Michal Horáček o životní cestě, hodnotách a tvoření

Přepis epizody

Ahoj, vítejte u dalšího dílu podcastu PROTI PROUDU, já jsem opět Dan Tržil a mým dnešním hostem je Michal Horáček. Michala Horáčka není asi potřeba příliš představovat, já jsem hrozně rád, že ho mám v PROTI PROUDU hlavně z toho důvodu, že si myslím, že v Český republice těžko najdete člověka, který je ve špičce v podstatě ve třech dost rozdílnejch oblastech. A to v umění, Michal je výborný textař, básník, esejista, spisovatel a tak dále, tak v byznyse, spoluzaložil sázkovou kancelář Fortuna a úspěšně ji prodal, a taky v politice, ať už se bavíme vo jeho působení v roce 89, nebo nedávný prezidentský kandidatuře. Já jsem se, jak se mým dobrým zvykem, snažil ten rozhovor opět vést trošku jinak, a tak i pro Vás, který jste třeba s Michalem Horáčkem četli nějaký rozhovory, tam určitě najdete spoustu zajímavých momentů, snažil jsem se jít jako obvykle trošku do hloubky,  nebo do těch motivů proč Michal dělal to, co dělal, a jak se zachoval a tak dále, bavíme se o spoustě zajímavých věcí, já jsem na tenhle rozhovor velmi hrdej, podle mne má hloubku a hodnotu a doufám, že si ho užijete i vy. Teď už Michal Horáček.

 

Michale, díky moc, že jste přijal moje pozvání do podcastu PROTI PROUDU.

 

Rádo se stalo.

 

Já jsem hrozně rád, že Vás tady mám, protože já se dycky snažím najít ty lidi, který měli trošku v životě úspěch ve více oborech, protože mám pocit, že to jsou třeba ti lidi, co maj ostatním co předat. Dneska jsem si vlastně uvědomil, když jsem se na to ještě trochu připravoval, že vy jste měl relativně jasný úspěch jak v umění, tak v byznyse, tak v politice, což mě napadlo, že jedinýho takovýho člověka, kterýho znám, byl v Americe Schwarzeneger, tak ještě nevím, jestli byl nějaký titulek Český Swarzeneger Michal Horáček 🙂 ale možná bysme to začali úplně vod začátku. Já jsem si vlastně přečet, že Váš otec byl dramaturgem pražskejch divadel, což je taková relativně umělecká profese, Vaše maminka byla psycholožkou, což je zase, že jo, taková vědecká trošku práce, jaký bylo třeba vyrůstání u Horáčků? Bylo to   takový to bohémský, umělecký, nebo to bylo spíš takový to striktní?

 

Bylo to dáno tím, do jaký rodiny jsem se narodil. Narodil jsem se v Praze a měli jsme to štěstí, že jsme obývali velký byt na Starým městě, v Platnéřské ulici. Kromě mojí se sestry a mě tam byl samozřejmě táta a máma, a taky ještě dědeček a babička, a ještě o patro výš bydlela teta a strýc, a ti všichni  byli hodně činní. V různých oborech. Byla to taková rodinná tradice, zejména ze strany mojí maminky, ale nejenom, že všichni ti lidi měli akademický tituly, už nějakej praprapradědeček byl starosta Rokycan, pak se dostal do Prahy, potom tady byly pěkný holky, z takový pěkný měšťácký rodiny, Měchurovy se jmenovaly, ucházeli se o ně všichni štramáci kolem roku 1845, a jednu si teda vzal František Palacký a druhou si vzal můj můj předek Ferdinand Heyrovský. A potom ten mě syna a ten se stal rektorem Karlovy univerzity, a ten měl zase syny, jeden byl Jaroslav, nositel Nobelovy ceny, a druhý byl Leopold, můj dědeček, který byl sice vystudovaný právník, ale proslul jako odborník v entomologii na tesaříkovité. To byl světovou kapacitou, dokonce největší tesařík na světě se jmenuje Heyrovský po něm. Takže vzděláním byl právník, ale jeho láskou byla přírodověda. No a pak měl jedinou dceru, to byla moje maminka, měl jedinou dcerou s mou babičkou, která byla jedna z prvních lékařek v Rakousku-Uhersku. A maminka teda byla psycholog, já to teda za exaktní vědu nepovažuju, myslím, že ani ona, nicméně nějaký rysy toho tam taky jsou, moje maminka se snažila občas něco napsat,  dokonce napsala z tý psychologický praxe asi tři knížky. Táta překládal, zejména, von se považoval spíš za překladatele než za dramaturga. Překládal z dvanácti jazyků. Měl takovou zvláštní schopnost se naučil další jazyk během jako několika týdnů třeba, si pamatuju jako kluk, když jsme jeli do Rumunska. No a tak atmosféra byla taková, že se nepřetržitě hádali, protože táta byl komunista, maminka byla antikomunistka, babička byla bigotní katolička a dědeček byl ten přírodovědec. Takže se hádali a já jsem to mnohokrát už vyprávěl a rád to řeknu znova, že pro mě bylo  zajímavý to, že ačkoliv měli úplně jiný názory, tak se nevylučovali z té rodiny, nenadávali si, a tak, to byl prostě diskurz, rozhovor, debata, věčně, já jsem si vždycky myslel, že tak to má být na celým světě, a že tak to ne že má být, ale tak to je, mnohem později jsem pochopil, že to tak vůbec není, ale má to tak být. Lidi se kvůli svejm názorům nemaj vylučovat z tý diskuze. No, tak to byl takovej zvláštní život, všichni se mě snažili přivést k tomu svému světonázoru, že jo, leccos vím z Marxismu-Leninismu, od čtyř pěti let mi babička četla Bibli, takže vím písmo, poměrně jsem zběhlej, máma milovala Ameriku, tak mi vyprávěla vo Americe, ve kterým nikdy nebyla, do který se pak ani nedostala, ani na starý kolena, ani když mohla, byla taková amerikanofilka, a hlavně taková vášnivá demokratka.

 

Takže laťka nasazená vysoko v rodině, co se týká vzděláni.

 

To jo, všichni teda byli doktoři, a já jsem byl první po dlouhý léta, který teda nebyl. 

 

Já vím, že Vy jste studoval za komunismu, ale pak Vás vyhodili kvůli tomu, že jste zfalšoval, taky historka, kterou jste někde říkal, razítko na výjezdní doložce, když jste jel do Ameriky.

