě zaujalo, že jsi říkala, že jsi na začátku covidu zvolila jako mantru, že chceš číst a psát a moc se nepotkávat s lidmi. Proč se to stalo? Jestli mě můžeš uvést do toho, jak si k tomuto došla?

 

Já jsem během korony zjistila spoustu věcí o sobě. Já jsem přestala být na začátku pandemie v extrémním zápřahu. Podle mě ten extrémní zápřah je zvláštní v tom, že ty než poznáš, že v něm jsi a začne to být fakt blbý, to dost dlouho trvá. Já bych možná na to bez korony nepřišla. Já jsem díky koroně, když mi něco vymazalo kalendář, protože většina mé práce v té době byla buď veřejné vystupování nebo školení, a to se nic z toho nedělo. Já jsem si řekla, že online školit nechci, že tím, že ta školení jsou napůl stand-up, že se s těmi lidmi potřebuji vidět, tak najednou v mém kalendáři bylo dost volna. Já jsem zjistila, že mi začalo být dobře po dlouhé dobře; přestalo mě bolet břicho, hlava, dobře se mi spí, nemám nadváhu – je mi fakt skvěle. Pak si to rozklíčováváš a dojdeš k několika věcem – třeba že jsi introvert a tvůj celý život je postavený na tom, že jsi extrovert. V momentě, kdy se začneš chovat jako introvert a respektovat to, tak ti začne být fakt o dost lépe. Mě baví se do těch věcí ponořovat hlouběji, než na co mi ten původní kalendář umožňoval mít kapacitu. Dost mě to baví, je mi v tom dobře. Když začneš takto krok za krokem ty věci měnit, tak přestaneš chápat, co jsi dělal předtím v životě. To mě potkalo během korony. Já to postupně začala díky tomu, že jsem na to měla příležitost, že celý svět zpomalil, že si najednou můžeš dovolit říkat ne, protože půlka planety říká ne, tak já jsem si to mohla taky dovolit.

 

Takže to nebyla ani změna, ale spíš že jsi měla konečně čas na hlubší sebepoznání?

 

Já jsem byla donucená okolnostmi. Upřímně, kdybych nebyla, tak nevím, jak budu žít dneska. Možná budu žít úplně stejně se stejně hektickým kalendářem a lítat z jedné věci ke druhé. Byla jsem v tom docela dobrá. Já bych to asi ještě pár let vydržela. Ale když to teď srovnám, tak je mi o poznání lépe.

 

To mi přišlo jako zajímavý motiv, protože tě okolnosti donutily si udělat čas a uvědomit si, že to chceš trošku jinak, že jsi nějak došla do bodu, kdy setrvačností tam člověk je, ale když se vrátí, tak si řekneš, že tam jsi být úplně nechtěl. Uzpůsobila sis ten život, jak ti vyhovuje líp. To mi přijde jako super lekce. Já nevím, jestli dokážeš říct, jak se ti to podařilo, protože ti lidé jsou na něco zvyklí. Ty pak řekneš, že jsem zjistila, že to chci trošku jinak. Tak jsi začala těm lidem říkat, že pardon, my už se nepotkáváme? Budem se potkávat jenom online nebo to bylo nějak krůček po krůčku?

 

Bylo to krůček po krůčku. Bylo to fakt specifické. Já bych to rozhodně nikomu nedoporučovala, ale já jsem přišla o většinu závazků ve svém kalendáři. Měla jsem hodně času v rámci práce. Umřel mi pes, se kterým jsem 15 let měla něco, co se vedle mě něco pohybovalo neustále. Skončil mi vztah. To byly 3 zásadní pilíře mého života. Já jsem nic jiného moc nedělala, než pracovala, byla s boyfriendem nebo venčila psa. Pak ještě moje smečka – kamarádi. Když ti ty tři hlavní pilíře odpadnou, tak ty se musíš naučit několik věcí. Já jsem se musela naučit být sama v tichu. Zjistila jsem, že to, co jsem předtím považovala za nudu, je vlastně klid. Klid je báječný. Umět snášet klid, když jsi zvyklý na všechny ty brainstormingy, tendry, porady a školení, to je náročné. Fyzicky bolí se zastavit. Je to podle mě jenom o tom, že to prostě musíš dát. Ten první měsíc až dva byly strašný. Já jsem většinu toho času probrečela nebo prochlastala. Začala jsem extrémně chodit. Myslela jsem si, že to vychodím. Najednou ten klid, ticho a prostor, který ti přijde do života, je strašný. To vůbec není hezké. Zní to, že to bych chtěl, ale to bys nechtěl, protože když ti najednou všechno vypadne, tak je to náročné ukočírovat, co se sebou, se svými myšlenkami, časem, co budeš dělat. Proto říkám, že bych to asi nikomu takhle nedoporučovala. Jde to podle mě něžněji, než co byla moje první polovina roku 2020. Já jsem se rozhodla, že jediná cesta ven je skrz, že to dám, takže jsem si to vzala do terapie, konzultovala jsem to se svojí smečkou, kde polovina lidí jsou terapeuti a druhá polovina jsou v terapiích, takže my máme jenom takovéto terapeutické rozhovory. Tím jsem řekla, že to bude blbý, ale já se to potřebuju naučit. Dokud se nenaučím být sama, být v klidu, poslouchat se a starat se o sebe dobře, tak to můžu přebíjet čím chci, ale jindy to OK nebude. Vždycky to budeš jenom přebíjet. Já jsem se to začala učit. Bylo to hrozné, bolestivé. Už to nechci znovu dělat. Teď to držím.

 

Je zajímavé, že přesně pak vidíš, že na těch krizích se člověk toho naučí moc. Nicméně nechceš chodit do krizí, aby ses hrozně moc naučil. 

