Kovy: Rád bořím škatulky. Hledám balanc mezi svoji vizí a přáním diváků

Kovy: Rád bořím škatulky. Hledám balanc mezi svoji vizí a přáním diváků

Kovy je úspěšný youtuber, podcaster, spisovatel a moderátor.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj, tady je Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Mým hostem je dneska Kovy. Celým jménem Karel Kovář. Kovyho určitě znáte, ať už z YouTubu, kde je asi nejaktivnější, ale i z jeho dalších počinů. Mně se líbilo, že Kovy měl možnost moderovat rozhovor s Dalajlámou, byl ve StarDance. Kromě YouTubu tvoří spoustu dalšího zajímavého obsahu, ať už knihy, podcasty atd., a tak tvorba je jedna z hlavních témat tohoto rozhovoru. Probereme, jak tvoření obsahu na internet dnes funguje, jak najít hranici mezi svojí vizí a tím, co chcete vytvořit a tím, co po vás chtějí posluchači nebo diváci. Probereme i spoustu dalších témat. O Kovym se dozvíte v tomto rozhovoru zase něco jiného. Vezmu to prostě tím svým protiproudím stylem. Podcast najdete samozřejmě i na YouTubu, pokud byste chtěli vidět i s obrazem. Pokud posloucháte rychle po vydání, tak možně stihnete hlasování do Podcastu roku, pokud byste chtěli podpořit Proti Proudu. Nebo si kupte tričko. Zatím jsem v něm nikoho nepotkal, což doufám, že se teď v létě změní. Všechny informace k podcastu, odkazy na věci, o kterých se s Kovym bavím, na webu protiproudu.net. Pojďme na to. Karel Kovář aka Kovy. Partnerem podcast je Dáme jídlo a taky startupjobs.cz.

 

Kovy, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

 

Děkuju za pozvání. Ahoj.

 

Já jsem něco oslovoval už tak 4 5 let zpátky na jedné konferenci. Říkal jsem ti, že jednou bych tě rád pozval do Proti Proudu. Ty jsi teď ve všech podcastech, tak chviličku počkáme. Na pár let se to protáhlo, ale mám vždycky radost. Tím jak ten projekt člověk bere dlouhodobě, tak si může počkat pár a alespoň se mezitím stane spoustu nových zajímavý věcí a témat k probírání.

 

Já jsem rád, že má cesta po proudu se teď na chvilku otočila a je proti proudu a že jsem tu nakonec skončil. Přesně jak říkáš, někdy je fajn na ty věci počkat. Někdy to zaklapne po nějaké době. 

 

Když jsem tento rozhovor připravoval, tak jsem našel spoustu škatulek, co jsi – od youtubera, po podcastera, moderátora. Přijde mi, že to hodně spojuje ‚tvůrce obsahu‘. Když reflektuješ, co tobě do života přineslo to, že ses někdy kdysi rozhodl, že budeš tvořit nějaký obsah a dávat ho do světa. Ze začátku je to děsivé pro spoustu lidí. Natočit něco o sobě, říct, kdo jsem, vybrat si svoje téma a dát to tam a čekat, co na to lidé řeknou.

 

Já jsem byl – stejně asi jako spousta tvých hostů tady, kteří jsi měl předtím – ve správný čas na správném místě. Já jsem od malička byl zvláštní dítě, co pořád potřebuje něco tvořit. Měl jsem spoustu plyšáků, se kterými jsem dělal pro moje příbuzenstvo vysílání zpráv. Byly tam otázky Václav Bábovky, což byl plyšový šnek, který byl místo Václava Moravce. Ptal se tam jiných plyšáků na jejich názory, na nějakou bytovou politiku nebo něco takového. Takže já jsem byl velmi zvláštní dítě, ale potom jsem začal tahat kameru i do školy, kde jsme začali dělat takové parodie. To bylo první podhoubí toho, co jsem dělal. Pak přišel YouTube jako rána z čistého nebe. S kamarádem jsme zjistili, že tam lidé dělali letsplaye, a naskočili jsme tam. Najednou jsem pokračoval v tom, co jsem dělal předtím – pro radost obsah, akorát že najednou na něj začali koukat lidé, kteří nebyli jenom moje máma a tři kamarádi, ale první stovky. Byl to tehdy neuvěřitelný pocit, že najednou vidíš, že co děláš, zajímá někoho úplně cizího.

 

Já mám pocit, že to je často jednotící prvek, že přijdeš na to, že co je pro tebe úplně jednoduché a přirozené a děláš to tak jako tak a možná pro ostatní lidi je to těžké, tak to je vlastně často klíč k tomu najít něco, v čem člověk může být dobrý.

 

Přesně v tu chvíli se můžeš odblokovat s tím, když nad tou věcí nepřemýšlíš jako nad prací. Já opravdu v prvních letech já jsem nikdy nepřemýšlel jako nad prací, tak najednou ano. Pracuješ třeba 10 nebo 12 hodin denně, ale pro tebe je to tak srdcový projekt a věc, kterou buduješ od píky a vidíš, jak to roste, každý den tě to naplňuje nějakou satisfakcí, tak pak se pracuje úplně jinak.

 

Jsem si nevím proč vzpomněl na MrBeasta – nejznámějšího amerického youtubera, na ty jeho původní videa, jak jako malý kluk řekl 100 000krát Logan Paul nebo nějakou totální blbost a říkáš si, že to musela být velká vášeň.

 

Každý někde začíná, ale mně tohle přijde úplně nejlepší. To je třeba důvod, proč já nemažu svoje stará videa. Člověk dohledá na YouTube moje první video – tehdy na kanálu gameballcz, jak slavnostně ohlašuju novou sérii Minecraftu. Tehdy to mělo asi 6 zhlédnutí tehdy. Byl to takový epický trialer s hudbou Hanse Zimmera někde staženou, jak přijde nová série Minecraftu, na kanály, kde nikdo tehdy nebyl. Mně to přijde krásné se takto ohlížet. Nejkrásnější na tom je, že většina těchto tvůrců – ty můžeš vystopovat, odkud oni šli. Vidíš, že to nikdy nebyl hotový produkt na začátku, že to byla cesta a že i teď v tuto chvíli jak MrBeast, tak každý další tvůrce na YouTube je bodě té cesty, která za tři roky bude s úplně jiným výsledkem.

 

Kdy jsi to začal brát trošku víc jako podnikání, jako tu práci?

 

V momentě, kdy mi začaly chodit první nabídky, kdy spoustu firem a agentur zjistila, že tu je něco jako influencer marketing a že je to word of mouth, který je na steroidech a jsou tu digitální kamarádi diváků, takže se do toho začala pouštět strašná spousta agentur. Začali se rojit různé festivaly, později youtubering. Získalo to velkou pozornost. My jsme mezi sebou sdíleli know-how jakožto mladí všichni naivní tvůrci jsme najednou začali zjišťovat, že si agentury berou 80 90 % celkového budgetu na influencerskou kampaň.

 

To se dělo, jo?

 

Jo, jo, přišel jednou e-mail s celým vláknem od agentury, kde bylo vlákno i se zadavatelem. My jsme si začali velmi rychle uvědomovat, že ty ceny, za které ty věci děláme, jsou mimo realitu, kolik se platí v printu, v televizi. Já jsem začal studovat marketing stejně jako pár dalších tvůrců, takže to povědomí, jaká je reálně cena výstupu, se dost změnilo. Ty doby, kdy se ty věci dělaly za rtěnku nebo ti dáme herní myš a ty nám uděláš video s 300tisícovým dosahem, ty doby jsou pryč.

 

Jak to funguje v Čechách? Je to podobné jako v Americe, že se nějakým způsobem přepočítává na jednotlivá views atd. nebo jak fungují ty spolupráce? Je to asi několik typů příjmů a spoluprací, že?

