Karel Havlíček: Jak se tvoří hudba pro hollywoodské filmy

Karel Havlíček: Jak se tvoří hudba pro hollywoodské filmy

Karel Havlíček je hudebník, multiinstrumentalista a skladatel. Prosadil se i v USA a pracuje na hollywoodských filmech. Jeho album Spoken je jedno z nejposlouchanějších instrumentálních alb na Spotify.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj, tady je Dan Tržil. Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Dnešním hostem je Karel Havlíček. Není to ten superministr, kterého znáte z minulé. Je to hudební skladatel a multiinstrumentalista, který tvoří muziku k zahraničním filmům, seriálům, reklamám, televizním znělkám. Je členem skupiny Southpaw. Také tvoří moderní instrumentální hudbu, která v tom žánru je na Spotify jedna z nejposlouchanějších na světě. Já jsem s Karlem chtěl probrat svět hudby – jak to funguje, jak se tvoří pro filmy a další projekty. Karel se prosadil v Hollywoodu. Pracoval se spoustou zajímavých zahraničních hvězd, takže jsem se s ním bavil o tom, jak se prosadit v Americe, co ho k tomu vedlo a co mu pomohlo. Myslím, že bylo potřeba i trochu odlehčit. Tento rozhovor je plný hudby, umění a životní filozofie. Možná si pamatujete, že v posledním díle podcastu vyzýval, že jestli chcete zpropagovat dobročinnou aktivitu nebo věc, tak máte tu možnost. Myslím, že v této době nešlo vybrat nic jiného než co má spojitost s Ukrajinou, uprchlíky a s tou strašnou situací.

 

Ahoj, já bych tady ráda představila iniciativu Hlavák, která funguje už od roku 2015. Na Hlavním nádraží v Praze pomáhá uprchlíkům, kteří tam přijedou. Teď je jich tam ze stejných důvodů velká spousta. Pomáháme s orientací na místě. Vyhledáváme návazné spoje a poskytujeme občerstvení. Není to nic těžkého. Pokud chcete také pomoci, zaregistrujete se jako dobrovolník na iniciativahlavak.cz. Podpořit nás můžete i finančně na donio.cz. Díky moc.

 

Pokud byste chtěli využít tuto možnost, dávám to i do příště. Pošlete mi váš vzkaz nebo vaši výzvu na dan@protiproudu.net. Pokud by vás zajímal další obsah, který tvořím, tak teď se hodně soustředím na YouTube. Udělal jsem pár videí o mých online mentorech a jak přistupuju k životní filozofii. Nebo jak se mi podařilo vytvořit práci, která je mojí vášní a skutečně mě baví, což je můj projekt. To všechno je YouTube, Dan Tržil – Proti Proudu se jmenuje kanál. Rychlý update – stále pracuju na knížce Proti Proudu. Mělo by to vyjít na podzim. Mělo by to být suprový – nejen to nejdůležitější a nejzajímavější z rozhovorů, které znáte, ale do toho trochu i o tom, co já jsem si za lekce do života z nich vzal a jak mi pomohli hosté Proti Proudu mít lepší život, o což se snažím jak já, tak bych to chtěl předat vám. Pokud byste se o tom chtěli dozvědět víc, než to vyjde, přihlaste se na Patreon. Kromě podcastu dřív a bez reklam. Tam chci dávat i mnohem více updatů o tom, jak se tvoří knížka a co dalšího kolem Proti Proudu vzniká. Nicméně vím, že jste hlavně kvůli dalšímu inspirativnímu rozhovoru, takže teď už Karel Havlíček.

 

Karle, vítej v Proti Proudu.

 

Děkuju moc. Jsem rád, že jsem tady.

 

Já jsem tu pár měsíců zpátky měl Jirku Buriana. Vyprávěl jsem mu příhodu, jak jeden z prvních koncertů, co si pamatuju, je Souphaw v Ústí. Bylo to ještě v předinternetových dobách, takže už se nedá dohledat ani zpětně, kdy to vlastně bylo, ale myslím, že už tak 10 15 let to asi bylo.

 

To mohlo být kolem roku 2000.

 

Myslím si, že jo. Každopádně ty od Southpaw jsi udělal takovou zajímavou cestu. Teď jsi se k němu trochu vrátil. Spíš by mě zajímalo, jak ses dostal z týpka z rockové kapely do člověka, který se živí klasickou, instrumentální, filmovou, možná reklamní muzikou. Co ty teď hlavně děláš?

 

Když to řeknu úplně obecně, tak já jsem vždycky miloval dělat s obrazem hudbu. Takže já dělám nejraději filmy, seriály, reklamy, hudbu, která doprovází obraz a která vypráví s obrazem. To je top. Tomu se věnuju od začátku. I ta raná fáze Southpaw, které byly roku 2000, tak jsem si dělal tyto věci pomaličku k tomu. Zjistil jsem, že to je věc, kterou strašně chci. Začal jsem se tomu věnovat naplno, až jsem to udělal.

 

Jak se tomu člověk začne věnovat úplně naplno, protože možná spoustu lidí začíná hrát v kapele, mají nějaké sny, že by chtěli dělat něco jiného, ale je pro tebe těžké udělat ten krok, že se začnu věnovat něčemu, v čem mě možná ještě nikdo nezná, musím shánět první kšefty.

 

Jedna věc byla, že skončila Southpaw. Řekli jsme si: dobrý, dáme break. Tím máš milion času. To je základní věc – čas, protože to je obrovský žrout času. Ideální je, když nemusíš chodit do práce a děláš jenom tohle. Pak dosáhneš výsledků rychleji. Já si pamatuju, že ta hudba, co je vyprávěcí hudba k obrazu, ta je speciální hudební rubrika. Já jsem dělal, že když se mi líbila hudba ve filmu nebo reklama, tak jsem to stáhnul a pak jsem to replikoval v compu, protože jsem si říkal, že tam je nějaká věc, která perfektně funguje. Já na to přijdu, jak se to harmonicky dělá. Já jsem udělal třeba 200 věcí, strašně naplno jsem se tomu věnoval. Zkoumal jsem to z toho praktického hlediska, jak dosáhnout těch emotivních změn.

 

Takže ty jsi nezkoumal, co to je za nástroj nebo jak je zvuk vytvořený, ale spíš jak a proč to na mě působí?

 

Určitě, protože ty zvuky jsem měl strašný zmáklý. To umím dlouhodobě, protože to je moje hobby. Teď jak je ten zvuk souvztažný k harmonii, protože většinou ty největší věci jsou, když se mění harmonie. Ty propojuješ, jak se propojují třeba stupnice k sobě, aby fungovaly. Když je každá jiná, tak existují postupy, jak to harmonicky propojit, aby to fungovalo. Tím, že propojíš ty kontrasty, tak ti vzniknou ty zajímavé pocity, které mají být tam, protože popisují ty pocity ve filmu. Takovéhle věci. Jak to prakticky udělat.

 

Mě zajímá tvůj názor na to, jak jsou ty věci vědecké nebo technické nebo jak tam jsou pevná pravidla versus nějaká intuice, protože mám pocit, že vědci se snaží přijít na to, ale dekonstruovat ty známé melodie a pak někdo tvrdí, že vlastně to má nějaká pravidla, že můžeš dát počítači seznam zvuků a říct mu ta pravidla. On to dokáže složit sám.

 

To je všechno emoce. Samozřejmě ta intuice, talent, to je předpoklad k tomu, abys to mohl dělat, ale pak samozřejmě máš nějaký rukopis, nějak se hudebně vyjadřuješ, takže potom to musíš vzít po svém. Já si nemyslím, že by nějaký AI engine převzal myšlení lidí, protože tam je milion úhlů pohledu. Já nedělám, že tou hudbou popisuju, co vidím. Já si vyberu tu postavu, která je pro mě důležitá, a popisuju jejíma očima, co ona cítí, takže se dostáváš úplně někam jinam. Ještě další věc, která mě baví čím dál víc, že čím jednodušší je to sdělení, tím lepší, ale tím i těžší to napsat. Tam je miliony věcí, které tam jsou proměnné. Je to taková jakoby věda. Je to o tobě, o člověku, který tu hudbu píše, jak se vyjadřuješ, ale zároveň to musí být pochopitelný pro masy. Je to citlivé téma, že nevím, jestli by to počítače někdy zvládly.