 

No, respektive, bylo to tak, že já jsem nebyl jedinej na tý škole v SSM, v Socialistickém svazu mládeže, a bylo potřeba, aby ten předák toho SSM tam dal razítko na tu moji žádost o výjezdní doložku. A on by to nedal, protože řekl, že „my tě z politické práce neznáme, soudruhu”, já jsem říkal „ty jo”. Tak jsem šel, vzal jsem to dědečkovo razítko s tou velkou včelou  pro tu entomologickou společnost a dal jsem to tam a soudruzi viděli kulatý razítko a pustili mě do tý Ameriky, což bylo pěkný. Pak mě teda zatkli a zavřeli a z tý školy vyhodili, to už tak pěkný nebylo, zdálo se mi v té chvíli, ale to je jeden z takovejch případů pro život, jo, kde nás potká nějaká pohroma, zhroutí se nám kolikrát svět, i mně v tý chvíli, hele, bylo mi 21, vyhodili mě z tý školy, měl jsem před sebou vojnu, měl jsem před sebou teda hledání nějakýho, očividně podřadnýho, povolání, jako žádnou karieru a tak, a tak to vypadalo vošklivě, ale ve skutečnosti to bylo to, čemu se v Americe říká požehnání v přestrojení „blesing in diskgars”. To bychom si mockrát měli uvědomit, když zoufáme, že možná ani nevíme, že se nám stalo nikoliv něco hroznýho, ale naopak něco skvělýho, protože já jsem potom nemusel kolaborovat s tím režimem, byl jsem úplně na dně společnosti. A když jste na dně společnosti, jak říká ten „Kristoferson”, jo, když nic nemáš, tak nemáš co ztratit. A to bylo pěkný, to bylo v rámci toho strašnýho režimu, mimořádná okolnost, jo. Ale pro moje rodiče, prarodiče a tak to bylo zoufalý, protože voni chtěli, abych byl ten doktor, že jo. To se předpokládalo,  nepoznali, že to je „blesing in disgars” 🙂 , vůbec, a někteří z nich zemřeli, aniž by to poznali.

 

Vono je zajímavý, že tyhle věci si člověk uvědomí až s tím časem, odstupem relativně velkým, málokdo to pozná právě na tom dně, že to je ten „belsing” a málokdo to tak bere.

 

Jasně, přesně tak to je.

 

I když možná Vy jste už asi poučil, že jo, z toho, a je to možná jedna z rad, jak nějak se vyrovnávat s tím neúspěchem, že jo. 

 

Určitě jo, máma moje, psycholožka, zažila ty příběhy těch lidí,  hodně mi o nich vyprávěla, neříkala mi ty jména, jo, ale tak jako obecně, co tak lidi zažijou, tak ta by se k tomu jistě klonila, jak je tan život nevyzpytatelnej, že naopak se to může stát, máme pocit, že se stane něco fantastickýho, a to byl začátek našich skutečných problémů, dokonce až tak, že lidi vyhrajou první cenu v loterii, do tý doby to byl třeba zedník nebo nevím, jezdil šofér s autem, tak vedl skrovnej, ale v podstatě jako happy život, no a najednou kolikrát, když lidi vyhrajou, já nevím, miliardu něčeho v loterii, tak se jim všechno jako úplně rozkotá, zničí, vůbec si s tím neuměj poradit, je to začátek tragickejch konců, jsou známy věci, kdy ty lidi třeba spáchali sebevraždu nakonec, a jak to vypadá pěkně, že jo, vyhrát první cenu v loterii.

 

Já jsem teďkon slyšel zajímavej podcast, jak lidi mají takovou vlastnost, že přeceňujou tu důležitost těch událostí, že jo, a dávali tam příklad holky, která vyhrála ve dvaceti letech olympijský hry, ten její životní cíl dosáhla ve dvaceti letech, a vlastně potom šla hodně dolů, protože nevěděla, co dál, a oproti tumo příklad člověka, kterej skončil na vozíku, a zse spoustu lidí si říká, to je špatný, ale vlastně tam bylo vidět z tý perspektivy třeba 10 let, že vlastně žádná ta událost nebyla v tom jejich velkým pohledu toho života až tak důležitá, že oba se z toho vzpamatovali a zase s vrátili někam do toho středu, ať už z toho velkýho úspěchu, nebo neúspěchu, že život jde dál.

 

Souhlasím.

 

Není to tak, že navěky budu šťastnej nebo nešťastnej, jo.

 

Mně to dalo hodně, nejenom to, že jsem nemusel kolaborovat s tím režimem, protože ta škola, jak se ukázalo posléze, když jsem tam chodil, já jsem chtěl, aby mě vyhodili, se změnila z fakulty, která se jmenovala Sociálních věd a publicistiky na školu Režimních propagandistů, kde se určily čtyři státnice, zásadní zkoušky – vědecký komunismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politická ekonomie a eště něco, myslím Marxismus-Leninismus. A to bylo to takzvaný vzdělání, já jsem to říkal těm svým, vy chcete, abych měl akademický vzdělání, ale v tomhle? Je to podle vás  akademický vzdělání, podle vás, který jste toho tolik dokázali ve svých oborech? No, museli připustit, že není, no. A tak jsem si neušpinil duši tím, že bych musel kolaborovat s okupanty, který sem přišli, když mi bylo šestnáct let, prožíval jsem to, teďka zrovna spolu mluvíme chvíli před tím, než bude padesátý výročí už toho vpádu těch armád, no, tak to já jsem nemoh bejt svazák, jako.   A pak jsem neměl ani to, abych byl uvedený v pokušení k tý kolaboraci. 

 

Co to bylo za nápad jet tehdy do tý Ameriky? Co jste tam dělal, nebo co jste tam chtěl dělat?

 