 

Ty postupy jsou různé. Já často musím na konferencích vysvětlovat lidem, že vůbec nezáleží na tom, kolik máš odběratelů, followerů, zhlédnutí, záleží jen na tom, jak jsi dobrý businessman. Spousta lidí, kteří mají poloviční čísla jak někteří největší u nás, tak si jsou schopní vydělat mnohem víc, protože se prostě o ten ať už osobní nebo spolupráce, umí líp postarat. Umí si to lépe dohodnout, takže jsou asi nějaké „tabulky“, ale já ke každé spolupráci přistupuju individuálně podle toho, jak moc je to na sales, jak to souvisí s tím, co já běžně dělám, jestli je to spíš nějaká hodnotová kampaň. Tohle všechno zohledňuju. U většina influencerů se zadavatel žádné tabulky nedočká. Je to hodně přesně o tom, kolik těch spoluprací ten člověk dělá. Pak jsou lidé, kteří za měsíc jsou schopní udělat šest různých kampaní, tak tam ta cena asi bych předpokládal, bude někde níž než u někoho, kdo udělá ty spolupráce tři za rok.

 

To je zajímavé, protože v těch podcastech to funguje velmi podobně. Já jsem si říkal, že to je tím, že to je takový Divoký západ a že tam trh nedošel. Myslel jsem si tím, že YouTube je v mých očích trošku o řád jinde stále v Čechách, tak je to tam zprofesionalizované a všichni vědí, že pokud jsi takhle velký, tak tolik je peněz, kolik si můžeš vyděláš. Takže furt jsou tam ty mantinely široké.

 

Je nějaké povědomí, ale minimálně u mě a v mém okolí je to vždycky individuální. Hodně záleží na konkrétním zadavateli. Jestli je to nezisková věc, tak to samozřejmě děláš bez nároku na honorář. Když je to velký korporát, tak víš, že si můžeš říct jiné peníze, než když je to malá rodinná firmička, která se teprve rozjíždí. Je to samozřejmě různé, ale určitě ta profesionalizace je obrovská. Za těch pět let, co jsme se bavili, jak jsi zmiňoval, tak to prostředí se neuvěřitelně dynamicky proměnilo. Zároveň je tu nový Divoký západ v podobě TikToku. Ve spoustě směrech nám znovu chybí na platformě nějaké analytické nástroje. Znovu tady máš šíbry, co rozjíždějí podnikání kolem a natahují tam mladé tvůrce, kteří jsou dost naivní, aby do toho šli s nimi. Pak zjistí, že je trošku natáhli. Ten TikTok je v bleděmodrém trošku to, co my jsme prožívali s YouTubem pět šest let zpátky. Já jsem čekal, že podcastová scéna bude mít mnohem rychlejší akceleraci u nás. Jsem pořád překvapený tím, že podle mě nejsme úplně v mainstreamu, že to je pořád trošku niche věc, ale už do něj dost proniká.

 

Je to tak. Já zrovna tu reklamu jsem v poslední době trošku řešil. I znám spoustu úžasných tvůrců, kteří mají super dosahy, mají super obsah, ale nemají třeba takový ten businessový um. Pomáhal jsem jim dohodit nějaké reklamní peníze. Přesně jsem přemýšlel, jak to nastavit, protože ten model, který ty říkáš, že něco si vezmu od klienta a pak to skryju a něco dám těm lidem jako nějaké drobné, mi přijde hrozně špatný. Furt mám takovou ideologii, že to musí jít nastavit nějak transparentně.

 

Určitě. Věřím, že férová spolupráce je nastavená transparentně nebo alespoň tak, že víš, že ten partner je dostatečně spolehlivý na to, že si nebere víc než by bylo zdrávo, což fakt 90 % není zdrávo úplně. Samozřejmě ty mechanismy jsou různé. Jsou to marketplaces, kam přijde, třeba Lafluence – služby, kam jako zadavatel nebo tvůrce přijdeš. Je to tržiště, kde se potkáváš. Jsou zavedené agentury, jsou hodně punkové agentury, které začínají. Ono udělat dobrou kampaň není vůbec jednoduché. Spousta lidí si na tom vyláme zuby. Spousta agentur si rychle zkazí jméno, protože se rychle zjistí, že to neumí nebo že slibují, ať už zadavatelům nebo tvůrců něco jiného, než jim dodají. Mně marketingové agentury přijdou pořád jako hodně dynamické prostředí.

 

Pojďme zpátky k tomu – co si myslíš, že to, že tvoříš na YouTube, dalo nebo přineslo do života?

 

Absolutní sebedisciplínu, se kterou bojuju neustále. Bylo to něco, co jsem se musel naučit – vstát z postele a být svým šéfem. Umět v sobě probudit kreativitu. Někdy i trochu na povel, ale když už to nějak podle mě vychytáš nebo máš praxi, tak si dokážeš, že teď budu tři čtyři hodiny psát a něco přijde. Dalo mi to vhled do úplně nového segmentu. To, že jsem mohl být přítomný u takhle obrovské věci, která vznikla z ničeho, z pár stovek diváků na nějaké platformě ze zahraničí, ze které se najednou stal hegemon popkultury u mladých lidí na nějakou dobu, tak to bylo skvělé sledovat. Pro mě osobně spoustu skvělých přátelství, zkušeností, otevřených dveří, možnosti realizovat skoro každý nápad, který dostanu, aniž bych si to musel vydupat u nějakého dramaturga, přesvědčovat o tom někoho, kdo by nade mnou tak trošku občas zvednul oči v sloup. Jediný, kdo to dělá, je můj divák. To je ten můj editor a zároveň můj taky trošku dramaturg v tom, že mi diváci dávají zpětnou vazbu. Ale v tom je to skvělé. Je to absolutně neustále mi přijde dost svobodná platforma.

 

Nicméně ten tlak diváků si dokážu představit, že může mít ji nějaké stinné stránky. Když si vezmeš momenty, kdy jsi dělal letsplaye. Lidé byli zvyklí na to, že hraješ Minecrafta. Najednou jsi chtěl dělat trošku jiný typ videí. Nesetkáváš se s tím, že ti diváci říkají, že ne, Kovy, zůstaň u toho, co děláš, neposouvej se nikam dál.

 

To je neustále. Tvůrci mají často pocit, že musejí těm divákům plnit přání, ale u tvůrce stejně jako u kohokoliv, kdo rozjíždí startup, podniká, je důležité, abys měl nějakou vizi, abys věděl, kam to chceš vést, že máš nějaký dlouhodobější cíl, že potřebuješ, obzvlášť u kreativity, aby tě to naplňovalo a bavilo. Ten pocit, že v jednu chvíli můžeš mít, že super, tohle mi dává smysl, baví mě to, má to vysoké zhlédnutí, lidi to baví, je strašně pomíjivý, takže během půl roku se můžeš ocitnout v situaci, kdy ten formát nefunguje nebo kdy funguje ještě líp, ale tebe už to vůbec nebaví. Abys mohl být dobrý tvůrce, tak musíš hledat nové cestičky, do určité míry naslouchat zpětné vazbě diváků, ale znát tu vlastní vizi. Kdybych já naslouchal divákům, tak je 120 dílů parodie na Halinu Pawlovskou a 20 tisíc dílů Parásko Slezina – parodia na Prasátko Peppa. Nikdy bych nezačal s novým kanálem, nikdy bych nezačal dělat obsah, který dělám dneska. Někdy to může být trošku pohlcující. Kritika a negativita může být zase taková, že tě dokáže úplně zastavit nebo v tobě probudí pochybnosti o tom, co děláš, máš to smysl, mám pokračovat dál. To řešila spousta mladých tvůrců. V patnácti když ti chodí stovky reakcí denně. Do toho jsi v pubertě, tak to je fakt blbý kombo. I o tom bylo to sdílení zkušeností mezi námi jako tvůrci, že jsme se fakt museli trošku podpořit a říct, že děláš to pro ty, kteří tě sledují rádi. Ne pro ty, kteří ti to tam chodí hejtovat.

 

Je to těžké i když do toho započítáš to, že se tím začneš živit a třeba nalezneš tu formulku, která funguje, ale tebe to táhne trošičku někam jinam. Teď máš na výběr udělat další Prasátko Slezina, které vím, že bude mít 300 tisíc views versus rozeberu tady komplikované téma brexitu, které jako tvůrce musí vědět, že takový dosah mít nebude.

