Petr Mára o době pokoronavirové a proč investovat hlavně do sebe

Přepis epizody

Ahoj, tady je opět Dan Tržil. Vítám vás u už 37. rozhovoru se zajímavou českou osobností, s někým inspirativním v rámci podcastu Proti Proudu. Mým dnešním hostem je Petr Mára. Je to certifikovaným trenérem Apple. Školí firmy i jednotlivce, jak efektivně a chytře využívat nástroje od firmy Apple, ale nejen od Applu, ale obecně o technologiích natáčí svůj YouTube kanál. Sám sebe označuje za nejstaršího českého youtubera. Petr ale nevystupuje pouze za kamerou. Je velmi známý svými živými přednáškami. Nejenže často vystupuje a veřejně mluví, ale dokonce s prezentacemi pomáhá manažerům značky Apple po celém světě. Petr se kromě Applu věnuje i různým metodám time managementu, cestuje, sportuje, zajímá se o vzdělávání a spoustu dalších věcí. S Petrem se v první části rozhovoru bavíme o Applu, ale vzal jsem to trochu jinak. Pokud vás tato značka nějak extra nebaví, bavil jsem se se Petrem zejména o tom, proč má Apple takový obchodní úspěch a jak se dá něco zreplikovat do vašeho podnikání nebo do vašich projektů. Jinak řečeno – co dělají dobře co ne až tak dobře. Řeším se ním, jak se vůbec dostal k práci pro takovýto technologický gigant, jak se mu podařilo vyprofilovat se a vybudovat takovou silnou osobní značku, což je myslím lekce vhodná pro spoustu z nás. Řešíme prezentování a mluvení na veřejnosti, takže pokud vás nějaká prezentace v blízké nebo daleké budoucnosti čeká, v tomto rozhovoru určitě najdete zajímavé tipy. Na závěr se trošku bavíme o time managementu, jak pracovat se svými silnými a slabými stránkami. Nebo třeba o tom, jak si postavit ten život podle svých představ, jak to Petr poměrně úspěšně udělal. Teď už na to pojďme rovnou skočit. Rozhovor s Petrem Márou. Partnerem tohoto podcastu je portál pro nezávislé profesionály navolnenoze.cz.

 

Petře, já tě vítám tady v podcastu Proti Proudu. Díky moc, že jsi přijal moje pozvání.

 

Díky za pozvání, ahoj.

 

Tvé spektru věcí, co děláš, mi přijde široké. Nejvíc jsi asi známý, že jsi certifikovaný trenér v podstatě všechno, co se týká Applu. Když to vezmeš ze začátku, co všechno ty pro Apple děláš?

 

Jedna z věcí, které se věnuji primárně, že jsem trenér. To znamená školím, mám před sebou partu lidí, kterým něco vysvětluju nebo pomáhám s tím, aby něco pochopili, což je možná přesnější. Zabývám se jednak edu, to znamená vzdělávání jak iPad, Mac a ty produkty, které Apple dělá, pomáhají ve vzdělávání jako takovém. Primárně v dnešní době iPad. Pak se zabývám technologickou nebo technickou částí, což je něco, čemu se říká tech series, kde vysvětluju lidem, kteří jsou spíše v situaci, kdy nasazují ty produkty do firem, jak ty věci fungují uvnitř – jak funguje zabezpečení iPadu, jak funguje připojení na vzájemnou správu a takovéhle věci, kde se jde více do hloubky. Je to méně obecná zábava, ale je to vysvětlení dané věci. Pak trochu pomáhám se salesem, to znamená jak ty produkty prodávat. Ono je hodně zajímavé sledovat, jak Apple svoje produkty prodává, jak je nabízí zákazníkům a jak nad tím uvažuje. To jsou ty hlavní oblasti – v rámci České a Slovenské republiky. Pak jsem součástí takového většího týmu, kdy v rámci Evropy, Asie, Indie, Blízkému východu jezdím po nějakých konferencích a vystupuju. Pomáhám lidem s jejich prezentacemi, aby to přežili v situaci, kdy za nimi svítí to velké nakousnuté jablko a oni mají na lépe pódiu něco prezentovat a ideálně to dát a mít dobrý hezký slidy, dobrou prezentaci. To je asi to základní. Možná tam jsou takové boční projekty, ale tohle je asi jádro té věci.

 

Když se vrátím na začátek, kdy u tebe vznikl nějaký zájem o Apple jako firmu nebo o ty produkty? Jak ten směr u tebe začal?

 

Já tenkrát nevím, jak se to stalo. V té době, když jsem byl mladý, to bylo chvíli po revoluci. Někde jsem se dostal k článku o Jobsovi, kde byl prezentovaný jako princ, který ve Silicon Valley, který tehdy nebylo tak známé, ale v tom Palo Altu, přišel s počítačem a s Wozniakem něco udělali. Mně se to hrozně líbilo jako příběh. To je krásný, skvělý příběh – ten klasický americký. Ten člověk mi přišel extrémně zajímavý. To bylo v době potom, co ho vykopli, tak mluvil, jak byl v Pixaru. Já jsem Apple začal v roce 1996 1997. On se vlastně vrací zpátky. Macy se u nás začaly prodávat. To bylo fantastický, když oni udělali – oni tomu říkali bondy imac, který měl všechno v jednom monitoru. Bylo to modré. Vypadalo to úplně jinak, než jakýkoliv PC jsi kdy viděl. To je nádherný, jak nad tím uvažují, že to není technologie, ale že to můžeš mít doma a může to vypadat hezky. V té době jsem Apple začal sledovat víc a víc. Zajímalo mě, co dělají. Pak jsem měl možnost jednak ho koupit a začínat na tom pracovat. Tenkrát jsem na tom dělal webové stránky, webové aplikace, protože jsem se živil – nebo jsem si to alespoň myslel – jako programátor. Já v tom nebyl moc dobrý, ale docela mě to bavilo. Trochu jsem se snažil dělat grafické věci, což v tom jsem neměl velký talent, ale mě bavila ta technologie pod tím. To byl začátek, kdy jsem denně trávil hodinu, dvě a poznávat, jak věci fungují vevnitř. Tak je to dodnes. Já nejsem člověk, který Apple poznal po iPhonu. iPhone pro mě byla jenom nějaká katarze toho, čím ta společnost procházela. Přijde mi to strašný zajímavé, kdy ta firma byla schopná ovlivnit 7 8 oblastí z hlediska této planety. Jsou firmy, které dělají jednu věc a řekneš si, že super, dokázali jste to. Oni fakt tento svět ovlivnili na několika úrovních. Jobs v tomto má samozřejmě ohromnou sílu a zářez.

 

Vzpomeneš si na nějaký moment, kdy z toho svého hobby nebo zájmu o Apple sis uvědomil, že to může být nějakým způsobem tvoje práce?

 

Ta první rovina byla, když jsem začal psát pro online magazín, který se jmenoval Můj Mac, což byl takový webový portál kolem roku 2005 2006. To business byl, protože jsem za to dostával peníze. Nebyla to moje primární práce, protože za články se úplně živit nedá, ale tam už jsem si uvědomil, že v tom nějaké peníze můžou být. Apple byl neznámá značka. Byla to značka pro pár bláznů, co to mají. Lidé to vnímali jako značku pro grafiky. Pak jsme začali lidi školit. To byla věc, kde to začalo fungovat. Přestože to trvalo ještě dalších 4 5 roků, než se to stalo něčím zásadním, než vstoupil na český trh, tak hledali lidi jako jsem já – ono jich tu moc nebylo – do té doby to byl koníček, ale bylo vidět, že ten trend je jasný. Ta firma šla rychle nahoru. Od té doby, co uvedla iPod, pak iPhone a tu historii už lidé znají. Já jsem byl v té době připravený do tohoto rychlíku nastoupit. Byl jsem ve správném čase na správném místě. To se nedalo naplánovat. To se tak stalo.

 

Jaké je využití pro firmy – to školení? Ty říkáš firmám, jak to využívat. Ty firmy se rozhodnou, že chtějí pracovat na zařízeních od Applu a chtějí, aby zaměstnanci na tom pracovali lépe, efektivněji? Jaký je jejich motiv?