 

Pro mě je třeba těžký poslouchat nějakou hudbu a možná dopředstavit si tam ty emoce, co tím autor chtěl říct. Tím neříkám, že to na mě nepůsobí, ale možná je pro některé lidi trochu těžší to rozkódovat. Je to něco, co se musíš naučit, k čemu se musíš proposlouchat?

 

Když začneš dělat z tý kapely, tak většinou populární hudba je taková refrén, bridge, druhý refrén, harmonicky posunutý refrén, pak autro. Tam je soubor pravidel, ale ta filmová hudba, to je otevřený, tam nejsou pravidla. Nemáš pomocnou berličku toho, že jsi zvyklý a máš to naposlouchaný z toho, jaký žijem období, jaký rádia pouštějí, kde jsi obklopený tou hudbou, tak ti utvoří ten názor na hudbu. Ty víš, že ta sloka – refrén je zažitá věc, kterou rád aplikuješ, a funguje na lidi, a tak všichni jedou podle tohoto postupu. Jedou manuál. Kdežto tohle je volný. Improvizuješ a tvoříš s nástrojem minimálně, to znamená hraješ jeden tón, posloucháš rezonanci akustického nástroje. Pracuješ i s rezonancí nástroje. Anebo používáš, že smyčcem hraješ na vibrafon, vyrábíš jiné věci, vyrábíš zvuky, které nejsou, jsou třeba organické. Je to laboratoř na výrobu zvuků. V současné době čím dál víc – třeba posledních 10 let – jak jsou super počítače, tak oni generují zvuky, takže ten zvuk taky přináší emoce, takže ty nejen že musíš dobře dělat zvuky, které přenáší emoce, ale pak je dělat hudebně, že je shlukuješ do harmonií a vytváříš nějaký storytelling emoční těmi harmoniemi, takže to je oboustranná práce. Možná jsem hodně odborný.

 

Já jsem rád, že jdem do hloubky, protože ty o tom přemýšlíš nějakým způsobem. Možná je zajímavá otázka, jestli pak když se umělecký svět střetne s realitou a s lidmi, kteří řeší, jestli koupím hudbu od Karla nebo od toho druhého týpka, jestli oni jsou taky takhle techničtí a jestli tam dokážou ty tóny slyšet.

 

To je právě to. Já jak dělám hodně ty komerční věci, tak jsem zvyklý se lidí ptát, protože verbální sdělení je ztráta kontextu, protože verbální sdělení je hrozně omezený. Takže potom se musíš hodně intuitivně nacítit člověka. Já mám takové otázky, abych viděl, jak on to vidí. Pak si musíš mezi řádky číst, jak to je. Protože když bys poslouchal jenom verbálně, co ti řekne o muzice, tak každý jsme jiný. Hudba je personální věc, takže ti řekne jeho názor, ale když ho neznáš, tak ty nevíš, jakou on má škálu vidění. To je těžký. Já to už umím. To je taková další věda, jak se dostat k tomu, aby ten člověk – klient, který něco chce, abych věděl, co přesně chce, protože já udělám úplně všechno. Jde o tom perfektně pochopit to zadání. Je to taková psychologická hra na začátku, kdy ty se s lidmi bavíš, abys přesně věděl, co oni chtějí.

 

Je to dnes už lehčí, když máš nějaké jméno? Že ti třeba trochu víc důvěřují nebo možná ty umíš líp nacítit, co oni chtějí?

 

Oboje dvoje. To je samozřejmý. Jako jakákoliv jiná práce, že to znáš, jak to ti lidi chtějí. Často se ptám na targeting – kam ta hudba jde. V Americe je to více než tady. V Americe i film je hrozný produkt. Oni přesně vědí, kam to targetovat, kam to audience letí. To je taky důležitý vědět, kam to míří, takže nejen zdroj, kde to vzniká, ale kam to má přistát. Celou tu trasu toho produktu jakoby jak má vypadat a pak do toho vložíš hudbu, aby byla v mantinelech těch jejich jakoby obchodních představ zároveň.

 

Takže už to není čistě umělecký tvoření, že si tady pojďme něco načmárat nebo natočit a vytvořit nějaké umění. Hodně se tam pracuje s tím, že to bude pro tohoto, takhle to bude úspěšné atd.

 

To je nejvyšší level, co ti vyprávím. To jsou ty drahé filmy, kde rozpočet je tak velký, že všichni musí mít důvěru pro všechny. Jakmile tam důvěra není, tak jde pryč. Jak je to kolektivní práce, tak ten nejslabší článek určuje tu kvalitu.

 

To je zajímavý koncept, že ten nejslabší článek určuje kvalitu. Já si myslím, že to je často i v podnikání a ve spoustě věcech, že si toho většina lidí není vědoma. Máš 2 silné stránky, ale pak že máš třetí slabou stránku, tak tě drží zpátky.

 

Přesně. To je taky jedno z velkých témat třeba pro mě jako umělce. Jak jsem multižánrový a všechno to dělám sám, tak je to jiný svět, než být v týmu s producenty, režiséry, zvukařema, který ti to míchá. Sedíš s nimi v míchací hale a teď musíš být týmový. Já jsem taky viděl lidi, kteří byli geniální kompouzři, ale nebyli týmoví, a tak to nemohli dělat. Musíš mít širokou škálu komunikace, od empatie, tu hudbu obhajovat, bavit se, proč to tak je, proč jsi to udělal, že každý krok, co dělám, má vždycky nějaký důvod. Musí se prokomunikovat, aby všichni věděli, a vybudovat důvěru. Čím jsem starší, tak jak mám víc práce za sebou, tak je to jednodušší. Oni řekli: jo, jo, má dobrý reference, tak ten to udělá dobře.

 

Možná to řeší spoustu lidí, ale já jsem dřív řešil, jak si najdeš svoji oblast, kde můžeš být dobrý; ten svůj důlek, do čeho se ponoříš, v čem můžeš být nejlepší v Čechách nebo na světě. Čím dál víc docházím k tomu, že vlastně ať děláš cokoliv, co dává smysl, tak se ti to vyplatí, protože často je to o spojování dalších věcí. Možná kdybys byl geniální compouser, ale neuměl mluvit v týmu a s lidmi ze salesu, tak to taky neuděláš.

 

Přesně tak. To je komplexní tvoje hodnota v tom průmyslu. Když jsi v studiu s těmi compousery a děláš nejlepší film, tak tam není dobrý a špatný compouser. Tam jsou všichni top. Začnou se odlišovat detaily – jak komunikuješ, jak reaguješ na krizové situace, jaký jsi. To se všechno projevuje v tom celkovém měřítku – proč si vezmou zrovna tebe.

 

Zajímavý moment nebo něco, o čem jsem se chtěl bavit je, že se ti podařilo najít zakázky v Americe. Prosadil ses tam. To je sen spoustu lidí nebo firem z Čech. Jaký byl tvůj příběh? Proč jsi se rozhodl, že to půjdeš zkusit?

 

Já to mám trochu jednodušší, protože mám dvojče bráchu, který žije v L.A. – nějakých 25 let nebo celý život žije v Americe. Žil v Americe. Teď poslední desítky let žije v L.A. To je ono, protože jsem si říkal, že jestli chci jít někam, tak pro mě byl sen L.A., protože tam jsou filmy, Hollywood. Tam je zdroj, tak já půjdu ke zdroji. Měl jsem to jednoduchý v tom, že s bráchou můžu mít studio u něj doma. Udělal mi to zázemí. Protože samozřejmě L.A. je drahé město. Než se prosadíš, tak potřebuješ hodně peněz jenom na přežití. Já měl tuto jednoduchou věc, že mě brácha strašně moc pomohl v tom zázemí. Mohl jsem se věnovat hudbě a makat na tom 24 hodin denně.

 

Ale samozřejmě makat na hudbě 24 hodin denně je jedna věc, ale jak to probíhalo, když jsi tam přišel? Jdeš a klepeš na dveře?