 

To bylo zajímavé, Dane, že ono je to úplně skoro naopak, že ta poptávka teď po seriózním obsahu tím, jak dorostlo to publikum, je mnohem vyšší, než bývala v počátcích. Já jsem na začátku občas dělal nějaké vážnější téma, které mělo řádově menší zhlédnutí. Teď naopak těch lidí, kteří dělají vážná témata a jsou schopní je zprostředkovat nebo udělat výtah z velkého množství informací, není moc. Ta poptávka po vážnějším obsahu je velká v tuto chvíli. Ale je to i o tom přesně – já bych mohl teď dělat jenom seriózní videa – ale to zase nejsem já autenticky, takže pak je nutné i trochu naslouchat tomu a přesně občas udělat video pro lidi a občas udělat video pro sebe. To je první krok, kterým se můžeš vybalancovat, když tohle řešíš. Pak už je to jenom o tom citu, že víš, že tento týden fakt nejsem v náladě řešit něco supervážného, tak tam dám něco oddechového. Ti lidé potom i můžou přistoupit na to, že jo, tohle je kanál, kde najdu různé věci. Je strašně těžké tě zaškatulkovat. Spousta lidí se pak diví – ty tady řešíš vážná témata, ale do toho si nasadíš paruku a jdeš dělat nějaký skeč. Spousta lidí s tím má problém, že najednou vystupuju ze škatulky, kde by mě rádi měli. To mě baví úplně nejvíc. Já strašně rád experimentuju, zkouším nové formáty, ale zároveň mixuju trapnohumor s vážností a seriózností. Je to taková chemická laboratoř mi přijde.

 

To je super, že to říkáš, protože já jsem měl laicky pocit, že ten YouTube sám tě těmi algoritmy nutí trošku, abys byl zaškatulkovatelný, aby věděl, že ty máš to publikum na skeče nebo parodie, písničky atd.

 

Určitě, YouTube se s tím dokonce potýká, protože v něm existuje několik mikroplatforem se dá říct. Někdo sleduje jenom letsplaye, takže jeho YouTube opravdu tvoří hlavně letsplaye. Někdo zase sleduje jenom zprávařský obsah. Ta platforma se snaží, aby měla i určité průniky mezi těmito bublinami, aby je trochu nabourávala. Ale ten YouTube algoritmus ti velmi jasně dává najevo, jaká videa fungují. Důležité je, jak ty jako tvůrce naložíš. YouTube ti dá neuvěřitelná kvantum dat. Ty můžeš koukat na dokoukanost videa, momenty, kdy se dařilo lépe, kdy hůř, odkud lidé přicházeli, jestli sledovali na telefonu, bla bla bla, tisíce možných dat. Jde o to, jak ty jako tvůrce s tím naložíš. Tebe to přesně může zablokovat. Ty si řekneš, že aha, já už musím dělat jenom tohle, clickbaitový názvy, jenom miniatury s výraznými barvami a šipkami, protože vidíš, že to funguje. To je to, jak tě ta data mohou trochu zblbnout. Nebo si od toho občas odstoupíš a řekneš si, že OK, teď chvilku nebudu na ta čísla koukat a zkusím něco nového, jak to funguje a budu to brát jako berličku, že budu vědět, že tady jsem zvolil až příliš nicneříkající název, tak příště zkusím být trošku konkrétnější. Bere to jako konstruktivní datový feedback, ale jsou lidé, kterým to úplně přepne a začnou dělat clikbaity a přesně jeden formát videa. Jdou extrémněji a extrémněji dál. Stejně jako diváci při konzumaci obsahu, tak také tvůrci. Ten algoritmus takový může být.

 

Já jsem sledoval video jednoho známého youtubera Ali Abdaal, nevím, jestli ho znáš. Ten říkal, že co rozděluje na YouTubu amatéry a profesionály, že amatéři „dělají jenom to, co se líbí jim“, zatímco ti profesionálové nebo lidé, kteří to berou vážně a jako business, tam mají určitý vhled nebo analýzu a trošičku ty data řeší. Řeknou, že tohle mi funguje, je to téma, které nejen že jsem se tam našel já, ale očividně zajímá i moje publikum. Budu dělat víc takovýchto videí.

 

Přesně. Ali je v tomto skvělý. Já miluju jeho videa, protože on je velmi analytický. Já jsem zase že hodně dávám na nějakou empatii, první dojem, intuici, když mám navázat nějaké nové partnerství, často intuice je to poslední, co mě zachrání před nějakým totálním fuckupem. Když tyto dvě věci zkombinuješ, že jsi dostatečně empatický, víš, kdo je tvoje publikum, tušíš, co jsou jejich problémy, sleduješ aktuální dění. A do toho dokážeš přičíst ty datové vstupy, víš, jaké formáty fungují líp a hůř, tak z toho můžeš ten kanál potom stavět i posouvat, ale na základě těchto věcí. Někdo fakt jede totálně punkově, že se rozhodne, že přebarví si hlavu a začne natáčet úplně jiný formát. Někdy to zafunguje. Někdy si spousta lidí stěžuje na algoritmus, který zabíjí jejich kanál, ale reálně je to jenom o tom, že oni už nemají tu formuli, recept nebo možná zůstali zaseknutí v minulosti nebo přestávají ty diváky zajímat. Někdy ano, algoritmus v tom má svoji roli, ale někdy je to jenom o tom, že ty dostatečně nevnímáš to prostředí kolem a nejsi ochotný se adaptovat, což nám poslední roky ukázaly, že kdo se neadaptuje, tak to má hodně těžké.

 

Do budoucna to bude ještě výrazně si myslím.

 

Já když jsem poslouchal tvoji epizodu o Web3 a NFT a pojmech, které jsou pro mě do určité míry velmi španělskou vesnicí, tak jsem si říkal, že ty jo, tady budeš muset kamaráde trošku zabrat a rozšířit si obzory, protože je to přesně o tom že – a v tom tady doba může být trošku taková tíživá, že máš ten pocit, že pokud tomuto nebudu věnovat pozornost, tak mi ujede vlak. Takže já často popisuju témata, která jsou trochu pod čarou, která vím, že všichni řeší tohle velké téma. Dlouho to byl covid, tak já jsem spíš hledal témata jako Bělorusko, psychické zdraví, bydlení, jak ovlivňuje naši psychiku, školství, prostě věci, které zůstávaly na druhé třetí stránce, protože po těch jsou ti lidé i lačnější, protože už nechtějí furt řešit to jedno téma. To je taky jedna z těch věcí, kterou se snažím monitorovat.

 

Souhlasím. Covidu jsem se taky snažil vyhýbat, protože je toho všude hodně. Co dalšího k tomu tématu chceš nabídnout?

 

Jak moc je to pro mě konstruktivní konzumovat tyhle zprávy? Když si můžu rozšiřovat obzory ve finanční gramotnosti, tak mi stačí jednou za den na pět minut kouknout, jaká je situace, abych byl v obraze, ale chci teď směřovat ten focus jinam. To je jedna z věcí, kterou můžu doporučit posluchačům, co dělám, že si vybírám tematicky. Že třeba tento měsíc se budu víc soustředit na konzumaci zpráv z tohoto odvětví. Snažím si dopředu říkat, jaký je můj filtr na toto období, abych se neroztěkal mezi šest témat najednou a pak nevěděl o ani jednom pořádně nic.

 

(partner podcastu)

 

Pojďme poradit, jaký je recept na vytvoření si tohoto filtru? Jak ty to děláš?

 

V momentě, kdy u nějakého tématu cítím, že mě zajímá a baví a zároveň – to je úplně nejlepší průnik – když mě učí něco nového jako třeba ta finanční gramotnost, kdy se díky tomu učím, kam dát peníze, aby se mým úsporám dařilo trochu líp, tak najednou to je téma, které mě hrozně zajímá.  Vím, že o něm nevím dost. Řeknu si, že OK, zkusím trošku upozadit další témata. Budu se víc soustředit na toto. Každý den si přečtu občas jeden long read, dlouhý článek, občas si poslechnu na to téma nějaký podcast. Ne vždycky se to daří. Někdy do toho vstoupí nové velké téma, ale je fajn to mít v podvědomí a říkat si, že dobře, tady se teď něco děje. Je to relevantní pro to, co mě teď zajímá. Nebudu tím akorát tříštit svoji pozornost, protože toho času na konzumaci zpráv není moc, takže možná občas je fajn si i vybrat nějaké téma, do kterého se ponoříš. Pak o něm máš hlubší povědomí.