 

Tam je několik rovin. Ono to většinou nefunguje tak, že se firma rozhodne, že chceme dělat na iPhonech nebo iPadech. Oni k tomu můžou dospět jednak, to znamená hledají určitá řešení, která vyřeší jejich problém – bezpečnost, jednoduchá uživatelská přívětivost – a dospějí k tomu, že iPhone může být ta správná cesta. Já jsem si nikdy nemyslel – pár let zpátky – že bych někoho školil na iOS. Říkal jsem si, co na tom můžou ty lidi učit? Ta doba je taková, že lidi nemají čas se učit, jak funguje iPad vevnitř. Oni si otevřou webovou stránku, mail a neznají vůbec tipy, triky, které jim zefektivní tu práci. Dnes dělám v jedné rovině půldenní trénink, kdy lidem vysvětlím ty tipy, triky, aby byli schopní fungovat rychleji. Pro mě je to jednoduchý trénink – není na tom nic složitého. Pro řadu lidí je to wow, protože to používají 3 roky, ale nikdy si neudělají čas kouknout se na YouTube nebo si dát do Googlu 100 tipů a triků pro iPad. Já vlastně jenom doručím tuto roli s tím, že k tomu dám příběh, vysvětlím, kde to můžou používat, ukážu zajímavé aplikace. Za pár hodin se ti lidé strašně rychle posunou z hlediska technologií. Druhá rovina je, že to chceme implementovat a nevíme, jak na to. To je spíš vyloženě technická rovina. To znamená jak jsem schopen to za ně spravovat, co se stane, když to někomu někdo ukradne, jak zajistím, aby mi někdo nesebral data z mého iPadu? To se už nebavím s koncovým uživatelem, ale spíš s IT. Teď jsem to řešil v jedné velké konzultantské společnosti, kde se potřebovali podívat do hloubky – jak to funguje, aby to byli schopní naplánovat dobře, aby to další 3 4 roky ta věc jim přinesla užitek.

 

To mi dává smysl. Já vím, že sám Mac mám nějaký 3 roky. Dlouhou dobu jsem měl pocit, že nevím, jak využít z toho ten potenciál – že si říkám, že to nějak používám, mám tam zažité nějaké věci, které jsem používal předtím na Windowsech, které asi se dají dělat mnohem efektivněji. Ale pak mě zaujalo, že jsem byl na jednom setkání lidí. Každý říkal nějaké svoje tipy triky a přišlo mi zajímavé, že každý to používá trošku jinak. To své workflow má trošku jinak udělané.

 

To je přesně ono. Mac je klasický příklad, kdy lidi přišli z Windows a první týdny si říkají, že to není tak dobré. Nefunguje mi to, jak chci. Ty čekáš, než pochopí tu filozofii toho systému. Já ty lidi vezmu na rychlodráhu, vysvětlím jim filozofii: když budete tohle, bude to fungovat dobře. Tam Apple má určitou představu, jak si myslí, že ty produkty by měly být nejlépe používané. Ono je dobré proti tomu moc nejít. Apple v tomto směru je taková firma, která si myslí, že to ví nejlíp. Když to akceptuješ, tak jsi schopen ty produkty rychle dobře používat. Jakmile jdeš proti tomu, tak si komplikuješ život. Ty tipy, triky a workflow mě baví sledovat, jak jiní lidé pracují na Macu nebo iPadu. Já si říkám, že tohle já bych nikdy neudělal. Stejný krok, stejný cíl, jiná cesta. Je to zajímavé a obohacující.

 

Pobavíme se o firmě jako takové. Ty jsi říkal, že je to vášeň sledovat, jak se ten business vyvíjí. Můžeš říct, jak vidíš v kostce budoucnost Applu? Pro spoustu lidí to je možná novinka, pro spoustu ne. Nějaké Macy už pro Apple z hlediska revenue nejsou tak důležité. Kam ta firma se teď směřuje?

 

Apple je primárně hardwarová firma. Ta firma vydělává na hardwaru a vydělává na něm zatraceně dobře, nejlépe na celém trhu. Bavíme se o marži 30 až 50 %. Když to srovnáš s čínskou produkcí, která má procenta, tak Apple na tom umí vydělat. Spoustu lidí si to neuvědomuje. Apple je společnost, která vydělává na hardwaru a umí to prodat dobře. Vedle hardwaru má nějaké služby – hudba, stahování filmů, služby pro vzdělávání, Appstore atd., kde máš další příjmy. To jádro je ten hardware. Já si myslím, že zatímco před pár lety to bylo, že prodáváme hardware a vyděláváme na něm, tak dnes je hardware umožňovač dalších platforem, dalších vrstev. Protože co si povíme – stolní počítače z hlediska růstu. Tam už nic neporoste. Tam Macbook jako přenosný počítač rostl oproti celému PC trhu, ale ta doba víceméně končí. iPhone jako takový se dostal na nějakou špičku. Ano, mobilní trh bude pořád růst, ale už to nebude tak rychlé. Už si ti hráči rozdělili karty. Něco má Android, něco má iOS. Teď je otázka, co s tím. Ty produkty už jsou dospělé. Ten růst tady podle mě plus minus končí. Spíš se hledá, co bude dál. To, co Apple vnímá jako další krok, je spíš rozšířená realita a nadstavba nad tím, co iPhone nebo iPad může umožňovat. Apple silně tlačí do augmented reality, že ti zařízení umožní vidět jinou vrstvu v realitě. Může to fungovat dobře marketingově. To znamená přijdu do obchodu, kameru namířím a dostanu nějaké informace navíc. To je, v co Apple doufá, že stejně jako před pár lety byl ohromný trend mít mobilní aplikace a mobilní web, protože kdy jsi měl web, který na telefonu byl blbě vidět, tak ho zákazníci nenašli. Oni se domnívají, že ta další vlna využití těchto produktů je rozšířená realita. To je jedna rovina. Další rovina jsou hodinky, kde to, co umí iPhone teď, za pár let budou umět hodinky, takže nebudou ten telefon potřebovat. To všechno se ve finále váže na umělou inteligenci a nějaký machine learning – strojové učení. To je hra, ve které dnes jede Google, Amazon, Facebook a Apple jako ti 4 největší hráči. To jsou konkurenti Applu. Ne Samsung, ne Xiaomi, to jsou firmy, které mají specifický segment, ale nejsou konkurentem Applu. Apple je korporát, který bojuje s dalšími 3 firmami. Dělají všechny totéž. Chytré reproduktury, které si s tebou povídají. Každý se snaží zákazníka zacílit. Jinak to dělá Google, který má reklamu, informace o zákazníkovi. Jinak to nějaká Facebook, který jede virtuální realitu. To jsou 4 největší hráči na trhu. Hledají, co bude další rovina, kde ty peníze přijdou.

 

To mi přijde zajímavé, protože já jsem přesně to viděl v té rovině, že nedávno jsem viděl obálku Forbesu z před 10 let, kde na obálce byla Nokia. Vyrobila miliardy telefonu – kdo je zastaví? Dnes Nokia v podstatě neexistuje. Moje otázka byla, jestli se něco podobného nemůže stát Applu. Ty jsi na to odpověděl, že ta firma je trošku jinde.

 

Jako může se jim to stát. Tam je důležitá zmínka iPhone pořád činí 60 % příjmů té společnosti, což je strašně moc. Ten produkt je pro ně strašně důležitý. Nemůžou si dovolit to zvorat, protože kdyby iPhone padnul, tak ta firma je irelevantní v tomto okamžik. Všechno je postavené kolem iPhonu. Ano, je to rozmělněné na iPad, trošku na Mac, ale iPhone je středobodem. Čili pořád potřebují platformu udržovat kvalitní, ale už to není jako Nokia, která měla jenom hardware, který se během pár let stal irelevantní. Ten dopad byl šílený. To, s čím přišel iPhone 2007, zabilo mobilní divizi Microsoftu. Vidíš, že nezmiňuju Microsoft jako konkurenta. Ten dělá skvělé produkty, ale už je v podstatě online společností, která dělá Officy a serverová řešení. Ano, mají nějaké surfacy, ale je to v podstatě zrnko v písku v celé hře. Microsoftu ujel vlak v okamžiku, kdy se Steve Balmer vysmál iPhonu a řekl, že to je blbost. V tu chvíli Microsoft zabil svoje budoucí revenue.

 

Myslíš, že jsou nějaké lekce o Applu, co si můžou vzít běžní podnikatelé? Apple má silný brand. Je to silný producent. Umějí perfektně manufacturing. Asi nemá smysl, aby nějaká firma s nimi soutěžila v tomto, ale mají nějaké slabé oblasti?