 

Vůbec. Všechno to je přes kontakty. Potkáš lidi. Já jsem byl s bráchou, potkal kámoše, který s námi hrál v Chicagu v kapele. Neviděli jsme ho 100 let. On vystudoval režiséra v Chicagu. Přestěhoval se do Hollywoodu. On tam měl problém s reklamou. Říkal: mám problém s reklamou, compouzňák nefunguje, musím to odevzdávat zítra, je problém. Tak mu říkám, ať mi to pošle, já to zkusím. Poslal jsem mu to. Bylo to super. Dostal jsem ten job. Takto to začalo jít. Začal jsem potkávat lidi. S každou prací jsem potkal nějaké lidi – doporučení, ať už herci, režiséři, producenti. Potkáš někoho v hale mixovací. Všechno to bylo o tom, že si to vydřeš z nuly a máš jméno, než že naskočíš do nějakého levelu, kdy nevíš, jak to je. Já jsem byl i rád, protože právě kdybych naskočil do nějakého vysokého levelu, že potkáš nějakého bohatého strýčka, který ti to rovnou udělá, tak můžeš narazit, protože ta kultura přemýšlení a vůbec ten proces výroby hudby je tam úplně jiný než tady. Tam je to všechno s většími rozpočty, víc vidí. Mají tam odbory. Jsou tam pravidla. Tam je systém celkem jasně daný, jak to má vypadat a jak postupovat. Kdežto u nás všechno děláš sám. Někdy možná jednou bude někdo, kdo by s tebou spolupracoval. Všechno dělám sám. To je výhoda, že se to dobře naučíš. Ta startovací pozice začínat v Čechách je cool, protože musíš umět všechno, protože já jsem se naučil ne dělat hudbu, ale nahrávat, všechny projekty, jak vypadají mezi studiemi, jak se to posílá, všechno jsem uměl. Pak jsem se mohl soustředit na kreativní část bez jakýchkoliv technických věcí okolo. Protože technika poslední dobou strašně si všímám, že užírá kreativitu. Čím máš lepší počítač, čím rychlejší počítač, tím víc jsi v tom. Spousta lidí si nechá jakoby úplně okouzlit tou technikou. Zapomíná na to, že ten zdrojový impuls, kreativita je z toho člověka. Já vždycky mám takový jakoby, že poznám lidi. Přijdu do studia a poznám, kdo je můj. Vidím zvukaře, který sedí a furt tam něco kroutí. Ten jeho mozek je v technické fázi, ale já nechci takového člověka. Já chci takového, který tam sedí a tu techniku má perfektně naučenou, že absolutně nevnímá. Je tam se mnou a poslouchá, co říkám, a kreativně rozvíjíme ty nápady, které tam jsou.

 

To je docela dobrý argument pro to být u zdroje, jak jsi říkal, že je to o těch lidech. Když se přesuneš k tomu zdroji, tak máš větší šanci, že ty lidi potkáváš. Mám pocit, že dnes jsou tendence, že všechno je online, nemusíš chodit tam, kde jsou lidi a kšefty. Dá se to udělat na dálku, ale tady je vidět, že v určitých minimálně začátcích prostě asi minimálně to, že tě to psychicky nakopává.

 

Ale přijdeš do cizího prostředí. Musíš se to naučit. Někdo řekne, že umím anglicky, jedu tam. Ale ta kultura je úplně jiná. Ty musíš umět se vyjadřovat v tý kultuře a vědět co říkat a jak. To se musíš naučit, když jsi tam. Já si myslím, že na dálku to nejde udělat, že tam musíš přijet, rozjet. A pak to můžeš spravovat na dálku, ale taky to trochu padá dolu. Musíš skákat, to momentum tam dostat. Pak se můžeš vrátit a roztočit zase to kolo. Musíš to tak nějak spravovat furt.

 

Ty jsi říkal, že tam ty procesy jsou úplně jiné, budgety jiný. Jak jsi věděl, co si třeba říkat? To je taková ta klasický problém, kolik si za práci říct. Když jsi z Čech, tak máš jiné představy.

 

Otázka – znáš tam nějaké Čechy? Vůbec. Já neznám nikoho, kdo tam uspěl jako hudební skladatel. Mám tam spoustu kamarádů. Je to o tom, že se socializuješ. Mám tam kamarády compousery, kteří dělají velké věci a vědí, kolik si máš říct za Netflix a kolik za tohleto. Je to vždycky hodně individuální, ale ten vykopávací budget musíš vědět. Ze začátku jsem se s nimi hodně radil, jak to udělat, abych nebyl podhodnocený, ale abych nebyl šílenec, aby neřekli, že co to je za šílence drahýho, to nechceme. Čili být v nějaké fázi, aby ten první kop byl správný a mohl jsi okolo toho oscilovat a modifikovat cenu, aby všichni byli win-win spokojení.

 

Vědět ty přibližný mantinely.

 

To je takový businessový talk, který spousta lidem compouserům nejde, protože když jsi compouser, tak jedeš úplně jinou mozkovou část. Ostatní věci tě zatěžují, protože jim ani nechceš rozumět. Tyhle věci tě oddalují od muziky. To je těžké to umět, ale zároveň je to esenciální to umět – umět si říct cenu, komunikovat s lidmi, a pak se umět přepnout do compouserského módu. Zavřít se ve studiu, všechno vypnout a být tam měsíc bez jakékoliv komunikace.

 

Kolik práce je udělat muziku na americký film? Jak dlouho se to dělá?

 

Třeba rok a půl klidně, záleží. Tam je to složitější, protože tam doděláš film a pak je verze pro screening, verze pro online, verze pro kina, verze pro Evropu, verze pro Asii, miliony verzí. To musí obhospodařovat, jestli tam něco nechybí, jestli je to OK. Pak když je film hotový, tak to není jako u nás, že vyjde a jde. Oni si ho drží a koukají na market, kdy je nejvhodnější doba to vydat kvůli konkurenci, že není podobný žánr, kvůli cenám, jsou schopní počkat rok, protože byl silný rok a něco se stalo. Oni vědí, že nemají šanci, takže fakt je to business. Kolikrát změní název toho filmu, takže já dělám na filmu, který se nějak jmenuje. A pak jim zavolají: jó, bude launch tehdy a tehdy. A jmenuje se úplně jinak.

 

To by mě zajímalo, jaké podklady ty máš, protože ty nemůžeš začít ve chvíli, kdy je film hotový?

 

To začnu. Já mám status. Tomu se říká picture lock, že zamknu střih. Není to obarvený, nejsou tam všechny vizuální efekty, ale musí být ty záběry tak dlouhý, jak budou. A zamkne se to. Všichni si řeknou, že teď je zamknutý střih. To je velký statement, který se nesmí porušit. Jakmile je picture lock, tak jedu. Pak je ještě grading a efekty a všechno. To může být ještě rok vizuální postprodukce. Paralelně s tím jedu hudbu. Teprve až skončí vizuální postprodukce a hudba, tak pak se jde na zvuk. U toho zvuku taky ještě můžu, takže mám velký čas, kdy můžu zasahovat do těch věcí, protože potom až vidím rozdíl mezi picture lockem a tím posledním je velký, protože dnes vizuální efekty jsou skoro všude. Tam potom vidíš věci jinak, takže častokrát tam upravuju nějaké věci, protože ta hudba je příliš velká nebo příliš malá. V tom pozadí je green screen, ale pak tam bude něco. Oni popíší, co, ale já to nevidím. Já potřebuju i to cinematické vyprávění té kamery. Jak to snímá, jak rychle to snímá. Jaké jsou tam kontrasty. To pak upravuju, protože tu informaci nemám.

 

Hudba a efekty jsou v tomto dvě rozdílné věci nebo to děláš všechno? Hudební efekty.

 

Když máš zvuk, tak nahoře máš dialogy, pak máš ADR, to jsou další nahrané dialogy. Pak voiceover – všechny hlasy. Pak máš stopu, kde máš atmosféry – takové ty dlouhé ruchy jako vítr, město. Pak další stopa, kde jsou ruchy, třeba kroky, klepání, tyhle věci. Pak máš další stopy. Tam je sound design. Pak máš hudbu. Ta se sound designem se prolínají, protože někdy sound design dělám hudbou. Někdy ten sound design je artificial a jede proti mě. Tam hodně spolupracuješ. Někdy dělám oboje dvoje a někdy jen sound design a někdy jenom hudbu.