 

Mé poselství není přijít domů a vyhlásit krizi, že odejdeš z práce, rozvedeš se. Ne, vůbec.

 

I přesto, že to může být nějaké benefity.

 

Ano, u mě se to prostě tak stalo. Já jsem si to nevybrala, ale řekla jsem si, že tím projdu a že mě to něco naučí, ale kdybych se to chtěla nějak cíleně učit, tak si asi vyberu jinou cestu.

 

(partner podcastu)

 

Na druhou stranu mě to trošku překvapuje, protože malinko se známe. Mám pocit, že je zajímavé, že lidé, kteří jenom čtou Bez jablka, tak mají pocit, že tě potkají a budou se jenom válet smíchy pod stolem celou dobu, zatímco my když jsme byli někde společně v skupině lidí, tak jsem si všimnul, že radši někde sedíš s knížkou a ne být neustále středem pozornosti a trávit dny tlacháním o ničem.

 

Ty sítě jsou v tomto záludné, že já jak tam buď vyprávím nějaké veselé zážitky, což je většinu času, co tam dělám, tak máš pocit, že se to tak bude dít i v offlinovém světě. Já si s tebou asi sednu na úplně jiný druh rozhovoru, když se uvidíme naživo, než co si čteš na sítích.

 

To se vracíme k tomu, že jsou to dvě stránky. Jak moc s tímto obdobím souvisí ten projekt Posviť si? Já to pochopil, že to je taková sada sebekoučovacích otázek, když máš nějaké trápení nebo obecně když máš čas se zamyslet, tak by tě k tomu měly dovést.

 

Myslím, že hodně. Oni vznikaly v tuto dobu. Mými velkými několika průvodci v té době byli terapeuti. Moje terapeutka a moje smečka a naše rozhovory. Ty rozhovory mě vždycky posunuly nejvíc a nejdál. Já si ráda čerpám i z knížek, ale ty rozhovory vždycky vedly. Někde jsem o tom jednou psala. Pod tím bylo pár komentářů, že co mám dělat, když tohle nemám? Já kolem sebe nemám nikoho, kdo se mě bude ptát na dobré otázky a kdo mi to bude bourat a rozporovat a hádat se se mnou. My vlastně se smečkou nic jiného neděláme. Pak do toho vstoupilo, že během korony jsi nemohl dělat moc nic jiného, než se jít s někým projít. Pak si musíš povídat. Nebo můžete jít vedle sebe v tichosti, ale najednou si nemohl jít do kina, jít se někam pořádně opít. Najednou všechny externí berličky, co jsme spolu do té doby dělali, byly pryč. Jediné, co jsi mohl, si jít popovídat. Tyto dvě věci, když se spojily, tak jsem si přišla na to – nevím, jestli je to pravda – že ten dobrý rozhovor začíná u nějakého dobrého vnitřního monologu. Když neznáš obsah své hlavy, tak je pak dost těžké vytvořit dobrý rozhovor s někým jiným. Takto vznikly postupně Posviť si.

 

Mě zaujalo, že jsi říkala, že když ses na tento projekt připravovala, tak sis načetla všechny možné knížky o sebekoučování a tvoření dobrých otázek.

 

Měla jsem hodně času.

 

Co ses ze všech knížek dozvěděla? Co jsou správné otázky, které si máš klást?

 

Hodně z těch knížek bylo o tom, jak se bavit s druhými. Tyhle texty mi otevřely oči v tom, jak i přestože já jsem si myslela, že jsem v tom celkem dobrá, tak jak jsem v tom špatná. Jak používám toxický pozitivismus a jak občas věci zlehčuju a až tak do hloubky neposlouchám a jak umím být neempatická. Tohle byla část, která byla pro mě fascinující a dosud z ní těžím. Ta část, která se týká rozhovoru sám se sebou, tak asi největší aha moment pro mě bylo, že to je skvělý nástroj, ale má hranice, které nejdou překročit v rámci tvého ega, v rámci sebeobrazu, který o sobě máš. Na to potřebuješ parťáka, někoho, kdo ti to bude nabourávat. Ty listy třeba končí tím, že to je super nástroj, ale pokud máš pocit, že ses nedostal tam, kam v tématu potřebuješ, tak je dobré mít na dobré rozhovory parťáka, nejlépe profesionála: kouče, terapeuta, psychologa, prostě někoho, kdo tomu rozumí. Vést dobrý rozhovor sám se sebou i s jinými lidmi je umění. To je prostě fuška.

 

Je to tím, že sám sebe trošku nalháváš?

 

No jasně. Máš tam slepotu, kterou prostě nevidíš. Bára Filáčková, skvělá koučka, když mě začala koučovat, tak se mě jednou zeptala, že proč tolik pracuješ? Já říkám, že mě to baví. To by byla odpověď, u které já bych v rámci nějakého sebekoučingu skončila, protože jsem s ní spokojená. Moje ego je s tím happy. Mě to baví, ale kouč si řekne, že tak ještě jednou – proč tolik pracuješ? Baví tě i chodit se psem a neděláš to 12 hodin denně. Teď do tebe někdo ryje a nespokojí se s první odpovědí. Teprve pomocí někoho se dostaneš tam, kde je to důležité pro tebe, kde si něco uvědomíš. Mě ta otázka změnila život, ale až 35. otázka mi změnila život, protože na tu první bych si taky řekla, že mě to baví.

 

Je to trošku podobné jako s posloucháním inspirativních věcí, že slyšíš, že v práci to štěstí nenajdeš, tak si říkáš, že jo, jo, jasně. 

 

Si řekneš, že v pohodě, já jsem zasadil jahody dneska, takže jsem úplně v klidu.