 

Jasně. Ta firma není dokonalá. Ty slabé oblasti – Apple není tak extrémně silný ve službách. Měl problémy s mapami, s cloudem. To jsou takové věci, které částečně outsourcuje na Amazon. Apple je hardwarová společnost a umí udělat pěkný design. Má všechny věci pod kontrolou, což je klíčový benefit Applu, že vlastní hardware a software. Konkurence to nemá. Google se to snaží udělat s Google Pixelem, ale ještě nejsou na úrovni jako Apple, ale samozřejmě ta firma chybuje. iOS 11, která vyšla nedávno, není dotažená, jak by lidé očekávali. Čili ta firma dělá chyby, učí se z nich a posouvá se dál. Je silná v hardwaru. Ten zbytek dohání tak, jak může. Teď nechci říct, že nějak špatně. Dělá to dobře, ale pokud si zvykneš na kvalitu hardwaru, tak očekáváš, že totéž dostaneš všude jinde, ale ono to tam není. Je to o pár procent níž. Určitě bych nechtěl, aby to vyznělo, že Apple je dokonalá společnost. Není, ale dokáže se z chyb poučit a jít dál a zákazníka přesvědčit. Co si z toho lidé můžou vzít – tam je asi několik rovin. Jedna věc je prodej, jak Apple prodává svoje produkty, a to je že těm lidem neustále vysvětluje přínosy. Prodává přes přínosové emoce. Je to tak stará písnička, že to tomu trhu trvalo tak strašně dlouho – to musí být marketing 1.1 – to je první věc emoce-přínos. Jakmile to zákazník nepochopí, tak mu to neprodáte, ale oni to udělali v IT oblasti, která byla pro ITáky. Tam ti lidé mluvili svým specifickým jazykem. Oni to otočili a začali to cpát normálnímu zákazníkovi. Zafungovalo to. Když se podíváš, tak to dnes dělají všichni. Všichni prodávají stejným způsobem jako Apple. Už to najednou je o emocích, co s tím telefonem můžu dělat a ne jaký má procesor. Apple ti řekne, že je výkonný procesor, ale neřekne ti, kolik má herzů, jakou máš RAM. Ten IT žargon je mimo. Oni řeknou, že udělá krásnou fotku svojí rodiny a bude se ti líbit. To je emoční pouto. Dá se to aplikovat všude, v jakémkoli businessu, jak jsem schopen emocionálně s tím začít pracovat. Druhá věc je, že všechno, co můžou, tím mám na mysli všechny věci, které potřebují ovlivnit, tak je vlastní. To znamená oni mají svůj vlastní procesor, svůj vlastní software, nikdo jim do toho nekecá. Když se podíváš na konkurenci, tak Android, ti Xiaomi uděláš svůj hardware, který bude jenom tvůj. Nakoupíš si komponenty, ale poskládá si to dohromady podle své kuchařky, ale pak se musíš domluvit s Googlem na Androidu. Nevlastníš tu komponentu. Nevíš, co ti s tím druhá strana udělá, jak to bude fungovat. To je ten problém. Proto řada firem, které používají Android, mají nadstavbu, aby to udělali jako vlastní. To je, co Apple dělá standardně, že vlastní klíčové technologie. To si myslím, že se taky dá aplikovat kdekoliv. Co nejméně být vázaný na třetí stranu, kterou nemáte pod kontrolou. Pak je tam jedna rovina, která se mi strašně líbí. Ona je taková pro řadu lidí negativní, ale to, že Apple nedává slevy. Oni si nekupují lidi. To je strašně zajímavé. Občas sami lidi říkají, že s Applem spolupracuješ, že musíš dělat zadarmo. Nemám. Já za ty produkty platím. Mám produkty, které mám na tréninky, které na ně můžu používat, ale není to tak, že ti přijde balíček, že tady máš iPhone, užij si ho. Neexistuje. Ta firma nekupuje lidi. Zatímco když se podíváš na konkurenci, tak cpeš peníze do trhu, kupuješ si lidi a influencery. Nedávno jsem měl možnost bavit se s pánem, který se jmenuje Walt Mossberg, což je člověk, který sleduje IT v Silicon Valley roky. On tam popisuje situaci, kdy mu poslali první iPhone. Byli 4 lidi, kteří dostali první iPhone předtím, než byl uvedený na trh. On ho dostal. Samozřejmě ho musel vrátit. On měl jeden z prvních iPhonů, ale nemohl si ho nechat. „Tak si ho nechte jako dárek, Walte.“ Neexistuje. „My jsme vám to půjčili. Tady si to bereme zpátky.“ Chcete slevu? Tak jděte někam jinam. Někdo vám to určitě se slevou dá. Ono je to strašně sebejistý, ale když se dokážete do této roviny dostat, tak je to strašně silný. Ti lidé tě používají, protože za to dali peníze a vědí tu hodnotu, než že jsem dostal 40% slevu, tak si to koupím. Vím, že spoustu lidí lokálně to vnímá strašně negativně, protože si můžu něco nakoupit a mají to ve slevě. „Ne, my slevy neděláme. Jestli se vám ten produkt nelíbí, je to fajn. Jsou jiní prodejci, mají také hezké produkty, tak si to kupte tam.“ Oni nemají cíl, že chtějí zaplavit celý svět iPhony. Oni vědí, že nebudou největší. Oni budou mít nějaké procento trhu z hlediska počtu prodaných produktů relativně malý. Z hlediska marže mají 80 % celého trhu, co se na něm vydělá. To je zajímavé, jak nad tímto uvažují. Mě to baví sledovat, protože to je, co lidi neví. Lidi většinou vidí iPhone a řeknou, že se jim nelíbí barva. Nebo že to měl Android před 5 lety, ale o tom ta hra vůbec není. To je úplně nepodstatný.

 

Nevím, jestli s tím souhlasíš, taková ta omezená nabídka, že když si jdeš koupit telefon od Samsungu, tak máš 62 modelů. Oni mají 1 telefon a dobře, možná teď 2. Jeden větší a jeden menší.

 

100%. Ono původně měl Jobs představu mít těch produktů co nejméně. Už to tak není. Těch produktů je rozhodně víc, jak firma roste a zasahuje větší trh, ale pořád je to vlastně extrémně omezené, takže ten zákazník míň řeší, jestli udělal chybu, když si to koupil. Jestli si neměl koupit jinou variantu. Ano, z mého pohledu je to o tom, že když máš méně na výběr, rychleji si vybereš. Když už víš, že to chceš, tak si rychleji vybereš. Stejně tak když půjdeš do restaurace, kde mají 2 jídla versus 50. Víš, co chceš.

 

Je pravda, že to je jeden ze základních prvků marketingu, že když dáš lidem 20 tlačítek na webu, tak málokdy na něco kliknou.

 

Přesně tak. To jsou tak primitivní věci pochopit, jak funguje. Naservírovat mu to tak, jak to bude nejjednodušší.

 

Petře, mně se u tebe líbilo – ty máš na Twitteru napsaný storytelling through technology. Co tohle pro tebe znamená tohle motto?

 

Storytelling vnímám jako primárně prezentování, ale nejenom jako prezentování, že stojím někde před prezentací v PowerPointu nebo v KeyNote. Ale vysvětlování věcí přes příběhy, což je nejpřirozenější lidská forma. Teď je populární podat příběhy, ale co jsme dělali vždycky a kdo chtěl prezentovat dobře, tak použil nějaký příběh, příklad. Through technology vnímám, že k tomu používám technologické nástroje, ať už ta prezentace, která může vypadat lépe než jenom že tam bouchnu slide a dám tam 31 odrážek, čili můžu použít iPad, můžu do toho kreslit, můžu prezentovat pomocí různých aplikací. Vlastně dnes je to i to, co dělám na YouTubu. To je pro mě storytelling through technology. Vyprávím příběhy, kde vysvětluju, jak něco funguje. Používám k tomu ten technologický nástroj, což je YouTube. To pro mě něco znamená. Ono mě to svým způsobem definuje, protože technologie je něco, co mě strašně baví. Baví mě nové technologie testovat a zároveň mě baví ideálně je používat k nějaké tvorbě, že to není jenom, že to používám na maily, ale kde jsem schopen s tím dělat něco, co jsem dřív dělat nemohl.