 

OK, pro mě vůbec pohled do tohoto světa a jak to funguje. Když si vezmeš reklamy, je to totéž, akorát v menším?

 

V podstatě jo, ale jak má ta reklama hodně krátký a dynamické sdělení, tak tam rád dělám všechno. Mě baví, když ta hudba má nějaký vývoj. Hodně dělám stopky nebo tiché pasáže, kde je prostor na tiché zvuky. To hodně propojuju do sebe. Častokrát si říkám, jestli je to sound design nebo už hudba? Děláš kreativní zvuky, vyrábíš synteticky zvuky, které jsou fakt jenom zvuky, že to nemá harmonii, ale vlastně to je tak strašně signifikantní, že si řekneš, že to je tak zvláštní zvuk, který nikdo nikdy neslyšel, tak jsem vyrobil zvuk skoro jako hudba, protože přináší nějakou emoci – napětí nebo naprostý relax. Přináší podobné sdělení jako hudba. Řekneš si, že to je jako hudba. Pak se podíváš na notový záznam a je tam jedna čtvrťová nota na každý nástroj, že to jakoby nemá žádný význam. To často je dohromady.

 

Vzpomeneš si na nějakou hudbu, která tě fakt něco vzala, kdy sis řekl, že ty jo, tohle jsem ještě neslyšel, že tě to vytrhlo z kontextu.

 

Já jak mám hrozně najetý ten digitální trh – zvuky, výroby, syntetika, technologie. Já se stahuju zpátky. Osloví mě, že jsou tam akustické nástroje ve spojení se sound designem a digitálními věcmi – jak jsou ty akustické nástroje sejmuté, v jakém prostoru a jakým způsobem komunikují s digitálními, to je hodně sofistikovaná věc. Přebírají někdy ty věci. Najednou ztichne ta digitální, jede jenom akustická. Může to být moderní, geniální, že to není interpretace klasické staré hudby, ale že je tam flétna, smyčce, ale dohromady v moderní aranži. Je to geniální, tak to mě baví. Baví mě ty repetitivní věci jako dělal Phil Glass nebo třeba Max Richter. To ti přináší ty věci, že na ty nástroje hraješ tak, jakoby to byly synťáky.

 

Já si myslím, že pro spoustu laiků nebo pro mě, když se řekne filmová hudba, tak spoustě lidem naskočí Hans Zimmer. Z mého pohledu je to dominantní jméno. Spoustu lidí, kterých se zeptáš, tak ty vyjmenují jenom jeho.

 

Protože on byl první, kdo postavil to superstudio, které dělalo ty věci s těma compama. Když se předtím podíváš na John Williams, tak to byly nahrávané živé orchestry ve studiu klasickou metodou, kdežto Hans Zimmer začal dělat propojování s počítači, věcmi. Dělal to komerčně tak dobře, že se stal viditelným. Měl super studio. Jede v hodně zakázkách, hodně věcí. Dělá to kvalitně. Má to skvěle naprogramované. Ty zvuky dělá tak, aby byl co nejvíce organický. On dosáhnul dokonalosti toho, jak propojovat ty světy té digitální a akustické hudby vkusným způsobem. Pro mě je to hrozně blízký, protože jeho harmonický postupy jsou moje, že je cítím. Já jsem rozuměl, kam on směřuje rukopisně tu hudbu. Tam jsou ty budgety někde jinde. Když ses podíval na Insterstellar, tak odjeli do Londýna a nahrávali to v kostele na pravé varhany. Celý orchestr převezli tam. Byly tam ty staré sochy na zemi, takže museli být okolo nich. Ta atmosféra, ten focus, kterou oni vytvořili pro nahrávání, to je unikátní. Vznikají prostě nádherný věci.

 

(partner podcastu)

 

Kolik stojí, když si chceš udělat film. Já oslovím Honzu Zimmera, jestli mi tam udělá hudbu. Kde se to pohybuje?

 

Moc. 

 

Tak desítky milionů dolarů?

 

To asi ne.

 

Tak miliony dolarů.

 

Třeba no. Právě tam záleží na tom, že když máš projekt, tak on startuje s nějakou idea. Ta obsahuje velikost toho projektu, takže ta hudba má nějaké procentuální objem z toho budgetu. Vždycky záleží. On dělá ty nejlepší filmy. Například ten Insterstellar nebo Inception – to jsou filmy, které byly absolutně velikánský. Pak můžeš udělat, co dělá Max Richter, tak on musel tu družici, já si nevzpomenu, jak se jmenuje, družice vyslaná v 70. letech a ještě odvysílá. Je na hranici naší sluneční soustavy. A dekódovala ta data z družice, protože v Americe je furt přijímací centrum, které to zpracovává. Vytvořit synťák na nějakém vztaženém vzorci k těm kódům a vytvořil hudbu, která je organická, že družice jenom popisuje to okolí. Tam jsou vzorce, které on do toho aplikoval. On to udělal úplně jinak, pomocí techniky. Nemusí to být tak drahá věc. Spíš je to zajímavý nápad. Tam je super, že ono ti to otevírá možnosti být zajímavější a nebát se improvizovat a vymyslet třeba extra věci, protože ten rozpočet to pokryje, když přesvědčíš, že je to esenciální věc.

 

To už musí být inside joke, že to je někde z družice. To možná 90 % lidí to nevnímá.

 

Oni to nevědí.

 

Myslíš, že to do té atmosféry projeví?

 

Pro jsou ty americké firmy tolik úspěšné? Proč je to tak geniální? Proč jsou leaders? Oni se tomu fakt věnují. Věnuješ se tomu maximálně. To je o tom, že ten rozpočet ti umožní ne pro to být bohatý a koupit si další lamborghini, to je taky ok, ale nemít ten limit a strach v sobě, mít chuť experimentovat a samozřejmě s tím jsou i ty chyby, tak mít odvahu dělat chyby, protože bez nich se nenaučíš nové věci. Když jsi v studiu, tak nevadí, když uděláš chybu. Oni vědí, že hledáš nové věci, takže tě nechají. Dělej chyby, ale najdi ty věci. To se mi líbí, že máš to fakt neomezené. Je to na tobě.

 

Je rozdíl v Netflixu? Protože mi tam přijde zajímavý, že i přesto, že peněz je tam víc a víc a mám pocit, že kvalitou produkce se snaží jít furt nahoru, tak já nevím. Mám laický pocit, že i když vezmou velké stars a udělají ten film do Netflixu, tak je to trochu béčkový? Ne vždycky, ale často mám takový ten pocit. Dobrý, tak jste vzali ty velké star. Možná kdyby se to dělalo v Hollywoodu, tak je to o půlstupeň lepší, než co vytvoří Netflix.

 

To bych úplně neřekl. Tam záleží, protože Netflix musí generovat nějaký objem výroby. Samozřejmě čím větší objem, tím víc se může vyskytnout béčkových věcí, protože potřebuješ zaplnit díru na trhu. Kdežto film má 1,5 – 2,5 hodiny. Nemáš tam tu kompetici jako v Netflixu, kde musíš mít X premiér měsíčně pro to, abys udržel membership lidí, kteří si to platí. Tam je jiný focus na market, jakým způsobem atraktuješ diváka. Nemyslím si to. Myslím, že to je superkvalitní. Seriály tam mají kvalitu a které udělaly to, že si pamatuju, když jsem před 15 lety jel v L.A. autem, tak všude byly billboardy na filmy. Teď jedeš a jsou billboardy jenom na seriály. Oni tenkrát i ty velké áčkoví herci řekli, že seriál, to je něco méněcenného, tam nepůjdu, ale oni to zlomili, že HBO hlavně začalo, že vytvořili super kvalitní seriály, kam se nestyděli jít áčkoví herci. Najednou začalo být populární být v seriál více než ve filmu. Tam to má svoji logiku.

 

Souhlasím. U seriálů souhlasím. Ty filmy mi furt přišly, ale slyšel jsem zatím, že ta logika je částečně businessová, že dnes už se ukázalo, že než natočit 3 díly Pána Prstenů, tak businessově vychází víc natočit seriál o 15 dílech potom.

