Jiří Burian: Jak si tvořit vlastní realitu? Hlava jako promítačka a svět plátno.

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil. Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Mým dnešním hostem je Jirka Burian. Jirku možná znáte jako Kapitána Dema, nicméně je to hudebník a producent, který má mnohem širší záběr. Možná znáte jeho projekt jako Republic Of Two nebo Southpaw. Je to člověk, který má hrozně široký záběr. Dělá mnoho žánrů, pomáhá s muzikou spoustě lidem od Tomáše Kluse, po Emmu Smetanu a spoustě dalších. My jsme samozřejmě kromě muziky a toho, kde bere Jirka kreativitu, řešili i další věci jako pobyt ve tmě a další ezopraktiky, výchovu dětí a další zajímavá témata. Doufám, že si to užijete. Jen připomenu, že podcast můžete poslouchat a dívat se i s videem na Youtube. Pokud byste chtěli díly bez reklam, tak můžete podstoupit na platformě Herohero nebo Patreon, kde najdete Proti Proudu. S tím si chci mnohem více hrát a tvořit tam i zajímavý unikátní obsah nad rámec tohoto rozhovoru. Partnery tohoto dílu jsou Campiri, přes které si můžete půjčit obytňák nebo karavan, a agentura eVisions Advertising, která vám může pomoct s online marketingem. Pojďme na to.

 

Jirko, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do Proti Proudu. Čau.

 

Já děkuju, ahoj.

 

Mně přišlo zajímavý, já jednu z prvních vzpomínek na koncert, který si pamatuju, asi 15 až 17 let zpátky, Southpaw, Ústí nad Labem. Přišlo mi to super. Jsem tě měl dlouho na seznamu, že se s tebou chci pobavit, ale teď přišla ta příležitost že Southpaw je zpátky. Myslím si, že je to dobrá symbolika, že se konečně potkáváme.

 

To si vůbec nepamatuju na ten koncert.

 

Já jsem se snažil dohledat datum, ale ono mám pocit, že v tý doby ty internety ještě moc nefungovaly.

 

Moc ne, viď? To byla krásná doba.

 

Ta témata, která s tebou chci probrat, jsou hrozně široký, ale když jsem si dělal nějakou přípravu, tak jako první věc, která vždycky vyskočí, je Wikipedie. Tam jsem viděl, že někdy v 10 letech jsi hrál na bubny v různých kapelách. Když začnu takhle od začátku – byly bicí první, na co jsi hrál? Kde to začalo u tebe?

 

Bubny? Asi klavír a bubny zároveň. Já si pamatuju, že vyrůstal jsem v hudební rodině. Otec – umělec, hudebník, písničkář, klavírista. Klavír byl doma taková zásadní položka. Dodneška ho mám ve studiu. To je klavír po dědečkovi, po E. Burianovi. Je to moje domácí zvíře. V 8 letech se mě táta najednou zeptal, jestli nechci bubny domů, a tak jsme na ně různě hráli, včetně mojí matky, která má dodnes vidím, jak máma seděla v červeným županu v takových lodičko-pantoflích domácích a mydlila do toho, ale nezůstala u toho, tak potom jsem u toho nejvíc zůstal já. Pak jsem doprovázel tátu. Měli jsme kapelu Zfetovaný Kryštůfek. To byla první kapela, kterou jsem měl se svým bráchou, kdy brácha hrál paličkama do strun klavíru a já jsem hrál na bubny. Brácha do toho řval nějaký strašný texty.

 

Kolik vám bylo?

 

8, 9.

 

Jmenoval se Zfetovaný Kryštůfek? Haha.

 

Potom po Zfetovaným Kryštůfku už přišlo BuBuBu, což bylo Burian, Burian, Burian. My jsme byli 3 Buriani. Já s bráchou a táta. To mělo krátkou životnost – 1,5 roku. Pak už z toho vznikly Jatka č. 5, což byla první kapela s mým bráchou. To byla dětská kapela alternativní. Měli jsme cellistu, kytaristu, bicí, klávesy a tak. Měli jsme pár koncertů, to bylo dobrý, ale pak jsem odjel na Maltu. Tam jsme žili asi 4 roky. Od mých 9 do 14 let. Pak už jsem si začal skládat svoje věci s kytarou a pomalu vznikalo Southpaw.

 

Mně přišlo zajímavý, že muzice se věnuješ dodneška. Na svým webu máš, že je to tvůj život, že jsi to objevil hrozně mladý, že je to souhra náhod. Spousta lidí hledá, co je jejich podstata, co je hrozně baví. Ty jsi to objevil takhle malý. Uvažoval jsi někdy, že by ses věnoval něčemu jinému? Byl jsi na nějaký křižovatce a říkal si, co kdybys tu hudbu nechal jako hobby, dělám to po večerech a moje práce bude nějaké jinýho?

 

Já jsem měl to štěstí, že od 8 let jsem měl takový stavy, že jsem byl třeba sám doma a v hlavě se mi odehrávaly árie, různý koncerty, že se to měl takhle. Jestli jsi třeba viděl Queen’s Gambit o té šachistce? Vždycky viděla tu šachovnici na stropě, tak tak jsem to měl v hudbou, že se mi to takhle odehrávalo v hlavě. Měl jsem to hrozně silný, že tam nebylo úniku. Já jsem ani nic jiného dělat nechtěl. Zkoušel jsem dělat profese, které k tomu jsou příbuzný, jako DJing, moderování. Občas děláváme herectví, hudbu k divadlu – je to tak propojený. Ale já jsem dlouhou dobu od 16 let pracoval až do nějakých 30 let střídal různé práce, protože jsem se nemohl živit hudbou takhle rychle, jak jsem chtěl. Chtěl jsem peníze, svobodu a chodit do kina a tak dále. Takže jsem vystřídal hrozně moc prací. Docela mě bavilo – učitel angličtiny, jsem učil kurzy. To mě bavilo. Pak jsem zkoušel dělat i obchod s designem s Maximem Velčovským. To byla poslední kapka, kdy jsem pochopil, že já tady nejsem pro to, abych tady dělal něco jinýho.

 

To je častý umělecký struggle, že máš tu svoji vášeň, ale pak dostat do toho peníze je trochu jiná disciplína. Myslíš, že stačí být umělec a dělat dobrý umění a on ten svět tě objeví a odmění tě?

 

To je asi individuální. Je fakt, že dneska, když si vezmu lidi jako Dorian – instantní rychlý hvězdy – nebo rychlý kluci jako Kelin a spol., ti měli rychlý výstřel nahoru. I díky Instagramu jim ta čísla strašně vzrostla a díky tomu ty peníze tam jsou. My jsme dřív toto neměli, že uděláš 2, 3 singly a najednou máš vyprodaný sály a už nemáš co hrát a už máš kluby. U nás to byly dlouhý roky, spoustu alb, demosnímků, ale dřív to bylo jiné v tom, že kvalita byl v podstatě underground. Kvalitní hudba byla alternativa, kde se to nějak vyvíjelo, dalo se experimentovat, hledat nové cesty. Za to nikdy nebyly moc peníze. Naštěstí už i v popu, že underground se přemístil do toho popu. To je pro mě ten pravý underground, ten pop. Už se to lépe dá propojit. Dřív to moc nešlo. Mně trvalo až skoro 20 let než jsem se začal hodně dobře živit hudbou. Byla to dlouhá a těžká cesta a jsem za ní hrozně rád.

 

Mi přijde zajímavý, jak jsi říkal, že ta kvalita byla v tom undergroundu, že to pak umělec musíš řešit, jestli to vyšperkovat, jak nejvíc chceš, nebo to zjednodušit, protože často ty věci, který byly tenkrát v popu, byly ty jednoduchý.

 

V jednoduchost je něco jiného, to jednoduchosti je síla, ale kvalita. Co byl pop dřív? To byly Vondráčkový, Gottové, Michal David, Chinaski. Jejich umělecká hodnota pro někoho, kdo vyrůstá v rodině jako já, byla nula. Tím nechci to zase bagatelizovat. Říkám to z mého úhlu pohledu. Tam nebyl žádný Kano, Rihanna nebo Billie Eilish. Až Eilish přišla, ta přinesla první totální temnotu undergroundu do masivních čísel, 50 miliónů a víc. To byla první revoluce. U nás třeba milión plus.

 

Jak se dnes bere úspěšnost alba nebo zpěváka? Dřív byl nějaký žebříček v časopise nebo v Esu nebo prodeje alb, ale…

 

Nikdo nevěděl, kolik má kdo views, kolik kdo prodává. Jasně, byly tady nějaký zlatý, platinový desky, návštěvnosti koncertů, ale nikdo moc nevěděl. My jsme ještě nebyli kategorizovaný do čísel. Dnes se podíváš na Instagram a víš. Dnes posuzuješ člověka podle toho, kolik má followers.

 

Já jsem třeba koukal na věci, ve kterých ty máš prsty jako producent. Spoustu mi jich přišlo super, ale pak jsem se kouknul na Instagram a ty čísla tam velký nebyly. Ta hudba byla podle mě velmi kvalitní podle mého laického objektivního názoru. Dokonce bych si dokázal představit, že na Spotify to bude mít nějaký čísla, ale třeba do Instagramu se to nepromítlo, protože je to jiná disciplína.

 

Jasně. Nebo jsou to věci, který jsme dělali dřív, ale teď se to začalo vyrovnávat tím, že já dělám věci, který mají dopad. Čísla nejsou priorita. Pořád se bavíme o číslech. Já vždycky říkám, že moje oblíbený kapely jsou Radiohead a jiný kytarovky. Ty mají třeba nižší čísla než Demo, což je úplně crazy. Ono to je relativní. Taky je to daný novou dobou, generací. Pak je to dané tím, že ta čísla jsou trochu odstupňovaný od toho, jestli se objevíš v nějaké televizní show, jak moc promuješ, jak moc máš silný PR oddělení. A když se o to nestaráš, tak ta čísla nejsou tak vysoký. To je jak zahrádka. Když kytku zaléváš, tak roste. Rozhodně to není nic, z čeho bychom se měli zbláznit. Já znám spoustu lidí, který mají velkou kariéru za sebou a je jim to úplně jedno, že mají malý čísla a vůbec je nepotřebují. Například Jimmy Aion, to je pro mě master největší. Můžu doporučit seriál na Netflixu Defiant Ones, což je jeden ze zásadních seriálů pro hudebních a producenty. Jimmy Aion nepotřebuje milionový čísla. Dokázal toho tolik. Ta čísla jsou relativní a tolik bych je nepřeceňoval.

 

Tím mi nahráváš na množství projektů, ve kterých buď působíš nebo si mezi nimi přeskakoval. Jak tohle zvládáš? Jedna je ta umělecká část, kdy chápu, že tě baví ta různorodost, že jednou si dáš tenhle žánr, jednou tenhle, ale pak ještě dělat do PR, chodit do show a propagovat to pro 2, 3 věci zároveň. To musí být těžký?

 

Jak co. Chodit někam a žvanit, to je prostě pohoda. A taky se to nemá přehánět. Je dobrý tu energii trochu šetřit. Není dobrý furt dávat rozhovory, protože pak se člověk opakuje. Spousta lidí není tak dobrých jako ty, že by se ptal na zajímavý věci. Pak je to nuda. Je potřeba ve všem najít nějakou balance. Co se týče práce – ano, je to náročný, tam se bavíme o více věcech najednou. To je kreativita v různých žánrech a projektech a PR. Je dobrý na mít dobrý lidi kolem sebe. Já vždycky říkám, že dobrý umělec není jenom ten, kdo tvoří, ale ten, kdo si dokáže kolem sebe postavit dobrý tým se správnými lidmi. To je zásadní. Já už to nemůžu všechno stíhat. Taky to není tak, že bych dělal milion projektů najednou. Já vystupuju živě jenom s Demem. Teď se snažím najít si čas na to, abychom mohli začít koncertovat se Southpaw. Jinak jsem ve studiu, abych to stihnul. Dělám hodně alb, filmový hudby, seriály, reklamy a tak dále, produkce a tak dále. Tam si vyšetříš ten čas. Pak například moje sólový desky, který ani nepromuju. Ani si nedávám tu energii, protože vím, že se to fakt nedá stíhat. Například moje sólový album Blood, který jsem udělala minulý rok pro mě hudebně jedno z nejlepších děl. Dal jsem ho do toho éteru a dál se o něj nestarám. Ať si žije svým vlastním životem. Tomu nejdu ani naproti, protože si to dokážu i spočítat a vím, že to je okrajová hudba. Spíš tu energii vrazím do něčeho, kde vím, že se ty peníze vrátí, což neznamená, že ten umělecký akt neodevzdám.

 

Já to taky řeším jako tvůrce obsahu. Uděláš dobrý obsah, „umělecký akt“, i když u mě je to tlachání s lidma, ale se přesně říkáš, jak moc to cpát na Instagram a PR, anebo to tam prostě dát, že lidi si to najdou. Někdo to ocení a někdo ne. Musíš být dospělý v tom, že se odosobníš, jak je to dobrý nebereš podle čísel. Což na začátku máš, že koukáš a říkáš si, že se to povedlo, protože to ty čísla má, nebo se mi to nepovedlo.

 

Já to mám jinak. Kdyby mi bylo 20, tak to asi řeším jinak, ale protože mám za sebou, co mám za sebou, tak kdybych chtěl, tak už jsem jenom ve studiu, produkuju a píšu hity pro ostatní. Čím jsem starší, tím víc chci, aby hudba měla dopad, a proto dělám s komerčními umělci a baví mě měnit tu pop scénu k lepšímu. Baví mě, že to má dopad, že to má čísla, že to hraje Evropa. To je teď pro mě největší cíl, ale pak je tady Demo – celý svět, kde ta čísla jsou, kde čísla jdou nahoru dlouhodobě postupně. Už je tak hezky na tom, že tam se vyplatí tu energii dávat. A potom pro jiné projekty, které jsou umělecky mnohdy hodnotnější nebo zajímavější, tak bohužel na ně se tolik nedostane energie, protože logicky si dokážu spočítat, že co dál? Že se to nevrátí, protože ta scéna tady moc není. Proč když máš 2 projekty, z toho jeden žije a má brutální dopad, feedback, vydělává brutální peníze, tak proč se nevěnoval jemu, když i ta kreativita se tam dá využít?

 

Pojďme se dostat k Demovi. Já když jsem tě někde viděl o tom mluvit, tak jsem měl pocit, že jsi byl překvapený, že Demo vyrostl více než jsi čekal, že Demo přerostl Jirku Buriana.

 

Což je na jednu stranu skvělý, protože mám větší klid osobně. Jakmile jsem někde za Dema, tak je to fakt fame – focení na koncertech, 2hodinový focení po koncertu. To je na druhou stranu hezky vymyšlený, což jsem ani tak původně nechtěl. Mě by to v životě nenapadlo. My jsme se chtěli jen bavit. Chtěl jsem vymyslet nějaký alter-ego. Zajímá mě ta psychologie alter-ega, ale teď si říkám, že to dopadlo dobře, protože je to pohodlnější. Já bych ani nechtěl takhle brutální popularitu, protože mám svobodu. Jakmile jsem v tom kostýmu, vím, že tam jsem a je to pro mě hra. To je celý.

 

Já jsem si totiž vymyslel, že jsi to vymyslel sám. Pak jsem našel, že jste to vymýšleli v pár lidech.

 

Celou dobu se to děje v týmu, který se měnil a vyvíjel postupně. Většinu hudby a textu udělám já, rozhoduju o všem já, ale naštěstí mám kolem sebe kreativní tým, ať je to management, PR, grafici, kostymérky, různý tým, který vymýšlí nápady, celkovou koncepci, kam se ta postava bude vyvíjet. Pro mě je to dost únavný být furt kreativní. Jsem rád, když mám kolem sebe tým lidí, kterých si vážím jako Gordon Hughes, moje žena, Tadeáš Haager, spousta lidí kolem nás, Štěpánka Sigmundová. Já začnu jmenovat a na někoho zapomenu, Filip Čermák a tak dále. To jsou lidi, který chápou ten vibe toho a spolu vymýšlíme všechno, co se s tou postavou dá dělat. Je toho hrozně moc. To mě baví. Jdeme do toho a jsem v centru toho. Pořád ale jde i o tu muziku. V tom studiu vždycky sedím já a ta alba dělám já.

 

Jaké byly základní stavební kameny? Řešíš nějaké svoje alter-ego. Vychází to čistě z tebe nebo řešíš, že ve společnosti je tohle špatně, a proto tam zasadíme tuhle emoci? Jak moc psychologicky jste na to šli?

 

Obojí, externí i interní vlivy. Jasně, že ta inspirace pochází ze společnosti. Ten Demo je parodie všeho, co si parodii zaslouží podle mě, včetně sebe sama, včetně určitých fragmentů mojí osobnosti, včetně programy a pravidla této společnosti, ať je to showbusiness, zbytečný věci, který nám obtěžují. Ta síla je, že díky tomu humoru nebo že zlidoví nějaká hláška, tak ty problémy odstraňuješ a měníš je v humor, což je hrozně fajn.

 

Jak jsi řekl, že vaše umělecká rodina na prostředí 90. let koukala trochu seshora, dívá se umělecký prostředí na Dema, že to chápou, že to je to umění? Je to OK, Jirka tady dělá umění, a vedle toho si občas odskočí do Dema udělat show, prdel a peníze?

 

Jak kdo. Těžko říct, jak se na to někdo dívá. Těch pohledů je několik. Třeba můj otec, který je velmi alternativní umělec nebo třeba má problém s popem, protože je to ta generace, kdy pop byl hloupý a povrchní většinou, tak ten to miluje. Já si totiž nemyslím, že tam jde o nějakou kastu nebo sortu lidí, který mají jinak nastavený priority nebo umělecký vkus. Já si myslím, že ten Demo se líbí lidem, který nemají problém si ze sebe udělat legraci. I když ten humor je někdy tupější, někdy sofistikovanější, záleží podle textů, Demo je multižánrový. Když to někoho zasáhne, tak má s tím problém a neumí si to zpracovat a zasmát se tomu. Je to úplně jedno, jestli je to taxikář, spisovatel, malý dítě nebo důchodce. Je to úplně jedno. Ten Demo je v tomto velmi kosmopolitní, což mě baví.

 

Nesetkáváš se někdy s tím, že ty lidi tím, že Demo jen nejvýraznější z projektů, co máš, že lidi by si řekli „hele, to je hloupá muzika“? Že lidi nevidí celou šíři tvého záběru, protože často se dostávají jenom k Demovi?

 

Jasně, 90 % lidí to tak má.

 

Jsi s tím v pohodě?

 

Je mi to jedno. Celá ta repová scéna vůbec neví, kdo jsem a co jsem udělal, těch 30 něco alb, vůbec neví. Teď jsem nedávno potkal na benzince Nik Tenda, který když nás viděl, jak vylézáme z toho zlatýho Benzu, tak říkal: „Jo, vy jste ty Maxim Turbulenc.“ Oni vůbec neví, že oni jsou ti Maxim Turbulenc pro nás. Oni nevědí, kdo my jsme, co všechno dělá Gordon, jak režíruje věci, kolik kapel udělal, kolik máme projektů. Oni neznají tu kontinuitu. Oni soudí jenom nějaký alter-ego, kterému vůbec nerozumí. Myslí si, že to je nějaká parodie na ně, což je absolutní nesmysl. Takhle to nikdy nebylo myšlený. To k tomu patří. Já jsem si na to zvykl. To je každýho věc. Mě to ani moc nezajímá, jak nás kdo vidí. Mě zajímá, že je to hezký na pobavení vidět, kde ten člověk má problém, který nedokáže zpracovat a pochopit. Pak je hezké vidět, kolika lidem to udělá radost a zábavu. Kolik lidí se tím dá pobavit a jak. Třeba včera jsem slyšel hrozně hezkou storku o jednom mým kamarádovi, který má syna, který má těžký ADHD, i když já na toto moc nevěřím. Podle té společnosti je ADHD a měl s tím velký problémy ve školách. Díky tomu songu se mu ulevilo a chodí po třídě a vytahuje se, že má ADHD a je šťastný. Odblokovalo ho to. Ukázali jsme na to, že je to OK, že to může mít taky trochu jinak. To jsou ty prvky Dema, kde vidím, že ty lidi se otevírají a hrajou si, experimentují a některý nedostatky se za ně nestydí. Mají je jako přednost. Demo není jenom humor. Já jsem překvapený a zjišťuju, kolik poloh to má a dělá mi to dobře.

 

Těch poloh to má hrozně moc. Já vím, že jste to vydali jako album pro děti. To už bylo?

 

Jasně, Řekni mámě, ať ti koupí Bendley. Poslední album Dema předtím, než vydáme nový, minulý rok jsme vydali album pro děti. Mám z něj radost, protože pro mě je to album… já rád dělám věci, který si myslím, alespoň o tom nevím, že by je někdo udělal, pro mě je to výzva zkoušet nový věci – já si nevybavuju album pro děti takhle koncipovaný, odvážný, normální, ale punk a zároveň humorný. Trochu jsme tím otevřeli Pandořinu skříňku, protože máme shows, kdy je tam hodně dětí. Jsou města, kdy v první řadě jsou kids, vzadu jsou starší, pak jsou místa, kde jsou lidi jako my nebo různý lidi. Teď se nám potvrdila ta cílovka 3 – 75. Ty děti jsou úžasný, jsou čistý, nemají předsudky, jsou otevřený. Kolikrát to chytnou víc než ty dospělý, který už mají ty svoje limity. My třeba děláme to, že když hrajeme Zlatíčka, tak chodíme v kruhu mezi lidmi a objímáme se. Už se to stalo zvykem, že spoustu lidí se chce vyfotit, ale teď spousta lidí chce jen obejmout. To je hezký, že jim něco chybí a zároveň je to tak komický, a to je to, co mě baví na tom Demovi, že je to nic komedie. Je to tlusťoch v obřím kostýmu, který vypadá jako blázen, ale zároveň je tam něha, humor, odvaha, sarkasmus a zároveň je tam message. Mě hrozně baví to spojení těchto elementů dohromady. Pak máme song Láska, pokora, sluníčko. Gordon jako program tam dělá Yoga class, meditace, lidi si zouvají boty, mávají s botama nad hlavou a pak hážou ty body do vzduchu ve stejnou dobu, což se stalo hezkým zvykem. Je hezké, že ty lidi se ze začátku bojí nebo stydí zout, když je léto. Pak to pustí a do toho jdou a ten koncert se otočí nádherným směrem. Je to super. Je to dobrodružství a nabíjí mě ten projekt.

 

Partnerem této epizody podcastu je Campiri. Možná znáte. Je to ta nejjednodušší cesta k pronájmu karavanu, obytného vodu, obytné dodávky, prostě domečku na kolech. Já jsem měl unikátní možnost si Campiri a obytňák tohle září vyzkoušet poprvé. Hodně mě k tomu inspiroval rozhovor s Tomášem Zdražilem a dalšími. Musím říct, že to byl hodně unikátní zážitek. Nejvíc mě bavilo, že často ty kempy třeba v Rakousku nebo v Itálii jsou na nádherných místech, takže můžete zastavit obytňák kousek od krásnýho horskýho jezera, vzít si sebou všechny věci – sportovní kola, paddle boardy, kajty a tak dále. Zároveň obytňák vás vlastně tak trochu nutí žít venku v přírodě. Já si myslím, že stále je výborná doba, kdy obytňákem vyrazit, protože na rozdíl od toho září nebo léta, teď bude všude méně lidí, kempy jsou výrazně levnější a výrazně levnější je právě půjčení karavanu nebo obytňáku. Pokud byste to chtěli zkusit, ať už teď nebo třeba rezervovat karavan na příští sezónu, tak jsem vám vyjednal u Campiri slevu 2 000 Kč. Všechny podmínky, jak ji využít, najdete na campiri.com/protiproudu. Na Campiri najdete spoustu dalších zajímavých informací. Můžete si různě prohlédnout ty obytňáky. Na blogu mají spoustu zajímavých článků, co potřebujete nebo ne. Já jsem byl sám překvapený, jak je to jednoduchý, že vám stačí klasický řidičák. Je to úplně nový způsob cestování, kdy třeba v covidu může být pro spoustu lidí zajímavější, protože nemusíte nikam lítat, často dělat testy a tak dále. Takže ještě jednou Campiri – web campiri.com/protiproudu, sleva 2000 Kč. Díky moc podporu a jdeme dál.

 

Ty jsi řekl, že nechceš být kreativní za každou cenu. 10 let zpátky jsem četl, že dáváš 3 písničky denně, že vymyslíš. Máš to furt takhle, nebo jsi zvolnil? Že šetříš kreativitou a máš větší filtr?

 

Před 10 rokama jsem neměl 3 děti. Teď mám daný režim, že ráno odvezu děti do školy, do školky. Kolem 9. jsem ve studiu a tam jsem většinou ve všední den nějakou dobu, do 6, 7, pak jedu domů a víkendy hraju. Někdy hraju i přes týden. Pak jsou do toho různý rozhovory, pak tam chodí různý osobnosti. Těch věcí je hrozně moc. Toho času sám na sebe, abych jen tak volně seděl ve studiu a tvořil, ten mám, protože se musím vyvíjet jako producent a je to pro mě důležitý, ale teď si třeba nepamatuju, kdy to bylo naposled, kdy bych si jen tak sednul a složil pro sebe. Protože vím, že musím udělat celou sérii Lajny 3 jako seriál, doodevzdat album Tomáše Kluse, doodevzdat novýho Dema, do toho tam přistane nějaká reklama a už jedu tyhle věci, ale pak vždycky to krásný období, kdy mám klid. Pak jsem schopný udělat několik beatů za den, to je v pohodě. To je jenom že si člověk hraje, maluje.

 

Jen tak vyhradit si ten prázdný prostor a něco zkoušet a ono z toho něco vznikne?

 

To není zkoušení. To je jako malování, že tam nemusíš nic dělat, umět, jenom se otevřeš, napojíš se na kreativní kanál a jako když vaříš a uvaříš to jídlo. Víš, co máš tam dát, zkoušíš to, vyhodíš to, dáš tohle a je to takový přirozený proces. A jako nejhezčí na tý hudbě je, když ten song je a ty si ho poslechneš jako první. To je ten magický moment, proč mě to baví víc než živý vystupování.

 

Vůbec si nedokážu představit práci ve studiu producenta. Jak moc se liší to, s čím za tebou přijde Tomáš Klus nebo jiný lidi, versus to, s čím odejdou? Oni asi často přijdou s nějakou představou – mám tady song, pojďme to nahrát.

 

Je to různý, u každého interpreta je to jiný. Třeba konkrétně Tomáš mi pošle písničku, kde má kytaru a zpěv. To je, co já mám nejraději. Těžko říct. Pak přijde interpret a má jenom text a já mu pouštím svoje beaty nebo úryvky melodií a já rovnou udělám beat, rovnou udělám arange s ním tam na místě. Pak jsem zkoušel všechny možný varianty. Teď jsem dělal album s jednou zpěvačkou z Brazílie, která se jmenuje Lova, která je vyloženě antizpěvačka. To je starší paní, který je, věk nebudu říkat, to se nedělá, ani moc neumí zpívat, ale něco mě na ní hrozně fascinovalo. A taky jsem si to chtěl asi zkusit, protože ona ni posílala jenom úryvky zpěvu, nahrávky na iPhonu. Já jsem si je dal do compu, vyladil jsem je, natáhnul jsem je na BPM. Normálně jsem z nich udělal songy a pak jsem je poslal a říkám: „Hele, takhle by mohl vypadat ten song.“ A to mě hrozně baví. Mně baví si dávat ty výzvy s lidma, který moc neumí zpívat, ale něco mají, a já udělám, aby to znělo dobře. Anebo s dětma. Děti jsou strašná výzva. Udělal jsem i s mýma 3, 4letýma klukama songy. Ty procesy jsou různý. Nejraději mám lidi, že přinesou text, věří mi a nepřemýšlí o tom. Já nemám rád obecně moc přemýšlet o hudbě. To je to nejhorší, co může člověk udělat. Ta hudba se má dělat duší a srdcem a ne moc hlavou. To mě moc nebaví. Mám taky klienty, který jsou moc hlavoví. To je pro mě taková škola, taková výzva.

 

Možná jako analytický.

 

To jsi řekl to slovo.

 

Ono je taková vyloženě věda, jak skládat dobrý věci. Jsou takoví klienti, kteří si řeknou, že jsme zanalyzovali, že takový typy songů fungují?

 

Jo, kalkul. To já velmi rychle vycítím, a to mě moc nebaví, ale jsou třeba klienti, to slovo taky nesnáším, jsou interpreti, který miluju, a dělám s nima stejně, protože je to pro mě výzva. Jsou takoví, že mají rádi reference. Že tohle, tohle, tohle. To je vždycky s Gordonem, který je můj pokrevní bratr, jeden z mých nejbližších lidí jako rodina. On je hodně v hlavě analytický a hodně má rád, a je to geniální mozek a studnice nápadů a cokoliv, co udělá, je vtipný a tak dále, to tady nebudu rozebírat, ale má tu věc, že je příliš usazený na těch referencích, že tohle je jako tohle. Ale říkám mu, že jsme neudělali poslední dvě věci pro Dema. A já mu říkám „Ne, věř mi, já to udělám, jak budu chtít já. Uděláme to podle sebe, ne podle někoho jinýho.“ Nakonec to uznal, že je to skvělý. A pak když dělám jeho věci nebo s Emmou Smetanou, tak to je brutální matematika, ale většinou ty věci jsou dobrý. Třeba Emma by byla skvělý hudební producent. Dokázala by skládat takhle, takhle, takhle.

 

Skládat jako puzzle.

 

Jo, a přesně tyhlety vokály, takhle a teď mě napadlo tohle, vyhoď tohle. Byla by skvělý producent, protože poslední věci, co jsme spolu dělali, takhle probíhaly. Je to pro mě vyčerpávající, ale nakonec výsledek je dobrý. Já to dělám jinak. Dělám jenom to, co se děje, většinou to neměním, nechám to spadnout, dokud to není na zemi a pak to odevzdám.

 

Ty jsi někde psal, že jsi s Léňou Brauner dělal to album 5 let.

 

4 roky.

 

Že máš první nápad a pak čekáš 4 roky, než to dokončíš a pošleš ven do světa?

 

Tam to je jinak. To je magie. Lena, my jsme napojený i duchovně propojený. Známe se hodně životů a je to taková sestra moje. Tam to napojení je fakt jiná dimenze. Stačí se napojit a jedem. Tam se nepřemýšlí vůbec. Hlava je vypnutá, což je skvělý, nejlepší. My jsme to dělali tak dlouho, protože je to dvojalbum a byl to začátek její pěvecký kariéry, tak jsme to dlouho pilovali. Pak tam byly pauzy. My jsme jezdili na chalupy k ní domů na pár dní, uděláme 5 věcí, pak 2 měsíce nic. Proto to trvalo takhle dlouho. To album je pro mě masterpiece. Musím to skromně poznamenat. Nemyslím to, abych si netahal triko, jak je to dobrý, ale ten obsah alba a kouzlo alba je úplně zásadní. Je to pro mě velmi zásadní dílo, co jsem udělal. A Lena je pro mě největší objev. To teprve vyjde, protože Lena je teď na Bali na rok nebo kolik. My pracujeme na dálku a vyšlo jenom první singl, ale až vyjde to album, tak to hodně zamíchá kartama.

 

Minimálně když se podíváš na tu vizuální část, tak to působí hodně světově. Si říkáš, že tohle vzniklo v Čechách?

 

To právě bylo překvapení. Jsme měli první koncert v Kasárnách Karlín pro 2 ety. Ona je trochu v principu tý Billie Eilish. Dělá temný art pro ostatní. Pro mě to není temný, ale přirozený, ale pro spoustu lidí to tak může působit. Tam bylo 1500 lidí fanatických. Ona má fanatický fanynky a fanoušky, protože je svým způsobem lídr těchto víl. To byl naprosto nádherný zážitek. Byla tam tma a světelný design, do toho zlatý obrazy, který vystupovaly z tý tmy. Boží! Bez proma, bez komerčních médií a úplně úžasný zážitek. Tam jsem si řekl – aha, to takhle dřív nebylo, že by umělecká temná věc měla takovou pozornost bez médií, to neexistovalo. To je pro mě zásadní.

 

Máš nějaký mety? Dřív jste se Southpaw měli ambice prorazit ve světě? Že třeba i producentsky čekáš, na koho trefíš Billie Eilish a dobude ta světová pódia?

 

Já moc nepřemýšlím směrem ven. Jsem si to už zakázal, protože já už jsem opravdu hodně let to takhle měl, ale pak jsem zjistil, co vlastně je cíl toho? Já stejně jako nejsem ten typ, co měsíce jezdil po turné po Americe nebo někde, to ani nechci. Co by mě bavilo, je skládat songy pro velký interprety venku. To je ještě jeden z velkých cílů a možná se na to zaměřím. Pak ještě dělat hudbu k videohrám, jako například Samorost. Nebo se mi líbí ta spolupráce, co má Floex s tou partou Amaretto Design. To mě baví, že to je kvalita a je to zase worldwide. To mě baví, ale neuvažuju nějak záměrně. Vybírám si ty interprety podle toho, jestli mě to bude bavit nebo jestli jdu plnit svoji hudbu.

 

Myslíš, že jsi vytříbil to oko najít ten talent? Protože jsi sám říkal, že ta paní z Brazílie neumí moc zpívat, ale něco tě na tom chytlo.

 

To je intuice, kterou mám velmi silnou. To je hnedka. Já dokážu z malého dítěte udělat track. To je moje vášeň. Pak je tam druhá stránka, co na to ten svět, to okolí, a to jsou zase ještě věci a mechanismy, který už nemám tolik čas se o ně starat a zajímat. Já jenom vytvořím tu květinku, ať si jí zalévá někdo jiný.

 

To mi přijde zajímavý, že hodně mluvíš o tom, že jsi intuitivní typ, který to moc nepromýšlí, spíš to cítí. Pracoval jsi na tom v sobě? Už jsme to tady načali, že jedeš meditace, takovýhle věci. Bylo to, nechci říct kalkul, protože je mi jasný, že v tvém případě ne. Ale když chci svoji intuici posílit, tak začnu dělat na tomhle, nějak na tom pracovat?

 

To ne, to mě nikdy nenapadlo. Já ani nevím, jak se tohle dá intuice posílit nebo na ní pracovat jinak než tou meditací. Je to možný, že je to vrozený, ale nevím, jestli se na tom dá takhle účelně pracovat.

 

Například na tom Gordonovi, který je úplně jiný, že bys řekl „kámo, začni víc dělat tohle“.

 

Jenomže to je takzvaný duchovní teenagerovství přesvědčovat někoho, kdo si vybral v tomhle životě, že bude v tý hlavě, v tý hmotě, že popře to, co je zásadní, co je zdroj a že nějaký duchovno je pro něj něco jako když někdo sbírá motýli. To je tak strašný paradox pro mě. Pro někoho, kdo ví, kdo zažil věci. Jsem o tom naprosto přesvědčený, že to je pravá podstata všech nás tady. Je to šílený, ale nemůžeš přesvědčit někoho takovýho. Můžeš ho inspirovat, ale to musí každý začít sám od sebe. Mně nikdo nikdy neříkal „běž do tmy“, „běž dělat tuhle meditaci“. Mně to někdo nabídnul a buď to zavolalo, nebo ne. My máme vždycky v dodávce takový rozhovory jednou za čas, ale já už to pomalu vzdávám, protože kluci jsou hodně na tom jinak. Právě moji přátelé, se kterými si můžu normálně popovídat bez toho, abych filtrovat nebo nepřipadal jako nějaký ezoblázen, jsou třeba Tomáš Klus nebo Léna Brauner nebo moje žena. Samozřejmě tu jsem měl dát na první místo. Můj brácha, mám spoustu lidí, který to chápou, jako například Karel Havlíček ze Southpaw. Ale pak mám spoustu kamarádů, který jsou tvrdě v hlavě, včetně mého otce, kterýmu říkám „počkej, tati, až se tam potkáme. Teď si to tady doklepej, ale příště pojedeš znova.“ Ono je to takový zábavný.

 

Tohle je hrozně zajímavý. Já mám pocit, že do tohoto směru jsem lehce vtažený, ale mám pocit, že co se děje na Instagramu a tak dále, tak mě to začíná… uvedu na příklad: V Brně byl healing festival. Viděl jsem profily těch lidí. Přišlo mi to – tys to nazval teenagerstvím – takový předhánění, kdo byl déle ve tmě, kdo udržel delší půsty a kdo potkal víc šamanů a neurovědců.

 

Kdo olízal víc žab. Ale podívej se, na druhou stranu já to chápu. To není sport. To je každýho věc, to království máme všichni uvnitř jako sebe, takže to, jestli to někdo sdílí, jak to sdílí, to je jeho věc. Ale furt je to lepší, než kdo vytuneloval víc bank, kdo povraždil víc lidí, kdo bude ministerstvem zdravotnictví, kdo bude fucking prezident. Tohleto je hra o moc, na vojáčky, na války, ten systém, který je celý špatně. A vůbec média a válka médií a ta přehršel informací a ta honba za hmotou, honba, který ten kontinent dřív zničí planetu, to je mnohem horší než kdo byl déle ve tmě nebo kdo se jak otužuje. To ať to ty lidi dělají. Ale jsou tady určitý šarlatáni a jsou tady určitý… my to vždycky rozdělujeme na různý druhy eza: hnědý ezo, modelkovský ezo, kde je třeba Helena Houdová, která je fascinující. To je naše oblíbenkyně. To je stand-up komička, která neví, že je stand-up komička, ale taky to myslí hezky, ale je hrozně dobrá jako stand-up komička. Pak je milionářský ezo, to já mám nejraději, protože tam je hezky vybalancovaný tou hmotou.

 

Že nejdeš do kláštera a tam hledáš 10 let osvícení a žiješ v reálným světě?

 

Jo, jo, ale v pohodě, mně vždycky vadilo, jak mi vadí ty zbytečný hloupý programy a pravidla a takový ty hry mysli, náboženství, politika – ty formy! Nevím, když zažiješ stavy, že ti to odpojí hlavu a ty jenom jsi a cítíš všechno, cítíš tu pestrost, nekonečno a zároveň ti odpadnou všechny emoce, tak najednou víš, že je strašně zbytečný ty věci dávat do škatulek: druhy náboženství, rozdělování, když víš, že je to jenom jednota a něco, co se ani verbálně nedá ani popsat. Z mýho úhlu pohledu, tím nechci nikoho urazit, samozřejmě respektuju všechny lidi, který mají jakoukoliv víru, je to jejich hra, volba, ale jsou to jenom tools pro tu mysl, aby jí zabavili. Stejně jako politika. To jsou jenom hry tý mysli, který pro mě jsou úplně zbytečný.

 

Vzpomeneš si, kdy jsi měl první z těch zážitků, kdy jsi o tom mluvil? Že byla hlava odpojená, že jsi to jenom cítil?

 

To jsou tak strašně silný zážitky, že se na ně nedá zapomenout – celoživotní. To jsou zlomový životní zážitky. Vzpomenu si na hodně takových, různých situací, který jsem v životě měl. Já jsem vždycky byl taky takový „dej mi důkaz!“ Já se nenechám napálit. Ta mysl ti to hází, že já furt rád jsem nohama na zemi, mám rád život, tělo, hmotu a rád mám důkazy, protože já se nenechám napálit, to je ta mysl. Takhle jsem to vždycky měl. Důkazy jsem dostal velmi silně, ale to byl verbál nebo v úrovni tý mysli, ale pak jsem zažil zážitky, kde to bylo už i to pryč, kdy nebylo třeba slov, kde to je tak strašně silně cítíš a víš a i poznáš, kdy ten stav buď v meditacích nebo ve tmě nebo v jiných šamanských seancích nebo různých terapiích, kdy poznáš, že hlava je odpojená a jsi to ty. Ty jsi to vědomí a jsi napojený na zdroj a tam je to doma a tam není potřeba slov. Není potřeba nějakých definicí nebo informací nebo dat. To je najednou nic proti tomu. Tam najednou víš. Já nechci znít jako nějaký kazatel. Ať si každý najde to svoje uvnitř. To je to jediný, na čem záleží.

 

Partnerem této epizody podcastu je opět eVision Advertising – marketingová agentura poskytující kompletní služby v oblasti internetové reklamy. Pokud mě sledujete i na Youtube, tak jste si možná všimli, že jsem teď udělal video, proč podle mě by všichni měli tvořit obsah a co tvoření nejen podcastů, ale třeba blogů nebo videí, přineslo v životě mně, proč je to dobrý nápad. Jak z toho můžou benefitovat i firmy. Já jsem totiž velký zastánce tvoření obsahu. Myslím si, že pro firmy to dává ohromný smysl v rámci nákupního cyklu. Být nápomocný, ukazovat lidem zajímavé aspekty, zajímavosti a tak dále. Nejenom že přinášíte nějakou hodnotu, ale zároveň si třeba zvedáte kredibilitu, nějakou důvěru potenciálních zákazníků ve vás jako ve firmu, a proto pro mě by vlastně už žádný firmy neměla chybět do tvoření obsahu a vůbec internetového marketingu jako celku. On ten online marketing je hodně komplexní propojená věc. Zatímco já jsem expert na podcasty a toho, jak je využívat pro firemní účely, tak v eVision dělají i blogy, PPC reklamy, videomarketing, online PR, optimalizace pro vyhledávače nebo třeba Pinterest. Prostě různé firmy mají různé potřeby. Právě výhoda agentury jako eVisions je, že trochu dokáží zmapovat ty vaše potřeby. Často mají zkušenosti s delšími firmami, které jsou v podobné pozici nebo působí na podobném trhu, vědí, co funguje, co nefunguje a ušetří vám spoustu času, že to nebudete zkoušet sami. Pokud by vás zajímalo, co všechno eVisions Advertising může udělat pro vás nebo byste se chtěli třeba nachytřit, co se týče online marketingu, tak mrkněte na jejich blog a všechno najdete na webu evisions.cz. Díky moc za podporu podcastu.

 

Mně přišlo zvláštní, že v covidový době spoustu lidí, ať už jako Tomáš Klus nebo Dušek nebo Martin Rozhoň, byli pod palbou lidí, že „co mi to říkáte? Že stačí mít dobrou náladu a covid na vás nepůjde?“ Bylo to hrozně vyhrocený. Já si říkám, že to není, že jedna strana by měla pravdu a druhá ne. Jen to všichni berou z toho svého. Jasně, je dobrý se chránit, nosit roušky, ale je dobrý mít dobrou náladu. To se nevyvrací.

 

Je to o nějaký rovnováze, ale to nás podle mého měla naučit ta doba toho covidu. Tam bylo nejzásadnější ta dualita, že opravdu jsme vystavení tomu se rozhodnout se, jestli se budu bát covidu, jestli proti tomu budu bojovat. Bojovat proti něčemu je podle mě naprosto šílený. I jestli se přikloním, protože polovina mých kamarádů se nechce očkovat, a nasází ti tisíce argumentů, proč se neočkovat. Polovina mých kamarádů včetně mý rodiny, různých doktorů ti vysvětlí, proč je to důležitý. Teď co? Protože ty tomu nerozumíš. My jsme umělci, my nejsme vědci, my nejsme epidemiologové. My nevíme, my se musíme rozhodnout. To je nejtěžší. Já jsem dlouhou dobu volil střed, což je nejdůležitější ve všem. Beru si roušku, když jdu do společnosti, když jdu dovnitř, respektuju ty pravidla, i když si o nich můžu myslet, co chci, ale to jsem se naučil ve škole. My jsme byli zvyklí chodit do školy proti svojí vůli. To je největší problém. Tam to začalo. Teď už bych to viděl úplně jinak, to školství. Já bych si přál, aby se to otočilo. Teď už se to otáčí, tato generace je napřed, že můžeš dělat, co tě baví od dětství. My jsme byli zvyklí chodit tam. Pak na vojny, civilky. Taky jsem dělal něco proti svojí vůli. Pak jsem jezdil jako DJ na akcích, svatbách, taky jsem tam byl proti svoji vůli. Naučil jsem se v tomto otroctví najít sám sebe a najít to hezký. Pro mě ta covidová doba byla strašně přínosná v tom, že jsem se opět zasoustředil, šel jsem dovnitř, do sebe, hodně jsem experimentoval se svým tělem, zkoušel jsem hranice a najednou byl klid. Opadl tlak, rychlost a byl klid. V klidu jsem našel poklad. Ano, jako umělec bych se z toho mohl posrat, že nemám peníze pro rodinu, mám 3 děti, ale to je opět jen v hlavě. Chci mít strach, nebo si řeknu, že mám peníze, klid a harmonii a tím si to přitáhnu? Takhle jednoduchý to je. Říkám všem dětem, že život bude mít takový, jaký ho bude chtít. Ty si tvoříš osud, to kolem sebe. V tom tato doba byla skvělá a teď řeším hodně očkování, protože já zatím nejsem naočkovaný, ale podle mého budu muset, protože mě doba a okolí dotlačí. Je fakt dobrý, asi to každý intuitivně cítí, jak se k tomu postavit a jak být ohleduplný vůči společnosti.

 

Poradíš pár způsobů, jak si třeba zkoumal ty svoje hranice? Protože jedna z věcí, který jsem řešil v tomto podcastu, jsou psychedelika – v minulým díle byl Filip Tylš, který má hodně vědecký názor, dělá asistovaný terapie. A tím, že tady spoustu lidí vždycky něco zmínilo, tak jsem cítil tu potřebu dát vědecký kontext. Například volala máma a říkala „Co to je ten ketamin, o kterým mluvil tenhle člověk?“ 

 

To je super název alba: „Volala máma, co to je ten ketamin.“ Ketamin C myslíš? To je takový vitamin, mami. Ketamin to je nejhorší na světě, to bych nikdy nechtěl znovu. Haha. 

 

Nebylo to příjemný?

 

Ne. Jenom měl omylem už dávno, ale to bylo strašný, že bych to nikdy nechtěl. Bych řekl „Mami, to není nic pro tebe.“

 

Že se o tom dozví víc, ale nic extra příjemnýho?

 

Tys to někdy měl?

 

Ketamin ne.

 

A řekl bys to, kdybys to měl?

 

Asi jo.

 

Právě. Mně to přijde jako pokrytectví, když jsou nějaký neřesti, který moc lidí dělá, ale veřejně nemají ty guts o tom mluvit. Když o tom člověk mluví, tak by měl tu informaci uzemnit, aby kdo uvidí ten rozhovor, aby to děti nebo kdo to uvidí nebrali jako inspiraci. Aby řekli jaká ta zkušenost byla a proč to není dobrý. Já si obecně myslím, že drogy nejsou dobrý, že to jsou zkratky k něčemu. Je to krátkodobá věc a vždycky si vyberou svoji daň. Je lepší ty dveře neotevírat. Ale můžeme se narovinu bavit o tom, čím jsem si prošel, ale kdybych si tím neprošel, tak jsem o hodně dál. Tím bych to uzavřel.

 

Máš pravdu. Bylo dobrý mít tady Filipa, který to zkoumá z vědeckýho pohledu, jezdí do Amazonie o tam dělá tu Ayahuascu, připojí k lidem elektrody na hlavu a hledá to důkazy.

 

Hlavový analytik.

 

Mi přijde zajímavý, že je důležitý to uzemnit. Já například co v poslední době kolem sebe vidím s kokainem, tak si myslím, že je to Pandořina skříňka neotevřená a většina lidí vůbec netuší, jak moc …

 

Jak neotevřená? Ta je dávno otevřená, ne?

 

Já si myslím, že ve spoustě kruhů moc ne, že lidi netuší, jak je to velký a jak je to běžný.

 

Fakt?

 

V muzikantským světě je předpokládám dávno otevřená.

 

To není jenom v muzikantským světě. Údajně je to nejvíce ve zdravotnictví, v gastronomii, v podnikání, to je všude, kámo. To je současný největší trend, bohužel. To není jenom v uměleckým a hereckým světě. Je to bohužel úplně všude. Ono pořád to funguje tak, že ty, když jdeš do toho prostoru, tak si to přetahuješ, takže ty kdy nevíš a jsi nedotčený, tak tím procházíš, ani nepoznáš, že polovina lidí je na kokainu, protože ani nevíš, jak se ty lidi chovají, dokud to sám nezažiješ. To je taky nebezpečí toho, že nevíš. To dřív takhle nebylo. To je od roku 2009, 2008 se to začalo pomalu rozjíždět a nahrazovat to jiný látky, který dřív byly in jako THC a tak dále. Mě už moc nebaví se o těchto věcech bavit a dávat jim tolik energie, ale ty ses ptal…

 

Já jsem se chtěl dostat na tvoje způsoby, protože s tebou souhlasím, že psychedelika může být nějaká zkratka. Dřív jsem o tom slyšel spoustu rozhovorů, že uvidíš velký bílý světlo, božskou lásku a tak dále. Zkusil jsem to jednou, dvakrát, božský světlo jsem neviděl, nebylo mi po tom dobře.

 

Co jsi zkoušel, jestli se můžu zeptat?

 

Já jsem zkoušel jednou houby, jednou LSD. Vlastně to nebylo moc příjemný.

 

S kamarády nebo?

 

Houby všechno špatně. Sám v Thajsku na ostrově.

 

To seš husťák. V Thajsku by tě taky mohli zavřít za to.

 

To bylo na jídeláku napsáno Happy Shake. Tak si říkám, je to tady napsáno, to nemůže být tak hrozný. Tam jsou některý ostrovy, který to moc neřeší.

 

To teda nevím. Já jsem tam taky byl a slyšel jsem úplně jiný storky, že se za to zabíjí a tak dále, šílený. To právě hrozně záleží. Já o tom jednou napíšu knihu. Já toho prožil mraky za svůj život, ale pak jsem zažil třeba seanci s šamanem, kdy máš ten guide, takže jdeš dovnitř a jdeš jinam než párty, vidím barvičky, jsem vysmátej. To je relativní. Vůbec Ayahuasca, já znám spoustu lidí, který díky tomu dostali se hodně daleko. To je na delší povídání, ale já si přesto myslím, že spíše než ty externí vlivy jsou daleko zajímavější a zásadnější ty interní vlivy, to znamená to zklidnění mysli a to napojení na zdroj, a to jsou různý druhy meditací, ať to jsou zenový meditace z vietnamského bojového umění, který já jsem dělal dřív, anebo transcendentální meditace, kterou dělám teď plus v kombinaci s technikou Wim Hof – dechový cvičení, otužování. Já to kombinuju ještě s transambientní hudbou většinou od Jona Hopkinse nebo lidí okolo něj, ale transcendentální meditace neboli TM…

 

To je když máš tu mantru?

 

Ano. To je něco, co dělá David Lynch a spousta zajímavých osobností. Beatles a tak dále. To je pro mě zásadní.

 

Já jsem se chtěl dostat k těmto nástrojům, který máš uvnitř, že nemusíš otevírat dveře, které není nutný je otevírat, abys dosáhl osvícení.

 

Nejde ani o osvícení.

 

Dostat se k nějakým zážitkům.

 

Sám k sobě.

 

I tím, že jinak dýcháš.

 

Ano, to jsou fyzický příjemný pocity, ale i to dýchání a tak dále, ale podle mého všechno to máme uvnitř. Jsou různé způsoby. Je to zajímavý a zábavný. Jiné zážitky jsem měl ve tmě, když jsem tam byl celkem 9 dní. Jiný zážitek jsem měl, když mě Iva Radujalová napojila na zdroj a hodinu jsi v zásuvce dotykem a hypnózou, ale není to typická hypnóza. Já ji moc nemám rád. Na mě to moc nemaká. Já nemám rád, když ti někdo podsouvá, co máš vidět, co máš cítit, ale tohle byl naprosto zásadní zážitek. Anebo zen nebo transcendentální meditace, tzn. ty chvilky v ledu v zimě skrz transambientní hudbu, nebo i běh. Já hrozně rád vstávám za tmy v zimě a dělám tyhle procedury předtím, než se potkáme u snídaně s dětmi. Je toho moc. Je to hezké. Když to někoho zajímá, ať si prozkoumá, co ho baví. Je tady jenom jeden život. Ať si hrajou a baví.

 

Je pravda, že tma je něco, o čem dlouho přemýšlím. Mám z ní největší strach. Nevím, jestli to dokážeš popsat, jak tam vnímáš čas, když nevnímáš světlo?

 

Zrovna včera jsem si nechal vykérovat tady ty dva časy: Chronos a Kairos, což je mimochodem taky název alba, co jsme dělali s Lena Brauner. Je to klasický, exaktní čas a pak ten neomezený. Ty ses ptal na slovo strach z něčeho. Co jsi myslel?

 

Strach z tmy. Co tam budeš dělat?

 

Rozumím. Teď jde o to, jestli tě baví mít strach, jestli ho chceš mít, jestli je to tvoje hra, že je to sexy, něco se ve mně děje a cítím ho. Proto jsme přišli do toho života. Anebo jestli tě zajímá, co je za strachem a chceš ho odstranit, protože je zbytečný. Mě právě zajímalo jít přes to, skrz a zjistit, jestli mám opravdu strach ze tmy, anebo mám strach z toho, co v tý tmě najdu? Ale já nějak nemám problémy sám se sebou uvnitř. Znám lidi velmi blízký v mojí rodině, který mají problémy být sami se sebou a bojí se toho, co ty hrůzy mě budou napadat. Já si myslím, že to je iluze, protože tam není nic jiného než láska, humor a domov. Tam nečíhá žádný bubák. To zase záleží, jak si to hodíš. Když se budeš chtít bát, zažiješ horor, ale když tam přijdeš s pokorou a pojďme se dozvědět něco o sobě, tak tam jsi sám se sebou a tam se ti potvrdí to, že tvoje hlava je promítačka a svět je plátno. To, co tam budeš chtít mít, tam najdeš. Někdy si tam zpracováváš různý baggage, věci z minulosti, nánosy špatný, traumatický chvilky, který jsou uložený v podvědomí. Někdy je to terapie, ale …

 

Ale musíš být sám sobě průvodcem, že?

 

Ano, vždycky jsi sobě průvodcem, celý život. Já jsem se tam setkal, že moje duše je plná lásky a humoru, a to byly dva moje guidy. Dokázal jsem se tam pobavit, že jsem hrál na kalimbu, to je nástroj, na který jsem hrál automatem, že jsem vypnul hlavu a ruce hrály samy. To mi vytvářelo obrazy, že skrz to jsem ovládal ten vizuál. Že ve tmě si můžeš udělat co chceš: krajinu zasněženou, cokoliv. Pak jsem si říkal, že jednou při slabší chvilce si říkal: „co dneska budou dávat?“ A sám jsem si to tvořil. Tam poznáš, jak tam dostaneš ty tooly a dozvíš se něco o sobě. Je to hodně o tom nebýt, jak jsme se bavili o tom, že jsme vyrůstali ve školách a dělali jsme spoustu věcí proti naší vůli, tak to je to, co jsme na dětství neměli rádi. Taky jsi to tak měl, že? Já jsem před dvěma dny ležel doma a říkal si: „Ježiš, já se tak netěším, až v tom příštím životě budu muset čekat 30 let, než si v životě budu dělat co chci.“ To je hrozný. Proto já nejsem příznivcem MHD, protože musíš jít na tu zastávku, musíš čekat, až něco přijede a musíš čekat frontu, mačkat se a vydržet každou zastávku, která tě vůbec nezajímá, ty chceš domů. Takhle to je celé dětství. Musíš furt něco, zatímco teď otevřu dveře od svého krásného domu, sednu si do krásného auta, pustím si krásnou hudbu a je to jak chci já. Já si to řídím. Je to debilní, povrchní přirovnání hmoty, ale je to tak se vším, takže ty si to řídíš. Já jsem na to přišel nedávno, před 10 lety. Furt jsem čekal, co se bude dít. Ti umělci furt čekají na telefon, ty nejsi pekař. Ty nevyděláš víc peněz tím, že dnes upečeš víc housek, ne. Ty čekáš, kdo ti zavolá. „Pane Burian, přijdete k nám zahrát? Pane Burian máme tady tuhle hudbu.“ A čekáš. To mě vždycky hrozně vadilo, protože v době, kdy jsem nevěděl, jak se to dá ovládat a neměl jsem peníze, tak jsem si dost sáhnul na dno a měl jsem už začínající rodinu. To je ta pasivita. To je to nejhorší. Ona ta tma tě naučí, že si tu realitu kolem sebe tvoříš. Ty jsi prst na spoušti. Ty si můžeš ty věci přitahovat, řídit. Můžeš to mít, jak to chceš. Ono se to zdá divný, protože ti někdo může říct „Jak to, že je někde válka? Jak to, že je někdo nemocný?“ Na to ti odpovím: co když, neříkám, že to tak je, ale co když je to tak, že jsme si to vybrali zažít si tu bolest, tu válku, utrpení, zažít nemoc, prožít, jaký to je. Já opravdu věřím, že to tak je.

 

Ono je zajímavý, že občas třeba máš pocit, že jsi srovnaný a pak tě nějaká událost dokáže vytrhnout. Například tohle léto jsem měl podobný. Mě to napadlo u toho čekání, že mi například odpadli nějaký klienti. Tak místo abych si říkal, že mám čas na rodinu, tak jsem byl vnitřně nasranej, že míň peněz, míň práce.

 

Nasranej nebo vyděšenej z toho, že ti dojdou peníze a najednou budeš v háji?

 

Takový skleslý, že ten „krysí závod“, který i přesto, že víme, že je to bezpředmětný a mimo, tak že tě v něm ostatní předbíhají. Když je všechno dobrý, tak si říkáš „pohoda, já si jedu svůj život, já žádný krysí závod nejedu“, ale pak tě z toho něco vytrhne, věci se přestanou dařit a najednou si říkáš „vždyť mě tady předbíhají ti ostatní“.

 

Zajímavý, takhle já to nemám, že by mě někdo předbíhal. Ty jsi součástí toho celku, takže když logicky někomu se daří a tobě ne, tak ti to třeba vadí. Takhle to myslíš? Takhle já nepřemýšlím, ale chápu to. Já spíš mám to zodpovědnost, jestli uživím tu rodinu. Když jsem byl sám, tak mi to nevadilo, tak jsem neměl co jíst. Stejně jsem měl doma svoji muziku, comp a stejně jsem měl co jíst a v klidu, ale teď už je to jiný, když máš tu zodpovědnost, abych jako ten lovec přinesl kořist do hnízda.

 

Ty jsi trochu mluvil o dětství. Máš z toho nějaký lekce, jak vychováváš své syny? Že třeba já jsem to měl nějak a chci, aby to mý děti měly jinak?

 

Je to těžký, protože já obecně vidím a vím, že takhle generace je na míle dál než generace našich rodičů, který bohužel to měli těžký díky době a tak dále. Nebylo to takto otevřený a lidi takto neuvažovali. Jsi dostal přes prdel a bylo to. Okamžitě odejdi od stolu a vrať se, až budeš normální. Teď už to tak není z většiny času. V tom prostředí, ve kterým žiju já a lidi, který kolem sebe mám, přistupují k dětem úplně jinak, což je skvělý, ale já osobně teď balancuju mezi programy, který mám z dětství, to znamená občas se přistihnu, že když je fofr díky systémy, díky chronosu, kdy musíš v 7:30 odjíždět z bytu se 3 nebo 2 dětma, musí být oblečený, nasnídaný, svačinu, čistý zuby a nestíháš, tak vznikne tlak, stres. Ty děti to nechápou, protože třeba můj prostřední syn Alvin, kterýmu je 5, ten nezná čas, ten je svobodný. To je ta duše. Pro něj existuje jenom ta přítomnost. To je krásný. On si chce hrát, on se nechce obouvat, čistit si zuby. To ho nezajímá. On si chce hrát, tvořit, on žije, a to je nádherný. Teď to zapasuj do chronosu, že přijdeš pozdě, takže co? Jaký jsou možnosti? Buď budeš hodný táta a odvedeš pozornost a řekneš: „Jéé, tady jsou krásný boty. Ty boty na mě mluvily. Já jsem slyšel, jak na mě mluví.“ „Vážně? Ukaž!“ A už ty boty má na sobě a takhle, že mu uděláš tu hru a je to v klidu a jdeš s ním do auta a dopadne to dobře. Jenže měj na to pořád tu náladu a energii. Takže se mi místo toho stane, že mu dám přes prdel. Teď se to stalo jednou, podruhý, protože už to bylo moc. Dám mu přes prdel, i když to není žádný domácí násilí, tak to je to, co my jsme byli zvyklí mít takto celý život. Mě máma mlátila vařečkou. To neznamená, že jí miluju míň. Prostě to takhle bylo, nebylo to tak hrozný, takhle oni to měli. Ten program já v sobě pořád mám, bohužel, a snažím se ho měnit. Já balancuju někde uprostřed. My jsme velmi benevolentní rodiče. Staršího syna mám jako kámoše. Občas mi říká „vole“. Proč by mi to mělo vadit? Ale zároveň si říkám, že je to trochu moc, jsem tvůj táta, trochu to zklidni. Je to o té rovnováze. Jedna věc jsou rodiče a druhá školy. Já vidím změnu ve školství, ale pořád mi to nestačí. Já nikdy nebudu respektovat školství, když školy nezačnou vyučovat duchovní předměty, což je pro mě naprostý základ všeho. My se tady bavíme o spirituálních zážitcích nebo to, co nám dala doba covidová, ale už nám nedochází to, že děti k tomu nemusí docházet v 18 letech tím, že začnou brát drogy. Ony to můžou mít od začátku, co jsou malí. Kdyby se to ve škole učilo, že děti přijdou a sednou do zenu nebo mají hodinu transcendentální meditace, tak celý den a vyučování a život probíhá úplně jinak. To je zásadní, protože tam oni ví, zklidní se a oni ví, co chtějí dělat. Oni najdou odpovědi a nemusí mít miliony učebnic. Nemusí se učit data. Ano, chápu, když někdo chce být truhlář nebo se chce učit řemeslo, to s tím souvisí, ale meditace, tam děti najdou to, proč tady jsou a co chtějí dělat a ne že se musí učit debilní předměty, který někdo vymyslel. Proč? Já to mám silně. Vadí mi, že se děti netěší a učí proti svojí vůli. Z toho vzniká všechno v tom životě. Já mám rád třeba Summer Hill, což je film, kde děti si volily, co chtějí dělat. Nakonec jsou nejlepší v oboru. Pakliže se toto nezmění od základu, tak já takový systém nebudu nikdy respektovat.

 

Mě ještě zaujalo, jak jsi říkal s těmi mluvícími botami, že to mám stejný s necelou 3letou dcerkou, jak moc je to manipulace nebo nějaký sociální inženýrství – výchova jako sociální inženýrství – že děti tvaruješ do tvé představy správného života. Jak jsi říkal, že někdy nemáš tu energii. Že nechceš pokaždé, když si mají vyčistit zuby hrát na mluvící kartáček, protože občas si říkáš, že večer se čistí zuby. Nebudem si o tom 15 minut povídat.

 

My máme třeba aplikaci, až mě to trochu děsí. To moje žena, já to chápu, ona mu chtěla to čištění udělat hezký. Má elektronický kartáček a panáček si čistí zuby a on si zároveň simultánně čistí zuby a vidí tam, jak mu ty červíky jdou pryč a je to taková hra, ale on si bez toho už pomalu nevyčistí zuby. My řešíme hodně screeny, iPhone, iPady, telefony. To je pro děti zásadní.

 

Je to hodně návykový, co?

 

Hlavně je to nezdravý pro dítě. Že se to podepisuje na psychice. My to řešíme tak, že se snažíme mít půl na půl. Když se nějakou dobu dívají na pohádky, tak druhou dobu budou dělat něco kreativního a je dobrý mít míru. Pak jsou momenty – já mám alter-ega pro děti vytvořený uspávací. Ten arzenál se stále rozšiřuje, že mám asi 6 postav, který hraju, když jdu uspávat kluky a oni si vybírají, kdo přijde druhý den, jestli Luděk uspavač nebo Felix, což je gay uspavač anebo koktavý Číňan. Mně se líbí, že to jsou v podstatě sluhové dětí. Já tam jdu do opačnýho principu. Vykám jim, většinou kulhám. Oni se většinou otočí a jdou si čistit zuby rádi. Mě to fascinuje. Pak jim čtu pohádku. Někdy jenom uložím. Je dobrý s tím pracovat. Přeci jenom jsou to tvoje děti, nechceš, aby pak chodily na všechny psychoterapie, aby se zbavily těch programů.

 

Včera jsem koukal na Bentley, jak tam každý má svého terapeuta v 16. S těmi tablety je to zajímavý. Teď vidím, když jsme byli s karavanem. Používali jsme to víc než jindy, jedeš z Itálie a potřebuješ jí zabavit, ale pak druhý den vidím a říká „Táto, půjč mi iPad.“ První věc po probuzení, tak to ti určitě nepůjčím a je to signál, že něco je špatně.

 

Já to chápu. Já vím, to si lidi vymysleli, že ta technologie bude lepší. Přitom ta technologie to zabíjí, to lidství. To je hrozný paradox, nepřijde ti?

 

Hm.

 

Planeta si to sama zařídí po svém, což není dobrá zpráva, ale ono to tak dopadne. To nikam nevede. To je tak odcizený, například na koncertě. Ty děti všechny s mobily. Vypněte si ty mobily! Jsme tady a teď. Stejně si to pak nikdo doma nepustí z telefonů. My když jsme měli Fórum Karlín s Demem, tak jsme měli zakázaný telefony. To je hrozný, že to dítě ráno vstane a chce koukat. Pak se ty děti koukají na to, že nějaký kluci hrají hry. Oni už ani nehrají, koukají, jak nějaký debilní Youtuber, vypatlaný hraje hry nebo komentuje. Nebo oni hrají hru, volají si přes WhatsApp, hrajou hru a koukají, jak někdo jiný hraje hry. To už mi přijde trochu moc. Běžte si hrát na Indiány.

 

Na druhou stranu jsem tu měl Vráťu Hláska, který říkal, že způsob učení, že koukám na někoho jinýho, je přirozený způsob učení, ale teď se to přesunulo do online prostoru. Viděl jsem názor, že stejně jako někdy v 60., 70. letech lidi vymysleli, jak rychle udělat jídlo se spoustou kalorií a najednou nebyl nedostatek jídla, ale všichni měli nadbytek jídla. 20 let trvalo, než vzniknul fitness movement a obecný povědomí, že žrát každý den 5 hamburgerů každý den není úplně dobrý. Něco podobnýho se děje s informacema. My jsme zahlceni a teprve pár lidí si uvědomuje, že to není dobrý furt přijímat nějaké informace?

 

Myslíš, že pár lidí? Že jsi takový pesimista?

 

Já nevím, v globálním hledisku asi jo. Myslím si, že tyhle konverzace, který tady máme, jsou furt okrajový.

 

Ježismarjá, ale to je zase kde kdo žije. Tomu se říká bubliny. Já bych tomu spíš říkal realita než bublina, protože každý si tvoří svojí realitu. Pak přijedeš někam úplně do menší vesnice, kde se na tebe všichni dívají na blázna. Tak je to se vkusem, uměním a tak dále. Je pravda, že děti se budou muset naučit s tím pracovat, protože to bude ještě ostřejší. Budou screeny ve vzduchu, čipy atd. Mně by se líbilo, kdyby se to vrátilo k přírodě, protože tam je síla největší. Vem si, jak ti je, když jdeš do přírody na chvilku, jak se cítíš. A pak když jdeš do města. Když jsi v přírodě a vrátíš se do města, kde je energie a hmota, jak ti je? My když jsme se odstěhovali, my jsme bydleli v centru dlouhou dobu. Já jsem vyrůstal na Hradčanech, což je Vatikán. Tam jsi v podstatě odříznutý od toho dole. Akorát tam jsou cizinci, který tam teď nejsou, což je geniální. Pak jsem bydlel dole ve městě dlouhou dobu. Teď jsem na kraji Prahy, a to je strašný rozdíl. Ta energie je 1000krát lepší. Pak jdu do toho města a říkám si, že už je té hmoty moc.

 

Jak jednou jdeš tam, tak se ti nechce vracet zpátky.

 

Protože ta příroda je odpověď. To je ta energie. Elektronika a technologie ti tu energii bere paradoxně. Vezmi si na dítěti, jakou má psychiku, když se dlouho kouká, tak ta nálada je jiná, je apatický, nechce tvořit, je líný, má tendenci být hrubý atd. Školky hrou. Lesní školky všem! To můžeš dát klidně do titulku. To by byl dobrý název kapely.

 

Kde ty osobně dnes hledáš nový alba a interprety? Kde čerpáš novou inspiraci?

 

Nevím. Všude.

 

Dostává se to k tobě? Posílají ti věci?

 

Občas mi pošlou nějaký český kapely něco, ale většinou z toho, co se děje to nějak dohromady: iTunes, Spotify, Youtube. Ani nijak nejedu blogy, nic takovýho. I skrze různý playlisty mých oblíbených DJů, různých hudebních podcastů a pořadů, rádio pořád. Jsem členem Rádia 1. Mám nějaký svoje mechanismy.

 

Protože já jsem někde slyšel, že lidi často se zaseknou v hudebním vkusu kolem 18. roku. Já to tak přesně mám, že poslouchám Block Party a tento typ muziky.

 

To tě pak už nebaví, že jsou to pořád ty samý alba, ne?

 

Ano, je to pravda, ale pak máš Spotify Similar.

 

To je taky dobrý, taky skvělý. Taky si občas dávám. Tam je potom u mě už problém najít ten kvalitní song. Stejně to, co tě nakonec zaujme a to, co tě v tom množství, kolik se toho teď produkuje, každý má studio, tak to, co tě zaujme a to, co tě donutí, se vrátit k songu, je dobrý song anebo huk. Nebo zajímavý rif, který chceš slyšet znova. Je toho pořád moc skvělýho, co se děje v různých žánrech a stylech. Plus naše oblíbený kapely, který vydávají nový a nový alba tady rostou. Já jsem 15 let na Rádiu 1, takže mám velký přehled. Těch jmen je hodně, vznikají nový a nový desky a nový kapely. Pak jsou různý sensations sezón, který přijdou s novým zvukem, a to mě hrozně baví. To je pro mě ta opravdová politika, ta hudební scéna.

 

Máš nějaký žánr, který by sis chtěl zkusit? Že jsi ho ještě nedělal a máš na něj zálusk?

 

Jo, mně se to různě přesouvá.

 

Teď tě zase baví kytarovky.

 

Jo, to mě baví pořád. Začíná mě hrozně bavit opera a zároveň mě baví, to se střídá, Salvatore Ganacci House. I na nový desce Dema mám takovou věc. A pak reggae, třeba Dup mě baví. Baví mě vždycky, když jdu za sebe, tvořím svou, tak mě baví kombinovat všechny prvky. Nebo nepřemýšlím moc o žánru, ale všechno je to krásný a je toho strašně moc. Ambient třeba, to je nejtěžší dělat dobrý ambient. Nemyslím jako launch nebo transambient. To je například BV Dpp nebo Jon Hopkins nebo i třeba Aparde nebo BMB, je jich hrozně moc, Nils Frahm. Dobrý ambient je podle mýho hrozně těžký dělat.

 

Mám ještě takový pár otázek, který jsou možná těžký od boku. Jsem zvědavý, jestli to dáš. Napadne tě nějaký věci, ve kterých si v poslední době změnil názor?

 

Dobrá otázka. Lanýže!

 

Přišel jsi na chuť lanýžům?

 

Začal jsem je respektovat. Já jsem je vždycky nesnášel dřív. Moje žena je miluje. Vždycky břinkne ta strašně silná vůně. Změnil názor. Určitě spíš nějaký interpreti, protože já sám nemám rád, když někdo někoho odsoudí nebo kritizuje zbytečně předtím, než by ho nastudoval, poznal osobně nebo pochopil. Mám k tomu občas taky takový tendence. To mě hrozně baví, když zjišťuju, že jsou to jenom předsudky a je to zbytečný. Rád měním na ty interprety názor, když je třeba potkám a víc je pochopím, že to je o empatii. Ať jsou to různý žánry jako třeba pop nebo lidi z velkýho showbusinessu, který dřív pro mě byli no-go, shit, komerce, tak zjišťuju, že poznám, když to ten člověk dělá z lásky, je v tom dobrý a pak nesoudím jakýkoli žánr, styl.

 

Máš nějakou zajímavou ztřeštěnou neobvyklou věc, kterou děláš? Já nevím typu tvý alter-ega na uspávání, to ani není ztřeštěný. Co by si ostatní lidi řekli, že je to ztřeštěný?

 

Každý víkend s Demem.

 

Je pravda, že tam ta laťka je trochu jiná.

 

To je neomezené. Tam jsou hranice neubližovat nikomu, nebýt totálně nevkusný, rasistický, ale v podstatě když to máš nastavený pozitivně, tak můžeš všechno, a to je neomezený. Tam já se vyřádím dost. Jinak v osobním životě mám pár takových podivných věcí, který nejsou moc, abych je říkal do médií. Mám různý rituály s kartama, se svíčkama nebo si povídám sám se sebou. Chodím rád třeba nahý po zahradě. V poslední době jsem objevil lásku v nahotě, jak mám dům se zahradou, kde mě nikdo nevidí, tak se rád nahý sprchuju ledovou hadicí na zahradě. Nevím, jestli je to ztřeštěný. Jinak jsem celkem normální.

 

U toho Dema mě ještě napadlo, jak dneska je ta ultrakorektní doba, že pro spousta lidí ta hranice, co už uráží, se trochu snižuje, a najednou dřív jsi mohl si udělat prdel z čehokoliv. Dnes se ozývají hlasy, že si uděláš prdel z něčeho a ozvou se hlasy, že to je nekorektní.

 

To vůbec nezaznamenávám.

 

Možná tou maskou, která je komediální, tak je to možná víc povoleno.

 

Jediný, komu to vadí a posílá na nás negativní energii v různých formách, jsou ty český rapeři. To je fakt snad jediná negativní složka toho projektu a jediná nenávist a nepříjemná energie.

 

Tam zrovna ani nemůžou útočit na nekorektnost.

 

To nemůžou. To je škoda slov a energie. I když zpíváme na mělnickým náměstí, kde 2 tisíce lidí včetně dětí a důchodců, rodiče se rozvedli, protože se podvedli, cokoliv, tak i když se dozví nějaký slovo, který není correct, tak lidi to prostě berou, v tu chvíli se otevřou a uvolní se. Nemáme negativní feedbacky, že by se někdo pohoršoval. Asi každý vnímá to, že do toho jdeme s láskou a pozitivní energií a ne, že chceme někoho rozbít nebo ponížit holky, to, co se v rapu běžně řeší.

 

Na závěr mě napadá: máš nějaký nový projekty, kam bychom lidi nasměřovat?

 

Všechno je na mým webu www.jiriburian.com, celá diskografie a všechny věci, co dělám i všechny videa. Z toho, co teď dělám, dokončuji nový album Dema, který bude za chvilku vycházet. Bude se jmenovat Mistr světa všeho. Budou tam zajímavý nečekaný interpreti s námi. Dokončuji velkou desku s Tomášem Klusem, která si myslím, že bude krásná. Zase jsem rozsvítil někoho a posunul někam dál a on mě, což je skvělý. Máme krásný napojení. Dělám seriál, chystáme sólový album Gordona Hutchese a Giviho Krosse, takový hardbasový ruský komický elektronický album. Teďka vyšla Ven – zpěvačka, kterou dělám. Píšu nový singl s Berenikou Kohoutovou. Prostě tak různě pracuju s lidma, třeba Silverspoon, co se děje, se to nějak vyvíjí, je toho hodně a lidi to můžou sledovat. To vždycky dám, když vznikne video, na Facebook a Instagram. Hodně Instagram. Facebook jedu z donucení, ale já Facebook už moc nemusím. To už se z toho stala trochu žumpa nebo zbytečný médium. Všechno je na mým webu.

 

Jirko, díky moc, že sis udělal čas.

 

Já taky, děkuju moc.

 

Doufám, že jste si užili tento rozhovor s Jirkou Burianem. Pokud ano, dejte vědět na Instagramu, na Facebooku v komentářích. Hlavně označte Jirku, ať ví, že strávený čas měl smysl a jaký skvělý fanoušky Proti Proudu má. Dejte vědět i mně klidně nějakou zpětnou vazbu. Vím, že tenhle rozhovor byl trošku rozevlátější. Možná měl trošičku menší formu nebo zaměření než obvykle. Já jsem zase zkusil něco novýho. Stejně tak pro vás hodně vymýšlím dělat nějaký třeba další zajímavý obsah s lidmi, který tady mám. Udělat třeba takovou sondu, co dělají každý den, co jim pomáhá být úspěšnými v jejich oborech a opravdu z toho vytáhnout ty lekce, které můžete použít ve vašem životě. Zároveň bych chtěl oprášit i live streamy s hosty. Pokud si to třeba naposloucháte, ten člověk vás baví a máte nějaký doplňující otázky nebo byste se sami chtěli na něco zeptat, tak budete mít určitě možnost. Dejte mi vědět, jak by se vám tohle líbilo. Rovnou vás nalákám, v příštím rozhovoru bude Pavel Rataj. Budeme se bavit hodně o vztazích. O tom, jak se na nich dá pracovat, co znamená krize ve vztahu. Myslím si, že tam bude spoustu užitečných věcí pro každého. Díky moc za vaši pozornost. Mějte se krásně. Jestli jste doposlouchali až sem, tak jste šampióni a šampiónky a uslyšíme se zase příště. Čau, čau.