 

Ty když jsi zmínil to přednášení nebo prezentování, je to něco, co vzniklo až díky té práci pro Apple nebo jsi zájem o přednášení a storytelling měl už dřív?

 

Já to nesnášel. Pro mě první školení byla strašně vyčerpávající. Já nebyl takový ten člověk, který se těší, jak bude lidem něco vysvětlovat. Já jsem měl stres z toho, že řekneš blbost, že se tě lidi na něco zeptají, zamumláš atd. Mně trvalo roky, než jsem se dostal do roviny, že mě to baví a že jsem v té situaci uvolněný. U mě je to prezentování jako takové vydřené. Zároveň si uvědomuju, že pro to mám určitý talent a jsem schopný ho vytěžit. Člověk by o sobě měl vědět svoje silné a slabé stránky a měl by s nimi být schopný pracovat. Já si uvědomuju, že to je jedna z mých silných stránek a bylo by škoda ji zahodit. Pracoval jsem na tom, jak se stresu zbavit, abych se dostal do roviny, kdy to bude přirozené a kdy lidem vysvětlím něco, co vysvětlit chci.

 

Mě by zajímalo, jestli bys to, co ses za roky naučil, zdestilovat? Představ si, že za tebou přijdu třeba já a řeknu, že za týden mám přednášet na TEDu. Dal bys člověku nějaké rady?

 

Kdyby to bylo vyloženě postavené přednášet na TEDu, tak ti řeknu kup si knížku od člověka, který napsal vyloženě, jak prezentovat na TEDu. To je šablona, podle které musíš jet a musíš to mít dobře natrénované. Kdybys prezentoval někde jinde a nebyla by to specifická prezentace, která je hodně nacvičená a vytrénovaná, tak jsou takové prezentace, které dělám. Jedu jeden slide deck pořád dokola a už víš, co kdy řekneš. Ale řadu prezentací jedu, že se potřebuju uklidnit a být v pohodě a vím, že to pak dám. Potřebuju si definovat, co je cílem prezentace, proč tam ti lidé sedí, co jim mám přinést. Na začátku prezentace říkám: Cílem dneška je tohleto. Neustále si v hlavě musím ten cíl opakovat, že tohle tam vede, tohle tam vede, tahle poznámka tam nevede, ta tu nemá co dělat. Pak jsou podle mě slidy mnohem méně důležité. Druhá rovina je najít cestu, jak se uklidnit, abys byl přirozený. Protože jakmile jsi přirozený a víš, kam jdeš a umíš normálně mluvit, tak si myslím, že tě lidé budou vnímat jako lidskou bytost, to znamená to je něco, co známe, umíme si povídat. Pak je jedno, jestli si povídáš s jedním nebo s padesáti lidmi. Pokud víš, co je cílem a ti lidé ho akceptují, je pro ně zajímavý a ty je tam dovedeš, máš v hlavě připravenou osnovu, tak to nemůže dopadnout špatně. Může to být na 80 %, 95 %, může být rozdíl v kvalitě dodání, ale pokud víš, co lidé chtějí a dodáš jim to, to je úplně v pohodě. To je něco jiného než TED. TED je show, herecký výkon, který je dobře natrénovaný a je to super. Já to plně respektuju. Jenom je šance jednou za život, že něco takového zažiješ. Pro mě má větší hodnotu být schopen kdykoliv si stoupnout před lidi a vědět, co mám dělat, aniž bych trávil 3 dny před tím složitou přípravou. Tam jsem se chtěl dostat.

 

Tys to hodně zdůraznil – vědět, co ti lidé z toho chtějí dostat, proč tam jsou.

 

Takový to americké ‚What’s in it for me?‘ Představ si, že ti lidé tam sedí. Já jim tohle sypu do hlavě. Je to odpověď ‚Co mi tady cpeš, mě to zajímá.‘ nebo ‚Hm, to je zajímavé, to použiju.‘ Když to převedu někam jinam, je strašně zajímavé vidět tohle na YouTubu, protože tam vidíš okamžitě zpětnou vazbu. Krásně vidíš, kdy se lidé odpojili, kdy je to přestalo bavit, jak dlouho je to bavilo, jestli ti dali like nebo nedali, můžeš to velice dobře měřit. Když máš prezentaci, tak nevíš, jestli ti lidé v tu chvíli tě vnímají – jako víš to, ale nedostaneš zpětnou vazbu, kdy ti lidé by se sebrali a odešli. Teď tam sedí jenom, že to je blbý vstát, protože přeruším prezentaci. Na YouTubu to vidíš jasně. Vidíš, co lidé chtějí a co je nezajímá. To je super. To je přesně to, co ti ta technologie dá a co ti ten výstup dát nemusí.

 

Možná součástí dobré prezentace je řídit to očekávání těch lidí, že jo. Správně to pojmenovat, zabalit atd. Se mi stalo, že jsem šel na prezentace, kde to, jak to bylo pojmenované a jaký si z toho dostal pocit, že to bude, bylo vlastně něco úplně jiného, než o čem ten člověk mluvil. Pak se to dost těžko – i kdyby to byla dobrá prezentace – tak ty jsi přišel kvůli něčemu jinému, než co jsi dostal.

 

Absolutní souhlas. Říká se tomu clickbait. Ty dáš nadpis takový, aby lidi na to video klikli, protože budeš mít více zhlédnutí, ale ten obsah je nulový a nemá pro uživatele hodnotu. Přesně tyto dvě věci musí být synchronizované – to očekávání, které definuju, a zároveň ho doručit. To je strašně důležité, klíčové. Nejhorší je, když máš v místnosti lidi, které nezajímá to, co jim chceš říct. To je zabitý čas pro všechny. Všichni se budou trápit. Nebo budeš tak dobrý, že to jejich očekávání budeš tou svojí prezentací změnit, protože to uhraješ na svoji osobnost a charisma. A ti lidé přestože přišli kvůli něčemu jinému si řeknou, že to vlastně nebylo špatný. To se taky dá. Někteří lidé toto umějí. Já si myslím, že tohle je první klíčová věc, kterou musíš podchytit, aby to dopadlo dobře.

 

Ty jsi říkal, že máš nějaké YouTube videa, svůj kanál. Proč děláš tohle? Jaká je tam tvoje motivace?

 

Jedna motivace je, co jsem říkal – ‚storytelling through technology‘. Prostě zkoušet nové věci. Je fajn být jeden z nejstarších youtuberů na české scéně, protože tím zároveň lidi trochu šokuješ. Spousta lidí si řekne ‚youtuber‘, to musí být mladý blbeček, který dělá plenky a dává je na YouTube. Teď tam máš člověka, který je trochu starší a dělá jiný obsah. Je to vystoupení z řady. Je to pro mě strašně zajímavý způsob, jak se učit prezentovat během chvíle. Protože já si potřebuju jenom v hlavě srovnat myšlenky, zapnout kameru a říct to. Někdy to má 5 minut a někdy 20. Musí to dávat smysl, aby to lidé nakonec dokoukali. To je nejlepší trénink této disciplíny – vyjadřování se, jít k myšlence, aby to lidé pochopili. Najít něco zajímavého, protože když budeš říkat, co ti lidé slyšeli 100krát, tak to vypnou. Ty tam potřebuješ lidi udržet, protože oni mají dalších 1000 videí, na které se můžou podívat. Ty je od nich zdržuješ. To je strašně zajímavý. Ta motivace vedle toho, že si to chci vyzkoušet, je tam nějaká zábava. Pro mě to funguje dobře jako PR a marketing, protože lidi vidí, jak mluvím, jak prezentuji, o čem mluvím, vědí, co dostávají v případě, že si mě objednají na konzultace nebo trénink. Je to transparentní hra. „My jsme viděli váš web, ale vlastně nevím, jak naživo vydáte.“ Takhle vypadám. Velice to zrychluje komunikaci se zákazníkem a zároveň ti to buduje značku. Za mě tohle funguje fakt dobře. Já si s tím hraju co se týče plánování konzultací a tréninku do budoucnosti. Teď řeším únor. Práce mám dost. Jedna z rovina je, že lidé vědí, co děláš, a můžeš jít hned přímo k věci. ‚Tohle jsem schopen pro vás doručit. Bude to stát tolik a tolik. Chcete – nechcete, další.‘

 

To jak Petr říká, že už má plno až na únor, musím dát do perspektivy. Tenhle rozhovor byl nahrávaný už v říjnu. Já jsem měl trošku frontu rozhovorů, které na to čekaly, takže je to 4 měsíce starý, ale stále aktuální. Jinak to, jak Petr vysvětluje, proč dělá YouTube a co mu to přináší, je podle mě velice zajímavá lekce. Mně nezbývá než dodat, že nemusíte začínat s velkým osobním brandem jako je Petr Mára. Můžete začít od nuly. Klidně právě teď. Můžete začít na YouTubu, pokud vám to vyhovuje, pokud jste rádi před kamerou. Můj případ to úplně není, takže já jsem začal s podcastem. Pokud byste chtěli mít nějaký podobný projekt jako Proti Proudu a využít ho ať už pro vás osobní brand nebo pro vaši firmu nebo pro získávání zákazníků nebo pro nalákání lepších uchazečů o práci, těch možností využití podcastů je opravdu spoustu. Koukněte na protiproudu.net/produkce. Dozvíte se toho víc. Nejenom jak podcast tvořit, ale k čemu by mohl být dobrý. Pokud s ním budete potřebovat pomoct, ozvěte se mi. Teď zpátky k Petrovi.