 

To je jedna věc. Druhá že po krizi s koronou ta kina dostala hroznou šlupku. Dnes už možná vědí, ale před rokama jsme se bavili s lidmi z L.A., tak nevědí, co bude s kiny. Oni nevědí, jestli James Bond půjde jako premiéra do kin nebo jestli nebude náhodou online premiéra, třeba na HBO Max a čau. To je těžké to odhadnout, takže kina dostala ránu v tomto. To nahrálo gigantům, kteří generují – Disney Channel, HBO Max, Netflix, Amazon Prime – je toho mraky. Ti mají větší sílu, takže ten market se úplně změnil včetně lokace. Uvidíme, kam to půjde. Já bych chtěl jít do kina a užívat si to. Si furt myslím, že když sedíš v kině s lidmi, takže to podprahové soucítění tam existuje. Že ti to násobí ty emoční zážitky z toho, co vidíš.

 

Souhlasím. U některých věcí to asi víc, u některých míň, ale poslední, co mě fakt hodně bavilo, byla Duna. Tam by ten zážitek byl poloviční vidět to někde na počítači na malé obrazovce a bez pořádného zvuku.

 

To určitě. To je jasný. Hele, já mám doma největší televizi, nejlepší zvuk a stejně to není ono. Někdy jsem líný a užiju si to, ale když jsou to takové ty fakt filmy, na které čekám, těším se, tak to chci vidět v kině.

 

Jak jsi mluvil o tom, že se mění, kde lidé filmy konzumují – u muziky se to stalo už dřív, ten přechod na streamovací platformy versus to kupovat si. Možná ty CD byly dřív, co je dnes kino ve filmu.

 

Zajímavá paralela. To je možný.

 

Mám pocit, že konzumace muziky je – ty to asi vidíš – je to 90 % Spotify, YouTube a další streamovací platformy?

Je to 100 %. Protože já už CD ani nevydávám. Já už udělám vinyl pro zajímavost, že ho máš. Je to cool, že je to sběratelská věc.

 

Kolik jich musíš udělat nejmíň. Nikdo ti asi nevyrobí 5 vinylů.

 

Třeba 500 je nejmíň. To jsi mě trochu zaskočil. Můžeš si koupit domů a udělat si singl. Nevím, jestli to je tak kvalitně udělaný. CD je mrtvé. Já už nemám auto, které má CD. Já doma nemám CD přehrávač. Ani můj počítač nemá CD mechaniku, takže nevím, co bych s CD dělal.

 

Jak se to měnilo třeba pro tebe jako hudebníka? Je to jiný styl propagace, konzumace? Protože možná narážím na Spoken, který jsi vydal album moderní, instrumentální muziky? Jak to nazvat?

 

Asi moderní klasický hudby.

 

Je to hlavně o Spotify pro tebe? Dostat lidi, aby si to poslechli na Spotify?

 

To je těžký, protože kolektivní smlouva, která je se Spotify a vydavatelstvím, které zastupuje autora, je tak špatná, že – teď nevím ta čísla – ale když máš 2 miliony poslechů měsíčně, co je nejvíc, co můžeš mít – tak máš asi 10 tisíc korun měsíčně. To je úplně zero. Kdežto když jsi udělal toto s CD, tak jsi měl strašně moc peněz, protože ta smlouva byla OK. To se doufám brzy změní, že ta kolektivní smlouva se celá překope, protože už nechci, aby Mark Zuckerberg měl všechny peníze všech muzikantů. Ten už jich má dost. Je to o tom, že když máš ty platformy jako je Apple Music nebo Spotify, tak je vlastně strašně jednoduchý propagovat to všude ve světě. Vlastně tím, jak ta deska vyšla v L.A., tak jak je to světová deska, tak jede. Já mám aplikace jako Spotify for Artist a Apple Music for Artist, kde můžu vidět, kde se ta hudba hraje. Já vidím zdrojové kódy. Vidím, že na prvním místě je United States. Pak je zajímavé, že většinou střídá, že druhé je Japonsko, Jižní Korea a pak China mainland a pak Emiráty. A pak něco, něco a pak Čechy. Tam vidíš, že oni milují tu hudbu a můžeš pozorovat, jak se ta hudba šíří. Je to hezký, protože je sice blbý, že z toho nejsou peníze, ale je hezký pozorovat, že vidíš, že ta hudba nějakým způsobem žije.

 

Kdyby tys neměl svůj komerční část jobu, tak jak bys vydělal jako muzikant, který vydává hudbu?

 

Nevydělal. Musel bych dělat populární mainstreamový žánr, abych si vydělal. Nějaký popy, 5 písniček denně a nějak bych se z toho uživil.

 

Uživíš se pak na koncertech nebo na tom, že prodáváš trika? Ve chvíli, kdy děláš populární hudbu. Říkal jsi, že ve Spotify to není hitparáda.

 

Žiješ z akcií. Třeba bych zpíval Česky. Tím pádem si zavřeš vrata všude ve světě. Začneš to tady těžit a pojedeš, co to půjde. Najdeš limity, začneš dělat kraviny, protože chceš víc peněz. To nechci takhle skončit. Já dělám jakoby minoritní žánr, takže jsem strašně šťastný a rád za to, že si můžu dovolit dělat takovouhle desku. Ani nevím, jestli někdo v Čechách takovou desku vydal. Asi ne. Nahrát takovouhle desku s živými muzikanty je hrozně drahý. To není jako track v Abbletonu pro nějakého rappera, co to máš hotový za chvilku. Všechno naťukáš myší a jdeš. Kdežto toto je o lidech. Já ještě řeším lidi, kteří hrají na instrumenty, jaké mají nástroje. Třeba se mi líbí ten člověk, jak hraje, ale má nástroj, jehož barva se mi nelíbí, takže ho nemůžu mít nebo nechci. To je pak takový složitý, že čím víc toho víš, tím víc jsi vybíravý. Je to pak těžký. Já jsem rád, že jsem si to mohl dovolit, že můžu mít desku náročnou a vydat jí. Za to jsem moc rád.

 

Jak vypadá dnes svět moderní klasické hudby? Já vím, že ty s tou deskou jsi v tom žánru úspěšný. Jak velký je ten žánr jako celek?

 

Upřímně to trošku mapuju na jednu stranu. Na druhou stranu na ta čísla nechci tolik koukat, ale myslím si, že tam je právě velký potenciál, protože to je taková timeless hudba. Když děláš na synťákách, tak zjistíš, že to jsou devadesátkový zvuky, tohle jsou osmdesátky. Najednou se zařadíš do nějakého časového pásma, kdežto když děláš organickou hudbu s nástroji, tak vlastně je to timeless. Ta životnost hudby je větší. Ta hudba nemá velký peak, že vyděláš hodně peněz a za týden je tam jiný interpret a jsi na nule. Tohle jde pomaličku nahoru. To všechno přichází, zvětšuje se to. Já vidím, jak čísla rostou, protože je to 1,5 roku, co deska je venku. Zvětšuje se to a zvětšuje. Takže je to zajímavý. Dynamický progres je úplně jiný, ale třeba právě když jsem byl v L.A., tak koncert Maxe Richtera byl furt vyprodaný. Hodně to ti lidé jedou. U nás to jedou taky, ale je to hrozně omezená skupina. Je to spíš underground, ne mainstream. Tam to jede jako mainstream. To je kultura. Mně by se líbilo, kdyby i mladí lidé poslouchali vážnou hudbu jako součást kultury. Ne jenom rap rapperů, ale víc žánrů. Být trochu otevřený a konzumovat ten svět v té bohatosti, kterou ti nabízí.

 

Jak pak vypadá ten koncert? Jestli si to mám představit jako klasický koncert klasické hudby, kde lidi sedí a je tam nějaký orchestr, který hraje? Nebo ta moderní klasická má i nějaké moderní ztvárnění.