To bylo právě proto, že přišly ty armády a teď přede mnou klukovi, kterej vstoupil v 19 letech na tu universitu, jaká to byla perspektiva přede mnou. Za chvilku jsem poznal, že nedostanu vzdělání, že nebudu moct číst knížky, který chci číst, který bujaře vznikají ve světě nepřetržitě, prostě světová komunita těch lidí, kteří nějak smýšlejí a který se chtějí něco dozvídat, rozšiřovat si odbory (pozn: asi myslel obzory), tak my do ní nebudem patřit? Že nebudu moct jezdit do ciziny tak, jak bych chtěl? Že se nebudu moct shromažďovat s ostatníma, říkat, co chci, psát, co chci? To bylo krutý. Por mě to byla taková zvláštní vzpoura proti tomu režimu, jakože to nejde? Ty Spojený státy jsou ti žraloci z Wall streetu a ty imperialisti? A ti naši nepřátelé? A vy chcete, abych já byl vojákem a učil se střílet na tydle lidi? To byl takovej vzdor, jako schválně ne, jo, nezatlačíte mě do toho kouta, já chci žít svůj autentickej život! A já jsem tam jel, byl jsem tam dva měsíce a vrátil jsem se. To nebylo tak, že jsem chtěl uprchnout, jako mnozí jiní lidé z dobrých důvodů, já jsem chtěl žít tady, protože já jsem vždycky chtěl psát, být českým autorem, psát pro Čechy, česky, český zkušenosti,  ne pro Američany. Tak jsem se vrátil a vůbec mě ani nenapadlo tam zůstat, jo, jako v tý době to byla lákavá alternativa, ale ne pro mne dostatečná, chtěl jsem prostě zůstat tady, a bylo to jen proto, abych sám sobě řekl, že jsem něco udělal, jako, něco, co se nemá a nedá, a tak jsem to jako dokázal. Mnohokrát mi lidi později říkali, no ale to byla klukovina, to byla hloupost, takhle jste si zkazil život, a já si myslím, že bych to udělal znova, že to byla  jedna z nejdůležitějších věcí, takovejch nejsrdnatějších, a nejdůležitější pro člověka, kterej chce žít autentickej život a sám si sebe vážit. A udělal bych to znova i za cenu toho, že bych věděl, že mě zavřou do tý věznice. Tam taky, když jsem byl v té věznici, to bylo taky na samým dně. Tam jste v tom vězení, to bylo v Ruzyni, možná že dneska už je to jinak, trošku líp vybavený, ale tam to opravdu bylo nepěkný, to byla taková cela, kde v rohu byl záchod votevřenej, takovej ten tureckej, kolem nebyla ani žádná zástěna, nic, bylo to teda nepříjemný do nejmenších detailů. A tam to vypadalo, že to je mizerný. Zejména když si opravdu uvědomíte, že co to pro vás znamená, že nemůžete vlastně, když jste zdravej, přinejmenším, že se nemůžete sebrat a někam jít, jo. Jen tak, ani ne někam, jen tak bloumat, když se vám chce, a tehdy jsem si uvědomil, že jak je hloupý si stěžovat na to, třeba, že prší nebo fouká vítr, jo. CO by člověk zavřenej ve vězení dal za to, aby šel někam, kde je v dešti a ve větru, ale hlavně tam, kam sám chce.  To bylo hodně důležitý pro mě, tohle pochopit, že to není samozřejmý. Stejně jako není samozřejmý, že jsme zdraví a můžem chodit, protože mnohem později jsem se začal věnovat podpoře různých lidí na vozíku se zraněním míchy, a zas a znova jsem se přesvědčoval, jak to není samozřejmý, jo, vlastně si daleko víc vážím tý šťastný okolnosti, že jako můžu chodit. Třeba jenom to, že můžu jít do schodů. 

 

To je velmi zajímavý, jak člověk pochopí nebo ocení ty věci ve chvíli, kdy mu jsou odepřený…

 

A dřív to nepochopí. Né, já vám to povídám, vy říkáte asi jo, ale ten skutečnej prožitek, vlastní, silnej, je  úplně z jinýho ranku. To je něco jinýho.

 

Pro mě osobně třeba, přesně jak se bavíme, oceňovat si víc Čechy přišlo ve chvíli, kdy jsem začal víc cestovat, v těch zemích, kde si člověk říká, to jsou ty ráje tropický, a vlastně pak člověk zjistí, že ne, že tady je to ten ráj. Akorát to člověk zjistí až jinde.

 

Přesně tak, to musí bejt úplný peklo pro pana Koženýho bejt na Bahamách, někde, každý den u toho moře, teplého, s tou bujnou vegetací a tím vším, vo čem sníme, to musí být úplný peklo tam zůstat a strávit tam dvacet let třeba, to mu teda nezávidím.

 

Vy jste zmínil, že už vlastně tenkrát jste chtěl psát a psát pro Čechy, kdy třeba přišla tady ta chuť, nebo psal jste si už tenkrát nějaký deníky nebo nějaký povídky, kdy přišlo tady to, možná, uvědomění, že chcete psát?

 

Já jsem měl vždycky takový, možná že ve mně byl ten antropolog trochu, aniž jsem to věděl, já už jako kluk jsem třeba sbíral školní slang, to mě těšilo, jak mluvila mládež mýho věku, v šedesátých letech. Škoda že už to nemám, to by určitě mělo svou cenu. Já jsem se vlastně připravoval spíš na to, že budu publicista, že budu oslovovat lidi, ale  do mýho života mohutně zasáhla druhá polovina šedesátých let, kdy jsem byl kluk, a možná že to takhle kluk kolem 14, 15 vnímá hodně, silněji než později, a pro mě byly takový dva fenomény. Jednak to bylo u nás divadlo Semafor, Suchý, Šlitr, to byla známá dvojice, která měla to divadýlko, který jako by bylo na jiný planetě trochu, tam se zpívaly zábavný věci, už jenom to zábavný, nebo ten věčnej boj o zrno a boj o socialismus a boj o zmenšení rozdílu mezi městem a venkovem, ty věčný boje, který ten režim nám nechával, předestíral, že je máme svádět, jo, tam byl baron Lulu, nebo Jonáš a TinglTangl tam byl, to bylo pěkný, a hlavně to bylo hrozně  pěkně napsaný, česky, tam člověk si uvědomil, jak je dobrý umět tu češtinu na tý co možná nejvyšší úrovni. Později jsem si přečetl, že vlastníky řeči jsou vždycky ti nejlepší mluvčí, ti momentální vlastníci, ale vlastně nám to posunuli předkové, my s tím nějak nakládáme a posuneme to potomkům, ale ti, kteří s tím nejlíp jako nakládaj, tak mají takovou zvláštní pozici, a já tomu věřím. To bylo jedno a druhý bylo, že ve světě v druhý polovině šedesátých let bylo taky takový velký hnutí najednou mladý, reformní, jako po všech stránkách, jo, támhle vznikli hippies, úplně nečekaný věci, taky už to byla reakce na to věčný opakování příběhů z tý druhý světový války, který se samozřejmě musí opakovat, ale mladým lidem, který to nezažili, se to už zajídá a vlastně chtějí tvořit něco vlastního, i kdyby to bylo jako bláhový. A tehdy vstoupili do hry takoví písničkáři, ukázalo se, že ti, kteří mají největší vliv, nejsou politici, ba ani studentští vůdci,  ale třeba Bob Dylan, jo, anebo jiný písničkáři jeho generace, dokonce jeden z nich, myslím, že se jmenoval „Fil Ouks”, měl takovej na New York Times nahoře napsáno záhlaví „All the news fit to print” – všechny zprávy, které se hodí k tomu, aby se otiskly, a on měl „All the news fit to think, a on teda o tom chtěl zpívat, a to nebyla bláhová ambice, ony opravdu v tý době ty písničky oslovovaly miliony lidí, jo, stamiliony lidí, po celým světě, a ještě dlouho potom se ukázalo, jak to bylo solidně založený celý, protože  nejen že mnozí američtí prezidenti třeba z textu Boba Dylana normálně citujou ve svých projevech, no a nakonec i ta švédská akademie se rozhodla, že cenu za literaturu poprvé teda udělí textaři, jo, písničkáři, jako tvůrci specifický literatury. A to mě teda hodně potěšilo. Tak to pro mě to bylo tohle důležitý, já jsem si řekl, že asi nejlepší by bylo oslovovat lidi mý generace prostřednictvím písní. No pak holt ale do toho přišla ta okupace, a strašný léta tý počínající normalizace, to člověk nemoh říct vůbec nic, jako, vlastně vůbec nic, co tak přitom toužil říct, jo , a bylo to těžký, a tak jsem si to psal spíš pro sebe, asi osm devět let jsem si psal do šuplíku, než jsem potom přišel za Petrem Hapkou, jestli by to nechtěl zhudebňovat, to už je pak další příběh.