 

Mě osobně zajímá, když to děláš rok, jestli jsi tam zachytil nějaký bod, kdy to začalo růst. Ty jsi už měl nějaký brand dejme tomu předtím, tak chápu, že to bylo jiné, ale já jsem třeba u tohoto podcastu. Teď měl 50 tisíc přehrání. Zpětně jsem koukal na tu křivku. Zjistil jsem, že 7 8 měsíců to bylo skoro konstantní a pak to vystřelilo nahoru. Mám pocit, že to je často u těch typů – blogů, YouTube kanálů, že většina lidí to vydrží dělat dost dlouho, aby se dočkalo…

 

… až začnou růst. Já jsem měl kliku v tom, že ta značka byla známá. Měl jsem dost followerů na Twitteru, Instagramu, takže já jsem udělal první video o iPhonu 7. Řekl jsem si, že když to bude mít 5 tisíc zhlédnutí během 24 hodin, tak budu pokračovat. Když ne, tak to nemá smysl. Ono to trvalo asi 26 nebo 27 hodin a dostal jsem se na 5 tisíc zhlédnutí, tak jsem si říkal, že to není blbý na první video. To by nešlo, kdybych tu značku neměl. Já tam neměl takové to, že začínám na nule. Od začátku to slušně fungovalo. Dostával jsem se na 10, někdy 20 30 tisíc zhlédnutí. To nejlepší video má nějakých 150 tisíc, což je docela dobrý na to, že nemáš tu cílovou skupinu, které je 15 17 let a YouTubem žijí. U mě je to 30 35, což jsou lidé, kteří začínají mít děti, a nemají moc času čumět na nějakého Máru 20 minut na video. Ten zlom přišel pár měsíců zpátky nebo pár týdnů. Tam je zásadní nárůst, a to bylo asi v okamžiku, kdy pro mě YouTube podle mě trochu změnil algoritmus. Já nevím, jestli víš, co tam probíhalo z hlediska odlivu inzerentů.

 

Jo, nějak jsem o tom četl ve Forbesu.

 

Jenom v rychlosti – PewDiePie, takový ten největší youtuber, udělal pár videí, kde si dělal srandu z nacismu. Ono to nemyslel zle, ale byl to blbý vtip. Spousta inzerentů, která stála za ním – Disney a další – si říkali, že co se tu děje a začali stahovat peníze z YouTubu a z jeho kanálu. Pro něj to byla hrozná rána, stejně tak pro YouTube, protože začali odcházet inzerenti. Oni řešili, co s tím. Teď začali – si myslím – prioritizovat obsah, který je trochu delší, což je pro ně fajn, protože je tam víc reklamy. Čili delší a řekněme hodnotnější obsah, protože chtěli z toho udělat trochu serióznější. Takže najednou mně začaly naskakovat zajímavá čísla, protože moje videa začala zjevně doporučovat víc. To je, co je zajímavé na YouTubu, že tam je algoritmus, to je stránka, kam lidé přijdou a oni jim něco doporučují. Zatímco na webu tohle nemáš. Ty musíš zadat, kam chceš jít. Tady jdu na YouTube a něco mi naservírujte. Jakmile se dostaneš do určité úrovně nebo nějaký rank, že tě vnímají, že tento člověk dělá kvalitní obsah, protože má zajímavý poměr liků versus disliky, má zajímavý počet zhlédnutí. Možná nižší počet subscribů nebo počet videí, to znamená, že tě sledují i lidé, kteří nejsou tvoji odběratelé, tak najednou máš vyšší hodnocení. YouTube tě sám začne promovat. To je na YouTubu zajímavé z hlediska marketingu. To podle mě na jiné platformě není. Facebook to trochu dělá, protože ti nezobrazuje všechny posty kamarádů nebo lidí, kteří followuješ, ale YouTube je v tomto unikátní. Teď vidím, že mi to šlo lineárně nahoru, teď se to o pár stupňů nalomilo a jde to zase rychleji nahoru. To, co mi dřív trvalo dostat 1000 odběratelů – vymýšlím si – 15 dnů nebo 30, tak to je třeba polovinu. Ta exponenciálně jde pomalu nahoru. Mám cílem úplně není mít půl milionu subscriberů, protože to nikdy mít nebudu. Není to můj primární business. Pro mě je důležitější takový to less but better. Dělat pár videí a radši dobře, než drtit 3 videa týdně a nemít tam tu kvalitu.

 

Jak se na ta videa připravuješ?

 

Já mám na iPhonu aplikaci Poznámky, kde mám jednu sekci vyloženě Nápady a YouTube videa. Mám tam asi 30 záložek nebo možností, co můžu udělat. Vždycky, když mě něco napadne, tak si to napíšu. Postupně si k tomu přidávám body. Pak většinou to jsou pondělky – si sednu a kouknu na seznam, co bych měl dnes natočit. Většinou je to dřív, abych nekecal, většinou je to sobota, neděle, kdy o tom přemýšlím, abych v pondělí šel do akce. Kouknu na poznámky, sesumíruju si to, zapnu kameru, zkusím to na první a někdy dáš jeden záběr a jde to. Někdy se s tím strašně trápím a těch 20 minut mi trvá hodinu, než ze sebe dostanu obsah, se kterým jsem alespoň trochu v pohodě. Je to hodně o tom, jestli jsi v tu chvíli na vlně, nebo ne. Někdy na vlně jsem schopný udělat i 3 videa za den a pak mít dost obsahu na nějakou dobu. Poslední video o iPhonu 8 to z nějakého důvodu pro mě bylo strašné trápení. U některých produktů je pak, že musíš natočit videa jako natočit display iPadu, natočit aplikace. Já jsem udělal jedno video, kde jsem mluvil do kamery a uvidíme, jak to bude fungovat. Mělo asi 15 minut. Těm lidem je to jedno. Že podstatné je, co říkáš a jak ty věci vysvětlíš. To, že k tomu přidáš další vrstvu zajímavých prostřihů je fajn, ale pokud nemáš tu první věc dořešenou, tak ten zbytek je jenom pozlátko, které nebude dlouho fungovat.

 

Já jsem tě hodně registroval u technik time managementu. My jsme se bavili, že děláš YouTube, různé tréninky, cestuješ, přednášíš atd. Jak ty si dělíš svůj čas mezi tyto různé aktivity?