 

K finanční gramotnosti bych se chtěl vrátit, ale jak jsi říkal ta formule, máš nějakou formuli na ty tipy infotainmentu – vysvětlovacích videí? Jaká je tvoje formule? Protože ono se to dá udělat moc způsoby. Já jsem tento týden objevil, nevím, jestli znáš youtubera Johnny Harris. Je to takový videonovinář. Tam je třeba výborné, že on ti nejdřív ukáže, o čem mluví. Velmi názorně tě dostane k tomu, že si to zažiješ tím, že to vidíš. Pak tam dodá kontext. Velmi dobře to míchá. On takové to ‚Podívej se na to. Nejdřív si to zažij. A pak já ti dám ten kontext.‘ Nevím, jestli ty nad tím nějak vědomě přemýšlíš a říkáš si, že každé video musí mít nějaký úvod atd.

 

Je to hrozně různé. Ten infotainment je skvělý v tomto, že každý má jiný přístup. Já jsem „odkojen“ na tom John Oliver-ovském, Stephen Colbert a Trevor Noah talk show scény, kteří to dělali výborně a někteří to dělají stále. To pro mě bylo na začátku něco, z čeho jsem čerpal nebo trochu vycházel. Vnímám, že infotainment se hodně liší. I já jsem se od té doby posunul v tom, jak ta videa zpracovávám formou do nějaké větší profesionality, obsahem je to různé. U nějakého tématu tam dávám víc joků, u nějakého tuším, že to není úplné vhodné. U nějakého k tomu mám materiál, který je navíc, který je rozhovorový nebo který je reportážnějšího charakteru, takže je to různé. Nebo vím, že tam jsou skvělé rozhovorové ukázky, které přejímám od někoho dalšího, takže každé video je takové nepopsané plátno na začátku, kdy ty vycházíš z velké rešerše, kterou máš a píšeš a píšeš a píšeš. Pak musíš vyškrtat třeba tři čtvrtiny toho, co všechno sepíšeš. A poskládat to jako mozaiko do nějakého celku tak, aby to mělo hlavu a patu a dávalo to smysl. Je důležité myslet na úvod videa, který by měl být úderný. Někdo to pojímá tak, že popíše, co ve videu uvidíš. Někdo to pojme tak, že pojďme rovnou do toho skočit po hlavě a pak tě v tom postupně zorientovává. Je to různé podle toho, s jakou přípravou skončíš, tak tak to potom můžeš stavět. Je to jako lego, že máš kostky, které můžeš dát dohromady všelijak. Ale jen někdy z toho bude hezký hrad, který bude pěkně vypadat a bude se na něj hezky koukat.

 

Píšeš si vyloženě scénář a máš čtecí zařízení? Nebo si napíšeš body a freestyluješ to?

 

Kéž bych byl schopen, ale obzvlášť v těch infotainmentových videí na nějaké politické témata nebo volební témata, tam fakt může jedno slovo změnit význam celé věty. Najednou máš velký problém, protože já jsem i měl zkušenost, že jsem potom skončil s materiálem, který jsem měl opravdu hodně horko těžko musel sestříhat dohromady a nenavazovalo to, takže mě ten scénář, když si ho píšu, a píšu si ho prakticky slovo od slova, umožňuje vidět dopředu, jak to bude dlouhé. Umožňuje mi už dopředu předpokládat, jaké tam jsou vsuvky, jak tam budu intonovat. Pořídil jsem si čtecí zařízení minulý rok. To byl totální gamechanger pro mě. Do té doby jsem to dělal bídně – koukal jsem to počítače, přečetl jsem si odstavec a pak jsem se 8krát snažil nějak performovat na kameru, takže jsem skončil se dvěma hodinami materiálu. Při střídání jsem si trhal vlasy. Čtecí zařízení je super. Já ho nečtu doslovně, ale vnímám ta slova, která tam tečou kolem, které mi umožňují se lépe chytat. Já si to předtím několikrát přečtu. To čtecí zařízení – ježišmarjá, tolik terabajtů dat už mi ušetřilo. A přitom je to asi nejlevnější součást v našem studiu.

 

Mě to překvapilo, jak to funguje, že to je krabička s fólií. Píchneš tam iPad nebo cokoliv.

 

Já myslím, že Přemek Podlaha, nebožtík, kdyby stále měl ten tvůj svůj pořad Receptář Prima nápadů, tak čtecí zařízení tam udělá z fleku ho bude mít hotový za půl hodiny.

 

Z toho, co máš v dílně.

 

Přesně tak.

 

Když jsi kousl tu finanční gramotnost, já vím, že finanční gramotnost je hrozně dobré téma, na druhou stranu co se týče čistě investic, tak tam mi přijde, že ten poslední rok dva zaznamenal ohromný boom. Já mám trošičku problém dělat investiční témata, protože mám pocit, že o investicích buď musíš vědět to minimum, které je docela nudné a není nijak zajímavé a není to na 2hodinové podcast. Takové to vyhraď si měsíční částku a posílej to na diverzifikované portfolio a moc na to nekoukej. A that’s it. Nebo můžeš jít ohromně do hloubky. Jasně, že to je ohromné téma. Pokud někdo chce být aktivní trader nebo chce do toho proniknout víc a částečně se tím živit, tak je to vlastně nekonečné. Mám pocit, že spoustu lidí zasekne uprostřed.

 

Určitě. Pro mě samozřejmě je to ta klasická křivka, že čím míň víš, tím víc si myslíš, že víš. To byla jedna věc, která se může nazvat díky covidu, byl tento můj zájem o svět investování. Ten boom byl neskutečný. Všechno rostlo, takže každý byl investiční expert.

 

Všichni měli takové to falešné sebevědomí, že jim to vlastně hrozně jde.

 

Vždyť to je tak jednoduché. Vždyť to tam stačí dát, občas něco přidat a ono to pak roste. Samozřejmě teď si myslím, že další rok bude fakt úplně jiný a už je hodně jiný, než co jsme zažívali. Vidíš přesně na jedné straně Ark – Cathie Wood a na druhé straně vidíš konzervativního Warrena Buffetta. Kdo přečkal první zakolísání líp, tak známe všichni odpověď. Najednou vidíš, že možná ti staří mistři, kterým se občas ti inovátoři trochu smáli, že to je přežité. Tak možná to není úplně na vodě postavené všechno. Nebo možná na vodě je postaveno spoustu trendových věcí. Je to jak říkáš. Já mám pocit, že vím takhle maličko, že nevím, skoro nic. Snažím se to základní minimum, které znám, srozumitelným jazykem přetavit ve video. Snažil jsem se najít ten sweet spot nejít nejít moc do hloubky, ale neklouzat moc po povrchu na videu Investice. Teď jsem navazoval videem Investice II. Snažím se, aby to bylo přístupné pokud možno všem, běžnému divákovi, který to video vypíná s tím, že něco málo tuším. Může to pro něj být nějaká vstupní brána do tohoto světa. To je i úkol infotainmentu nebo mých videí. Já se snažím zpracovat velké množství informací do něčeho srozumitelného. A mixovat to se zábavou, aby to bylo dobře koukatelné pro ty lidi, aby to nebylo úplně ubíjející a monotónní. V tom já jsem si sám říkal, že tohle mně nikdo na škole nevysvětlil. Na tohle jsem musel narazit sám trochu náhodou. To je, o čem by nějaké téma v mém videu mohlo být a možná i mělo být. Ty reakce byly zprvu výborné, že lidé říkali, že na tohle jsem nenatrefil. Pak tam byly lidi, kteří to dávno sledují v zahraničí nebo u jiných tvůrců – toho obsahu je teď dost – kteří říkali, že super základy. Já ani nemám ambici jít do hloubky nebo nedej bože dávat rady, kam co investovat. To už vůbec ne, ale minimálně popsat nějaké základní principy a zdůraznit opatrnost a že spousta lidí se do toho vrhne nadšeně a pak toho trochu lituje, čili spíš ty základy.

 

Teď je výborný trénink emocí, protože moje maminka poprvé někde něco zainvestovala a říkala, že to je červené. Já říkám, že se to stává. Je to těžké, ale to tak bude, že to občas bude červené.

 

Je dobré, když se to člověk naučí na menších částkách na začátku. Problém je, když tam mrskneš 90 % úspor a najednou přijde nějaká korekce…

 

… ještě s pákou ideálně.