 

Přesně. Pak to slyšíš 30krát a spojíš si to ještě s něčím dalším a řekneš si, že aha, já konečně chápu, o čem ti lidé mluví. Že ty životní lekce jsou těžko přenositelné a musíš si je často omílat dokola, protože to trvá, než to člověk si řekne, že aha, oni ti lidé myslí tohle.

 

No jasně. Všichni ti říkají, že ty jsi tvůrcem svého vlastního štěstí, ale ten moment, kdy ti to dojde a kdy to začneš fakt dělat, to byl pro mě tak obrovský aha moment, ale vím to od dvaceti. Ty si myslíš, že to děláš, než to vlastně začneš fakt dělat.

 

Myslíš si, že se to dá nějak rozeznat? Jenom koučem nebo terapeutem?

 

Jasně, já bych to dala povinné – terapii a koučování, ha. Hele, nevím, jestli to jde jenom pomocí kouče. Možná je někdo k sobě citlivější, empatičtější a umí na sebe být hodnější, než jsem to uměla já, takže to víš a poznáš daleko dříve než já. Možná na to potřebuješ průvodce. Možná jsi tak vychovaný. Těch aspektů je tam spoustu. Mně to fakt trvalo.

 

Abych to vysvětlil. Ten projekt Posviť si jsou otázky, které ti navedou na cestu, jak hluboko a daleko můžeš jít. Záleží spíš na každém?

 

Jo. Posviť si jsou tematické listy, série otázek na témata plánování roku, dobrý sex, smysluplnou práci, pěkný domov, je to různé. Ty si ty otázky ideálně stáhneš a někde si dáš kafe se sebou a odpovíš si na to. Mělo by ti to posvítit na to téma. Nemělo by to za tebe nic vyřešit, ale mělo by ti to ukázat, pokud se v tom tématu chceš zlepšit, posunout, promyslet, kde jsou ty mezery. Pak myslím, že ideální postup je, že si to zmapuješ, zasvítíš a pak je podle mě super si to vzít na terapii nebo si to vzít s kamarády na kafe. Tam začít, že pojďme se bavit o smysluplné práci spolu. Já jsem teď zjistil tohle. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy.

 

Když jsi naťukla smysluplnou práci, je mi jasné, že tento projekt, když vím, jak důkladně připravuješ věci, muselo zabrat spoustu času – jak ty o tom přemýšlíš? Protože spoustu lidí by řeklo, že jsem tady něco vytvořil. Teď první téma budeš mít zadarmo a další za 200 Kč – vymýšlet tam business model a to, jak ten projekt bude soběstačný a bude vydělávat. Máš to tak, že část projektu jsou pro peníze a část je ten smysl nebo vyšší dobro? Jak o tom přemýšlíš?

 

Mám to tak, že tyhle věci dělám zdarma. Přijde mi hezké je dělat zdarma. Nepřemýšlím nad tím, jak je monetizovat. Když jsme vyhodili Posviť si, tak mi samozřejmě přišlo několik připomínek a rad od mých přátel marketérů, protože se pořád nejvíc pohybuju v marketérské sektě. Připomínky jak by z toho šel dělat business. Mně nepřijde, že se z těchto věcí má dělat business. Já to mám jako hobby. Někdo hodně čte, někdo chová doma mývaly, tak já si prostě občas vytvořím takový nějaký projekt. Přijde mi hezké smysluplné ho dát ven zdarma, protože já si ty peníze umím, když chci, vydělat někde jinde. Nepřijde mi úplně správné v rámci mého morálního kompasu je vydělávat na tomhle. Ale úplně chápu, když to dělat budeš. Já to jenom prostě s Posviť si takhle nemám.

 

Podle mě je důležité vědět nějakou svoji hranici. Někteří lidé jsou furt v módu, že chci vydělávat víc a víc, tak je pro ně hrozně těžké tímto způsobem přemýšlet. Mně na to pomáhá mít hranici, že když vydělám tolik peněz, tak jsem v pohodě. Pak můžu dělat jenom ty věci, které mi dávají smysl a baví mě. Nevím, jestli to máš podobně nebo jestli si řekneš, že polovinu svého času budu věnovat těmto projektům.

 

Já když jsem během roku 2020 a částečně 2021 zjistila, že aby moje duše a hlava byly spokojené, tak potřebují takové množství volného času. Logicky si musíš sednout. Tím, že jsi zvyklý na jiný životní styl a jiný každodenní program, tak si sedneš a sepíšeš si, co je dost v rámci peněz, zábavy, ohodnocení, medailí. Já jsem si poprvé v životě zamýšlela nad tím, co je dost. Já jsem to předtím nepotřebovala vědět. Mě to bavilo dělat všechno větší. Najednou si řekneš, že být svůj je drahé, jak říká Jarda Homolka. Tak si sedneš a sepíšeš si, co je dost. Kolik já potřebuju peněz na měsíc? Pak si můžeš udělat vědomé rozhodnutí. Já teď potřebuju žít chvíli, nevím, jestli to bude na furt, ale potřebuju teď žít takhle. Určíš si tu částku a co k tomu životu potřebuješ, abys byl happy. Pak si můžu dovolit místy – ne vždycky – dělat takovéhle bláznivé projekty, které jsou zdarma.

 

Já mám pocit, že ten internet je plný rad, jak dělat víc, jak mít víc, jak být efektivnější, zatímco přesně spoustu lidí, kteří tohle všechno znají, ti by spíš potřebovali říct, kolik je dost. Že spoustu lidí nemá problémy s efektivitou nebo s tím, že by je nebavila práce nebo by nevěděli, jak vydělat peníze. Mají spíš problémy s tímto, jak jsi ty říkala – proč tolik pracuješ? Kolik je dost? Kde je ta meta, kde skončíš? S čím budeš spokojená?