 

Pro mě je dnes podstatné z hlediska time managementu, když se podívám z vyšší perspektivy, vědět, co chci, a vědět, co nechci. To je jedna rovina. Tím se mi jednodušeji říká ‚ne‘ některým věcem. Ono se od určité úrovně dostaneš do pozice, kdy máš strašně moc možností, co můžeš všechno dělat. To je, jak jsi říkal, že máš 60 telefonů na výběr. Tam je důležitý vědět, co chceš, abys ostatnímu řekl ne, ne, ne. Já budu dělat jenom tohle. To je absolutní jádro time managementu. Pokud toto nemáš srovnaný, tak je velice těžké řešit 10 cílů najednou. Nechci říkat, že jsem na tom perfektně, ale plus minus v hlavě vím, co chci. Tím pádem vím, které věci mám škrtat. Ten režim, který standardně mám – a říkám záměrně slovo standardně, protože jsou období v rámci roku, které jsou velice naplněné, což je pro mě podzim. To je období, kdy víš, že firmy potřebují tréninky. Mají a utrácejí peníze. Ta priorita je vydělávat, abych v lednu byl schopen tohle hodně potlačit a dělat jiné věci, abych přes léto měl 2 měsíce. Jedna věc je, jak funguje rok. Tam podzim je taková oblast – asi jako ve všech odvětvích – teď to jede, zaměřuju se na vydělávat. Cílem je práce a rodina. Pak mám větší prostor v jiných měsících, kdy je to mít víc času na sebe, rodinu a třeba na koníčku jako YouTube. Je to o tom si to v hlavě srovnat. Jinak standardně to mám, že mám 3 dny v týdnu trénink, konzultace. 2 dny v týdnu mám volněji, kdy se věnuji komunikaci se zákazníky a sám sobě. Podzim je pro mě období, kdy spíš 4 dny v týdnu je trénink. Je to mnohem našlapanější. Já to akceptuju, že to tak je. Pak budu mít prostor dělat trochu něco jiného.

 

Takže to máš tak, že 3 nebo 4 dny máš trénink. Pak jeden den máš na nějaké plánování a třeba YouTube a máš tam další aktivity.

 

Ano, takhle to mám. Primární věc je, jak pro mě funguje rok pro mě. Třeba pro mě léto, kdy děti mají prázdniny, je čas, kdy moc nepracuju nebo nepracuju na úrovni, že bych pracoval s klientem, to je řekněme pár dnů. Podzim je naopak, že to držím a jedu do Vánoc. Mám to tak v hlavě srovnaný, že mám teď mnohem méně času na kamarády a socializaci. Teď je tohle období. Leden únor bude volněji. Pak bude to jaro trochu výkyv. A pak víš, že od června se to všechno zpomaluje. Já se na to adaptuju aktivitami, které kolem toho dělám.

 

Máš nějaké i ranní rutiny?

 

Vlastně rutiny asi mám. Pro mě – já nevím, jestli se o tom dá mluvit jako rutina – pro mě je strašně důležitý si dát ráno horkou sprchu, která mě nastartuje. To je jedna věc. Další rutina souvisí s rodinou, protože já každé ráno vozím děti do školy a do školky. Když jsem to začal řešit prvně, tak jsem už měl svůj cyklus, svoji rutinu. Najednou ti do toho spadne, že musíš někam půl hodiny jet a řešit to. Dnes se na to strašně těším, protože to je čas, kdy s dětmi můžu být v situaci, kdy jsou ještě čerství. Dáte si spolu snídani. Sednete do auta a povídáte si. Ta první ranní hodina je zaměřená na toto. Teprve pak přepínám do toho režimu pracovního. Ono to dobře pomáhá v tom, že si člověk nastaví priority, že se zklidní, uvědomí si, co je a co není důležité. To je vlastně moje denní rutina.

 

Jinak předpokládám, když v rychlosti vezmeme tvoje pracovní flow, používáš nějaké klasické to-do listy?

 

Na projekty, které si chci trochu rozebrat a rozkreslit, tak používám myšlenkové mapy, což mi umožňuje vysypat věci z hlavy a trochu se uklidnit a vidět to před sebou. Pak používám aplikaci Omnifocus, která je specifická pro Apple platformu, což je takový to-do list, který mi umožňuje vysypat dílčí úkoly z hlavy, nějakým způsobem to strukturovat a vidět, že tohle je důležitý, tohle je taky důležitý, ale to už dnes nezvládnu. To mi umožňuje prioritizovat, protože nemůžeš prioritizovat, když nevíš, co máš všechno dělat. Tam je vše, co mám dělat. Jsou tam věci, které nestihnu, přestože bych měl, ale já time management nevnímám jako že musím stihnout všechno, ale musím stihnout to, co je pro mě důležité a co má prioritu. Tu prioritu musím znát. Já jsem z hlediska mailů u některých klientů strašně pozadu. Vím, že to není dobře, ale prostě akceptuju, že takový je můj život a moje doba. Je pro mě důležitější mít čas na sebe a rodinu a na práci, než mí spokojené klienty, kterým odpovím do 5 minut. Z hlediska práce se ti to může komplikovat, když na e-mail půjdeš po dvou týdnech, což pro někoho může být jako „Vy tady učíte time management a odpovíte mi po dvou týdnech.“ Já jsem si to schopen před sebou obhájit z hlediska svých priorit, ale pro toho klienta to už nemusí být v pořádku. Je to o tom, jestli si to člověk vnitřně obhájí nebo ne.

 

Mně se líbí, že hodně mluvíš o nějakých prioritách a definování si dlouhodobých cílů a to, čemu chceš říkat ano a čemu ne. Přišel jsi za ty roky na nějakou filozofii nebo pravidlo, kde čeho se řídíš, jak si definuješ svoji dlouhodobou vizi?

 

Tam můžeš vycházet z něčeho, co jsi asi slyšel nebo je často omílané a mně se to líbí. Pro mě je to kombinace několika věcí. Jedna z nich je takový to flow, že děláš, co tě baví, naplňuje. Já si myslím, že to je důležitý. Nemyslím, že to je nejdůležitější. Občas lidi říkají „Dělej, co tě baví, na zbytek se vykašli.“ To ne, ale je dobré vědět, v jaké činnosti jsi schopný se rozplynout a dělat ji dobře. Myslím si, že to je strašně důležité. Zároveň si uvědomuju sám na sobě, že se můžeš stát flow junkie, že se můžeš stát závislý na flow. To je nebezpečné. Mně se to párkrát stalo. Uvědomil jsem si, že je fajn, že dělám práci, která mě baví, protože já jsem si svůj život nadesignoval tak, abych takhle fungoval. Zároveň tě to může ničit, když to přeženeš.

 

Jakým způsobem?

 

Že jsi závislý na tom, co tě tak baví, až se to stane tvou velkou prioritou, přestože by to tak být nemělo. Znám lidi ve sportu, kteří toto zažívají, že ten sport je pro ně důležitý a pořád dělají tu danou disciplínu, přestože se vlastně přetrénovávají. Stejně tak se můžeš stát závislý na své práci, ale teď nemyslím jako workoholik. To je něco trošku jiného. Tohle je, že jsi závislý na tom, jaký dobrý pocit ti to dává, že něco děláš dobře a jde ti to. Najednou můžeš zapomenout na zbytek světa, života a zodpovědností a rolí, které máš. Myslím si, že je to dvousečná zbraň, že se to může přepálit a není to vyloženě dobře. Myslím, že ta druhá rovina je silné stránky a talent vědět, a to využívat. Stejně tak akceptovat ty slabé stránky.

 

Snažíš se nedělat věci, kde používáš slabé stránky, nebo je zlepšuje nebo outsourcuješ?

 

V drtivé většině to prostě nedělám. Já jsem dřív měl firmu, kde jsem, jak jsem říkal, byl vývojářem. Já na to neměl talent. Mě to bavilo dělat weby a design, ale nebyl jsem v tom nejlepší. Trošku to umíš, ale jsi takový ten průměr. Do toho jsem řídil lidi, na což mám nulový talent. Říkal jsem si, že to je práce. V práci děláš věci, které tě nebaví, protože to je smysl práce. Chodíš, aby sis vydělal peníze. Dnes se snažím věci, kde mám nulový talent pokud možno co nejvíce odhazovat. Je to o tom, že jsem si nadesignoval svoji práci a život tak, abych tohle mohl udělat. Ne že by to tak bylo vždycky – třeba nedávno jsem připravoval jednu konferenci a mým úkolem bylo i připravit řečníky, které tam budou mít v panelu, což je pro mě dlouhodobý projekt, kdy s nějakými lidmi musím 2 týdny pracovat a urgovat, aby mi poslali to, co mají. A to je něco, kde já jsem úplně nulový. Já nesnáším sledovat, co jiní lidé dělají, a mít za to zodpovědnost. To byla moje slabá stránka. Moje silná stránka věřím, že bylo připravit tu prezentaci a připravit obsah, ale obětoval jsem ten čas a energii té slabé stránce, protože mi to přineslo nějakou možnost rozkvést v té silné stránce. Občas to samozřejmě dělám, protože ne všechny věci se dají outsourcovat, ale snažím se tomu co nejvíce vyhýbat. To nemá logiku. To vypálíš energii směrem, kde ti to nic nebo málo přinese. Se slabými stránkami vlastně tak moc nepracuju. Snažím se maximálně vytavit a vytěžit ty silné stránky, protože mi to přijde nejlogičtější cesta, zvlášť v dnešní době, kdy sleduješ, jak bude naše budoucnost vypadat z hlediska umělé inteligence, automatizace atd., tak být zprůměrovaný není dobrá strategie.