 

To přesně popisuju v tom druhém videu, co všechno se může stát. Bohužel je to velmi jednoduché vystupovat sebevědomě a ukazovat ty úspěchy. To umí každý, ale sdílet občas i neúspěchy. Spousta lidí je v červených, tak to je potom taky druhá věc. A umět si říct, že z tohoto se učím: tohle, tohle, tohle. Příště si budu počínat opatrněji nebo budu mít dlouhodobý horizont nebo budu vědět, že budu v červených pár let, ale pak zase zpátky. Nebo budu nakupovat se slevou, to jsou ty výprodeje.

 

Já když odhlédnu od tvé vlastní tvorby, tak ty jsi dělal třeba nějaká talk show pro Seznam, dělal jsi pro Google různé rozhovory, tancoval jsi. Jak jsem přistupuješ k tomu, na jaké příležitosti říkat ano a na jaké ne? Tohle mám pocit je taková výzva. Předpokládám, že když jsi začínal, tak jsi na všechno říkal ano.

 

Je těžké se naučit říkat ne. Nechceš ty lidi zklamat, ale pak poznáš, že spousta lidí to s tebou nemyslí úplně dobře. Třeba na nabídku automatické sekačky jsem řekl ne, protože bydlím v bytě, tak nevím, co bych sekal, jestli v parku něco nebo v Riegráčích, že bych jezdil tam a zpátky. Pak jsou nabídky, kdy si říkáš, kolik mi to zkonzumuje času, kolik mě to bude stát úsilí a co já si z toho odnesu. Pro mě je hodně důležité, abych měl pocit, že se na tom učím něco nového. Já ne úplně uvědoměle nebo aniž bych si to uvědomoval, jsem v posledních dvou letech odstoupil od jádra toho, co dělám, YouTubu, začal jsem dělat všechny projekty, které si vyjmenoval, různé rozhovory a nevědomky jsem se učil spoustu věcí, jak vést rozhovor, jak připravit pořád, jak psát scénáře k něčemu většímu než jenom video, jak spolupracovat s lidmi, kteří jsou mnohem zkušenější. Ta cesta skončila někdy v polovině minulého roku uvědoměním, že chci zpátky na YouTube. Chci se zpátky soustředit na jádro toho, co dělám. Chci znovu věnovat většinu úsilí tomu mému produktu a ne ho dávat někomu dalšímu. Možná ten balanc najít trošku zdravěji, aby mi zbýval nějaký čas. Protože ano, lidský mozek je nadšený, že můžeš zkoušet nové věci a na všechno říkáš ano, ale rychle zjistíš, že ti nezbývá čas na to, co je jádro toho, co děláš, na čem to všechno ve výsledku stojí. To může být problém, když se ti to trochu vymkne z kontroly. Já jsem to naštěstí udržel, ale vím, že spousta lidí tímto ztratila. Problém na sociálních sítích je, že ta ztráta může být zhruba roční. Ty můžeš na rok zmizet, ale vrátit se potom je skoro nemožné. Ti lidé tam na tebe nečekají. Ti jsou dávno možná na úplně nové platformě, kterou sis ani nevšiml, že vznikla. Těch tvůrců a obsahu je v dnešní době strašně moc. Oni mají kam jít, ale ty už je zpátky třeba nezískáš úplně snadno. Spousta lidí trochu usnula na vavřínech. Spousta lidí zavřela blogy, YouTube, šli na Instáč, který dosahy trochu limituje to, kam se můžeš dostat. Vsadili všechno na jednu kartu. To nikdy není úplně dobře. Na co říkám ano, když cítím, že si z toho něco odnesu. V momentě, kdy vím, že nebudu kvůli tomu zanedbávat tu svoji tvorbu a že mě to někam posune. Zároveň se snažím stavět to, co dělám, na více nohou. Vím, že mám víc platforem, na kterých jsem. Mám věci, které jsou úplně offline, které dělám. I ty zdroje příjmů jsou diverzifikované do různých koutů. Nejsem závislý jenom na YouTube třeba.

 

Jak jsi říkal, že jsi dostal nový impuls do YouTubu, souvisí to i s tím novým studiem?

 

Velmi. Já jsem cítil, že je potřeba nějaká změna. Do té doby to u mě často bylo cestování, knížka. Já jsem viděl, že OK, teď je moment, kdy stagnuju, což není dobře tvůrcovky nikdy. Musím si dát nějakou novou challenge – výzvu. Tohle už ve mně bylo dlouho – takové to přemýšlení, že je čas to vytáhnout z pokojíčku. Je čas tomu dát nějakou formu. Obsahově to posouvám. Formou to zůstává stejné, a to bylo to studio. To byl velký krok. Přibral jsem k sobě v lednu letošního roku po devíti letech konečně kolegu, který mi pomáhá stříhat, takže už nedělám všechno sám.

 

To mi přijde husté, že jsi na toto čekal tak dlouho.

 

Je to největší chyba. Všichni podnikatelé ti řeknou, že jsi blázen. Je tvoje chyba, že jsi mohl už roky mohl dělat ty věci mnohem víc efektivně. Já v tom spatřuju na druhou stranu strašně velkou přidanou hodnotu. Ty máš od prvního nápadu, přes psaní, přes stříhání až po finální produkt totální kontrolu nad tím, co děláš. Dobře o tomto mluví Emma Chamberlain, která nedávno končila na YouTube – velká zahraniční youtuberka zahraniční. Popisovala, že ona se nebyla schopná přenést přes to, že to dává stříhat někomu jinému, že to najednou není to její miminko. Ty pokud tolik let vyrůstáš v tomto mindsetu tvůrce, který dělá všechno, tak je hodně těžké se od toho nějakým způsobem oprostit. My s mým kolegou Markem ta videa děláme společně. Ta práce je společná. Je to hodně o tom brífingu předtím, v průběhu toho a úplně vidím, jak s každým dalším videem víc a víc naciťuje tu jemnost a nuance toho, kdy dáš jaký zoom a tak. To jsou věci, které se nenaučíš jinak, než to stříháš. Posouvá se to hezky. Pro mě je to teď i cesta dál. Nejen že mám studio a kolegu, ale že se mi otevřela nová brána toho, že je čas postavit nějaký mikrotým kolem sebe a mít ten time management trošku rozumněji nastavený.

 

Já přesně vím, co myslíš. Já jsem se dostal do bodu, kdy jsem těch podcastů dělal až tolik, že jsem to outsourcoval. Nechal jsem to někoho stříhat. To už je dlouho. Měl jsem Martina Veselovskýho. Ten mi řekl, že stále kouká na všechny svoje rozhovory, protože to je nejlepší způsob, jak se zlepšovat. Já říkám, že aha, já jsem na svoje některé věci přestal koukat, protože už jsem ten rozhovor měl. Uvědomil jsem si zpátky, že to, že to člověk edituje nebo že s tím stráví celý proces, je často ten nejlepší způsob, jak se zlepšovat.

 

To říkáš přesně. Někdy je fakt těžké najít ten balanc toho, kdy už je to odosobněný produkt a ty jsi jenom tvář, což se nesmí stát na YouTubu nebo nemělo by se. Neměla by se vytratit tvoje autentičnost. A kdy jsi control freak, kdy ztrácí tu efektivitu, kterou by mohl mít.

 

Změnila se i frekvence? Je na YouTubu důležitá frekvence?

 

Frekvence bohužel je extrémně důležitá. Já jsem strašně dlouho doufal, že ne, ale je to tak, protože je to zničující. Týdenní frekvence ve formátu, který není úplně basic, je vražedná věc. Vyhoříš během chvíle v podstatě.

 

To si pak říkáš, jak to ten Ali nějaká, ta čtyři videa týdně.