 

To je taková věc, že já jsem zjistil, že když vezmeš orchestr a dáme jim noty a zahrají mojí skladbu, tak to nefunguje tak dobře, protože jak dělám tu filmovou hudbu, tak hodně používám subbasy ze synťáků a míchám je do toho a různé triky. Jak jsme zvyklí z triků a slyším dolby, ty rány, ta dynamika, ty subbasy. To je všechno fejk, udělaný synťákama. To je kombinace orchestru s tím a stal se z toho standard, takže na pódium přináším trochu elektroniky, aby se vytvořil moderní sound a byla to kombinace. Když si poslechneš můj poslední singl alive, tak tam jsou vyloženě hodně synťáků s klasickými nástroji. Ten blend na mě působí hezky, protože synťáky, na ně můžeš hrát tak, aby nezněly chemicky. Můžeš na ně hrát organicky. To mě hrozně baví.

 

Máš trochu přehled, jak se na to dívají lidi z klasické hudby? Muzikanti, kteří hrají klasiku a najednou je někdo osloví, jestli nechtějí hrát moderní klasiku? Je to něco podřadného nebo něco jiného? Jak to je vnímané?

 

V L.A. je to vnímaný jako normál. Hodně lidí hraje na nahrávacích stage halách pro filmy, kde jsou na to zvyklí – na metronomii, na klik, že máš course, který se musí držet. To pomohlo přežít vážné hudbě. Všichni mají job a připadalo jim to fajn. Tady to bude víc konzervativní, ale záleží. Já spolupracuju s Jirkou Trtíkem, který právě vystudoval i vážnou muziku v Americe. Ten má samozřejmě přesah a ví, že to jsou formy, které jsou fajn. Zatím jsem nenarazil tady, ale myslím si, že asi budou lidi, kteří řeknou: já chci raději klasickou hudbu a ne moderní kompozici. To záleží na vkusu. Těžko říct.

 

Mně přijde, že klasická hudba trochu vymírá laicky. Když přijdeš na koncert klasické hudby, tak furt to mám spojený, že to jsou ti starší, bohatší lidi, takoví ti mecenáši umění atd. Trošku přemýšlím, jestli za 10 15 let to nahradí moderní klasická hudba, která bude přitahovat určitý typ lidí? Nebo jestli klasická muzika přežije a najdou se noví mladí fanoušci?

 

To je otázka. Nevím, já se pokusím udělat právě tu mojí deskou si myslím, že je hodně populární. Ty jsi jí slyšel, že? No proto! Si dělám srandu. Tak mi i můžeš i ty – taková moje myšlenka – udělat to populární pro lidi, aby se jim to líbilo, aby tam našli svůj nějaký životní příběh a souzněli s tím. Já to mám tak, že když jsem byl mladší teenager, tak jsem byl hodně ovlivněný hudbou. Když jsem byl zamilovaný, tak jsem si pouštěl smutný písničky a hrozně jsem prožíval všechny ty emoce. Ta hudba násobí a obarvuje ty vnitřní emoce. Myslím si, že v mojí hudbě to je, že tam jsou tyto paralely k tomuto. Lidé by si mohli najít křehkost a hodně tu krásu toho bytí. Vážit si života, že jsme tady, uvědomovat si, že žijeme v super době a užívat si to. Jsme mladí, máme krásnou dobu. Pojďme žít a být šťastní. To je takový motto, který by tam lidi mohli najít.

 

Na druhou stranu si myslím, že je rozdíl v konzumaci, že k té tvé desce umět to vyžaduje více pozornosti, že to není, že si pustím něco do pozadí, abych když něco dělám, tak abych neměl ticho, což u populární hudby jde. Tady se na to musíš trochu víc soustředit.

 

To určitě. Já ještě hraju v takovém elektronickém projektu, který je rychlý. S bubeníkem hrajem bomby. Já tomu říkám, že buď letní projekt a zimní je vážná hudba. Nebo denní a noční. Já si dokážu představit, že ti lidé poslouchají dynamickou hustou moderní hudbu přes den v práci, podávám výkony. Přijdu domů a je tam sám se sebou a najednou může mít tu hudbu, která ho vyváží z toho světa, aby zůstal v harmonii, aby nebyl konzument, aby dokázal se uvolnit, vyrelaxovat a poslouchat tu druhou část sám sebe. Ono záleží, v jaké fázi životní nebo denní to posloucháš a konzumuješ, aby ses napojit na tu hudbu a pomohla ti.

 

Mně přijde jako docela dobrý most ta filmová hudba. Když jsem se připravoval na tento rozhovor, tak jsem někde našel věci, které jsi doporučoval. Měl jsem období, kdy mě hrozně bavilo při práci poslouchat soundtracky a filmovou hudbu, což je možná něco mezi z mého pohledu.

 

Ta deska vznikala 3 roky. Popisoval jsem pocity, které jsem měl při mých cestách v studiích. Někdy je ta samota strašná, ty věci nacházení sám sebe. Je to takový deník jako soundtrack of my life. Ono to je trošku soundtrack, protože to je cítit, že popisuješ ty nálady, co jsem měl.

 

Máš ještě nějaký tipy, co ti pomohlo objevit takový to sám sebe nebo možná ty tvoje silné stránky?

 

Tvrdý drogy, chlast, ženský (ha ha), ne promiň.

 

Takže jako všichni.

 

To je povaha si myslím, že naslouchám tomu světu a že jsem se naučil, protože jsem začal být strašně úspěšný v tom, začal jsem dělat strašně moc muziky a začínal jsem cítit, jak mě to požírá. Řekl jsem si, že to je velké téma, jak se nabíjet zpátky, abych vydržel tento strašný tlak, protože dělat tu muziku v L.A. byl vždycky můj sen, ale jak jsem jí začal dělat, tak jsem zjistil, že je to šíleně spalující, je tam zodpovědnost a stres. Říkal jsem si v jednu chvíli, že tohle je ten sen, co jsem chtěl? Tak se musím naučit teď, jak to vyvažovat. To dodneška na tom aktivně přemýšlím, medituju, zastavuji se a hledám cestu k tomu, abych se dokázal psychicky vyharmonizovat, abych nevyhořel, abych neměl deprese, abych to v podstatě mentálně ve zdraví přežil. Začal jsem s vnímám světa a času, protože jsem zjistil, že kolikrát vůbec nevím, co je za den, kde jsem, že úplně jsem tak strašně pracoval, že jsem ztratil sám sebe a pojem o čase, o místě, o identitě. Začal jsem zpětně hledat tyto věci. To mi našlo i tu desku. Říkal jsem si, že to vydám ven, protože existuje spousta lidí, kteří díky Bohu se naučili skvěle pracovat, jsou úspěšní a přišli do dobu, kdy si řeknou, že se potřebují udržet v tom tahu na branku, aby nespadli dolu. Takže ta deska je i o tom, že musíš najít sám sebe pro to, aby sis rozuměl a vnímal ty body toho. Proto ti život okolo nebo tvoje tělo dává signály – už toho je moc, přestaň, zpomal. Ta vnímavost je součástí všech úspěšných lidí, kteří dokáží něco, tak musí, aby se tam udrželi, musejí tohoto umět. Ta deska je i pro tyto lidi, že i pochopí, že vědí, že to je ta věc, která musí být v mém životě k tomu všemu, protože jinak nepoznám tu druhou část a spadnu.

 

Mi přijde, že to je hrozně těžký, protože všechno ti tvrdí, že až dosáhneš toho něčeho, tak přijde to uspokojení; až budeš mít dobré kámoše, hezké auto a ten byt a takhle. Ty toho postupně dosahuješ a říkáš si, že teď jsem se měl cítit skvěle. Co dál? OK, chvíli se cítím, ale co potřebuju udělat dalšího? Nikdo ti úplně neříká. Dokud se tam nedostaneš, tak to ani moc neřešíš.

 

Přesně. Já jsem se právě dostal v úspěchu strašně daleko. Já jsem potom třeba měl megaúspěch a ani jsem se z toho neradoval, protože jsem neměl čas se radost z toho. Všechno, co bylo mega, neboť jsem počítal, že je normál, že všechny úspěchy jsou standard. To neexistuje, že by úspěch nebyl. Najednou jsem si říkal, že bych měl pokaždé, když něco uspěju, se zastavit a užít si to, užít ten život, skočit do bazénu se šampaňským, válet se, smát se. Vzít si den volna a kašlat na všechno. Udělat si radost. To jsem vůbec nedělal. Tak z toho budu muset žít, takže jsem celý začal přemýšlet, jak nastavit ten můj svět kolem mě, aby fungoval. To znamená najít si lidi, tým. To je těžký mít kolem sebe lidi, kterým můžeš věřit. Musím to udělat. Musím hledat lidi, pracovat na sobě, musím celý ten můj jakoby brutálně rychlý svět předělat, abych měl čas vidět, že jsem teď a tady a uvědomovat si moji identitu.