 

Vím, co myslíš. Občas je z mého pohledu trošku challenge dobrat se ke svým silným stránkám a vydefinovat si to. Protože často, jak jsi říkal, že u tebe mluvení na veřejnosti ze začátku by se mohlo zdát jako slabá stránka nebo mohl jsi to tak po měsíci zabalit, že tě to vyčerpává a nejde ti to, ale nějak si skrz to prorazil. A zjistil jsi, že to je tvoje silná stránka.

 

To je pravda. Tam jde ještě o jednu věc. Ta teorie říká, že na něco můžeš mít talent a něco můžeš vydřít. Já si myslím, že jsem měl vždycky určitý talent lidem vysvětlit něco, co mě bavilo, ale hledal jsem tu komunikační rovinu, která občas drhla. To je něco, co se dá technikami vylepšit. Je to kombinace talentu a nějaké píle, která ti v tomto směru pomohla. Mně hodně baví něco, co je relativně známé, co se jmenuje StrengthsFinder – appka od společnosti Gallup, kde si můžeš udělat takový test. Ono ti to řekne, co za ten typ možná máš. Na mě to sedí. Mně se v tomto směru ta věc líbila. Pak se mi líbí ty věci kombinovat s nějakým smyslem, že vidíš, že ta práce, co děláš, něco přináší, ať už tobě, tvé rovině. Může to být finanční rovina, že živím rodinu, což je fajn. Je to fajn pocit, když se sejdu s lidmi, něco jim vysvětlím a ono jim to pomůže dělat líp to, co dělají. To je super. S tím se dá dobře žít. Člověk na konci dne, přestože je unavený, tak má pocit, že ten den za to stál. Něco jsem udělal. Mělo to nějakou hodnotu. Tyto věci mě baví kombinovat. Ono těch přístupů je spousta. Někdo tomu říká hedgehog diagram – kombinace těch tří věcí. Někdo používá icky guy – to je pohled z Japonska. Nemyslím si, že by na tom měl člověk úplně extrémně ulítávat, že to je nejdůležitější věc na světě, ale je dobré nad tím občas přemýšlet a možná se tím směrem trochu posouvat. Nebral bych to, že musím. Pak člověka zbytečně stresuje to, že tam není, ale pomalými drobnými krůčky se tím směrem ubírat, je docela fajn. To mi definuje ty primární dálnice, po kterých jedu, kterým dávám prioritu. Pak už to mám jenom tak, že vím, že denně jsem schopen pár hodin pracovat. Udělal jsem maximum. Co jsem nestihl, to jsem nestihl. Život jde dál. Potřebuju regenerovat, to znamená mít dostatek kvalitního spánku. Pak mít čas na rodinu a na koníčky. Mezitím to potřebuju tak nějak zvládnut.

 

Ještě občas mám pocit, že se setkávám s věcmi, že lidi to zbytečně dlouho analyzují, zatímco často je možná jednodušší tu věc začít dělat. Možná to zjistím relativně brzy často.

 

Přesně tak. Zase trávit 2 roky tím, že hledáš osvícení. Vyjedeš kvůli tomu do Indie a hledáš, víš. Pokud si myslíte, že to je fajn, tak si to zkuste a dostanete okamžitě rychle zpětnou vazbu, což to bylo pro mě to prezentování. Já jsem nevěděl, jak to dopadne. Říkal jsem si, že OK, zkusím a uvidím. Vyhodnotím to za nějakou dobu. Ano, takový to Nike – Just Do It – má nějakou logiku, protože člověk si velice rychle ověří, jestli je schopný tou cestou jít dál nebo ne.

 

Petře, mám závěrečných pár otázek. Vybalím to na tebe od boku. Na některé je dobré se zamyslet, ale uvidíme, které dáme a které ne. Napadá tě něco, co sis koupil a udělalo ti radost nebo co jsi koupil někomu jinému v poslední době – něco do pár tisíc?

 

Já si hraju s gadgety, s hračkami, takže mě baví technologické hračky, za které utrácím docela dost peněz. Když někam cestuju, je tam Apple Store nebo na letištích místa, kde prodávají gadgety, tak tam vždycky jdu a hledám, jestli je nějaký nový nesmysl. Přemýšlím teď, co mě se líbilo – používám takový prsten, který se jmenuje Aura od jedné finské společnosti. Ono ti to velice dobře trackuje spánek. Je schopné ti to dát zajímavé analýzy z hlediska toho, jak kvalitně jsi spal, co to znamená pro tvůj další den, měl bys ten den být pomalejší a dávat si bacha. Nebo máš spoustu energie a máš si jít zatrénovat a zaběhat. To mi přijde zajímavé, protože mi to dává zajímavý vhled do toho, co dělám. Jinak vlastně to, za co utrácím hodně, jsou spíš zážitky. Ono to může znít hloupě, ale my jako rodina strašně rádi chodíme na jídlo a baví nás najít hezké jídlo, kde se dobře najíme, jsme tam spolu a povídáme si. To je celé. Tam není nic hlubšího. Vlastně je to fajn. Já jsem v rovině, kdy věci, které si můžu koupit nechci říct, že mi nedělají radost, dělají, ale už to není takové to, že to je super, z toho budu žít další roky. Auto pro mě splňuje radost ne proto, že mám auto a je, jaké je, ale proto, že nějakým způsobem jezdí, jsem schopný do něj dát celou rodinu. Už to pro mě splňuje emocionální a zážitkovou rovinu, než že mám auto za tolik a za tolik a vypadá takhle. Pro mě věci jsou jenom něco, co mi má umožňovat se nějak cítit a něco prožít. Takhle to spíš dělám. Proto asi nejsem schopný si vybavit věc. Mohl bych ti říct iPhone 8 – je super, ale vlastně už to nevnímám, že ta věc změnila můj život. Je to jen produkt, který vím, že mi umožní dělat moji práci líp. Má pár zajímavý prvků, které mě zajímají, jak fungují, ale už to není wow kvůli té věci samotné. To, že s ní zavolám domů a vidím svoje děti, když jsem v Londýně, to je pro mě ta hodnota, kterou mi ta věc přináší.

 

Napadá tě nějaká investice, ať už peněžní nebo klidně časová, která se ti mnohonásobně vrátila?

 

Vždycky do sebepoznání. To je pro mě nejcennější, ať už je to cokoliv. Můžou to být testy. Baví mě různé psychoanalytické testy, protože to o tobě něco řekne. Pokud tam řekneš pravdu, počkáš si na odpověď a jsi schopný nad ní přemýšlet. Jsou to všechny ty špatné věci, které se člověku staly a říkáš si, že tohle se mi stát nemělo, to je špatně, ale mně se líbí filozofie, že cílem člověka není být šťastný, že to je nesmysl, protože život není o tom být šťastný. Život je o tom, že máš spoustu průšvihů a problémů, které potřebuješ řešit a přežít a akceptovat, že to tak je a nehledat štěstí a to, že všechno bude v pohodě, protože to prostě neexistuje. Pořád jenom řešíme nějaké problémy. Každý z nás si tahá batoh plný věcí, které by nejraději zahodil. Tak to je. Je dobré to spíš akceptovat, že takhle to je. A které jsou ty pěkné věci, se kterými můžu pracovat. Čili v tomto směru mám spíš tu filozofii postavenou takhle, takže cokoliv, kde jsem si rozbil držku, když to tak řeknu, kde jsem poznal sám sebe, třeba i ve velice těžkých situacích, to je pro mě cenné. To je jedna z věcí, kterou uvádím občas, je potápění a pod ledem, kdy jsem se fakt bál, protože potápění pod ledem na nádech je specifické v tom, že ty máš nějakou kapacitu plic. Máš 15 20 metrů mezi 2 dírami. Když jedeš pod led, tak je nevidíš – na českých rybnících a jezírkách není moc vidět. Ty tam zahučíš a jsi pod tím ledem a nevíš, kudy jsi tam zajel. To pro mě je asi jeden z nejnáročnějších okamžiků, kdy víš, že ses dostal do stresové reakce. Může to dojít do stavu, kdy to tělo zmrzne – udělá freeze a neudělá nic. Zůstaneš tam. Tělo neví, jak se má adaptovat. Moje tělo řeklo ‚Kopej!‘. To pro mě bylo strašně cenné, protože jsem si uvědomil, že když se dostanu do blbý situace, kdy rozumově to nejsem schopen pojmout, a tak podle pravěkého mozku je schopen udělat akci a ne zmrznut. Mně to zpětně dodala určitou sebedůvěru, že když budeš stát na pódiu, bude se na tebe koukat 300 lidí a něco se stane, že pojedeš dál a nevzdáš to. To je pro mě strašně cenná škola, že si dost věřím na to, že tohle dám. Cokoliv, kde člověk si nabil, jaké špatné věci se mu staly, jakákoliv zpětná vazba je za mě asi to nejcennější. Nedokážu říct, že tento trénink byl pro mě podstatný, spíš ty životní zkušenosti.