 

Dokud nevidíš to video, kde ti popisuje jeho tým, který čítá asi 26 lidí. To je firma. Někteří youtubeři jsou firma zaměstnávající spoustu lidí. Je to moloch. Tam já se dostávám do bodu, kdy bych si říkal, že pokud na mně by bylo závislých 20 lidí a já měl třeba chřipku dva týdny, tak se mi sesype všechno. Pak už je to fakt ta zodpovědnost. Já nechci být svázaný tou platformou. To je také těžké. Do jaké míry ty jsi pánem toho produktu a do jaké míry ten produkt je pánem tebe. Nějaká firma už přestane být tím, že si děláš nějaký projekt, ale začne ti to téměř ovládat život, tak pak je přesně ten moment odstoupit. Zase máš zodpovědnost za ty lidi, takže to je něco, co se neustále mele v tvé hlavě pořád dokola. Ale do toho se přidá, že to není firma. To je autentické video, autentický tvůj výrobek, který musí nějakým způsobem nejen racionálně vypadat, ale i emočně nějak se napojovat s divákem, který cítí, že to jde z tebe. On to pozná, když tě sleduje devět let, že najednou je něco jinak. Všechno toto ladit je těžké, ale pravidelnost je důležitá. Pravidelnost je klíčová. V momentě, kdy si dá podcast dvouměsíční pauzu a pak si dá ještě týden pauzu – dělají to i youtubeři – pak vydávají video „jsem zpátky“, ale vydrží jim to dvakrát. Nebo podcast začne s velkou pompou, vydá šest epizod a pak nic není. Prostě pravidelnost je klíč, ale je těžké udržet na nějakém vysokém standardu a nespadnout, že tam dáváš jenom výplňové věci, aby ta pravidelnost byla. Pokud jsi transparentní a těm lidem řekneš, že jsem vám dal tři super věci a teď si dávám týden voraz, abych vám zase mohl dát super věci, nebo jim vysvětlit, že tři týdny nic nepřidám, protože teď dělám velký projekt, ale pak jim dát ten velký projekt, aby věděli, že to mělo ten smysl, to je důležité. Občas si vzít klidně pauzu a říct, že potřebuju si pauzu dát. Problém je, že algoritmus ti velmi rychle tiká a řekne ti, že OK, dám ti pár týdnů, ale ať to netrvá moc dlouho, protože pak ti ten návrat zpátky nebudu dělat snadný. Je to neustálý souboj – psychika, zůstat při smyslech a dokázat ten algoritmus využívat a nenechat ho, ať tě úplně sežere. Je to tenké. Nedá se to moc teoreticky popisovat.

 

Mně v přípravě, kterou jsem si dělal, zaujala tvoje epizoda v L.A. 

 

Ta byla skvělá, protože to byl začátek bez jakéhokoli pokračování. To měl být nový začátek, ale skončilo to tím začátkem, který přivedl spoustu různých lekcí a nových kapitol. Bylo to o tom, že v roce 2017 jsme si s kamarádem řekli, že jsme úspěšní youtubeři v Čechách, spolkli jsme Šalamounovo víš co. To mi bylo devatenáct. To bylo, že svět se z nás podělá. Jdeme dobývat L.A. Realita byla jiná. Laťka je tam jinde. My jsme neměli tu správnou disciplínu na to, abychom vybudovali úspěšný kanál. Mohlo se nám to tehdy povést, ale já jsem místo toho psal knížku v češtině a natočil svoje doposud nejsledovanější video – parodii na Despacito. To prostředí L.A., jak je plné talentů a lidí, kteří se tam sjedou odevšad se stejnou ideou jako máš ty, že jsou na ně všichni zvědaví a dobijí svět, tak nikdo na ně není zvědavý, pak 20 let dělají ve Starbucksu a chodí o těch audiotions, což mě naštěstí nepotkalo. Já jsem včas pochopil, že tohle beru jako lekci, ale vracím se zpátky. To bylo skvělý. V tomto člověk získá pokoru. Trochu zjistí, že fakt nejsme pupek světa. Naučí se spoustu nových věcí. Obklopí se lidmi, kteří jsou neuvěřitelně kreativní. Je v místě, kde furt svítí sluníčko. To na mě má takový vliv, který jsem si ani nemyslel, že bude mít. To je ten důvod, proč já všem říkám, ať když něco chtějí začít dělat, ať to prostě udělají. Ono to nemusí dopadnout nebo z tvé prvotní idey se po cestě může stát něco jiného, ale že se na tu cestu dáš, tě začíná něco učit. To pro mě to L.A. bylo. Tehdy mě to kreativně dost posunulo a byla to skvělá kapitola, i když ten výsledek nebyl takový jako měl být na začátku.

 

Nesplnilo to ten jeden plán dobýt YouTube z L.A., ale splnila to spoustu jiných plánů.

 

Určitě. A zároveň to potkávání s lidmi, kteří to nedokázali, protože my odtud vidíme spíš ty úspěšné příběhy, ale tam vidíš všude ty neúspěšné příběhy.

 

Jak jsi tam ty lidi potkával?

 

Všude. V kavárnách, ty lidi jsou tam nastavení na to, že oni ne že neustále pracují, ale tak jako networkují v podstatě. Tím, jak jsou Amíci hrozně otevření a ty si chceš jako Evropan grumpy tam v osm ráno nakoupit nákup. Teď se tě nějaká Američanka začne ptát, proč si kupuješ tenhle jogurt. Ty ji evropsky chceš říct, ať na mě nemluví, ale na ní mluvíš, protože ona s tebou mluví a zajímá se. Někdy se upřímně zajímají. Ty se potom upřímně zajímáš o ně. Ta mentalita se ti začne postupně přepínat. Jako houba nasáváš všechno kolem. Ti lidé ti často – protože oni mají perfektní pitch. Oni jsou ti během dvou minut říct o sobě všechno velmi stručně. Říct ti, že umějí všechno, i když neumějí nic, což Evropan má přesně naopak. Často Češi jsme velmi skromní. I když umíme všechno, tak radši, abychom nevypadali, tak to neřekneme. V tomto to také bylo hezké, že jsem se trochu naučil nebát se někomu říct, co děláš anebo se někoho zeptat, jestli ti nemůže někoho dohodit nebo tě s někým spojit, protože takhle se to asi holt dělá. Je to jiné než tady.

 

Měl jsi nějaké podobné zkušenosti s takhle dlouhým pobytem i jinde?

 

Takhle dlouhým úplně ne. Já jsem byl chvílemi nomád, že jsem hodně cestoval ale po takových zastávkách dost dynamicky, občas až příliš rychle, takže pak byly situace, kdy jsem byl tři dny na Islandu a myslel jsem, že tam něco navstřebám. Samozřejmě jsem nenavstřebal vůbec nic. Tohle bylo zajímavé v té dlouhodobosti a v tom, že najednou jsem uviděl ten rozdíl mezi tím, když jsi někde turista – návštěvník a kdy jsi někde obyvatel, který řeší, kde si vypere, nakoupí a že ta cena bydlení je tam jiná, jaké je tam zdravotnictví a vnímáš to jinou perspektivou. L.A. byl pro mě takovýhle jediný větší zážitek. Pardubice – 18 let Pardubice. A Praha taky.

 

Z Pardubic do L.A. a zpátky.

 

Přesně tak.

 

(partner podcastu)

 

Máš nějaké nové projekty, na které se chystáš. Mně přijde zajímavé, že očividně máš herecký talent nebo šoumenství v sobě. Nechystáš se toto využívat víc?

 

Chystá se jedna věc, o které zatím nemůžu mluvit, ale do toho já teď opravdu ten fokus jsem vrátil na YouTube, takže jsem trochu odstoupil od toho, že budu dělat velký projekt. Dělám ten velký projekt jménem můj YouTube kanál zase zpátky ve formě toho, že jsem pravidelnější, přidávám víc obsahu. Když jsem si počítal, kolik jsem přidal za letošní rok obsahu, tak minulý rok jsem tohle udělal až někdy v listopadu – jsem došel do toho stádia, kde jsem teď na začátku května. To se zatím daří. To je můj velký projekt na tento projekt. Vrátit se zpátky ke kořenům. Posunout to o level výš. Zjistit, co se stalo, jak na to reagují lidi, komunita, jestli to prospívá nebo ne, jestli zvládnu kolem sebe postavit nějaký tým. To je můj projekt pro letošek. Projekt pro příští rok by měl být jiného charakteru, kdy už se trošku ustálí tvorba a já budu schopný mít i ten čas kolem, který budu moct věnovat něčemu jinému. Já hrozně nerad mluvím o věcech, které nejsou už skoro hotové. Asi nemůžu být úplně konkrétní, ale pořád tak vnímám. Občas se mi stane, že jsem skoro rozhodnutý, že tohle bude ten projekt. Pak to úplně změním. Pro letošek je to YouTube kanál.