 

Já vím, že taková velká etapa, která vás pár desítek let provázela, bylo to sázení, začalo to na dostihách to sázení?

 

Jo, začalo to na dostihách, v Praze v Chuchli dodnes je závodiště, někdo mě tam náhodou vzal, to jsou úplný náhody, můžete to připisovat osudu, a je to náhoda, a to byl hodně zvláštní svět jo.

 

Byl to možná svět těch lidí na tom dně?

 

Jo, no von to byl takovej zvláštní den, ne vždycky. Von to byl vlastně úplně jinej svět. To antropologie popsala zvláštní způsob jako tak zvaný vnitřní emigrace, kdy nějaký většinou zotročený, a když ne zotročený tak otročený lidi,  se nějak vyrovnávaj, jo, s tím jak, příklad je třeba vynikající  Inkové když nakládali s vítěznými Španěly, který tam šířili katolictví. Voni neutíkali k tomu, aby někde tajně v roklinách ctili svý vlastní bohy, ale přejali to katolický povídání celý, ale dali do toho vlastní významy,  voni s tím nakládali jakoby jinak, jo, vlastně si to uzmuli celý, používali ty celý pasáže z toho, ale mysleli to po svým, a to se nedá, to žádnej okupant a žádnej ten mocipán nedokáže proti tomu bojovat, to je fantastická celá literatura antropologická, která to studuje, to každýmu doporučuju, vyšel „deserto certe au”, to je taková hlavní autorita na to, jedinečnej myslitel, který shromáždil mnoho takových zajímavých příkladů. A tady to bylo tak, že přes den, člověka to nemoh vopustit, tak jako jste jezdil tramvají, něco jste musel dodržovat, nějaký zákony, zákon, že nesmíte být tak zvaný příživník, to znamená, že musíte mít nějaký povolání, který se reprezentuje tím, že máte razítko v občanským průkazu, ale mnoho lidí si vzalo, že nejde o to povolání, jde o to razítko, takže si získali to razítko, a to bylo celý. A stáhli se třeba do světa tý hry, kterej je specifickej a moh bych o něm vyprávět hodiny, já jsem o něm napsal 320 stran dizertační práce, tak vám to tady nevodvyprávím, ale byla to jako jiná sféra, která je pozoruhodná v mnoha ohledech, zejména teda v tom, že tam nepřicházíte se svou historií ani se svým jménem, jo. Tam na vás přistane dřív nebo později nějaká přezdívka, a tím jste, a to, jestli jste předtím dělal to či ono nebo jestli současně jste vysoce postavenej komunista nebo naopak skládáte uhlí, tak je jedno. Důležitý je, jakej jste jako hráč a co můžete vložit do tý hry. A tím nemyslím jenom peníze, to samozřejmě taky, ale jak tam vkládáte to hráčský srdce, jak si počínáte jako hráč, protože v týhle společnosti to nebyl ničí podnikatelskej záměr, ty peníze  tam byly opravdu oběživem, obíhaly od jednoho ke druhému. Bylo potřeba, aby člověk, který zaujímal matematicky výhodnější postavení, třeba jako bookmaker, ještě téže noci zaujal matematicky nevýhodný postavení hráče v nějaký hře proti nějakým bankéřům, že jo, to známe, ruleta má výhodu, blackjack má výhodu a všechny ty kasínový hry maj výhodu pro ty banky, všichni to  věděli, že to je nevýhodný, ale museli se tomu vystavit a ty peníze byly oběživem, nekončili u jednoho nebo u několika lidí, jo, ty se stále točily. A jediný, co tam teda vopravdu musíte ukázat, že umíte dobře snášet výhry, to znamená, že se nevytahujete na ty ostatní, ale taky prohry, jo, že nekňouráte a nesvalujete to na někoho jinýho. A je to těžký, jako lidi tak nejsme ustavený, malý děti, když si všimnete, když hrajou Člověče, nezlob se, což je jedna z nejlepších her vůbec,  to se tak jmenuje, Člověče, nezlob se, učíme malý děti, ta maminka, která jim normálně utírá zadek a všechno, tak když je to dobrá maminka, tak normálně tím panáčkem toho vašeho panáčka vyhodí z tý hry, jo, a teďka, to si všimnete, jak děti podlíhají úplným záchvatům, zoufalství, jo, a to se přenáší do našeho života a pak to vidíme u dospělých lidí ve veřejný sféře, podléhají strašně  pocitům, s něma cloumaj, a potom si strašně stěžujou, svalujou svůj neúspěch na někoho jinýho, nebo se vytahujou s tím svým úspěchem, a tohle vás, kromě jinýho, ta hra naučí. 

 

Takže myslíte, že dle toho, jakej je člověk hráč, že ty nějaký vlastnosti se dají přesáhnout do života.

 

O tom nepochybuju, to je takovej institucializovanej prostor  zintenzivněnej, ten hráčskej prostor, vůči normálnímu světu a to rychle poznáte člověka, jako říká se, že člověka poznáte normálně za rok, na vojně za měsíc, tady ho poznáte možná za tři hodiny. 

 

Vy jste asi za tu svoji kariéru sázkařskou musel poznat spoustu lidí, nevím, jestli se to tak dá říct, kteří nějak tomu propadli moc, možná je to sázení sežralo, dostal jste se někdy do tohodle bodu?