 

Ano, nebo co dělá tvoji hlavu, duši a srdce šťastným? Ať to zní jakkoli sluníčkářsky, tak to je otázka, na kterou se ptáme možná sami sebe nejméně často. Teď Melvil vydal moc hezkou knížku Čtyři tisíce týdnů. Ten autor moc hezky popisuje, že žádné ty nástroje na efektivitu nefungují, protože oni ti jen umožní více pracovat. Ty si to dáš do nějakého richtigu se super novým nástrojem, novým systémem, ale ve výsledku ty si do těch mezer přidáš další věci, protože budeš hrozně naboostovaný, kolik toho zvládneš a budeš jenom víc a efektivněji pracovat.

 

Nebo mám pocit, že u některých chlapů to bývá, že do toho stihneš zaběhnout ironmana nebo to ego si léčit výstupy na Everesty.

 

Jo.

 

Jedno velké téma, kterému vím, že se poslední dobou hodně věnuješ, je kreativita. Jak vůbec ty chápeš kreativitu? Protože pro spoustu lidí je to furt možná hodně v tom uměleckém světě – kreativní jsou umělci, malíři a tak. O čem je podle tebe kreativita?

 

Ta je podle mě schopnost najít spojení ve věcech, ve kterých ostatní to spojení nevidí. Zároveň by to mělo být něco praktického. Protože vydláždit cestu do kanclu salámem bude velmi kreativní, ale nebude to úplně praktické. Mně se tam líbí dodatek, že by to mělo být praktický přínos. Máš pravdu, že kreativita má pověst, že to je o malířích, básnících a spisovatelích.

 

Nebo v reklamkách jsou ti kreativci, kteří nic nedělají a jenom přemýšlejí.

 

Ano, přesně tak. A občas něco vymyslí a stojí to strašně peněz. Ale kreativní myšlení můžeš využívat ve všech oblastech svého života – od toho, když si zabouchneš klíče, tak rychleji a lépe vymyslíš, jak se dostat domů, až po to, že ten e-mail ti bude trvat kratší dobu napsat, který píšeš šéfovi, nebo vymyslíš lepší program pro děti na víkend nebo lepší rande pro svou ženu. Kreativní myšlení se dá aplikovat ve všech sférách svého života. Mě baví se na kreativitu baví koukat z nadhledu a nebrat ji, že to má něco, co má pomáhá kreativním profesím, ale že to je něco, co může pomoci každému, pokud tento způsob myšlení rozvíjíš a pracuješ na něm. Může ti to zjednodušit život.

 

Je na to nějaké desatero typu dělej těchto 10 věcí a budeš mít kreativnější myšlení – jak všichni hledají ty zázračné pilulky.

 

Nemyslím si, že je na to jedno nebo pět cvičení. Ale jsou nějaké série cvičení, které úplně stejně jako když chodíš do fitka, tak tím rozvíjíš tělo, buduješ svaly, tak stejně se dá budovat kreativita. Je vědecky dokázané, že pomocí – nevím jestli tomu říkat cvičení – ale že jde naučit přemýšlet tak, aby to pro tebe bylo čím dál tím lehčí a méně bolestivé, abys v tom byl rychlejší a ty spoje na sebe navazovaly lépe a rychleji.

 

Jak se to pak testuje?

 

Je několik testů kreativity. Já jsem taky koukala, když jsem si to studovala. Ty netestuješ kreativitu jako takovou, protože my máme kreativitu, že to je nějaký boxík vlastností, ale kreativita je jenom o tom, jak si dokážeš rychle spojovat věci a vymýšlet asociace. Jeden z těch testů nebo úkolů bude, že vymýšlíš slovní asociace nebo že vymýšlíš pro použití třeba sklenice, tak vymýšlíš, jak jinak by šla sklenice použít. Na základě všech možností, které vymyslíš, tak budeš ohodnocen, jak moc máš divergentní myšlení rozvinuté. Takhle několik disciplín v rámci kreativních testů, kde se hodnotí, jak moc kreativní jsi.

 

Jak moc je v tom důležitá zvídavost, jestli vůbec? Myslíš, že to jsou dvě vlastnosti, které ti můžou pomoci nebo že to je nějak spojené?

 

Mě zatím z toho studia vychází, že jeden z důležitých pilířů v rámci kreativity je tvůj mindset, postoj. Do toho patří i zvídavost. Pro rozvoj kreativity je zvídavost dost důležitá, protože to bolí vymýšlet věci. Ty sedíš a teď na to nemůžeš přijít. Ty na to chceš přijít. Přijdeš na jednu variantu, ale ty jich chceš vymyslet 10 nebo 20. To fakt bolí. Lidé, kteří si myslí, že nejsou kreativní, tak je to jenom o tom, že často nejsou tak trpěliví, že to vzdají a po 10 minutách si řeknou, že nevymyslím zápletku, nemám na to. Ti kreativnější se projevují tím, že mají schopnost selhat, protože to nejde, bolí to, zadrháváš se, máš tvůrčí krize. Oni se zvednou a jdou dál. Druhá věc, že jsou trpělivější než ostatní lidé, co spolu asi souvisí.

 

Takže prostě je to takové to, že musíš přijít na těch 9 špatných řešení, než přijdeš na to nejkreativnější.

 

Podle mě v té kreativitě je důležité nebát se zklamat, failnout, neudělat to. Zároveň se potom postavit na nohy znovu a jít to zkusit po 365. 

 

Jak se dá studovat něco, co je nechci říct abstraktní, ale spíš všeobjímající – že je to nějaký způsob myšlení, jak jsi řekla. Jak se dá studovat způsob myšlení? Pokud zůstaneme v marketingu, tak u kreativních reklamních kampaní vidíš ty mantinely. Když se celkově bavíš o kreativitě, tak já vůbec ty mantinely nevidím.

 

Vidíš. A přitom mně to přijde fascinující, že je to součást tolika profesí. Že třeba v 60. letech byl nadesignovaný test kreativity kvůli tomu, že NASA potřebovala lépe vědět, jak vybírat lidi do posádek. Když jsi ve vesmíru s omezenou škálou možností, tak musíš být kreativní na to, abys dokázal vyřešit spoustu problémů. Oni si nechali tenkrát od George Londona designovat test kreativity. A přihlíželo se výraznou částí, jak si vybíráš do týmu lidi v NASA. On to potom testoval na dětech. Jsou to jedny z prvních testů kreativity, které jsme měli. Zjistil, že děti jsou kreativní z 98 % – projevily se vysokou mírou kreativity. Když testoval dospělé, tak ta procenta byla jenom dvě. To není něco, co se musíme učit. My se to znovu učíme. My se k tomu vracíme, protože sám víš, že děti jsou kreativní dost, ale někde po cestě to ztratíme.

 

Mě napadlo, jestli ta kreativita je proti nějaké jiné vlastnosti, že jsi buď kreativní nebo jsi exekutivní, ale z toho, co říkáš, to vypadá, že to tak není. Že můžeš být oboje a nemusíš být ani jedno, možná.

 

Jo, můžeš být oboje. Myslím si, že tím, že máme kreativitu hozenou, že to jsou ti básníci, rozháraní bohémové s flaškou absintu, s cigárama, v tweedovém saku ve sklepě píšou romány nebo skládají hudbu. V rámci toho, jak já nad kreativitou přemýšlím teď, to tak není. To se bude hodit fakt každému.

 

Myslíš si, že i v budoucnu s nástupem umělé inteligence?

 

V roce 2025 bude v top 5 dovednostech kreativita. Myslím, že teď je nejvyšší čas na to začít kreativitu brát vážně a zlepšovat se v ní, protože to bude možná jedna z mála věcí, které umělá inteligence nebude dokázat nikdy napodobit. Na pracovním trhu to bude stále víc ceněná komodita.

 

Řekni mi tedy, jak se to mám naučit. Samozřejmě jeden způsob je přihlásit se k tvé ani nevím, jak se tomu říká, ale vím, že na kreativitu máš postavený taky jeden projektík.

 

Ano, je to můj obsahový seriál, který tvořím na pickey.cz. Obsahový seriál znamená, že každý měsíc do své e-mailové schránky ode mě dostaneš jednu kapitolu o kreativitě. Poslední díl byl o jídle, jestli se dá ke kreativitě projíst, protože mě fascinovalo, že všichni ví, co si mají dát před tréninkem a po tréninku, ale nikdo neví, co si má dát před brainstormingem, aby to bylo lepší. Tak jsem se do toho ponořila.

 

Není to totéž, co před tréninkem?

 

Ano, není. Jsou tam různé kapitoly o tom, jak vznikají nápady, jestli z tebe může být Mozart, jaké jsou rozdíly mezi dovedností, talentem, kreativitou a genialitou, protože lidé to míchají dohromady a pak mají pocit, že to nemá cenu se ani snažit, protože se koukni na Mozarta. Každý měsíc já ti vždycky dám nějaké téma v rámci celé kreativity. Prozkoumáme ho se studiemi a průzkumy a co o tom kdy kdo zjistil a řekl. Každý ten měsíc končí nějakými kreativními cvičeními, takže se se mnou celý rok učit být kreativnější.

 

Mě zaujalo, jak jsi říkala, že musíš failovat, abys byla kreativní. Jak se vyrovnáváš s imposter syndromem? Protože děláš spoustu věcí, jak jsi říkala Posviť si, tak by ti koučové a psychologové mohli říct, že o tom nic nevíš, protože my to tady studujeme 10 let. Mohli bychom pokračovat. Máš na to nějaký recept? Já taky si říkám u spousty projektů, co já vlastně o tom k tomu mám říct? Vždyť já jsem vlastně nikdo. Jsou tady lidé, kteří o tom vědí mnohem víc. To je takové časté tvůrčí téma si myslím.

 

Je to tak. Já jsem dobrá v tom dávat věci do pohybu. Na většinu ostatních věcí já si k sobě přizvu někoho, kdo je v tom lepší, chytřejší a dál. Posviť si – nejsem terapeut, kouč ani psychoterapeut. Vyřeším to tím, že si nějakou velkou část toho načtu, abych měla pocit, že se o tom tématu vůbec můžu s těmi lidmi bavit. Pak si přizvu lidi, o kterých si myslím – třeba v případě Posviť si – že pokládají dobré otázky. Jsou v tom dobří. Buď já s nimi mám osobní zkušenost nebo někdo z mojí party. S nimi to dám dohromady. Dělají mi nějakou odbornou garanci toho, že třeba v případě Posviť si, že toho člověka nerozbiješ těmi otázkami. Nebo že člověka, který je zvyklý nad sebou filozofovat a analyzovat se, tak se nebude nudit, když si ten set těch otázek stáhne. Já si většinou k sobě vezmu někoho, kdo mi s tím pomůže.

 

Jsem myslel, že řekneš, že ne, imposter syndrom. Na to kašli.

 

Imposter syndrom má podle mě úplně každý. Pokud ho nemáš, tak je něco špatně.

 

Tak jsi psychopat a měl by sis projít sebekoučovací otázky.

 

Podle mě to má každý a je to dobře.

 

Zaujal mě tvůj článek Můj život s Mohamedem. Já jsem si všimnul, že jsi někde psala o tom. Můžeš to trošku představit?

 

Já jsem začala na začátku minulého roku být hostitelem marockého chlapce. Našla jsem na Facebooku hezký příspěvek od organizace pro pomoc uprchlíkům. Ti hledali hostitelské rodiny. Začínali celý program hostitelské péče. Mně to přišlo super. Já jsem na různých listech a seznamech pro mentory pro děti z dětských domovů a tak, ale já vždycky failnu, protože nejsem rodina. Když máš si pro dítě vybrat nějaké rodinné prostředí, tak vybereš pravděpodobně rodinu a ne mě. V této hostitelské péči se najednou neřešilo, jestli jsi rodina nebo jestli jsi sám nebo v páru, takže jsem prošla. Pak jsem podstoupila asi 3 až 4měsíční zácvik, kde do tebe valí všechny informace. Děláš psychotesty. Přijde ti domů sociálka. Když tímto vším projdeš, tak jsi spárovaný s nějakým chlapcem, kteří jsou v domově pro děti cizinců bez doprovodu. Pak spolu trávíte čas. Tvoje pozice jako hostitele je něco mezi tetičkou a kámošem, takže můj hlavní cíl je, aby se tady měl lépe, aby lépe zapadl, pomoc s úřady, s jazykem, nějak mu dělat takovou tu spojku, která není vychovatel nebo není přímo z té organizace, ale jsi z vnějšku toho systému, takže spolu můžete o trochu více blbnout.

 

Jak tu zkušenost hodnotíš? Mně to zní sympaticky. Možná to spoustu lidí poslouchá a říkají si, že to je hrozně sluníčkové, to chci taky. Je to veskrze pozitivní?

 

Já mám zkušenost fantastickou. Šla bych do toho znovu. Přemýšlím, že do toho půjdu znovu. Bylo to skvělé. Šla jsem do toho s tím, že jsem si myslela, že já budu pomáhat Mohamedovi. Na konci je to obohacení půl na půl, takže ty co se učíš od jiné kultury, Mohamed má na většinu věcí jiný pohled, protože vyrůstal v kultuře, která je absolutně jiná, ve společnosti, která je absolutně jiná, v náboženství, které je úplně jiné než moje. Jenom těmi rozhovory, tím, že se učíte spolu, že objevujete, že ty najednou vidíš Česko očima někoho, kdo je tady jako uprchlík, tak je vlastně fantastické. Naučil mě spoustu věcí, za které jsem vděčná.

 

Jakým způsobem jste spolu mluvili?

 

Jedna z těch nepsaných podmínek je, že ty s dětmi mluvíš česky, aby se co nejrychleji naučili česky.

 

Aha, takže oni se učí česky. Ty jim k tomu pomáháš.

 

Oni většinou tím, že to jsou kluci, kteří přichází ze Sýrie, Afghánistánu a tak – říkám kluci, protože to jsou nejčastěji kluci. Holky se většinou na tu cestu ani nevydají, protože je hrozně fyzicky náročná nebo se jim po cestě něco nehezkého stane. Většina jsou kluci. Tím, že jsou z těchto, tak oni tu angličtinu ovládají o trošku lépe než by třeba ovládali nějaký jiný jazyk, takže si občas pomůžeš, ale když jsme se začali setkávat s Mohamedem, tak jeho angličtina byla o trochu lepší než čeština, ale bylo to jedno, který jazyk budeš upevňovat. Tím, že on chce zůstat tady. Chodí tady do školy, tak jsme začali makat na češtině.

 

Mně přišlo zajímavé, jak jsi říkala, že ty jsi jeho prostředník a že tě taky obohatil. Jestli je do toho dobré jít s mindsetem, že to je jedno, v jaké kultuře jsi vyrůstal, tady to je jiné. Naučit se, jaké to je tady. Nebo jestli se tam dají hledat nějaké kompromisy typu chápu, že ty to vidíš takhle. U vás to je jinak, ale pojďme se bavit o tom, proč to tak je.

 

Asi jít do toho s tím, že jdu někoho učit, jak to tady funguje, není dobrý, a to ani pro jednu stranu. Pro tebe to bude vyčerpávající. A on asi nového kazatele v životě nebude. Já to spíš vidím z pohledu, že to je mladý dospělý. Je tady úplně sám. Já bych taky ocenila, kdyby mi někdo dělal průvodce. Rozdíl mezi kazatelem a průvodcem je dost velký. Mně baví mít s Mohamedem debaty o tom, jak u nich vypadají svatby, jak se u nich vybírají partneři do života, jak u nich vypadá pohřeb, jak funguje celý ramadán, protože já o tom nic nevím. Hodně z mých názorů vychází z informací, které jsou nepodložené, jsou z médií, jsou z nějakých nenávistně laděných věcí. Já si s ním tak nějak oprašuju a checkuju, jestli všechny ty stereotypy, které mám v hlavě, jsou pravdy. U většiny jsem už během zácviku přišla na to, že nejsou, že to jsou blbosti a že je fantastické s ním o těch věcech debatovat. My si hodně povídáme.

 

Napadne tě nějaký stereotyp nebo aha moment, který ti vyvrátil?