 

Ještě by mě zajímala tvoje finanční strategie, jak jsi mluvil o té finanční gramotnosti – mě dřív zajímal v Americe takový early retirement movement se to jmenuje. Lidé, kteří v mladém věku našetří peníze, a pak jdou ve 35 letech do důchodu. Mě to fascinovalo. Máš takovéhle plány?

 

Já myslím, že já jsem odsouzen k tomu pracovat do smrti. Podle mě nejsem ten typ, který si dokáže dát retirement a užívat si. Já si dokážu užívat během toho, co pracuju. Dokážu si to nastavit. Mně přijde, že já žiju střední produktivní věk s dostatečným množstvím financí i času i energie teď. To je skvělé, protože většinou vidíš takové ty grafiky, jak mladí lidé mají energii, mládí, ale nemají peníze. Pak máš ten střední věk, kdy nemáš čas. Pak máš to stáří, kdy máš čas, ale nemáš energii. Mně přijde, že já jsem ve zlatém středu, kdy s to všechno potkalo, a to velkým štěstím, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Mám trochu retirement už teď si říkám. 10 let, to je strašně dlouho. Zároveň je super si uvědomovat to, že jsme v dobách, kdy budem mít víc kariér a víc cest. Moje budoucí povolání, které věřím, jednou budu dělat, ještě neexistuje. Nebo nějaká platforma, na které budu potom, tak ještě neexistuje. To je dobré si uvědomit v momentě, kdy se o tebe pokouší taková ta životní nejistota a totální stres z toho, co bude dál, že my vůbec nevíme.

 

Mně se líbí, že nejsi tak uzavřený ve své identitě. Já to mám velmi podobně. Podcasty teď fungují, super, baví mě to. Učím se spoustu věcí. Mám možnost si povídat se spoustou chytrých lidí, ale pokud tady bude někdy něco jiného, tak co?

 

Jasně, já nechci být ten člověk, který posílá v roce 2006 telegram Českou poštou, než to úplně zavřou, protože už to nikdo nepoužívá. Asi tak. Není k tomu, co demokrat. Telegramy, to není dobrá platforma. Ještě je čas se přeorientovat.

 

Ale Telegram jako aplikace je na vzestupu.

 

To je ovšem úplně jiná. To je pravda.

 

To je nový typ telegramu. Co podcast? Ty ses do něj vrhnul taky. Je to tvůj oddych od YouTubu? Děláte to s Terkou Salte.

 

Podcast je side projekt s tím, že moc nevíme, co z toho bude. Tento stav stále trvá. Děláme to proto, že nás to baví. Potkáme se jednou za týden. Jsme za to rádi, že si popovídáme. Je to jiný formát, než který dělám na YouTube. Jsem rád, že jsem tam přítomný nejen jako posluchač, ale i tvůrce. Já poslouchám podcasty docela dost a baví mě. Jsem rád, že to můžu sledovat i takhle insidersky trošku.

 

Jaké podcasty nebo youtubeři tě baví?

 

Je toho hodně. Ali Abdaal je jeden z těch, kteří jsou skvělí. Marques Brownlee je skvělý. Casey Neistat je výborný tvůrce. Potom francouzský youtubeři mě dlouho bavili – Cyprien, Norman. Jsou to zahraniční Late Night show hosti. Fascinuje mě, jak někdo dokáže postavit pořád nebo dělat výborné late nights. Baví mě RuPaul’s Drag Race mimořádně, protože je to perfektní v tom, jak udělat výbornou reality show. Je to perfektně vytvořený produkt. Co se týče těch menších tvůrců, tak já se snažím koukat na začínající menší tvůrce. Na to mám hodně TikTok, že tam mám pocit, že to je ta nejdynamičtější platforma dneška. Vidíš tam neustále nové tváře. To je mnohem jednodušší dneska pro diváka najít někoho nového na TikToku než na YouTube, kde máš nasledované účty. Občas trávím čas na TikToku, akorát je někdy bohužel silnější než já. Vtáhne mě na tři hodiny toho doomscrollingu. Já potom odcházíme s rudýma očima a neschopností usnout.

 

Algoritmus TikToku je vražedný.

 

Mocná věc.

 

Jak to máš TikTokem? Mě překvapilo, že Proti Proudu je na TikToku – i nějaké takové klipy se tam chytly. Na druhou stranu já mám z toho občas takové pocity, že nevím, co si o tom myslet, protože jeden klip, který se tam chytnul, byl Jirka Burian aka Kapitán Demo, který nějak mluvil o rapové scéně. Chytlo to tam spoustu hejtů, ačkoliv kdyby si ti lidé poslechli něco víc než ten 20vteřinový TikTok, tak to ten hejt nevezme.

 

Já mám pocit, že podcasty a TikTok jsou úplné protiklady. Podcastům se daří i proto, že se tak moc daří TikToku a stories a těmto superkrátkým věcem. Ty najednou zjišťuješ, že nemáš žádný kontext. Že ty vnímáš ty věci strašně rychle, zkratkovitě a povrchně. Podcast ti dává úplný opak, což znamená kontext, hlubší vhled. Chápu, že tyto dva světy si tolik nerozumějí, protože ty tam můžeš krátkou ukázku z pořadu, který je primárně dělaný pro úplně jiného posluchače, diváka. Ta ukázka se může chytnout, ale je reakcí toho diváka, že si po ukázce jde pustit celý podcast, nebo tam zanechá komentář a jede dál v tom doomscrollingu té platformě?

 

Já si myslím, že těch lidí, kteří si jdou poslechnout celý podcast, je hrozně málo. I mě překvapilo, že jsem se bavil se spoustou 20letých lidí, kteří mi řekli, že poslouchám tento podcast na TikToku. Já říkám – a slyšel jsi ho někdy? Ne, ale sleduju ho na TikToku. Spoustu mladých lidí to bere, že to sleduje, ale skrze tuto platformu.

 

Když si to umíš dobře nastavit a vychytat ty dobré momenty z rozhovoru, tak věřím, že to může fungovat, ale na TikToku obecně funguje originální obsah – mnohem víc než ukázky, které tam dáváš odkudkoliv odjinud. Obecně se o tom mluví, že ty v té platformě se chceš cítit jako doma. Stejně tak jako kdyby někdo na YouTube v roce 2016 začal nahrávat striktně televizní pořad, který je dělaný pro televizního diváka, tak taky nebude fungovat tak jako produkt, který ten tvůrce tvoří s plným vědomím toho, jak ta platforma funguje, přímo pro ní.

 

Rozdílné světy.

 

Asi jo.

 

Děláš originální obsah na TikTok. Experimentuješ s ním nebo je to distrakce, která by tě oddalovala od YouTubu?

 

Asi v tuto chvíli trochu jo. Já vím, že by nebylo špatné se do toho položit trochu víc, ale pro mě je to taková hračka. Já občas když dostanu nějaký nápad, tak tam něco pošlu sám, ale jinak jsem spíš ten konzument a pozorovatel. Vím, že mě mnohem víc vyhovují ty víc dlouhé věci, které dokážou dát trochu kontextu. Možná že v tom spatřuju i víc smysl, proč a co dělám, než kdybych byl podle mě TikTok v roce 2016, tak já jsem tam nadšený a dobře tam funguju, protože vnímám, jak to funguje. Nevadilo by mi zkratkovitost. Když jsem si ale prošel nějakými fázemi, tak je dobré na to tam dát nějaký joke nebo krátký celek. TikTok je skvělý na stručnost, ale já mám radši, když můžeš téma rozpracovat v nějakých vrstvách do větší hloubky. V tom je YouTube super.

 

Ještě jsem se tě chtěl zeptat na tvou moderátorskou kariéru. Dalajláma si myslím, že je takový moderátorský Olymp.