 

Ne. To tak nebylo, to bylo to oběživo. Tam lidi choděj dobrovolně, samozřejmě taky dobrovolně choděj ty, co hážou peníze do automatů, ale přesto jsou to dospělí, svéprávní lidi, tak prostě si něco vyberou, ale za druhý teďka je to tak, že prostě když půjdete k tomu automatu, tak je nastavenej tak, aby vám ty peníze sebral, to je celý, to je stroj, kterej je tak nastavenej, ale tady v tý hráčský společnosti to tak vůbec nebylo. Ty peníze opravdu putovaly a dával se velkej pozor na to, aby nebyly žádný náklady s tím spojený,  pokud možno, dycky jsou nějaký náklady, prostě jedete na dostihy, musíte si koupit vstupenku,  program, lístek na autobus, což jsou náklady, jo, ale tydle malý náklady už člověk jako hlídal, protože ty přece unikaly potom z toho světa hry. Důvodem nebo impulsem k tomu, proč jsem napsal svou dizertační práci, byla vzpomínka na to, jak jsem jednou v roce 73, v květnu, šel s nějakým člověkem z tý Valchy, v noci, ráno už po celý tý noci, a ten člověk vyhrál nejvíc peněz, všechno to vovládl a tak. Šli jsem spolu a on říká, počkej, já tady potřebuju zakopat střelivo, jak říkal, ty peníze uložit, já říkám, tak já tě vezmu s sebou, kdyby náhodou mě přejelo auto, aby ty peníze nezmizely, a tak mě vzal do toho bytu a byl úplně spartanskej, ale v každým případě, když votevřel dveře a chtěl rozsvítit, tak cvak ten počítač na prázdno, jo, a říká, aha, a šel do vedlejší místnosti, která byla zavřená, vyšrouboval žárovku,  která tam visela vod stropu,  no přesunul ji do tý první místnosti, a rozsvítil, a já říkám, no teď jsi vyhrál tolik peněz, že si budeš moct koupit žárovek na celej život, a von říká, seš blbej, každýmu normálnímu člověku přece stačí jedna žárovka, seš ve vobou místnostech najednou někdy? Ne. A to ta žárovka stála, ja nevím, 1,80. A von měl v kapse 80 000 a von říkal, ne, a tehdy jsem pochopil, co to jako je, to oběživo musí zůstávat tam a všechno se to, ta účast v tý hře není proto, aby člověk zbohat, i když samozřejmě chcete to trefit, to je jasný,   ale není to primární důvod,  vy chcete jenom bejt tím mohutným hráčem, abyste si něco prožil. A to je takovej úvod do toho světa, jestli chcete, je to na mých stránkách zadarmo ke stažení, jmenuje se to „Habitus hazardního hráč”, vyšlo to jako kniha, normální, s obrázkama 🙂

 

Důležitý v dnešní době 🙂 Takže pokud lidi chtěj trošku víc proniknout do psychologie hraní, tak…

 

… nebo když lidi chtěj proniknout do jinýho světa, o kterým nic nevěděj, kromě toho, že vůči němu mají nějaký předsudky, který se většinou nezakládaj na pravdě. 

 

Na ty dostihy navazuje i Vaše žurnalistická dráha, kdy jste dopisoval do nějakých zahraničních, jaký to mělo místo, byl to nějaký přivýdělek, nebo   byla to ta možnost něco psát svobodně?

 

Obojí, důležitý bylo, že já jsem tady psát nesměl, a říkal jsem si, tak celej svět, miliony časopisů, nebo nevím, já jsem se odmalička učil anglicky, protože maminka na to dohlížela, ale to bylo takový školství, který vás to nenaučilo, nevím, jestli i dnes, dneska je to lepší určitě, ale tehdy abyste nějakýho rodilýho mluvčí pohledal, kde byste tady našel nějakýho Američana v Praze? Tak jsem se to jako naučil sám, obtížně, hlavně tím, že jsem hodně četl dobrý autory, třeba tři roky, čtyři roky, denně jsem si vypisoval z nějakých klasických anglických autorů. No a pak jednoho dne jsem usoudil, že bych teda moh, ale měl jsem dobrý téma, protože já jsem řekl, že napíšu knihu o dějinách dostihů a chovu anglického plnokrevníka ve čtyřech zemích, Rusku, Československu, Maďarsku a Polsku, a jezdil jsem do různých archivů a mimo jiné máme báječnej archiv ve Slatiňanech, v zámku hraběte Kinskýho je krásná hipologická knihovna,  kam v životě nikdo nejde, tam jsem byli možná první a poslední, no nechci to přecenit, ale hodně jsem tam pracoval v každým případě, a napsal jsem tu knížku. Anglicky. A pak jsem z toho spoustu věcí moh používat, jo. Psát o historii dostihů, což  není moc odborníků, kupodivu, lidí, kteří by se tomu věnovali, tak jsem psal do Austrálie, do předních britských časopisů „britiš rejsword”, třeba, a do Ameriky do „??trekrit??”, a pak jsem jednoho dne v roce 82 dostal za to  novinářskou cenu, což bylo potěšitelný na někoho, kdo by se naučil anglicky, měl jsem za sebou co, dva měsíce pobytu v Americe, a bylo to pěkný, to mě těšilo víc, než mnohé pozdější ceny, který jsem vyhrával, ale todlecto  to je dobrý, dodnes jsem na to takovej hrdej. 

 

Jak jste si třeba tenkrát odskakoval k tý textařině? Já vím, že jste říkal, že jste psal nějaký písničky, byl to fakt jako takovej odskok někam k nějaký kreativní čistě práci, protože ji mi jasný, že už jako psát do nějakých periodik, do toho jiný nějaký práce, sázkaření…

 

No, tak byl to takovej hutnej život, jo, cejtil jsem v tom socialismu to, co cejtili mnozí mí vrstevníci, že se to motá od výročí k výročí a nikdy se nic nestane, já jsem prožíval vzrušující život, jo,  já jsem vždycky hodně pracoval, když jsem se opravdu něco chtěl naučit, tak jsem do toho šel. Tak jsem se naučil tu angličtinu, pak jsem se ještě učil maďarsky kvůli dostihům maďarským,   taky jsem si pak moh přečíst v maďarštině to, co jsem chtěl. Potom jsem teda psal, psal jsem tu knihu a ty články, pak taky jsem dělal spoustu různejch věcí, takovejch osobních, tajnejch, soukromejch a jedno z nich bylo to psaní těch textů pro někoho jednou, až si řeknu, hele, už bych moh, a možná to trvalo až deset let, jo, než jsem přišel za tím Hapkou, fakt to bylo dlouhý, a kromě toho ten život toho hráče byl strašně intenzivní, protože byly dvakrát tejdně maďarský dostihy, klusáci, jednou byly, minimálně jednou teda, byly v Chuchli dostihy, a kromě toho byla ta Valcha každou noc, no tak to… 🙂

 

Já vím, že Vy teďkon  tvůrčí psaní učíte, nevím, jestli už jste s tím přestal…

 

Ne, minulej rok jsem učil na vysoké škole kreativní komunikace v Praze.

 

Jakým způsobem se učí kreativní psaní? Tvůrčí psaní?

 

No to se nedá naučit, ale to je potřeba říct hned v první hodině, dobrý den, já jsem ten, jestli si myslíte, že vás naučím psát, tak ne, pokud jste si to mysleli, tak zase jděte. A vy co tady vydržíte, tak těm slíbím, že vás chci jenom upozornit na určitý slepý uličky,  kterýma jsem si sám samozřejmě prošel a do kterých je zbytečný, abyste do nich chodili taky. To znamená, nedělejte chyby, který už byly spáchány. Dělejte si svoje vlastní, když už, ale tohle by vás zdržovalo. Spíš učím takový obyčejný řemeslo. Co znamená psaní? Psaní není nic jinýho než myšlení, který zachycujeme nějakými grafickými znaky. Vlastně je to přesný myšlení. I poezie. Dokonce si myslím, že poezie je ještě přesnější myšlení než lecjaký jiný, jinej obor.  