 

Já jsem si asi vždycky myslela, že ten předvýběr těch partnerů v těchto kulturách je něco, co přece už je hrozný přežitek. Přece jsme dál a já si budu vybírat, koho chci milovat a s kým chci trávit čas. Když jsme se o tom bavili, tak mě často uzemní ta jednoduchost odpovědí Mohameda, kdy já mu řeknu, že co když maminka navrhne někoho, s kým nesouhlasíš, u koho to nepůjde? On se na mě podívá a říká, že máma mě zná. Ona je tady déle. Ona mě zná lépe než já. Ví, co je pro mě dobrý. Ty tam pak seš a je nepochopitelné očima naší kultury a společnosti, že máš tak obrovskou důvěru v radu starších v rodině, že vůbec nezpochybňuješ to, že oni ví daleko lépe, co je pro tebe dobré. Nesoudím, co je dobře a co špatně nebo něco mezi. Přístupů je milion. Ale to, že ti 17letý kluk s plnou důvěrou s žádnými pochybnostmi řekne, že ne, já až potkám tu pravou, tak si sednu na zadek a tak to poznám. Když to posvětí máma, tak to je. Já tady v Praze kolem sebe polovina smečky na Tinderech a všichni furt něco hledáme. Když si vezmeš tu čistotu a jednoduchost, že žiješ a čekáš, že jednoho dne přijdou tvoji rodiče a řeknou, že to je ta pravá. My tě známe a takhle to nebude. Ty jsi jako OK – kolik starostí si ušetříš. Já jsem v tom nikdy neviděla nic hezkého. Já to považovala za to, že to je uhozený, ale když o tom pak slyšíš povídat někoho, kdo v té kultuře vyrostl a má v ten systém tak hlubokou důvěru, tak je to vlastně hezké.

 

Chápu. Zase ti to dává tu perspektivu navíc.

 

Dává ti to nové střípky. To mě na tom moc baví. Asi bych pořád nechtěla, aby mi rodiče – omlouvám se vám – vybrali partnera do života, ale přidává ti to nové úhly pohledu. To je podle mě zdravě dobré.

 

Je pravda, že je asi jeden z nejmilejších feedbacků, který na tento podcast dostávám, že mi to rozšiřuje obzory, dává mi to nějaký nové střípky a úhly pohledu, ten svět chápu možná trošku komplexněji.

 

To mám taky s tvým podcastem.

 

Pojď na ty otázky, co jsem ti posílal. Napadlo tě něco? Michelle, tři věci, na které jsi v posledních letech změnila názor. Jednu jsme tady celkem probrali.

 

Já myslím, že s tím všechno souvisí. Já jsem prostě přišla asi na to, že život může být fakt jednoduchý a že většina věcí je fakt jednoduchých, ale ne snadných. Čím víc si ty věci zjednodušuješ, tak tím nesnadnější ten život budeš mít. Čím víc se vyhýbáš trablům a chováš se jak debil, tak tím složitější život pro svoje budoucí já si plánuješ. Život je vlastně jednoduchý. Je to o tom, jestli chci, nechci, co si dovolím a co jsem ochotná ustát si za následky. To je vlastně celý.

 

Myslíš, že jsou k tomu potřeba ty perspektivy? Já si dokážu představit, jak se bavíme o jednoduchosti, že to, že se jdeš projít do Stromovky, je ta jednoduchá krása života, ale často je těžké si to z naší perspektivy uvědomit. Na druhou stranu když máš perspektivu Mohameda nebo jiného kluka ze Sýrie, tak ti to možná dává trošičku víc nápovědy typu užívej si, že tady chodíš po Stromovce. Je zelená tráva a nikde se nestřílí.

 

Jo, já tu snadnost a jednoduchost spíš myslím tak, že je hrozně jednoduché nekouřit. Prostě si už další nezapálíš, ale není to snadné. Je to jednoduché být fit. Dobře jíš, chodíš cvičit a dobře spíš, ale není to snadné. Život je hrozně jednoduchý. Jenom musíš přijít na to, jak ty nesnadné věci dělat tak, aby mohl být jednoduchý. U mě je to minimálně tak, že většina z těch kroků, které předtím byly o tom si ten život zjednodušit, ale vlastně znesnadnit, bylo o tom, že spoustu rozhodnutí já jsem dělala na základě strachu. Podle mě dvě hlavní motivace, jak se lidi rozhodují, je strach a láska. Kroky, které děláš na základě strachu bude, že vezmu raději tohoto klienta, kdyby náhodou bylo potom hůř nebo žádný klient nebyl. Nebo já budu teď s tímto partnerem a partnerkou, protože už mám věk na to, abych měl děti. Nebo raději koupím tento barák, protože už by lepší nikdy být nemohl. Spoustu věcí děláme na základě strachu. Potom můžeš spoustu věcí dělat na základě lásky nebo nějakého pocitu, že jo, tohle je to, co chci fakt dělat. Ne proto, že se bojíš, aby to nedopadlo špatně, ale tohle já chci fakt dělat. To byla jedna z věcí, které mě taky otevřely oči. Já jsem si vždycky myslela, že dělám, co chci. Teď to máš podpořené, že jsi na volné noze, děláš si svoje projekty, ale mně v nějaký moment došlo, že spoustu kroků, které v životě dělám, je na základě strachu, aby se něco nestalo, a nikoliv na základě aby se něco stalo, což je přesně jak jsme říkali předtím – je to hrozně jednoduché. Všichni to chápeme, ale pak se ve tvém životě začnou dít velké věci.

 

Trošku mi to připomíná ten princip „no or hell yeah“. Je to hrozně snadné. I to čteš a říkáš si, že to budu víc dělat, ale pak si říkáš, že tento nový klient je hell yeah nebo se jenom bojím. Na druhou stranu pokud klienty nemáš a bojíš si, že neuživíš rodinu, tak se to dá pochopit, že uděláš ty kompromisy v tom. Akorát je pak těžké se po nějaké době zase poodstoupit a říct si, že udělal jsem to v této situaci a jsem ve stejné situaci.

 

To je o tom, jak si za to poneseš ty následky a co jsi schopný tomu obětovat a kvůli tomu nést.

 

Co nějaké hloupé ztřeštěné věci, které děláš?