 

Ty jsi říkal, že trochu medituješ. Co ti pomohlo se dostat do meditace? Protože meditace mám pocit je věc, o které spoustu lidí mluví, nejspíš všichni posluchači si řeknou, že jsem to slyšel tolikrát, že bych měl taky meditovat, ale udělat ten krok a dostat to do denní rutiny nebo životní náplně je docela těžký.

 

Já to měl trochu od začátku tyhle věci, ale nevěděl jsem o tom. Právě jsem se bavil s kámošem, co jsou buddhisti. Říkali: pojď k nám. Já jsem poslouchal, co mi říkají oni. A říkám: já dělám totéž, ale nepotřebuju k tomu ten buddhismus. Někdo potřebuje mít ten repetitivní pohyb – úklony, aby se dostal do transu a byl tam. Někdo potřebuje počítat mantry a podobné věci a potřebuje nějakou pomůcku tam dostat. Já to mám jednodušší, jak to mám v hlavě překabelovaný jinak, tak já se umím totálně zastavit, nula. Zastaví se čas, ticho. Mně připadá, že ohýbám okolo sebe prostor. Jako v Inceptionu jak se tam ty světy převracely. To umím. Zároveň jsem zjistil, že v meziprostoru je šílená inspirace. Takže se pohybuju kolem toho. A že jdu k oknu, když to mám popsat laicky, a koukám na město z mrakodrapu a najednou se zastaví čas. Vidím to slunce, cítím paprsky, jak jdou do mě. Vidím, jak padají listy. Najednou je tam vítr hodil a pomaličku se stočí kolem okna dolů. Kolem letí pták. Cítím úplně tu podstatu bytí, takže jsem úplně maximálně soustředěný na teď a tady. To je největší klid, neslyším nic, skoro ani nevidím očima. Jenom je v hlavě projekce toho reálného světa, který je za tím oknem. Strašně mě to uklidní. Takhle když vydržím třeba 5 minut, tak jsem vyklidněný. Někdy musíš jenom si dát tón, který tě rozvibruje, který tě zastaví. To pomáhá, že hrozně rychle funguje. Tím si vyčistím hlavu. To dělám několikrát denně, aniž bych skoro chtěl, že tělo se najednou samo to řekne, že si říkám, že doufám, že na mě nikdo nekouká, abych nevypadal jako magor, co má od počátku problém se soustředěním. Najednou prostě něco děláš a vypneš. I ten malý restart je, co potřebuješ k tomu, abych si uvědomoval to teď a tady.

 

Mně se líbí, jak si říkal, že každý potřebuje něco jiného. Možná někdo to má u toho, že jde do fitka a zvedá váhy a soustředí se na to. Je dobrý vyzkoušet ty věci, které jsou, ať už buddhismus a typy meditací. Pro spoustu lidí tentýž účinek může být něco, co už dělali vždycky, akorát si to uvědomit.

 

Já mám k tomu ještě sport. To je totéž, že jedeš na kole – já běhám. Běžíš monotónně, rytmicky. Najednou to srdce se přizpůsobí tomu běhu. Všechno tělo se najednou dostane do toho. Věřím tomu, že kdo běhá pravidelně, tak má tohle, aniž by to věděl jako čistící program. Že je na tom skoro pak i závislý. Takoví ti lidé, co jezdí na kole dlouho, 100 km, tak se dostaneš do transu. Najednou jedeš jako robot. To je moment, kdy okolo tebe a začne ohýbat ten svět. Ti lidé to nevnímají, aniž by to věděli.

 

Já jsem jednou dělal rozhovor s lidmi, co běhají ultratraily. Já se jich ptám, na co myslíte těch 10 hodin? Oni říkají: jsi asi nikdy neběhal nikdy, viď? Říkám: moc ne. Oni. Prostě nemyslíš na nic. Prostě běžíš.

 

Běžíš v čase. Vnímáš jenom čas, jak jde. Ta hlava se čistí. Tím čištěním tě to uspokojuje, takže nemáš potřebu na něco myslet. Respektive když na něco myslíš, tak to znamená, že to neděláš dobře. Když přestaneš myslet, tak jsi tam. Jako když hraješ na piano. Je to náročný – levá ruka, pravá ruka, hemisféry se střídají. To tě vypne. Jsi tam, nevnímáš okolí. Máš den, kdy řešíš miliony věcí. Děláš komerční zakázky. Myslíš na to a děláš chyby. To znamená, že nejsi tam, protože to tělo ti ukáže, že děláš chyby a nejsi tam. Když u sportu na něco myslíš, tak tam nejsi.

 

Napadne tě nějaká věc, na kterou jsi v poslední době změnil názor?

 

Ha ha, to jsou zajímavý otázky. To asi ani ne. Spíš si dávám pozor, když přijdou noví lidé ke mně, tak jsem vždycky naštvaný, když je nějak hodnotím. Řeknu, že ten nějak vypadá, byl takový, a pak není. Ty jo, já to tak podcenil. Jsem takový idiot. To se hlídám. Naštěstí mám kolem sebe super lidi, kteří mi pomáhají, jsou na mě hodní. To je fajn. Naštěstí ne. Díky Bohu vlastně.

 

Ty jsi říkal, že pendluješ mezi L.A. a Prahou. Znám lidi, kteří na Ameriku změnili názor.

 

Tak to trochu já taky.

 

Taky tam cítíš, že americký sen už není, jaký býval.

 

Ty jo, ty ses na mě napojil. To je věc, na kterou myslím často. Je mi to líto, protože ta Amerika byl vždycky sen neomezený možností. Já jsem tam cítil strašnou svobodu a důvěru – když se dostaneš do toho jobu, tak ti lidé dají důvěru a namotivují tě. To je, co mi tady chybí. Tady bojuješ. Tam je strašný support, že dělej to boží, makej. Připadá mi to jako když jsme hráli jako malí v kapele. Někdo začal něco hrát a „super, drž to!“ Druhý k tomu a „jé, to je bomba“. To potřebuješ tu energii někde ukázat. A je mi moc líto, že to už není ono v posledních třeba 3 4 roky. Jednak třeba konkrétně v násilí v L.A. je furt víc a víc. Najednou začínáš si místy bát. Gangy, přepadení, to není normální. Že tam byly všude homelessáci – OK – ale připadá mi, že tam jsou jiné gangy. Jak tam převáží ty vlaky, které hodně převáží z Amazonu ty balíčky. Jak je rabují a přepadení. Ty koleje jsou plné odpadků, jak to tam rabují a hledají zbraně, které si lidé posílají. Kradou to gangy. Ten svět se najednou úplně mění. Plus samozřejmě co se týká té hyperkorektní demokracie, kdy nemůžeš nic říct. Když jsi s lidmi, které znám tady v Praze a někdo řekne vtip, i když by třeba mohl mít rasistický podtext nebo šovinistický, tak ten člověk ví, že je chytrý a že si dělá srandu sám ze sebe. To není člověk, který chce někoho urazit. Tam nemůžeš cokoliv říct, takže raději neříkáš nic. Jenom to, že řekneš: seš kluk nebo holka, tak už tě někdo žaluje. „Já jsem si ještě nerozmyslel moje pohlaví.“ Vždyť se o tom můžete bavit otevřeně na pohodu. To se nemusí řešit žalobami a násilím. Samozřejmě chápu, že nějaký Me Too bylo podložený. Já jsem gentleman na ženy, tak mě toto hodně zajímá, ale všechno je to přebujelé, že najednou Kevin Spacey zmizí, jako by umřel. I ten cancel culture. Takhle rozhoduješ, tak tyhle a tyhle vypneš. Třeba je tam podtext, ale není to všechno černý a bílý, takže je to potřeba prověřit. Ale teď je vlna, že všechny zrušíme, protože je náhodou podezření, tak hned cancel. A různé takovéto tam vznikají podivné věci. Já jsem pro správný svět. Nesnáším rasismus nebo cokoliv jiného. Jsem správný člověk, ale tohle mi připadá už moc. A mrzí mě to.