 

Čím to je? Poezie pro spoustu lidí, tak nějak asi jim to nepřijde, nebo kdyby měli napsat z fleku nějakou básničku, tak asi se s tím hodně zapotěj. 

 

To já taky teda. Z fleku bych to asi neuměl. 

 

Máte někde nějakej, jak se říká moderně, nějakej blog psaní? Nebo je to o tom sednout si, soustředit se, myslet a zachycovat myšlenky?

 

Celej můj život z toho, kterej píše, napsal jsem devět knih nakonec přece jenom, a udělal jsem patnáct autorskejch alb,  není nic jinýho než jeden blog, jo, ve kterým jsou někdy šťastný výjimky. To není tovární výrobek, to si nemůžete vyprosit, to si nemůžete vodpracovat, ten začátek je, že to musíte nějak dostat, a vlastně na vás nezáleží, moc. Ale já si myslím, že kolem nás sedí tady miliony a miliony nápadů, obrovský množství, jenom my jsme tím polem, který není nakypřený a není připravený pro to, aby ta semínka těch nápadů vzklíčila. Tak tam ano, musíme být na něco vnímavější. Mnohokrát se vám určitě stalo, že jste se s nějakým určitým fenoménem setkal, nesetkal celej život vůbec, a najednou během čtyř dnů jste se s ním setkal pětkrát. Najednou slyšíte to samý, protože jste se nějakým způsobem k tomu otevřel, a tak je to se vším, krát exponenciálně na osmdesátou, takže na nás záleží jen to, abychom byli vnímavý, to je všechno. Ale nesmíme si myslet, že to nejdůležitější jde z nás, to je nápad, ten nápad napadá, že jo, seshora, že jo, nemusíte věřit v Boha, ale prostě je to něco, co dostáváte. Ti, kteří to dostávají, mají ten talent. Hapka nikdy nepracoval ani chvilku, on to jenom dostával a spoléhal opovážlivě na přízeň Boží třeba, a dostával to. A někteří lidi by to tak strašně chtěli dostat, ale nikdy to nedostanou.  A přesto něco píšou a tak, ale není to dobrý, no.  

 

🙂 takže spojení toho, nechci říct, talentu a správnýho naladění na to, co přichází, a k tomu ta práce…

 

Ta práce tam musí bejt, to neříkám,  že ten génius je tan, kdo tak jako…

 

… sedí v křesle a čeká, až to přijde…

 

… to ne, von i ten Hapka nakonec musel nápad jako zpracovat samozřejmě. Ta práce je nevyhnutelná, ale chci říct, že u ní to nezačíná, u ní to končí. 

 

Možná jenom taková krátká odbočka, mě by hodně zajímalo, Vy jste s Michalem Kocábem založili tu iniciativu Most, nějakým způsobem jste byli činný kolem toho roku 89, a i před a po a v rámci toho přerodu tady, proč Vy jste se na rozdíl od těch dalších lidí, který se tam na tom podíleli, nevrhl pak třeba do politiky aktivně a vrhnul jste se spíš do toho byznysu?

 

Mne ta samotná politika, to každodenní umění kompromisů, jo, sjednávání koalic a tak, vlastně nikdy, no, nebylo to pro mě přitažlivý.  Já nejsem se ten typ, a neříkám, že jsem pro to lepší, možná jsem pro to horší, nevím, ale jsem takovej typ, že já chci bejt vždycky zodpovědnej za svoje činy, jo, a to zejména v tom hráčským světě je nepochybný, když máte, vsadíte 3:1 na Lakmuse, buďto trefíte nebo netrefíte, ale to je jasný, vy jste si to vymyslel, vy jste řek za kolik peněz, vy jste přijal ten kurz a tak dál. Je to na vás. Mě to těší mít za to tu zodpovědnost, a vlastně nemít šanci říkat, já jsem to vlastně nechtěl, jo, ale kluci to chtěli, jo. To přece známe každej, když je nám deset let, je parta, a parta jde a jeden z nich řekne, hele, kopnem balon támhle do toho okna, nebo hodíme tam dlaždičku, nebo něco, s čím vlastně nesouhlasíte, nepřipadá vám to ani, proč, no ale je to ta parta, že jo, no tak se tomu podřídíte, a ta parta to je to slovo, který stojí v základu slova partaj. A politika potřebuje tu partaj. Abyste moh něco opravdu udělat, tak potřebujete mít takový věci jako, já nevím, okresní a krajský konference, a další strany a kandidovat proti jinejm, jo, a pak když se vypořádáte ve vlastní straně a třeba vás zvolej do nějakýho předsednictva, no tak pak máte ty jiný soupeře na politický scéně a tak podobně, a mě to vlastně nikdy nezajímalo, jo. Proto bylo něco úplně jinýho kandidovat na prezidenta. Prezident je jenom ta osobnost, která něco nabízí, a buď to ti lidi přijmou nebo to nepřijmou. Ale tady se nedá říkat voni, voni mě to, to já bych nikdy neřek, já jsem vždycky byl takovej, že já jsem nechtěl nikdy říct, že třeba lidi, který utíkaj před válkou, jsou tam děti, tak že je potřeba je potopit v tom Středozemním moři, ale kluci to chtěli, parta to chtěla, vlastně se to tak očekává tak jsem to tak řek. Víte, já bych to nemoh říct, kdybych si to nemyslel, kdybych si to myslel, tak bych to třeba řek, to je, víte, v tom je ta politika strašně zrádná, a není to pěkný z mýho hlediska, že nejste zodpovědnej úplně za to, co říkáte.  

 

Není trošku to prezidentství, i ty volby nebo i kandidáti, není to taky trochu parta, akorát že je tam zodpovědnej jenom ten jeden člověk, je tam viditelnej ten jeden člověk a je to trošku neviditelná…

 

Jasně, politika je od toho, to je starý řecký slovo, od polis, no, to znamená, že ten člověk dělá něco pro tu pospolitost nebo uvnitř té pospolitosti, takže bez těch jinejch lidí se nevobejde, já jenom upozorňuju na ten rozdíl mezi stranou a jednotlivcem, kterej kandiduje třeba na prezidenta, na něco, co je jeden člověk, jo. A to pro mě atraktivní je, protože já si myslím, že tam se dá udělat spoustu věcí, no. 