 

Nad tím jsem se hodně zamýšlela. Abecedně jsem to seřadila, protože asi jich dělám hodně. Napadly mě tři věci. Já jsem se zamýšlela nad situacemi, kdy lidé zvedají obočí, když s nimi mluvím, víc než normálně. Je to určitě systém, kterým čtu. To hodně lidem přijde fakt zvláštní, protože já nečtu jako většina lidí, že přijdeš a najdeš si knížku, která je hezká. Nebo si na Instagramu podíváš, co je trendy. Já čtu v tematických blocích. Já mám rešerši na nějaké téma. K tomu si načtu knihy, které mě na to téma zajímají. Rešerše si buď dělám já nebo mi s nimi pomáhá Dan Šácha. Já si dokonce nechávám vytvořit ty knižní rešerše. Pak čtu dost systematicky, protože tím, že to používám do jiných projektů, tak si dělám výpisky. Mám doma různé hromádky podle témat, které mám rozečtené. Mám v kalendáři vyhrazený čas na čtení. Čtu fakt zvláštně.

 

Ale to je docela dobré, že jsi řekla, že máš vyhrazený čas v kalendáři na čtení. Na čtení jsem se tě taky chtěl zeptat, ale vynechal jsem to. Je zajímavé, že i já jsem měl období, kdy jsem četl hodně. Pak z toho člověk sklouzne a je těžší na to naskočit. To je jak s tím cvičením. Ve chvíli, kdy si zvykneš na to, že chodíš cvičit pravidelně, tak je to dobré, potřebuješ to a těšíš se na to. Pak rok necvičíš a nechce se ti do toho.

 

Jedna rýmička a už jsi to celé ztratil. Já tě úplně chápu. Mám to tak taky. Já tím, že to o sobě vím, tak si na sebe vymýšlím projekty, do kterých potřebuju číst. Mě tento celý rok drží ve čtecím rytmu Pickey, kde kromě toho, že tam mám seriál o kreativitě, tak tam ještě tvořím druhý obsahový seriál #nacteno. Tam každý měsíc a půl to jedno téma musím vydat, takže já mám vždycky měsíc a půl, kdy jsem ponořená do jednoho tématu. Pokud nechci těm předplatitelům napsat, že tento měsíc nic, sorry, tak musím ty věci načíst. Já jsem si na sebe vymyslela bič, aby se to muselo stát.

 

Tyhle taktiky jsou skvělé, pokud mají lidé slabou vůli. Já mám slabou vůli a fungují na mě jenom systémy a biče, které tě donutí nevycouvat z toho.

 

Já to mám dost podobně. Podle mě to musí mít na volné noze většina lidí, protože to, že se dobře znáš, tak na sobě můžeš dělat tyhle berličky a biče. U čeho hodně lidé zvedají obočí, že já moc neholduju jakémukoliv alkoholu kromě Becherovky. Já kamkoliv přijdu, s kýmkoliv jdu ven, tak já si neobjednám víno nebo pivo, ale objednám si Becherovku, což někdy zdvihá obočí i barmanům, protože to slyší třeba poprvé za celou dobu, co tam v té hospodě dělají. Já jsem hodně becherovková. Pak chodím doma v botách. To mám zvyk z Holandska. Holanďani jsou doma celí nastrojení. Tvrdí, že boty jsou součástí outfitu. Tento zvyk jsem si nechala. Já chodím domů obutá, což také hodně lidí, když přijdou a já řeknu, aby se nezouvali, tak oni jsou jako a já: „Ale já chci!“ Dobře, dobře. Já nemám žádné pantofle a tak. To jsou tři věci, u kterých se lidé většinou zastaví.

 

Super. Možná na závěr tři věci, ze kterých jsi momentálně nadšená.

 

Myslím, že všechny moje projekty. Hodně velká část mého života se motají kolem tří témat – jsou to rozhovory, mentální well-being, s čímž souvisí Posviť si a nějaké jiné projekty, které mám v šuplíku, a kreativita. To se mi prolíná vším, protože se na ty projekty nabalují další věci. Vymýšlíme k tomu další věci a projekty. To mě teď baví hodně.

 

Prostě je studovat a uplatňovat do života.

 

Jo, překládat a dávat ty poznatky z toho ven a umožňovat to ostatním lidem, aby z těch znalostí nějak čerpali. Pak spojovat lidi, které to také zajímá. To jsou moje tři velká životní témata.

 

Super. Michelle, děkuju moc, že ses o ně podělila. Snad jsme lidi navedli minimálně na nějaké cesty. Pokud by je tato témata zajímala, tak kde to můžou dostudovat nebo nachytřit se. Díky moc.

 

Díky za pozvání, Dane.

 

Díky moc, že jste doposlouchali podcast s jedinečnou Michelle Losekoot. Já vás samozřejmě poprosím, pokud vás tento podcast bavil, něco vám dal, pokud ho nasdílíte, pošlete svým známým, ať už kreativcům, tvůrcům obsahu nebo třeba workoholikům, protože si myslím, že pro všechny tyto lidi v tomto rozhovoru padlo spoustu zajímavých informací. Všechny odkazy na projekty, o kterých se s Michelle bavíme, najdete na webu protiproudu.net jako obvykle. Budu rád, když rozhovory podpoříte na YouTube, Instagramu, TikToku; v podstatě se snažím tohle, co dělám a co mi dává velký smysl, dostat kde to jen jde. Díky moc, že mi umožňujete dělat tuto báječnou práci. Mějte se krásně. Užívejte sluníčko a uslyšíme se zase příště. Můžu vám prozradit, že ten příští rozhovor jsem nevěděl dlouho, jestli udělám. Nakonec to pro mě bylo jedno z největších překvapení tohoto roku. Už za 14 dní se budem bavit třeba o zvířátkách. Tak čau, zvířátka To