 

Máš nějaký neobvyklý návyk nebo zvyk? Ty jsi řekl, že si dáváš po ránu horký sprchy. To není zase tak neobvyklé. Máš nějakou specialitu?

 

Asi ne. Další věc, kterou dělám, že jezdím sám v autě a pouštím si nahlas muziku. To taky není specifické, ale je to moje bublina, kde se zavřu a vím, že jsem chvíli sám. Já jsem vnitřně spíš introvert a mně vyhovuje samota. Já dělám práci, která je relativně extrovertní. Pak se rád zavřu do své ulity, kde nějakou dobu jsem, než jsem zase s rodinou, kdy se musíš otevřít. Nějaké specifické návyky – jeden z nich je, že se lidí ptám, proč dělají, co dělají. Že se snažím pochopit cíl věcí, protože mi to přijde důležité. Nevím, jestli je to návyk nebo jestli je to divný. Možná jo. Přijde mi, že občas lidé zapomínají na to, proč se dějí věci, které se dějí. Baví mě to odkrývat, ale snad asi ne. Možná mě ještě něco napadne. Asi nejsem schopný odpovědět.

 

V pohodě. Napadne tě nějaké selhání, na které když se díváš zpětně, tak jsi za něj vlastně vděčný, že tě to někam posunulo nebo ti to něco ukázalo o tobě?

 

Když se vrátíme k prezentacím, tak já měl jednu fakt hodně blbou prezentaci, která byla někdy 2008. Mluvil jsem na nějaké konferenci o iPhonu. Prostě bylo to blbý. Já jsem něco řekl blbě. Jak jsem byl ve stresu velkém, bál jsem se, tak se mi v hlavě rozjela linka, že jsi blbec, vůl, zkopal jsi to. Vedle toho se snažíš říkat, co máš říct. Tu prezentaci jsem dal strašně rychle. Měl jsem černo v hlavě, takže jsem si nic nepamatoval. Já jsem tenkrát do toho šel z pódia. Byl jsem venku. Bylo to tenkrát v hotelu Jalta. Byl jsem před hotelem a říkal jsem si, že už nikdy nechci stát před lidmi. Nikdy. Jestli mám zažívat takovéto pocity, tak to nechci dělat znovu. Pak jsem si řekl, že OK. Možná to pojďme zkusit vyřešit a začal jsem chodit na kurzy rétoriky. Pak jsem začal dělat free diving, kde jsem se naučil pracovat s dechem. To selhání mi pomohlo něco dělat jinak. To bylo jedno selhání. Druhé selhání, které bylo strašně důležité v mém životě, kdy já jsem šel na střední školu – já jsem na základce byl premiant třídy, jedničkář, což v té době nebylo úplně terno. Spíš ti to okolí dávalo sežralo. Nemusel jsem se učit. Jak jsem šel na gympl, tak jsem šel na gympl zaměřený na programování. Já jsem začal mít strašný problém, protože jsem nebyl schopný se na tu školu adaptovat. Ona měla velké nároky. Já jsem začal dostávat trojky čtyřky. Pro mě to byla strašná rána. Já jsem si připadal jako nejhloupější člověk pod sluncem, protože vidíš svoje kamarády, kteří to dávají na pohodu. To pro mě byla hrozná facka. Tenkrát jsem to taky překonal. Začal jsem se učit. Zjistil jsem, že se dají věci naučit. Rok jsem docela makal. Přestože dnes už to vnímám jako úsměvnou historku a střední škola, která dnes asi nikoho netankuje, tak pro mě to tenkrát byl důležitý okamžik – uvědomíš si, že zase je tu nějaký průšvih a já jsem schopný tím projít a adaptovat se na to prostředí. To byly 2 věci, které mě teď napadají, které utvářely můj život a to, jak funguju.

 

Možná úplně poslední otázka – když se řekne slovo úspěšný, kdo je první člověk, co tě napadne. Mimochodem někdo tady řekl tebe, ale už si nepamatuju, kdo to je.

 

Fakt jo? To je hezký. Před pár lety bych ti řekl, že to je Steve Jobs, že to je prototyp úspěchu. Dnes si to možná nemyslím. Přestože toho člověka obdivuju tím, co dokázal, ale přesně to jeho flow bylo něco, co ho zabíjelo. Já si myslím, že dnes je úspěšný člověk, který – když ti neřeknu konkrétně – dnes si myslím, že to je spíš ta rovina, že už ti nejde o ten úspěch. Vnímáš svoji hodnotu. Máš sebedůvěru, sebejistotu, kterou vnímáš a nepotřebuješ si tolik věcí dokazovat. Jsi schopný říkat některým věcem ne. Už jsi schopný vyjednávat v rovině, že tohle dostanete, tolik to stojí, berte nebo neberte. Už se nemusíš podbízet. A máš srovnaný osobní a pracovní život. Před pár lety bych ti řekl, že úspěšný člověk je ten, kdo rozjel business, má velkou firmu a vydělává peníze. Teď si říkám, že to je blbost. Vnitřně se vnímám úspěšně, přestože před pár lety bych si to o sobě teď nemyslel. Pro mě je to spíš kombinace těch věcí a určité srovnání si to. Nejsem v tom perfektní, to ne. Jsou věci, kdy občas pracuju déle, než bych chtěl atd., ale myslím si, že už jsem schopný sám sebe ohodnotit, mít čas na rodinu a na sebe, procházet všemi těmi problémy, útrapami, které v životě přichází, s určitým nadhledem. Jak říkám, snažím se o to, není, že bych tam úplně byl.

 

Super. Díky moc, Petře za rozhovor. Na závěr mě napadá, jestli můžeš dát, kde tě lidé najdou, pokud tě chtějí sledovat. Asi všechno je pod Petr Mára – YouTube.

 

Přesně tak. Dejte do Googlu Petr Mára a ono to tam vypadne. Petrmara.com mám takový komunikační web. Měly by tam být odkazy na všechny sociální sítě. Když dáte na webu dohromady Petr Mára, tak byste mě měli najít.

 

To byl Petr Mára. Odkazy na všechny zajímavé věci, o kterých jsme se bavili, třeba ten test silných a slabých stránek a spoustu dalších věcí, najdete na webu protiproudu.net/petr-mara. Já budu fakt rád, když Petrovi poděkujete na Twitteru nebo na YouTubu nebo kdekoliv, že se vám tenhle rozhovor líbil. Pokud ho třeba neznáte, tak mu dejte vědět, že jste ho objevili díky Proti Proudu. Dejte i mně vědět, co si o tomto rozhovoru myslíte. Vaši zpětnou vazbu ocením a použiju to k tomu, aby další rozhovory byly jenom lepší a lepší a přinesly vám zase víc a víc. Já jsem hrozně rád, že jste mi věnovali hodinu vašeho času. Hodně to pro mě znamená. Doufám, že jste z toho něco dostali. Pokud ano a bylo toto přínosné, budu hrozně rád za nějakou recenzi na iTunes, na Facebooku, kdekoliv, kde podcast posloucháte nebo kde ho vyhledáváte. Další díl bude takový trochu businessový. Bude s Davidem Semerádem z STRV, takže se těšte na něj a uslyšíme se zase příště. Ahoj.