 

Co jste se třeba během tý kampaně, já vím, že to musel bejt hrozně náročný, přes rok různýho ježdění po krajích, okresech, městech, a všech možnejch lidech a institucích, je něco, v čem Vás to třeba změnilo, nebo Váš pohled?

 

Tak jenom to, že jsem se dostal na 550 míst, z nichž mnohá jsem předtím nenavštívil, já jsem najednou viděl něco, vo čem jsem ani netušil, tak to bejvá, když si to osaháte osobně, viděl jsem senzační nápady mladejch, ale nejen mladejch lidí, jo, který přišli prostě s něčím, někde začali v garáži před patnácti lety, a najednou patřej ke světový špičce. Najednou to dodává úžasnej optimismus v tom, že ty karty nejsou navždy rozdaný,  jako to bylo za bolševika třeba, jo, ža tady najedou stačí mít ten báječnej nápad, jednak ho dostat a jednak ho odpracovat, a tam můžete zbohatnout, proslavit se, založit něco velikýho,  pomoct lidem, samozřejmě dneska už to není tak, že to je z rozhodnutí strany, najednou tady můžete úspět jenom, když to někoho jinýho taky zajímá natolik, že vám za to dá peníze. To není tak snadný, ale když uděláte něco a nabídnete něco, co nikdo jinej nenabízí a je to zajímavý z nějakýho důvodu, tak to obohacuje lidský životy, a takovejch lidí je tady ohromná spousta, akorát že se o nich nedozvídáme, jako, obvykle, a voni to taky ani nechtěj,  kolikrát, že si dělají to svoje, možná že mají 97 procent svýho trhu v Evropský unii, nebo  ve světě a tady ani ne, a vlastně ani nechtěj, aby se to vědělo, že jsou vlastně taky tak strašné úspěšný a bohatý. Ale mě spíš zajímají ty příběhy, jak je to napadlo, kolikrát tady vidíte, že potřebujete mít ten nápad, tu práci a pak ještě třetí věc, potřebujete mít štěstí. Protože spoustu lidí mělo nápady, spoustu lidí pracovalo jak mezci, dvacet let, ale neměli to štěstí, třeba v tom, že jejich partneři je zradili, takoví ti, který jste považoval za nejlepší kamarády, najednou prostě vás o tu firmu i připravili kolikrát, nebo něco takovýho, nebo někdo byl strašlivě hloupej, nebo měl smůlu, něco vymazal někde, to je tak snadný něco vymazat, v počítači 🙂 a tím jste ztratil půl roku a mezitím přišel jinej člověk s podobným nápadem a prosadil se a vy už nikdy nic. A tisíce jinejch možností. Takže je potřeba jenom vědět, to bych chtěl každýmu říct, hele, jestli jste úspěšný, já vám to přeju, vy jste to museli odpracovat, nebo jste byli vyvolení boží, že jste dostali ten nápad, to je pěkný samo o sobě, ale víte co? Vy jste měli štěstí, vy jste hlavně měli štěstí, protože je spoustu lidí, který jenom šli po ulici, něco na ně spadlo z okna a voni jsou na vozejku, anebo jim onemocnělo dítě, nebo se narodilo dítě s dětskou mozkovou obrnou, ty jo, a najednou musíte tu svoji kariéru vlastně úplně přehodnotit a věnovat se tomu dítěti, jo, a takovejch věcí je spousta.  Takže jestli jste úspěšní, tak pamatujte na to, že jste proti jiným, kdo je možná pracovitější než vy,  jste měli prostě štěstí. Ale když si to uvědomíte a vezmete to vážně, tak si vzpomeňte na ty, který ho neměli, a že jsou tady ty děti s mozkovou obrnou, nebo že jsou tady lidi na vozejku, a pomozte jim. 

 

Jo, ohromnej souhlas s tímhle, ono se to dá stáhnout ve větším, že je štěstí, že jsme tady nějaký lid na Zemi…

 

… to jistě 🙂 

 

… že jsme se narodili v Čechách a tak dále, ale na druhou stranu si myslím, nebo tak nějak se s tím setkávám, že samozřejmě je tam ten článek toho štěstí asi neoddiskutovatelnej, ale člověk asi musí brát tu zodpovědnost za ty věci jako neustále, i když to třeba často je jeho vidina, odpovědnost není, že ať se mi něco podaří nebo nepodaří, i když mě podrazí ten partner, tak ve výsledku já mám pocit, že jedinej způsob, jak se s tím vypořádat, není stěžovat si,  jak mě ten partner podrazil, ale říct si, tak jsem asi udělal někde nějakou chybu. 

 

To jistě, protože když skončíte jenom u toho, že fňukáte, tak jako fňukání ještě nikdy nic k dobrýmu nezměnilo, jo, je to hořký, ale nezbývá nic jinýho, než zase vzít tu zodpovědnost.

 

Já jsem si všimnul že to je Vaše takový téma,  kterýmu já hodně fandím, že vlastně ten úspěch jenom není, že jo, vo těch titulních stránkách médií, protože přesně jak jsme se tady bavili, spoustu těch lidí  buď nemá ty možnosti anebo často  ani nemá tu chuť, protože upřímně ta sláva, byť je dneska hodně glorizovaná, spoustu dětí chce bejt slavnýma youtuberama a tak dále, ale málokdo dokáže otevřeně ocenit ty lidi, který vlastně vůbec tohle nechtěj, no. 

 

Jasně, ale je tady spoustu senzačních nápadů, jenom možná bych zmínil jeden, teď mě to napadlo, protože předchozí schůzku jsem měl s člověkem, který mi o tom vyprávěl. Existuje taková akce, která se jmenuje Plan for the planet – osazujte planetu,  to vymyslel devítiletej kluk, nějakej Felix kdysi, kterej jako něco se dozvěděl vo tom, tokový to ve škole takový to první se dozvídáte, že je nějakej oxid uhlíku,  nebo se produkuje ho moc, způsobuje to oteplování, a  von se o to začal zajímat, říká, co to znamená to oteplování, to znamená, třeba že se zvýšej hladiny moří, lidi z přímořskejch oblastí budou mít problém, potom  vevnitř bude naopak větší sucho, takže lidi, kteří tam dosud žili, prostě tam nebudou moct žít, a tím vzniká ten migrační tlak, kterýho se všichni tak bojej,  a přemejšlej teda, jak postavit ty ploty, a ve skutečnosti ta časovaná tikající bomba je tady v tom, a ono jde opravdu obyčejným způsobem tomu pomoct, protože na světě jsou 3 biliony stromů, zhruba jo, a kdybychom vysadili další bilion stromů, tak se sníží ta teplota v roce 2050 vo dva stupně, respektive nezvýší se o ty dva stupně, jako by se zvýšila, kdybychom nic nedělali. Ale samozřejmě v Česku to není tak výrazný, jako třeba v Mexiku, jo. Prostě tam jsou pláně holý, kdysi vykácený, tam je spoustu místa, kde to jde vysazovat, a po celým světě. A tohle může udělat ale  každý dítě, si řek ten kluk, tak víte co, řek těm kamarádům po tý hodině, hele, půjdem tady na dvůr a zasadíme tam strom, tak si to vyžádali někde tam, dostali tu sazenici,  stromeček malej, zasadili strom. No a o čtyři roky později tenhle kluk mluvil před valným shromážděním OSN a představil tenhle program, nadchnul ty lidi tak, že OSN na to začala dávat asistenci nejen finanční, ale i organizační. Dneska díky tady tomu klukovi se vysadilo 15 miliard stromů. Ještě chybí teda do tisíce miliard, který jsou třeba, dost, ale 15 není zas tak málo. To je jedna z takovejch věcí.  I dítě, když má ten nápad správnej, i dítě může leccos  změnit, jo. Tohle zrovna budu dneska vyprávět svý dceři, jestli by to tady v Česku nechtěla dělat. Protože vono je to postavený na děti, má to takový heslo – to je naše budoucnost. Lidi mýho věku už ten rozdíl moc nezaznamenaj, ale pro lidi jako má dcera, který je sedm let,  to může znamenat celej život. Tady uvádím jenom takovej příklad, že je možný, vlastně cokoliv je možný, hlavně aby si lidi nemysleli, že jeden člověk nic neznamená, nebo že dítě, nebo že je na vozejku, spoustu lidí na vozejku to dokázali, ani nemluvím o „Stevnu Hokingovi”.