 

A nebýt knihovny Václava Havla, tak se to nikdy nestalo. Já musím děkovat jim, že mi dali tu příležitost. Je to jiný svém v něčem. Je to o tom potlačit svoje ego. Dokázat udělat pořad, který dokáže toho hosta odprezentovat zajímavě. Tvůj úkol jako moderátor je to udělat to co nejzajímavější. Udělej to ale o něm a ne o sobě. V podcastech to je trochu jinak. Tam můžeš dělat ping-pong, ale když je to takovýhle rozhovor, tak je to hodně o té přípravě. Mě poslední dobou baví dělat panely, že to není jeden host, ale že jich je tam víc. Dokázat pracovat s dynamikou, s tím, jak mezi sebou lidé reagují, udělat si dobrou přípravu. Vědět, kdo bude v čem zorientovanější, ale víš, kdo kdy kde zhruba bude na co reagovat. Odmoderovat dobrý panel je něco, z čeho mám pak velkou radost, když se to povede a když vidím, že lidé pak chodí za účastníky s různými vizitkami a na něco se doptávají. Nebo když se to rozjede, že se pak lidé baví mezi sebou. To moderátorství je odlišné od toho exhibicionismu na platformě, kde to je o tobě hlavně.

 

Je super, že to tak bereš, protože jsou i moderátoři, kteří to dělají hodně o nich. Možná je to nějaký styl. Je zajímavé, že to máš, že YouTube je o mně versus moderátorství, tam je vůbec nejsem. Je to o tom hostovi. To je mi hrozně sympatický. Já furt vymýšlím nějakou platformu, kde to možná bude víc o mně, ale Proti Proudu ten vzor je Daniel Stach nebo Martin Veselovský, to znamená lidi, kteří to dělají výborně, ale ty o nich skoro nevíš. Oni jsou jenom dobří v tom, že dostanou z toho hosta to nejlepší.

 

Je to přesně tak. V momentě, kdy ty rozhovory děláš, tak pak už i vidíš u ostatních, co tomu předchozí za přípravu, rešerši, že mají dobrého editora nebo že jsou schopní se empaticky nacítit na posluchače a vědí, co ty chceš jako posluchač vědět. To je stejně jako se spisovatelstvím, když se někoho zeptáš, tak dělat rozhovory, dělat rozhovory, dělat rozhovory je cesta, jak se naučíš dobré rozhovory.

 

Spisovatelství – jsme skoro na konci tvých tvůrčích činností.

 

Spisovatelství je zajímavé, ale není to tak úplně spisovatelství. Moje první knížka byla autobiografie. Vzpomínáš, píšeš zážitky a vzpomínky. Pak druhá knížka jsem chtěl, aby byla výzva pro mě, takže jsem nechtěl psát o sobě. Napsal jsem pohádku. Jmenuje se to iPohádka. Je to o království, které je připojené na sociální sítě. Najednou královna je závislá na nakupování produktů z „AliExpressu“. Král neustále scroluje neustále. Princezna oversharuje na sítích. Říkal jsem si, jak vzít formát pohádky, který je docela jednoduchý na to, jak jí dobře napsat nebo alespoň napsat, a udělat z toho něco jiného a jinak ji uchopit. Pro mě to byla velká výzva. Stavíš charaktery, stavíš svět. Snažíš se přijít s plot twistem. Musí to mít hlavu a patu a dějový vývoj. To je pro mě taková škola za běhu, škola v praxi. Hrozně mě to baví, protože opět je to opak videa. Ty to neděláš týden, třeba rok. Potom máš něco fyzicky v ruce, což pro mě po těch už tehdy 6 letech tvorby, bylo najednou něco neuvěřitelného, že jsem stvořil něco, co je fyzicky reálně přítomné. To je také úplně jiné.

 

Nad tvou sebedisciplínou smekám, protože jsem teď sám v procesu tvorby nějaké knížky. Přijde mi to úplně jiný level než tvořit videa nebo podcasty.

 

Bohužel, mně se osvědčilo, že knížka se nejlíp píše po rozchodu. Ty naopak se potřebuješ pustit do něčeho. Ty myšlenky od něčeho odvát, tak knížka je taková terapie. Escapismus – buduješ cizí jiný svět. V něm žiješ s charaktery, které píšeš. Možná proto jsem napsal obě svoje knížky tak velmi rychle, protože – tu první ani ne, ale tu druhou, ta pro mě fakt byla taková že jsem potřeboval vystoupit té reality.

 

Taková praktická rada pro aspirující spisovatele.

 

To nenásleduj toto. Můžeš napsat výbornou knížku i se spokojeným manželstvím.

 

Pokud vám ta knížka stále nejde, tak už víte ten recept. Ha ha.

 

Prokristapána. Zříkám se veškeré odpovědnosti, až na mě se budou vrhat smutní partneři.

 

To by byl ten vítr, který by fungoval na TikToku.

 

Ano. Dej ho tam.

 

Hele, Kovy, mně na závěr napadá – já se v tomto podcastu snažím dobrat lekcí dobrého života. Co pro tebe znamená dobrý život. Ty jsi trošku zmínil, že považuješ svůj momentální život za super sweet spot.

 

Úplně, teď je v něm fungující vztah, do toho fungující tvorba, do toho já, který není v nějakém stresu, takže já jsem možná i trošku přesedlal z toho, co jsem měl po 8 let, že na prvním, druhém i třetím místě je práce. Najednou je tam i něco trochu jiného. Dokážu hledat balance i jinde. Cítím se naplněný. Do té doby to bylo, že pracovně se daří, kanál roste, videím se daří, ale je tu něco, co chybí – nějaký kus mě, který není úplně spokojený. Možná zapřemýšlet, jak přemýšlíme nad tím, co definujeme jako úspěch a štěstí. Je to, že neustále rosteme, že najednou jsme našli, že nás něco baví, jsme v tom dobří. Je to, že máme stabilní vztah, dobré vztahy s přáteli. Já jsem tam vpustil víc těch faktorů, na kterých jsem trochu víc zapracoval. Po covidu jsem musel slepit spoustu přátelství, které jsem ztratil nebo zanedbal. Teď se díky tomu cítím trošku možná stabilnější, takže není to jenom o tom, že se daří videím a kanálu a že i po 10 letech jsem nějak schopný říkat něco, co lidi trochu zajímá, ale i o tom, že kolem toho jsem takový šťastný. Hlavně si můžu fakt dělat úplně, co chci. A to nepřestanu děkovat nikdy, že mám tuto možnost.

 

Já vím, že budeš muset jít, ale trošku jsi mi nahrál na jednu otázku, když si můžeš dělat, co chceš. Máš nějaké podivné nebo ztřeštěné věci, které děláš?

 

Já strašně rád čtu o historii Prahy. To je asi tak stejně zajímavá a vtipná historka jako když Theresa May říkala, že její největší bad girl moment byl, když chodila v polích a hladila tam traviny. Já miluju historii a obecně věci, které ještě nevznikly a budou, takže hrozně rád koukám na projekty, vizualizace, jak budou vypadat nové čtvrti Prahy. Pak strašně rád koukám na ty zaniklé části Prahy jako staré židovské ghetto a jak vypadala Staroměstská radnice, jak mohla vypadat radnice, kdyby se bývala znovu postavila nebo radnice vedle Orloje tehdy. To je moje vášeň. Občas trošku procházet ta města, pozorovat, takže já jsem takový freak na toto, co už odvál čas a co teprve bude. I to cestování časem mě baví a baví mě o tom číst a přemýšlet o tom občas. Až, prosím vás, budem všichni cestovat do metaversu, tak já stále budu cestovat nebo alespoň v mých myšlenkách, do staré Prahy.

 

Třeba bude právě metavers staré Prahy.

 

Můj avatar tam bude okamžitě přítomen. To je pravda.

 

Kovy, díky moc za fajn povídání.

 

Děkuju, děkuju za pozvání.

 

Tohle byl další díl podcastu Proti Proudu. Pokud vás to bavilo, přišlo vám to zajímavé, jiné, dejte vědět určitě Kovymu, ať už na sociálních sítích nebo pro mě a pro podcast Proti Proudu je samozřejmě nejpřínosnější, pokud to někde nasdílíte s vaším komentářem, zpětnou vazbou, protože to je, co Proti Proudu nejvíce pomáhá, zaujmout nové posluchače a lidi, kteří by mohli z těchto rozhovorů mohli benefitovat. Já jsem Dan Tržil. Díky, že jste to vydrželi až sem. Doufám, že se máte krásně. V dalším díle budem mít po delší době ženu, takže se nechte se překvapit.

 

Vybrané rozhovory

Využitím těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací.