Jan Mühlfeit je český manažer, globální stratég, kouč, mentor a autor bestselleru Pozitivní leader. Téměř 22 let působil ve firmě Microsoft, z toho posledních 15 let v nejužším vedení. Na základě své globální zkušenosti vytvořil zcela unikátní metodiku jak najít osobní výjimečnost pro jednotlivce i týmy.
Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti proudu, mým dnešním hostem je Jan Mühlfeit. Honza je globální stratég, kouč, mentor a autor bestselleru „Pozdní leader?” Má za sebou velmi úspěšnou kariéru v Microsoftu, kde byl 22 let, a vlastně taková jeho poslední štace tam byla na pozici prezidenta pro Evropu, pak ovšem přišlo určitý vyhoření, nebo nebál se to označit i slovy deprese, Honza o tom docela často mluví, z toho když se dostal, tak se začal věnovat převážně pomáhání jednotlivcům a organizacím, aby odemkly svůj lidský potenciál. Honza tomu říká tak, ale v podstatě ten lidskej potenciál je objevit v sobě nějaký silný stránky, svý talenty, rozvíjet je, a opravdu je využít v budoucím pracovním či osobním životě. Honza Mühlfeit koučuje různý sportovní manažery, olympioniky, umělce, taky poměrně často přednáší na různých světových konferencích, má i třeba svoji vlastní talkshow na rádiu Z a spoustu dalších věcí, ty kdybych tady vyjmenovával jenom Honzovy aktivity, tak tu jsme asi dlouho. Já nebude příliš zdržovat, tenhle rozhovor je opravdu nabitej, dostali jsem se samozřejmě k hledání svejch silnejch stránek, k tomu, co je to flou, jak flou funguje, jak se do toho flou dostat, bavíme se i o nějakým vedení lidí, spoustu dalších věcí, Honza Mühlfeit těch rozhovorů dává podle mne docela dost, já jsem z něj snažil zase, jak je mým dobrým zvykem v Proti proudu, dostat trošku něco jinýho, dostat tam ten jeho příběh a něco, vo čem třeba ještě nemluvil, a jestli se mi to povedlo, posuďte sami, Honza Mühlfeit.
Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti proudu, dneska s Honzou Mühlfeitem. Dobrý den, Honzo, já jsem to chtěl trošku rozdělit tak jako na dvě části ten náš rozhovor, začít tím byznysem, pak se dostat na ty témata hledání talentu, nějaký motivace.
Určitě.
Nebo takhle, vy jste samozřejmě byl úspěšnej manažer, to spoustu lidí ví, pak jste se přesunul do nějakejch dalších oblastí, tak to trochu odpíchnem, co člověk musí obětovat tomu, aby se stal nějakým vrcholovým manažerem ve firmě jako je Microsoft?
No, já bych možná začal hovořit o tom, co mně to dalo, když jsem byl tím vrcholovým manažerem, a co naopak jsem musel obětovat. Co vám to dá, je to, když má člověk otevřený oči a nastražený uši, tak se učí v tý velký organizaci, jako byl Microsoft, od těch nejlepších, jo, a já protože první můj talent je maximalista, což jsou lidi, který maj vysoký nároky sami na sebe, ale vysoký nároky i na ty vostatní, tak todlecto mně vyhovovalo, takže prostě já jsem se naučil velkou spoustu věcí, deset let jsem pracovat a cestoval s Billem Gatesem v době, kdy on byl jeden z nejznámějších lidí na světě, mezi top pěti lidma, který nejvíc lidi poznávaj na ulici, a byl nejbohatší, ale o to vůbec nešlo, já jsem se hlavně učil věci typu, Bill Gates třeba říkal: každý ne je začátkem ano, jaký bysme měli mít vztah k tomu, když se nám něco nepodaří, když uděláme nějakou chybu. Řada lidí se z toho podělá prostě a neustále se k tý chybě vrací, chyba se stane v minulosti, my tu chybu musíme vzít prostě, poučit se z ní, ale vrátit se do toho tady a teď, do toho přítomnýho okamžiku, abychom mohli ovlivnit tu budoucnost, tu neovlivním tím, že se budu pořád babrat v tý chybě nebo v tom selhání, co jsem udělal v minulosti. Takže spoustu věcí, který jsem se naučil, to mně dalo, pak to byla práce s fantastickejma lidma, protože já vždycky týmy, který jsem vedl, tak vždycky říkám, deset procent mýho úspěchu jsem byl já, devadesát procent to byli ty lidi, ale je potřeba říct, ale bylo to tím, že Jan Mühlfeit vlastně měl unikátní metodu téměř od začátku, jak jsem ty lidi vedl, na začátku to bylo hodně intuitivně, dneska už vlastně mám podklady, vědecký, nejenom to, co jsem prožil, ale to, co jsem si i přečet a naučil se, a by to ten pozitivní lídršip, čímž je i ta moje kniha, která byla i bestsellerem, v šesti jazycích dneska už, prodává se v Rusku, v Číně, na Vietnamu, a pozitivní lídršip je o tom, že já musím pomoct těm lidem najít to, co v nich je nejlepší. A pak vlastně když jsem lídrem toho týmu, tak ty jejich talenty složit dohromady tak, aby v tom týmu byla sinergie, ale to nestačí, jo, já ten tým musím ještě inspirovat, a inspirace od slova in spirit, v duši, je o tom, že já musím mít vizi, který začnou věřit i ty ostatní, když lidi věří v to, v co věříte vy, jedině tehdy vás následujou a jedině tehdy se vymaní ze svý zóny komfortu, pokud využívaj ty svý přirozený talenty. Takže to jsem udělal todlencto unikátně a je fakt, že mý šéfové, bezprostřední šéf „Jean Kurtoa”, dneska prezident Microsoftu, a Bill Gates tak mě umožňovali tenhle systém vlastně rozvíjet, jo. Takže ty lidi, to byla druhá věc, která byla prostě fantastická, a já jsem měl možnost formovat týmy o čtyřech lidech, až po týmy, který měly několik tisíc lidí, a to je jako velká zkušenost. Potom mě to přineslo i takovej ten globální rozhled, protože já jsem třeba se stýkal s lidma, „Tony Blair”, „Madlen Olbrightová”, princ Charles a další takový ty, dělal jsem dlouhou dobu poradce evropský komise pro vysoký školství, jo, s těma komisařema, předsedama vlád, v řadě poradních sborů jsem byl a tak dále, takže pohled na ten globální svět, jak to celý funguje, jak fungujou ty organizace, jak fungujou vlády, jak fungujou nadvládní instituce, fantastická zkušenost, poznal jsem řadu kontinentů, protože jsem navštívil zhruba 60 zemí na světě, což je slušný, nikdy bych ale Českou republiku nevyměnil, zvlášť Prahu, za něco jinýho. To si člověk člověk uvědomí. Tohle jsou ty pozitiva, teď ty negativa. Samozřejmě že jsem byl daleko míň s rodinou, protože já jsem za rok, obzvláště posledních 15 let, nalítal 200 letů za rok, někdo mě spočítal, že jsem šestkrát za rok obletěl zeměkouli v tom letadle, takže jsem nebyl moc doma, v životě je něco za něco, kdybych já vlastně byl pořád doma, tak moje dcera nemohla studovat na těch nejlepších školách, takže vo trochu víc toho času s tou rodinou možná by bylo bývalo dobře, to bylo jedno, vlastně taková věc, no, ale to je vždycky tak, a druhou, já jsem byl extrémně úspěšný manažer, čtyřikrát za sebou jsem byl nejlepší na světě s tím týmem, když Microsoft byl nejlepší na burze, ale jednu věc, kterou jsem zanedbával a která mě pak stála málem život, tak já jsem zanedbával obnovu mentální energie. Já jsem obnovoval ty ostatní energie, jako je fyzická, to tělo, když jsem byl unavenej, tak jsem odpočíval, emocionální, spirituální, měl jsem vždycky ten smysl, protože já jsem vždycky říkal Měníme svět, prostě, tím, co děláme, nejenom Microsoft, ale obecně to IT, ale můj mozek fungoval tak, na to, abych byl dobrej, tak ten mozek musí pořád pracovat, já nemůžu mentálně odpočívat, to si odpočne ten mozek během toho spánku, a to vydrželo do padesátky a pak to bouchlo, a bouchlo to ve velkém stylu, měl jsem velmi těžkou depresi, asi šest měsíců, tři měsíce na psychiatrii, dva měsíce jsem se těšil na to, že zemřu, až zemřu, a že bude prostě konec, jo, a ta deprese „Cyril Hejšil”, můj dobrý kamarád profesor „Hejšil”, tak říká, že já a Miloš Kopecký jsme nejtěžší případy jeho kariéry vlastně, jo. Pak jsem se z toho dostal samozřejmě, udělal jsem tu obnovu sil, naučil jsem se spoustu věcí, ale i tak každá špatná zkušenost je na něco dobrá, Nietche říkal: co tě nezabije, to tě posílí. A já vždycky říkám, pro mě ten blázinec byl stejně důležitej v tom životě jako Bill Gates, protože mě to naučilo spoustu věcí, já dneska ty věci, co dělám, tudle profesor Kolář, Pavel Kolář, můj kamarád, fyzioterapeut, tak říká sportovcům: to, co vám říká Honza, není to, co si někde přečet, anebo slyšel, ale von to prožil, já jsem se ten mozek naučil prožitkem, jak funguje, když jsme nahoře, ale jak funguje v podstatě, když se blíží smrt, a to jsou vlastně velký devizi, a zjistil jsem to, že vono to je úplně jedno, jestli koučujete, pracujete s lidma s top manažerama, s olympijskýma vítězema, s výbornejma umělcema, s lékařema, prostě, a modelkama, že ta podstata je stejná, že deset procent je to o tom, co ten člověk dělá, a devadesát procent je to vo tý hlavě, je to balanc prostě, jako to v životě bývá, a já rozhodně si nemyslím, že bych na to měl být hrdej, že jsem byl na blázinci, na druhou stranu, na co hrdej jsem, je to, že jsem dokázal jít a veřejně říct, že jsem byl na blázinci, bylo to v několika televizních pořadech, tady i v zahraničí, a že vo tom votevřeně mluvím, jo. Samozřejmě že takováhle role není pro každýho, já chápu, když vo tom někdo nechce mluvit, ale já jsem začal mluvit z toho důvodu o tom, že si myslím, že takovýhle nebezpečí hrozí mnoha lidem, který si to dneska neuvědomujou a chovaj se stejně debilně, jako jsem se choval já.
Já úplně souhlasím, jak jste říkal, že devadesát procent je vo hlavě, svým způsobem je to i hlavní motiv tohodle podcastu, že se tam snažím mít lidi, který jsou top, ať už ve sportu, v byznysu, a člověk si pak uvědomí, že tam je několik věcí, který ty lidi spojuje…
Ty lidi jsou jiný většinou, než ty ostatní, protože každej, nezažil jsem, pracoval jsem už teď se šesti olympijskýma vítězema, někoho, kdo by nebyl originál. Ty lidi jsou unikáty, prostě. A samozřejmě s unikátem se pracuje těžce, jo. Ten unikát, tomu nemůžete nalajnovat nějakou cestu, já to, co dělám, tak s těma lidma, kteří jsou opravdu nahoře, ať už je to v ekonomice, v byznysu, v umění, tak jim nabízím nějaký čínský menu?, možnosti a z toho si musej vybrat, ale nikdy neříkám: todle, todle, todle musíš udělat. To není koučink.
Mě k tomu napadlo asi sto doplňujících otázek… Vy jste říkal, že ze začátku jste tak nějak intuitivně děla ten lídršip, pak jste si to teda uvědomil, sepsal jste to do tý knížky a takhle, a to mě napadá, že to je takovej častej jev toho talentu, že člověk má na něco talent, ale dělá to intuitivně, sám neví, že to je, kdy jste si třeba vy uvědomil, že to je nějakej systém, kterej…
… jasně, no zhruba před dvaceti lety, já jsem jako věděl, já jsem bývalej profesionální tenista, a věděl jsem, že stejně jako ve sportu tak v byznysu platí to, že ten člověk nemůže změnit vnitřní prostředí svoje, jo, člověk se narodí s nějakejma talentama, ty jsou vyjádřený geneticky, talent není nic jinýho než geny, který nám předávaj předchozí generace, a ty talenty se buď projevěj anebo ne. Protože to závisí v jakým prostředí vlastně ty geny jsou, jo, protože „bruce Lip”, jeden z nejlepších genetiků dneska na světě, bude také v Praze na podzim tohoto roku, tak zjistil, když on učil genetiku zhruba před dvaceti lety, takovým tím standardním způsobem, tohle to to jsou geny a tak bude vypadat můj život, tak on zjistil, že do dvou misek dal stejnej materiál do různejch prostředí a zjistil, že v jedný misce se z toho najednou vypracovala svalová buňka a v jedný misce tuková buňka, takže zjistil, že závisí na prostředí, v kterým ty geny jsou a napsal knihu Biologie víry, „Biology of belief”, a vo tom je i ten talent, v momentě, kdy my jsme schopný rozvinout, jo, my se narodíme s talentem, kterej je dán geneticky, a aby se z toho stala silná stránka, tak ten talent musíme používat, přemýšlet o tom, dívat se na někoho jinýho, kdo ten talent má. Já jsem si todle poprvý uvědomil zhruba před dvaceti lety, kdy jsem převzal velkou organizaci, měl jsem na starost dvě země, a najednou ze mne udělali šéfa pro střední a východní Evropu, 31 zemí, 2000 lidí, já jsem věděl, ten tým byl průměrnej až podprůměrnej, býval pátej, šestej, desátej, jedenáctej na světě, já jsem věděl, že s tím musím zatřást nějak a nevěděl jsem jak. A na tudlentu myšlenku mě přivedl „Reinholt Messner”, kterej poprvé slezl Mount Everest bez kyslíkové bomby, a on říkal jedno. Já jsem říkal, jaká je nejlepší cesta na Mount Everest? A von říká: není žádná nejlepší, každej má svoji nejlepší cestu uvnitř sebe, jo, a takhle je to s stejně s jakýmkoliv jobem, jo, protože ten vrchol je stejnej pro všechny, ale cesta, jak se tam dostat, je různá. Šel jsem s řekl jsem těm lidem: budete dělat stejnou práci, ale budete ji dělat způsobem, kterej vás bude daleko víc bavit, ale nevěděl jsem jak na to, dokonce jsme vymysleli slogan: Buď víc tím, kým jsi, „Be more of who you are”, nějaký trička na to, a nevěděl jsem, jak to mám udělat. A přišel mi do cesty „Galu”, který v tý době začal marketovat test „trenksfajndr??”, který využívá dodneška na svých seminářích, a ten test je založenej na čtyřiceti letech výzkumu dat od lidí, který uspěli v různých činnostech, a ten test testuje to, co jsou preference toho člověka, jak jsou propojený synapse, synapse jsou ty propojky mezi nervovejma buňkama, v podstatě reprezentujou do značný míry naše talenty, a když jsme to začali uplatňovat, tak najednou ten tým, kterej byl průměrnej a podprůměrnej, když ty lidi začali dělat práci tím způsobem, kterej je bavil, tak ten tým byl čtyřikrát nejlepší na světě, když ta firma byla největší na burze. Do tý doby se vohýbaly ty „job deskribšn”, to, jak by se ta práce měla dělat, respektive takhle, vohejbali se lidi vokolo těch „job deskripšn”, já jsem začal vohejbat tu práci vokolo těch lidí, jo, že jsem vzal prvně v úvahu toho člověka, a samozřejmě že jsem si to dělal taky sám a přišel jsem na to a zjistil jsem, že například komunikace, což je jeden z mých pěti talentů, se rozvinula díky mý prababičce, která mě vychovávala, měla na mě čas, takže na mě hovořila, četla mi a tak dál, takže to bylo od mládí, já jsem v pěti letech říkal třeba půl hodiny vtipy dospělým lidem a tak dál, zatímco strategie, to byl až ten Microsoft, já jsem nevěděl, že mám v sobě tento talent, to zjistil až „Jean Filip”, prostě, „Kurtou”, Bill Gates, a pak mě dávali na projekty, kde sem tenhle ten talent mohl uplatit a rozvinul se hodně tam, takže strašně moc závisí na tom, jak já o sobě přemýšlím, ale i na tom prostředí, jestli ten talent se rozvine nebo ne. Já to vždycky lidem vysvětluju, je špatná otázka se ptát, zda mám talent, správná otázka je ptát se, na co mám talent? Já říkám, kdyby Jarda Jágr zpíval, tak pravděpodobně zpívá někde v kavárně, kdyby Karel Gott hrál hokej, tak hraje možná okresní přebor, ale protože oba dva využili talenty, který jim byly dány geneticky, a talenty maj všichni lidi, není člověk bez talentu, tak jsou tam, kde jsou.
Mně přijde možná zajímavý, že pokud se bavíme o takových talentech typu zpěv nebo sport, tak tam je to jednostranný, tam na to ty lidi přijdou velmi brzo, že jo, zatímco pak se bavíme o těch talentech typu komunikace a tak dále, a tam je to takový trochu složitější, ta cesta k tomu, jak to objevit a jak to využít v tom jako životě, že jo…
Ono ty talenty, u toho „galupova testu”, ty talenty jsou obecný: komunikace, analytickej, strategie, vizionářský, a další, a potom ty talenty si představte, že jdou v ose X a v ose Y si ty talenty testujeme v různejch činnostech, a to může bejt klidně ten sport, zpěv, byznys, cokoliv, a tam kde se to nejvíc propojuje, kde to nejvíc kliká, to nás dostává do tak zvaného flou. Flou jsou okamžiky, kdy člověk dělá něco, co je složitý, těžký, ale maximálně na to využívá svůj talent. Pojmenovali to psychologové flou z toho důvodu, že to je, jakoby vás obtékal čas a ten úkol plyne volně, a ten člověk je schopen i za velmi těžký podmínek ten úkol udělat, nebo výkon sportovní. Dlouhou dobu si lidi mysleli, že na to, aby byli v tom optimálním výkonu, v tom flou, tak je potřeba, aby mozek jel na obrovských obrátkách, vysoký frekvenci, opak je pravdou, na to, abychom se dostali do flou, tak náš mozek, my se musíme zklidnit, musíme jít do alfy, což je 8 až 12 herc nebo teta 4 až osm herc, protože my musíme vypnout tady v tom frontálním kortexu dvě důležitý čidla, jedno je čidlo času, ten člověk, kterej je ve flou, nebo dítě, když si hraje s něčím, co ho baví, tak neslyší, nevidí, nevnímá čas, takže čas je vypnutej, a je vypnutá ta naše interní opička, ten interní kritik, kterej nám pořád říká, tady můžeš selhat, tady můžeš selhat, tady todle je chyba a tak dále, tomu se neříká opička v psychologii ale amikdala, amikdala je část mozku, část emoční část mozku, která nám umožnila přežití, to je ta část mozku, která nám říkala, když bylo nějaký fyzický nebezpečí: uteč nebo bojuj, pokud máš zbraně, bojuj, pokud nemáš zbraně, uteč. Problém, kterej dneska je, je ten, že v minulosti hrozilo lidem fyzický nebezpečí, šli třeba na lov jednou za měsíc, dneska ten stres máme každých deset minut na stole v kanceláři. A ta opička má daleko víc podnětů, a ta opička dělá tak zvanej emoční únos toho stavu flou, takže když jsme ve flou, ta opička spí, ten interní Woody Allen spí, a proto ten člověk podává optimální výkon, podle „mekenzí” když jsou lidi ve flou, tak podávaj o 500 procent lepší výkon, o 450 procent se rychleji učí a o 400 procent jde nahoru kreativita, to je důvod proč třeba 98 procent dětí vykazuje vysokou kreativitu, když jim je šest let a v pětadvaceti už jsou to jenom 2 procenta. Nicméně existuje něco, čemu se říká neuroplasticita, já vlastně si ty synapse můžu přeskládat, já když začnu dělat pozděj,i ve 30, ve 40 něco, na co mám talent a baví mě to, tak si ten mozek můžu v podstatě předrátovat, jo, jako, ty synapse se přeskládaj, a vlastně ten člověk se může začít dostávat do flou, vtip je v tom, že ve flou jsme nejenom úspěšný, ale my jsme tam i šťastný, já říkám, že to je svatba úspěchu a štěstí.
Já myslím, že to flou spousta lidí zažije celkem snadno třeba při nějakých sportech, že jo, tam je to snadný, ale jak to hledat v tom profesním životě? Každodenním, je to fakt o tom se sledovat, kdy jako ztrácím ten pojem o čase?
Prvně si musíme říct, když bysme dělali ten test, jak se dají zjistit ty talenty, na co mám talent. Když se to dítě narodí a je malý, začne se nějak vyvíjet, tak ono dostane do vínku ten talent prostřednictvím genů, a to dítě přesně pozná, na co má talent a na co ne. Proto si to dítě s něčím hraje pořád, s nějakou hračkou, a nějakou hračku zahodí hned. Čím víc si to dítě hraje s tou hračkou, která ho baví, tím víc je v tom flou, tím víc, rychlej, se propojujou ty synapse, to, co se to dítě učí, jo, takže to pozná v dětství od přírody, co mu energii dává, to jsou talenty, a co mu energii bere, a podobně je to s těma dospělejma. První, co musím udělat, je si říct, toto jsou činnosti, který mi energii dávaj, toto jsou činnosti, který mi energii berou. Mně třeba energii berou jakýkoliv detaily, kdybych měl vyplňovat formulář, a potom, když mám několik činností, který, říkám, tohle mi energii bere, tak ještě existuje něco, já tomu říkám test VIRP, že si řeknete, virp znamená, je to činnost, když na to mám talent, v který dosahuju dobrý výsledky, takže výsledky je první věc, i znamená intuice, protože je to dáno mejma genama, tak já to můžu dělat intuitivně, jo. R znamená, že když to dělám, tak pokaždé to udělám ještě lépe a lépe, to znamená růst, a P znamená potřebu, když tu činnost dodělám, tak už se těším na to, až to budu dělat znovu. Takže to z devadesáti procent bude talent, pokud to projde tady tím testem VIRP, a pak je dobrý právě si říct, dobře, tak já má takovýhle talenty, a vyzkoušet si je v různých činnostech, řeknu jeden příklad, jo. Můžeme mít byznysmena, kterej bude mít talent na strategii, můžu mít sportovce, kterej bude mít talent na strategii, a můžu mít umělce, kterej bude mít talent na strategii. Ten byznysmen to využije v tom byznyse, ten sportovec při tom závodění nebo při tom zápase, a ten umělec pravděpodobně, když bude například scénárista psát scénář, tak tam, jo. Všichni tři, proto je tohle dostává do flou, ten byznys, ten sport, to umění, tak budou ve flou, pokud se prohoděj, pokud by Honza Mühlfeit na strategii šel psát nějaký scénáře, tak absolutně mě psaní nebaví prostě, píšu docela dobře, ale nebaví mě to, sport, tam si myslím,že jsou sporty, kde tu strategii, já jsem bejvalej profesionální tenista, a využívám, trošku jo, ale daleko nejvíc je to ten byznys. Takže vo tomdlenctom to je to zjistit.
Jaký je spojení, dneska se hodně mluví o nějakým hledání vášně a štěstí, a spoustu lidí, si myslím, se snaží najít tu vášeň, ale reálně třeba ještě nic neuměj, ale to je hodně podobný, podle mě, jako to flou, musím už něco umět a plnit ty čelenže, aby mě to přinášelo to flou. Je tam nějaký nebezpečí, měl by člověk u něčeho vydržet dýl, zkusit jestli to flou přijde nebo ne?
Bezvadná otázka a je to vlastně přesně tak. Ať děláme cokoliv, tak je dobrý si dávat dva druhy cílů. Jeden ten celkovej, ten výsledkovej, dám příklad – koučuju několik lidí, který maj šanci na to vyhrát nějakou medaily na olympiádě v Tokiu. Takže ten dlouhodobej cíl, ten výsledkovej, je vyhrát olympiádu v Tokiu, včera jsem měl třeba Adama „Hezcla”???, takže dlouhodobej výsledkovej cíl je vyhrát olympiádu v Tokiu, ale my musíme mít, a to jsou ty druhý, tak zvané procesní cíle, to znamená cíle na tý cestě, jo, a u mě je to třeba: budu pět minut vizualizovat každej den, jak to bude probíhat ten závod, meditovat, aby se mentálně sklidnil, a tak dál, to je ten procesní. Ty procesní jsou důležitý z toho důvodu, dám příklad: po novým roce se rozhodnu, chci shodit deset kilo. A když můj cíl bude shodit deset kilo, tak to pravděpodobně neshodím, pokud budu mít cíl, procesní, každej druhej den půjdu do fitka, každej třetí den se zvážím, jestli to ubyde o deset o dvacet deka, tak vlastně co se děje při splnění těch procesních cílů je to, že se tam v tý hlavě vlastně generujou chemikálie, jako je serotonin, to je chemikálie, když něco dokončujeme, ta je to, povzbudí nás to, jsme šťastný, pardon dopamin je tenhle, ta chemikálie, serotonin je vo uznání, jo, že uznáme sami sebe, takže ten člověk je nakoplej a nevzdá to, jo, to je způsob, jak se u něčeho udržet, delší dobu, jo, ale samozřejmě pokud nás to apriori nebaví, tak to určitě není to, co by nás dostávalo do flou, a je to celý vo tom, jo, nejlepší se rozvíjejí ty dovednosti, na který máme ten talent, takže máme nějakej talent, ale samozřejmě na to, aby se to rozvinulo do toho S, do tý silný stránky, tak do toho talentu musíme investovat, musíme co nejvíc tu činnost provozovat, dívat se na někoho, kdo to umí, a tak dál. Nedá se udělat to, že okamžitě budeme v tom nejvyšším flou, ale tam budeme, tomu se říká kanál flou, tam, kde se lidi nejvíc učej, a je dobrý, ať je to jakákoliv činnost, tak je dobrý, Cyril „Hešl” třeba říká, aby lidi byli o pět procent našponovaný mimo zónu komfortu. Zóna komfort je to, co už dneska dělám. Když budu zvedat činku 100 kilo, tak nemůžu si myslet, že druhej den zvednu 150. Když to bude prostě o těch 5 kilo, tak pravděpodobně jo, jako, jo, rozumíme si, a takhle to je s jakoukoliv jinou činností, jako se dostávat postupně neustále vlastně vycházet mimo tu zónu komfortu, a já si myslím, že problém, kterej lidi maj dneska, je ten, že bohužel hodně médií vlastně vyrábí takovej obraz světa, že všechno je strašně jednoduchý, jo, a my oslavujeme slávu, neoslavujeme dřinu, neoslavujeme to umění, když někdo opravdu něco umí, a ty věci nejsou jednoduchý, prostě, vy, pokud chcete něco dokázat, tak musíte neustále atakovat svou zónu komfortu, a ty nejlepší z nás pořád atakujou nějakou překážku, odolnost v jakýkoliv činnosti se získává tak, že já tlačím na nějakou překážku, pak si odpočnu, abych další den nebo další měsíc moh zatlačit víc, a je to jedno, jestli to je mentální odolnost, fyzická, jakákoliv jiná, tak takhle to je, ale bohužel mediálně ten obraz se vytváří jako všechno je jednoduchý, a to tak není.
Já mám pocit, že média to často zjednodušujou, že jo, a ten obraz toho úspěchu vypadá hrozně lineárně, jako že ten člověk jde furt na horu, a často se tam přehlíží, že to je často nahoru, dolů, než to…
Přesně tak, i když potom ten člověk, příběh, kterej je plochej takto, tak to je špatný, že jo, když to jde jenom nahoru, tomu nevěříme, to je nuda, ale co jste říkal vy, nahoru a dolů, to je ta správná story, kdy ten člověk je někdy nahoře, někdy dole, moje story, kdybych jenom hovořil o těch úspěších, zamlčoval, jakej krach jsem prožil v životě, tak není celá story, netěšilo by to ani mě, ani ty ostatní, takhle prostě ukážu, ano, todle to se podařilo, ale todle prostě se nepodařilo, jo, ze všeho se dá poučit, my nejsme definovaný tím, co se nám v životě stane, my jsme definovaný tím, jak na to zareagujeme. Nejsme definovaný prostředím, ale definovaný našima rozhodnutíma, co uděláme, a člověk, ať se nám ten stimul, to, co se nám stalo, se dá málokdy ovlivnit. To, jak na to zareagujete, se ovlivnit dá, v psychologii se tomu říká svoboda volby, je moje svoboda volby, jestli jsou, brankář dostane góla a může si pustit vlastně příběh v hlavě, dostal jsem góla, je to moje chyba, protože to mužstvo prohraje celej zápas, a už se veze, to je ta opička na tý mentální houpačce, protože jsem to neudělal v minulosti, zkazím to i v budoucnosti, jo, to je jedna možnost, anebo si říct, gól je pryč, minulost je mrtvá, já se z toho gólu musím ponaučit, Bill Gates mi vždycky říkal: každé ne je začátkem ano a vo tom to přesně je, ponaučit se z toho, co se nepodařilo, vrátit se do přítomnýho okamžiku, protože budoucnost tu ještě není, ale budoucnost ovlivníme tím tady a teď, já mužstvu nepomůžu tím, že si budu vyčítat, že jsem udělal chybu, pravděpodobně, pak ta opička udělá to, že dostanu dalšího góla, a konec, jo, já pomůžu mužstvu tehdy, když udělám to „rekavery”, prostě když se z toho vzpamatuju, vrátím se do přítomnýho okamžiku, chytám dál. Petr Čech, já jsem nedávno dělal rozhovor do deníku Sport a přede mnou ho dělal Petr Čech a Petr Čech přede mnou říká, ať je skóre jakýkoli, v mý hlavě je to pořád nula nula, takhle se chovaj šampióni.
Jakým způsobem Vy třeba jste se změnil po tý epizodě s tou depresí? Byly nějaký nový zvyky nebo návyky?
Určitě. Já jsem rozhodně byl na tom dobře fyzicky, to jsem běhal, cvičil, všechno, a i emocionálně, i když jsem občas vypěnil, a tak, ale mentálně jsem tu energii neobnovoval, vono to vyprahlo, co se stane v tý hlavě při tý depresi je to, že vlastně vyschnou ty pozitivní chemikálie, endorfin zabraňuje bolesti, dopamin to je to dokončování, seratonin, potom oxitocin, to vyschne totálně, a co maj udělat ty antidepresiva, je to, tyto chemikálie restartovat, a to se v mým případě vůbec nedařilo, a můj mozek zalil kortyzol, adrenalin, to jsou prostě ty stresový, a já o čemkoliv jsem přemejšlel, tak to bylo negativnější, negativnější, negativnější, pak jsem se teda z toho nějak dostal, za pomoci psychiatrů, ty vás dostanou ty antidepresiva na nulu a dál se musíte dostat sami. A pak vlastně já jsem si uvědomil, že v podstatě jsem hrál tenis proti zdi, že jsem soutěžil sám se sebou, jo, a vy v momentě, kdy přijmete sami sebe, každej den je o tom si říct večer, dneska jsem pro to udělal všechno, co jsem pro to udělat moh, a todle já jsem nedělal, já jsem honil ještě večer, co můžu udělat víc, a není to potřeba, prostě, zejtra je taky den, to je první věc, smířit se sám se sebou takovej, jakej jsem. A já jsem si to nikdy takhle neuvědomoval, ale v momentě, kdy se to stalo, a Honza Hnízdil, celostní medicína, mi to vysvětlil, říkal: ty hraješ tenis proti zdi a jestli ty se nezměníš, tak ta zeď tě porazí, že jo, jako každýho, takže přijetí sama sebe, a další byly meditace, tajči, jóga, takovýhle záležitosti, který jsem začal dělat, a mě se jeden pán, myslím, že to bylo na „Boši” ptal, myslíte, že byste byl tak úspěšnej, kdybyste to takhle nerval a nedělal to, a já jsem říkal, já myslím, že bych byl ještě úspěšnější. Že já to vidím teď, když se člověk zklidní, tak si daleko víc otevírá to podvědomí, kde je nahráno všechno, co se naučil, daleko líp tam může ukládat a daleko líp tam může vyzvedávat, je kreativnější, to je vo tom flou, jo, takže v tomhle se to hodně změnilo, a pak se to změnilo ještě v jedný věci, já jsem disciplinovanej s jídlem a tak dále, ale jedl jsem hodně sladkejch věcí a podle mě cukr je prostě zabiják, jako, já jím pořád, ovoce, sladký věci, a tak, ale jedl jsem až moc, já jsem jako netloustnul, protože prostě jsem sportoval, na mě to aspoň působí tak, že čím víc mám toho klasickýho cukru, samozřejmě čokoláda hořká a tak můžu doporučit, je jako supr, ale víte co, nápoje sladký a všechno, tak to je zabiják. A pak jsem i upravil takový věci, já nevím, ráno jím ovoce hlavně, maliny, borůvky s ořechama a takovýhle věci, no.
Mě jenom zaujalo, protože osobní rozvoj v posledních letech je to celkem móda, mně přijde, že Vy jste to začal dělat, ještě než to byla ta móda. Kde jste na to narazil, bylo to od těch lidí, od toho Billa Gatese?
Ne, ne, já jsem vlastně na to narazil poprvé, to ještě jsem ani nebyl na Microsoftu, ale byl jsem na software 602, první firma, s kterou já jsem dělal ve státní správě, jsem dělal u Vědecko technický rozvětky, pak jsem dělal na ekonomický správě, po revoluci, a dostal jsem se k počítačům po revoluci a tak a bylo to supr, a nabídli mně, povýšili mě dokonce, nabídli mně skvělý místo, ale mně už to jako nebavilo a kluci vlastně, Richard a bratři Šiškové, který byli autoři toho textovýho editoru, tak mě přetáhli na 602 v roce 91, takže tam jsem se setkal, a první kniha, s kterou jsem se setkal, tak bylo Sedm návyků vůdčích osobností od „Stevena Kaleje”. A pka jsem se o ty knížky začal zajímat, ono to tady začalo vycházet, já jsem uměl dobře anglicky, takže jsem si to kupoval a Microsoft to jenom rozvinul. U mě to bylo tak, já jsem strašně moc makal sám na sobě, s jakoukoli partou jsem dělal, ať už to byli prostě 4, 5 tisíc lidí nebo 4 nebo 5, tak jsem říkal, že je to všechno, že musej živit tu hlavu, že je to všechno ten náš byznys v tý hlavě, jo, a teďka nedávno udělal „Šel” takovej výzkum a zjistil, dali si otázku: co je potřeba na to, aby po dobu 200 let byla ta firma mezi prvníma pěti na světě, a zjistili, že jediný determinál dlouhodobý konkurenceschopnosti je schopností firmy se rychle učit nový věci, a schopnost firmy je tvořena schopností jednotlivých lidí a voni se nejlép učej ve flou, protože se učíte všema smyslama, když se učíte prožitkem v tom flou, Proto ten Montessori systém školní je tak úspěšnej. To je systém, kterej navázal na Komenskýho, Komenský říkal, když jim to řeknete, zapomenou to, řeknete, ukážete, možná si to zapamatujou, pokude je do toho zapojíte, to je vo tom, že se ty lidi učí ve flou, že se učí svým individuálním stylem, v Montessori škole si vybere to dítě pomůcku a pomocí tý se ten předmět učí, jo. Kdežto ta klasická škola je 300 let starej model. Todle je jedinej možnej způsob, jak to učit, a to nefunguje. My žijeme v exponenciálním světě, všechno se mění exponenciálně, ale máme model, kterej se nezměnil 300 let, a vlastně na mozek bude čím dál tím větší tlak, dneska za jeden týden musí mozek zpracovat tolik informací, jako mozky našich předků před sto lety za celej život. Čili ten tlak a ten stres, stresu už bude jenom víc, jo, je ohromnej, ale my máme mozek, jako měli naši předci, jako před 10, 15 tisíci lety, a pokud ten mozek dobře nepoznáme a nerozumíme tomu, jak funguje ta opička, tak prostě je to špatně, my učíme lidi, co je okolo nich, ale neučíme ty lidi, co je uvnitř. Sebepoznání se neučí, já učím na „inseadu”, na „imperial collage” mám přednášky, na Harvardu, na „em aj tý MIT?”, ani na nejlepších školách se neučí sebepoznání, přitom to sebepoznání je absolutně nejdůležitější věc, protože když jsem lídr a nerozumím sám sobě, tak nemůžu rozumět ani těm ostatním. V letadle vždycky říkají, když budete pomáhat upevňovat tu masku dýchací někomu jinýmu, tak si ji naseďte prvně sami, a takhle je to i se sebepoznáním. Anglický příslová jedno říká „we can not give, if you dont have”, nemůžeš dát, co sám nemáš.
Já mám pocit, že sebepoznání je tak trochu práce na celej život.
Je to něco, čemu se říká v angličtině „life of learning”, česky celoživotní vzdělávání, a je to umocněný tím, že žijem v tom exponenciálním světě, že se všechno strašně rychle mění. Ono se nemění, co se dělá, auta jsou pořád auta, ale nikdo si neuvědomuje, že třeba Daimler už není ani tolik automobilové firmy jako softwarová, protože 60 procent je software, tam je 16 funkčních počítačů, rozumíme si, to vede k tomu, že, vezmu jednu typickou profesi automobilového průmyslu, a to je automechanik. Před 25, 30 lety hlavní nástroj automechanika byl šroubovák, kleště, takový věci, dneska je to počítač, dneska to musí bejt pomalu IT specialista na to, aby to ovládal.
Myslíte, že ty firmy to trošku zohledňujou? Že tvořej pozice podle lidí.
Ne, většina firem, bohužel a vono to je daný právě tím, jak funguje náš mozek, náš mozek, pokud o něm nevíme dostatečně hodně a není trénovanej, tak funguje jako orgán, kterej umožňuje přežití nikoliv úspěch, jo, Proto všechny systémy dneska, až na výjimky, jsou postavený na vyhledávání slabin, že těm lidem řeknou: dobře v tomhle už seš dobrej, tak si to udrž, ale pracuj na těchto slabinách, řeknou: tady máš čtyři slabiny, za rok přijď, my ti dáme další čtyři slabiny. A všichni se divej, proč jenom 13 procent lidí na světě podle „galopu” říká, že využívá v práci svůj přirozenej talent. A to nejde, se slabinou se můžeme vyrovnat, naučit se to na určitou úroveň, ale v tý práci, co děláme, bysme hlavně měli využívat ty talenty. To, co je pro nás nejlepší, ale i pro firmu. takhle to bohužel nefunguje. Já trénuju mimo jiný, semináře dělám pro vrcholový sportovce, dělám ale i s trenérama, a když jsme měli poslední seminář s reprezentačníma trenérama, tak Pepa Jandač, trenér, v tý době byl trenér hokejistů, se ptal Karase, to je trenér Pepa Karas desetibojařů: jak je to u toho desetiboje, když dvě disciplíny jim třeba nejdou? Víte, co řekl Karas, že se snažili půl roku zlepšovat ty dvě slabý disciplíny, co se stalo, tak že marginálně o několik bodů si zlepšili ty slabý disciplíny, ale to, v čem byli dobrý ti borci, tak spadli na průměr, a takhle je to v jakýkoli jiný činnosti. To je ten problém. Pokud budeme dělat na slabinách, tak není možný si udržet ty silný stránky, a úplně stejný je to s dětma. My jak děláme s Katkou Novotnou ty dětský semináře, máme Odemykání dětského potenciálu, Odemykání studentského potenciálu, rodiče jako pozitivní kouč pro rodiče, který ještě nemaj děti nebo je maj malý, tak vlastně když si vezmete rodinu, tak podle Galupu, když to dítě dostane jedničku, tak rodina tráví sedm procent času s tím nejlepším předmětem a 70 procent času s tím nejhorším. Z pětky neuděláte nikdy jedničku. Trvale. Možná trojku, má smysl se vo tom bavit, ale z jedničky můžete udělat jedničku s hvězdičkou a z tý hvězdičky může být hvězda. Vono to je bohužel tak, že ti rodiče byli tak vychovávaný, že to je o tom, o ti nejde, tak na tom prostě pracuj, ale tak to nefunguje, vy když chcete maximálně využít potenciál toho druhýho člověka, tak musíte přece najít ty talenty, to nejlepší, co je v něm, a ne pořád pokrývat slabiny, navíc je to o tom, většina z nás pracuje v nějakých týmech, kde ten tým složíte tak, že silný stránky jednoho pokrývaj slabiny druhýho a naopak, je to o tý synergii, a tak to je. Ivan Hlinka, rok 98, Nagano, tým, kterej neměl být podle papírů v první pětce, to vyhrál, protože složil výborně dohromady, a pak Dominik Hašek mi jednou říkal, a vod druhýho zápasu hráči věřili v tom, v co věřil ten trenér, to je vo tý vizi, že se to dá vyhrát, a vyhráli to prostě.
My se tady bavíme o těch třeba firemních týmech, často řeším problém bejt specialista v jedný úzký oblasti versus bejt takovej ten široce rozkročenej člověk s přesahy, ale zákonitě nemůže bejt tak dobrý, asi je potřeba oboje, nebo jak to vidíte?
Určitě, je dobrý, já nevěřím tomu, v angličtině existuje něco „wel raundid”, to znamená, že umí úplně všechno, to si nemyslím, že je možný, je dobrý mít prostě fakt to svoje, já tomu říkám prostě to řemeslo, nebo to svoje umění, kde jdu hodně do hloubky, ale vědět, jak to moje, ta moje krabička, kooperuje, co znamená pro ty ostatní krabičky. A o tom to přesně je. Bohužel když si vezmeme třeba lékaře, já dělám i s Českou lékařskou komorou, ty lidi bezvadně rozuměj tomu svýmu, ale předepíšou vám prášky, který maj nějakej vedlejší účinek na něco jinýho, jo, a je potřeba se dívat na toho člověka, ta celostní medicína se na člověka dívá jako celek, samozřejmě podle mě musíme bejt specialisty, ale musíme se dívat, jak se dělá to ostatní. Včera jsem seděl u večeře se svým kamarádem, Romane Zachou, jeden z nejlepších urologů v Český republice, primář z Krče, a von mě, přesně o tomhle jsme se bavil, že i ten urolog musí studovat i ty ostatní, dělat si atestace z těch ostatních disciplín lékařskejch, aby to mu prostě rozuměl, že se to hrozně moc propojuje dohromady.
Napadá mě závěr, Vy jste říkal, že koučujete sportovce, bavíte se s lékařema, s dětma a tak dále, jakým způsobem jste přistupoval k tvoření osobního brendu?
No, s bredem je to tak, jo, to samozřejmě nemůžeme posluchačům nakreslit, nicméně já jim to nějak vykreslím, jo. My máme nějakou percepci z minulosti, a máme nějakou percepci současnosti. Když budeme přemýšlet, dolní kvadrant, kde je nízká percepce toho člověka z minulosti i z přítomnosti je špatnej kvadrant, tam nechceme nikdo být. Ten levej horní, já tomu říkám evergreen, je někdo, kdo má dobrou percepci, zkušenosti z minulosti a tak dále, ale už ty nový situace a nový lidi už nijak nebere, takže to je evergreen. Na druhý straně je někdo, kdo nemá za sebou tu minulost, ale je cool pro ty stávající, jo, a samozřejmě nejlepší kvadrant je ten premium – to je ten pravej horní, kdy já jsem výborně branej z tý minulosti, ale i tou současností, přítomností. Příklady: Madonna je jednoznačně premium, proto když jsem se bavili, koho dáme na koncert do Atlanty pro 20 tisíc zaměstnanců, Lady Gaga cool 1.5 milionu dolarů, Madonna premium 4.5 milionu dolarů, šla Lady Gaga, protože jsem nechtěli platit další tři milionu, jo. Teďka když si vezmete bankovní sektor, hodně těch velkejch bank jsou evergreeny a hodně těch malých bank jsou cool a budou bojovat o ten kvadrant premium. Ty malý to maj zjednodušený v tom, že dneska můžou mít stejně dobře technologický řešení, díky „kompijutingu”, jako ty velký. Když si vezmete Kofolu, můj kamarád „Janis Samadas”, když to s tátou koupili a brali to zpátky, tak to bylo téměř irelevantní v tom kvadrantu, vrátili Kofolu do evergreenu, dneska je v to v premium. ČR a Slovensko jsou jedny z mála zemí, kde v těch pobočkách kromě Coca Coly je Kofola, jo, to tak je. Michal David, ať říká si, kdo chce, co chce, je premium kvadrant, je pořád relevantní pro generaci moji, ale i pro ty mladý. A teď k tomu svýmu osobnímu brandu – já když jsem odešel z Microsoftu, tak jsem byl ten evergreen samozřejmě, ale já si myslím, že to, co dělám, je docela sexy obsah, byví mě to a tak dále, co jsem využil, je to, že jsem vlastně přešel z toho byznysu do dalších, já jsem prvně se sportovcema, s modelkama, s lékařema, a vono to funguje to mentální koučování ve všem, a pokračuju s mladejma lidma, jedna z lidí je Kery Kirsten, jedna z nejlepších českých youtuberek, 420 tisíc sledovanost, a vlastně todlencto, jednak ten obsah, ale i ty lidi, s kterejma dělám, já dělám s lidma, kterejm je vo 20, 25 let míň než mně, tak mě vrátili do toho, že jsem cool i pro ty mladý, já mám třeba 20 tisíc lidí na facebooku, 10 tisíc na linkinu, což jsou spíš byznysový samozřejmě hlavně do zahraničí, asi 6 tisíc na instagramu, ale 65 procent je to generace 17-34, protože ti se vo to taky nejvíc zajímaj o ten osobní rozvoj a tak, ale samozřejmě o ten kvadrant premium se člověk musí starat, Madonna co dělá? Madonna to není o zpívání, to je o tom vystoupení. A pokaždý, já říkám, ona apgrejduje pokaždý sama sebe že to je o tý obnově, že to je pokaždý jiný a proto je to relevantní pro mě, ale na druhou stranu na to chodí i moje dcera. Takhle by to s tím osobním brandem mělo bejt, ale ten osobní brand se musí budovat na základě něčeho, co vám dává smysl, pokud něco předstíráte, že jste někým, když to není autentický, tak je to prostě špatně, jo. Steve Jobs vybudoval něco, co není firma, to je náboženství, to je hnutí, Apple, a v momentě, kdy mají emoční pouto k vám ti fanoušci, nebo v tomto případě ti zákazníci, tak máte loajální zákazníky, loajální fanoušky, a ti budou s váma i za těžkých situací, i když nejste nejlepší, nejste nejlevnější, tak pořád jsou s váma. Harley Davidson, ti si to tetují na svý tělo dokonce. Jo, takový emoční pouto k tý značce. To je stejný i s těma lidma, mojí výhodou je to, já už nejsem tak mladej…
… už si Vás někdo vytetoval? 🙂
… to ne, vo to nejde vo to tetování, ale mojí výhodou je to, že si myslím, že mám velmi slušnej obsah, a to, co vlastně dělám, tak jsem prožil sám, jo, a to si myslím, že je docela důležitý.
Vo čem je teda ten mentální trénink, je jasný, že to je hrozně široká disciplína, asi to nestihnem během pár minut, ale…
Řeknu, když začínám s někým novým – když začínám s někým novým, tak je to o sebepoznání. Aby ten člověk poznal, co ho zapaluje, na co má talent, co mu dává smysl do života a tak dál. Na základě tohodlenctoho pak zjistíme samozřejmě, který činnosti ho dostávaj do flou a jak mu funguje v hlavě ta opička, protože někdo tu opičku má víc, dělá větší neplechu, někdo horší, a potom je to celý o tom, jak tu opičku začít kontrolovat. Jak začít kontrolovat svoji mysl, jak začít kontrolovat koncentraci, jak správně dejchat, mantry, „džingl”, to není nic jinýho než to, že fyzicky já si, když mám negativní myšlenku nebo prohrávám, ten bod se nepodaří, tak postavit jako vítěz a říct si: to dáš!, to dáš!, tadlencto všechno, tydlencty techniky, učím, jak co nejvíc ztišit tu opičku, kdybych to shrnul: jak se do flou dostat, ale jak se tam co nejdýl udržet, nejlépe celý zápas nebo celý fiskální období, celý koncert a tak dál. O tom to celý je, a ono to je „kontinium”, jo prostě, člověk se poznává celej život. V čem je to jiný, ti lidi to nikde neslyšej, nám píšou malý děti, což je fantastický, choděj s opičkama na krku, poprvé v životě dostal jedničku z písemky, teď jedna holka vyhrála tenisovej turnaj, protože my dycky, já učím takovou dechovou, takový dechový cvičení: dávám svojí opičce banán, protože my když jsme nervozní, dýcháme mělce, chvějeme se, tepová jde nahoru a tak dále, v momentě, kdy jsme schopný ukázat tý části toho mozku, že ten dech je pravidelnej, to cvičíme, tak ta opičky si myslím, že to nebezpečí pominulo a jde spát, a ten člověk se soustředí vrátí se do flou a jede dál, a ty děti malý jsou jak houbičky, ti na to slyšej, proto jsme vymysleli, ta opička vona to je metafora, ale v podstatě takhle se ta část mozku chová, když se aktivní, že skáče z jedný věci na druhou, a neustále vám připomíná, jakou jste mohli udělat chybu, nebo udělali, opička jsou strachy, opička je vlastně naše ego, ego není nikdy tady a teď, strachy nejsou nikdy v přítomnosti, ty jsou dycky v minulosti, že se bojíme něčeho, co se stalo, nebo něčeho, co bude, ale pokud jsme tady a teď, tak je opička vypnutá, člověk může bejt v tom flou.
Možná poslední otázka, děláte spoustu věcí, pro děti a tak dále, ale jaké je Vaše vize, máte chuť vrhat se někam do politiky a měnit to školství takhle, nebo?
Já jsem dlouhou dobu se snažil to školství v celý Evropě měnit, ze shora dolů a to úplně nejde, na to je potřeba politickej konsenzus a tak dále, přestalo mě to bavit, jo. A teďka si myslím, že se to dá do značný míry ovlivnit a urychlit zespoda nahoru, protože v momentě, kdy si to ti rodiče uvědoměj, a díky sociálním sítím je možný tydlecty, jo, a já jsem vydal tu knížku, učím to všude možně po světě, tak je možný to takovým způsobem ovlivnit a stejně u těch dospělejch. Takže moje vize já chci změnit svět k lepšímu, protože dneska svět využívá lidský schopnosti na míň než 20 procent, a to považuju prostě za absolutně skandální, jako jo. Když bysme to vzali od těch korporací, ty neustále snižujou, chtěj snižovat náklady, utahujou šrouby, největší potenciál, kterej je, tak rozvinou „toplain”, když to řeknu, voni se regulujou „botomlain??”, ten spodek prostě náklady, ale „toplain” je vo tom. Vemte si, když otevřete potenciál těch lidí, jenom o 10 procent, tak najedou jestli je 13 procent lidí, který jsou seberealizovaný na světě, že využívaj ty silný stránky, tak když to zvednete, tak se to téměř zdvojnásobí, a to se dá udělat. Já jsem zjistil, že je potřeba ovlivňovat už ty děti, tu mladou generaci, tímhle tím, a proto jsme začali s Katkou, která vychovala, Katka Novotná, několik vlastně dětí, vona to přepsala bezvadně ten kurz pro děti, a dneska to máme už fakt vymazlený, dělaj se kempy, dělali jsme on-line kurz českej, anglickej, už ten kurz běžel v Londýně, zvou si nás podniky, jsme byli v Bosch, slovenská Sporitelna, jo, papírny ve Štětí, jak voni se jmenujou, teď si nevzpomenu na to, na ten název, jihoafrická firma, a další věc, a to nás hodně těší, a to děláme samozřejmě pro bono, tak děláme s dětma z dětskejch domovů, jo, těm můžeme změnit úplně, Mondi se jmenuje!, to tam musíme dát, že jsem si vzpomněl, omlouvám se Romanovi, šéfovi Mondi, teda 🙂
Čím to je, že vidíme tolik potenciálu, tolik možností a stejně je tu tolik tý negativity? Má pocit.
Ta negativita si myslím, že je daná už trošičku Bílou Horou a naším vztahem k úspěchu, my nemáme rádi úspěch, jo , prostě, mně se na Češích líbí ten humor, vztah k humoru a jakej humor máme, já si myslím, že díky tomu jsme v tak těžkým, tady je velmi těžká geografická poloha, vemte si, že je deset milionů lidí ve středu Evropy, a my jsme přežili všechno. Teď nevím kdo, ale někdo řek, nad Čechama nevyhraješ, ty nikdy neválčej 🙂 Nevím, kdo to řek, ale my máme ten humor, a to nás prostě drží, jo. Takže já myslím, že na to je zaděláno už na Bílý Hoře, protože pro Čechy, aby se začali prát, a to my říkal i třeba Jarda Svěcený, a další lidi, který ustřelili někde a dokázali něco, tak musíte nejdřív dobýt svět a pak dobijete Česko, ale vobráceně to nefunguje. To už jsme říkali, hokejisti, zpěváci, další lidi… ale já si myslím, že se to mění a že ta mladá generace už je to o něčem jiným jo, že se to mění a že ten vztah k tomu úspěchu je jakoby jinej, jo, ale je to tak, jak to je, to si myslím, že těch možností je spousta, další věc je ta: myslím, že Češi jsou hodně šikovný a hodně věcí uměj, ale často my to neumíme prodat, třeba ty startupy neuměj řada z nich prezentovat, mají výborný technologie, přijedou na „bůtkemp” a, já jsem byl na „sítkemp” měl něco, to je dva roky, a tam byla nějaká moravská firma, výborná technologie, ale úplně vyhořeli, takže nedostali ani dolar, jo. Todle, to je další věc, třicet let po revoluci se tady neučí rétorika, prezentační schopnosti, my jeden z kurzů, který děláme, tak děláme společně s Honzou Čenským a Lenkou Bernandes, ta učí děti etiketu, etiku a tak, Honza prezentační schopnosti, a my máme tu naši část, a na tom je zajímavý, že za dvě, tři hodinky, když ty děti jsou vnímavý, tak ten základ pochopěj vo čem to je, kdyby se tomu zavěnovala ta škola, tak by to fungovalo.
… jde o to dostat ty lidi z tý komfortní zóny, a oni pak zjistí, že to tak hrozný není.
To je vono, a budou to mít rádi.
Tak snad jsem nějakou tou kapkou k tomu taky přispěli a díky moc za rozhovor.
Tak jo. Děkuju za rozhovor, přeju hodně štěstí a úspěchů, a chci pochválit za záslužnou činnost a je to o tom, co jsme se bavili, že podcast začne poslouchat víc lidí a třeba já poslouchám podcasty hodně dlouho, při běhání, při cvičení, je to supr, využijete ten čas, rozvine to vaše myšlení a naučíte se něco novýho, takže přátelé, mějte se hezky a věnujte se podcatsům 🙂
To byla další epizoda Proti proudu…