 

Mě to úplně vrací zpátky k dětský povídce, kde to je přesně nějakej pán v Pyrenejích, který sází stromy, a asi není žádnej hrdina, nikdy o něm nepíšou, ale za život vysází tisíce stromů, že jo. A je to přesně vo tom, možná, jak Vy třeba Vaši dceru učíte, že není potřebný, aby ji ti ostatní ocenili a plácali po tom rameni, ale že jde vo nějakej vnitřní pocit a dělání těch správnejch věcí?

 

To já jí neříkám, já jí říkám, že je dobrý, že nám ostatní plácaj po ramenou, protože mi to chceme, to je ta odměna, ale není to to podstatný, podstatný a trvalý a něco solidního, to je ten vnitřní pocit, že opravdu jsem něco, co ostatní nenapadlo, nebo nechtěli dělat, tak mě napadlo a chtěla jsem to udělat, jo, to je úžasný s tím jít, to vám pomůže v životních situacích, protože snadno lidi, který nemaj za sebou něco takovýho,  se strašným způsobem jako rozkolísaj a propadaj zoufalství a to, co by snadno zvládli, nezvládnou, a to je něco, co je potřeba, si myslím, do těch dětí uložit, pokud je to možný jo, oni jsou taky svobodný bytosti, který nějak přemejšlej a uvažujou a cítěj. Ale je to takovej věk, kdy ten rodič může inspirovat, no, tak to zkusím.

 

Možná takový závěrečný otázky,napadlo mě třeba, vzpomenete si na nějakou investici ve vašem životě, a nemyslím čistě finanční, může to bejt nějaká časová nebo nějaký úsilí, která se Vám v životě mnohonásobně vrátila?

 

Jednou se vrátí všechno. Úplně všechno, co se učíte, se vrátí nějakým způsobem, i když to jako nepoužijete, jo, to v každým případě, jo, ono vlastně i to, co vypadá, že konkrétní vyústění nemá, tak ono ho mělo nějaký sekundární, nějakou kličkou postranní se to někam přelilo, takže všechno, co se naučíte, to je úplně jedno, jestli se naučíte maďarsky, čínsky, nebo nevím, cokoliv jo, to má nějakej význam, ne jenom zanedbatelnej, ale velkej protože to tvoří vaši osobnost, jo, všechno, co jsem se učil, a z čeho jsem se dokázal tak nějak zapamatovat, pro mě bylo nesmírně důležitý, to, že jsem se naučil, jak vnikly dostihy a proč, tak třeba dneska vůbec nepoužívám, jo, ale naučil jsem se u toho pracovat s prameny, s literaturou, ponouknout se k tomu, abych se naučil nějaký řeči, pasivně, abych to uměl přečíst, že to potřebuje nějakou práci, že to není tak samo vo sobě, no. Naučilo mě to ověřovat si zdroje, protože někdy něco přečtete a pak se dozvíte, že to byl špatnej citát, nepodloženej, a mně to naučilo v útlým věku, protože ta knížka vyšla, dějiny dostihů, v roce 82, napsal jsem ji ještě, když mi nebylo 30 jo. Tam jsem se naučil takový věci, který dneska jenom předávám dál. Buďte konsekventní, ověřujte si zdroje. Přečtěte toho co nejvíc, naučte se co nejvíc jazyků, a to vypadá tak jako obyčejně, ale ono to není úplně obyčejný, když teda musíte si sednout k tý práci a nebo si říct, opravdu teď do toho muzea musím vyjet, a musím vyjet i do Varšavy, protože tady to není, je to jenom v tý Varšavě. Vás to naučí ne pracovat na dějinách dostihů, ale pracovat vůbec. Jako myšlenkově, intelektuálně. 

 

Super, možná taková poslední otázka, z čeho jste momentálně teďkon nadšenej třeba?

 

Jsem nadšenej čím dál víc z takových obyčejnějších věcí, který jsem si necenil, když jsem byl kluk, a ani se nedivím, to taky je ten lidskej život,  jsem nadšenej z toho, že moje dcera, že jsem ji naučil plavat, jo, to je pěkný, že teďka jsme přijeli z dovolený a že uplavala 60 metrů, jo, to už je pěkný na sedmiletý dítě, protože já jsem třeba v sedmi letech vůbec plavat neuměl. A takový věci, takový obyčejný věci, to mě těší. Těší mě třeba to, že objevím nějakýho novýho autora, a že přes ten internet si můžu jeho knížku objednat tak rychle, že do tejdne tady bude, a takový prostinký věci, to moje mamka kdysi říkala, její moc oblíbená knížka byla nějaká čínská, teď si to nepamatuju, jak se jmenoval ten autor, ale to se jmenovalo 33 šťastných okamžiků života, a teďka von tam vypočítával ty šťastný okamžiky,  a tehdy jsem pochopil, že to nemusej být takový ty báječný věci, že se vám narodí dítě, nebo že vám daj diplom v Karolínu, jenom, já si pamatuju na jedno z toho – najít  na půdě další díly milovaného románu, prostě nějakej svitek čet, moc se mu to líbilo, další nebyly, teď to najde!, štěstí vo kterým se těžko, to už je trošku jako báseň samo o sobě todle.

 

Tak jo. Moc děkuju za rozhovor, Michale.

 

Moc děkuju.

 

Takže to byl Michal Horáček…