 

Možná ještě my v Čechách svým způsobem to máme na salámu. Děláme si z toho srandu. Ano, rasistický vtípky, co si budem povídat, trochu tu a tam něco máš. Je to spojený s tím, že tady nemáš tu zkušenost – multikulturní společnost jako v Americe.

 

Ale je důležitý ukázat, že si děláš srandu i sám ze sebe, že odlehčuješ všechno, že není všechno tak vážný. Kdežto tam už to odlehčení tam není. Hrozně mě to mrzí. Cítím tady tu nádhernou volnost všeho? Tolik ne. Ale pak jedu do přírody a ještě miluju motorky, jedeme do pouště. Tam nepotkáš nikoho za celý den. Jsou tam takové ty obrovské pláně v Nevadě nebo v Arizoně, kdy to nebe je vysoké a dlouhé. Připadá ti, že jsi na jiné planetě. Najdu si tam své věci. Ta krása tam furt je, ale pak ten reálný život, tam být s rodinou, to zdravotní pojištění tam nefunguje. Je to takový, že si někdy říkám, že ta hyperkorektní demokracie jestli nezkolabuje sama v sobě, že neparazituje sama na sobě, protože ono přeci jenom, když žiješ sám, tak je to OK, ale když žiješ ve městě, kde je miliarda lidí, tak musí být nějaká pravidla, aby lidi přežili. Nemůžeš mít jen volnost – všechno je správný. To zkolabuje. Musí tam být nějaký režim.

 

Já jsem na toto téma četl na Twitteru něco zajímavého, kdy člověk z velké technologické firmy popisoval, jak přesně většina lidí je tam v depresi. Má sice skvěle placenou práci, ale chodit do kanclu nebo domů, kde nikoho nemají, tak pak ty technologické firmy se tě snaží v té práci zabezpečit všechno – od toho, že tam máš sporty, koníčky, atd. Ale ta hyperkorektnost a určité další jevy té americké společnosti nebo kam se to žene. On říkal, že dnes třeba tam někoho vyhodit za to, že nedělá svoji práci, je těžký, protože oni řeknou, že ten člověk se nám hodí do nějakých kvót. Potřebujeme mít určitý počet žen nebo minorit, tak ho tady raději necháme, než abychom řešili efektivitu celé společnosti.

 

Tak to jsou právě ty side effects těch rozhodnutí. Někoho vyhazuješ a je to žena. Ona řekne: tak ty mě vyhazuješ proto, že jsem žena. Nebo naopak. Já jsem muž a ty potřebuješ tady ženu, abys splnil kvóty. A jede. Ve všem už pak hledáš, že to je jakoby útok na tebe. Někdy si říkám, že i základní buddhistický pravidlo je Neber si nic osobně. Snaž se to vidět z nadhledu, protože ty osobní věci dělají pokřivené mstivé ego, které není dobré ve společnosti. Chci, aby všichni byli skvělí. Na druhou stranu každý člověk si zaslouží alespoň malý kus svého životního štěstí. Najdeš ho v této společnosti? Opravdu ti ta společnost dává to pravé štěstí, které můžeš najít, nebo je to fejkové, které nikdy nenajdeš a které jenom tím, že ti říkají, že to bude, už tam skoro jsi, a vlastně udrží tě tam nějakých X desítek let v tomto módu? Protože vždycky říkám – zastav se a uvědom si, že jsi člověk na planetě. Zkus mít ten nadhled a vidět. Jsi svobodný. Všechna města, státy, systémy. To je vytvořené lidmi. Ty jsi člověk z přírody na planetě. Jsi tady šťastný v tento moment v této situaci?

 

Myslím si, že dobrá otázka, kterou si taky zahrnu do své rutiny a ptát se častěji.

 

Ano, já se každé ráno probudím a řeknu: já jsem šťastný, děkuju moc, že můžu žít život, jaký mám. Moje jediné přání – kéž by to takhle zůstalo.

 

Super. To mě přivádí na poslední otázku. Je něco, co by sis poradil svému 30letému já nebo možná 20letému?

 

Rozumím, kam míříš. Jasně, protože čím jsem starší, tím už vůbec nic neřeším. Už mě vůbec nic nezajímá. Když to řeknu drsně, tak spousta lidí fakt řeší kraviny. Pojďme řešit důležitý věci: rodina, zdraví a ahoj. A ne co má kdo na sobě, co na Instagramu tamhle. To mě akorát zdržuje od muziky. To znamená akorát – například v mém případě, ale platí to všeobecně – to dělá distrakci být sám sebou. Jak jsi říkal v rozhovoru se mnou o tom – vybrat si žánr rukopis. Protože jedině když ty jsi autentický a sám sebou a děláš jenom věci, které se tobě nejvíc líbí a kterým věříš, tak dosáhneš úspěchu. To dosáhneš jenom tím, že harmonizuješ sám sebe, abys to mohl dávat ven. Takže oslím můstkem se vracím k desce. To je i deska k tomu, abys našel sám sebe a udělal se šťastným a pak to štěstí dával dál.

 

Vím, co myslíš. Mám pocit, že spoustu lidí dokáže samozřejmě pokud jsi chytrý člověk s nějakými sociálními skilly, tak ten úspěch dokážeš najít i pokud nejsi sám sebou, akorát máš druhou fázi, že člověk toho dosáhne a říká si: aha je to ten úspěch, co jsem chtěl?

 

Ano, já měl strašně milníků v životě. Třeba jenom to, že dosáhneš, že najednou máš strašně peněz a můžeš z toho být magor a blbec – namyšlený a bůhví co. Miliony věcí, které tě mohou dát pryč ze své cesty. To bych poradil svému mladšímu já: Pozoruj to všechno. Věděl bych, na co se koukat. Měl bych jednodušší cestu. Neměl bych výkyvy ze začátku, které byly dané tou brutální změnou situace, ale že bych byl víc v pohodě.

 

Jakou největší blbost sis koupil? Když jsi měl ty výkyvy?

 

Miliony aut, motorek, blbostí. A já auta mám rád po tátovi, že využívám jízdu. Na to jsem trochu magor, ale samozřejmě kupuju si zbytečností mraky. Mně to dělá radost. Nejsem člověk, který si to kupuje a je závislý na efektu kupování. Já jsem člověk, kterému se líbí věci, a tak si kupuju, ale furt si užívám. Není to, že musím mít novou a být v cyklu toho konzumu.

 

Karle, díky moc. Myslím, že jsme nahlédli nebo pro mě to byla sonda, jak vůbec dnes funguje hudební business. Možná taková část, o které spousta lidí neví. Možná zná tu populární muziku, tohle mi přijde jako další extrémně zajímavá věc. Díky za tvůj čas.

 

Já moc děkuju za pozvání a super rozhovor.

Díky moc, že jste si poslechli další díl podcastu Proti Proudu. Dejte mi vědět, jak se vám rozhovor s Karlem Havlíčkem líbil. Dejte to vědět Karlovi na sociálních sítích. Budu samozřejmě hrozně rád, pokud vás to zaujalo, pokud to nasdílíte nebo nasdílíte jednu myšlenku nebo větu, co vás na podcastu opravdu bavilo. Označte tam mě nebo Proti Proudu. Já si toho všimnu a rád to přesdílím, ale hlavně bych to chtěl vědět. Rovnou vám jako největším srdcařům, co vydrželi až do konce, prozradím, že další díl bude takový speciál na téma kryptoměn, Webu3, decentralizovaných financí. Trochu se podívám na zoubek tomuto tématu. Tentokrát výjimečně se 2 hosty, což dělám, když chci dostat hloubku a různé pohledy do tohoto tématu. Jelikož tento díl mi trochu déle trval připravit, tak krypto speciál bude už tak za týden, ať držíme frekvenci podcast do 14 dní. Budu se na vás těšit. Napište mi jakoukoliv zpětnou vazbu, feedback, pochvalu nebo urážku. Nechám to na vás. dan@protiproudu.net. Nebo sociální sítě – asi všechny, které používáte. Mějte se krásně. Čau, čau.

Vybrané rozhovory

Využitím těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací.