Jiří Hlavenka je investor, podnikatel a regionální politik. Jeho investice do kiwi.com je pravděpodobně nejlépe zhodnocená startupová investice v českém podnikatelském prostředí. Jiří je ovšem podnikatelský matador, stál u začátku internetu v ČR a poté začal investovat a pomáhat začínajícím podnikatelům jako angel investor.
Přátelé a kamarádi Proti Proudu, na úvod tohoto dílu mám speciální oznámení. Moje vize Proti Proudu je pomáhat vám, posluchačům, k žití naplněného a spokojeného života, protože ten často neleží tam, kde nám předkládají mainstreamová média – v novém autě, v lepším platu atd., ale zvu si hosty, kteří si dokázali najít smysl, co je baví a v čem můžou být jedineční. Snažím se vytáhnout lekce dobrého života, které můžu použít jak já, tak i vy. Způsob, jaký si tento podcast vydělává na provoz, že v každém dílu je jeden až dva partnerské spoty, kdy se vám snažím představit zajímavou firmu nebo produkt, který mě osobně baví. Myslím si, že vy byste z ní mohli benefitovat. Nyní vám chci nabídnout alternativu. Pokud byste Proti Proudu podpořit napřímo, tak nově rozjíždím platformu na HeroHero, což je alternativa k Patreonu. Patreon má spoustu nevýhod. Můžu vám nabídnout, že pokud chcete Proti Proudu podpořit napřímo a zároveň pomoci k dobrému životu někomu dalšímu, tak můžete jít na HeroHero.co/protiproudu, kde máte jenom jednu možnost – přispívat 5 € měsíčně. Za to vám nabízím, že podcast budete mít o jeden den dřív a bez reklam. Já bych tyto peníze naopak chtěl použít na to, abych tuto vizi použil trochu dál a 50 % z přijatých peněz na HeroHero chci věnovat každý měsíc na charitu nebo na nějaký dobrý účel. Každý měsíc vám dám zprávu, co ten dobrý účel je, takže pokud vám toto dává smysl, tak zabijete dvě mouchy jednou ranou. Podpoříte mě a Proti Proudu a zároveň podpoříte někoho jiného dle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Shrnu: pojďte podpořit Proti Proudu napřímo na HeroHero.co/protiproudu. Bude vás to stát 5 € měsíčně. Za to dostanete možnost slyšet podcasty o den dřív a bez reklamy. Já naprosto transparentně 50 % každý měsíc pošlu na to, co je zrovna potřeba. Občas to může být nějaká sbírka, občas nocleženky v době mrazu, občas to můžou být Lékaři bez hranic. Vždycky dám vědět, co to ten měsíc bylo. Můžete přispívat a zároveň poslouchat ve vašich podcastových aplikacích s reklamami. Spousty z vás mi píše, že vás reklamy baví. Ať už vám tato nabídka dává smysl, nebo ne, i tak vám děkuju, že posloucháte Proti Proudu a pomáháte mi plnit si své sny.
Hostem dalšího podcastu Proti Proudu je Jiří Hlavenka. Jiří je investor, podnikatel a regionální politik. Jeho investice do kiwi.com je pravděpodobně nejlépe zhodnocená startupová investice v českém podnikatelském prostředí. Jiří je ovšem podnikatelský matador. Stál u začátku internetu v České republice. Poté začal investovat a pomáhat začínajícím podnikatelům, což je dnes známé jako angel investing. Investování je jedním z témat tohoto rozhovoru. Neuslyšíte ovšem jenom pár tipů, ale budete moci nahlédnout do fungování mysli v Česku legendárního investora. Naše povídání o elektromobilitě, mobilních technologiích či moderním zemědělství není jen o nových informacích, ale je to hlavně obraz přemýšlení úspěšného investora o potenciálně zajímavých segmentech trhu. Ke konci podcastu si povídáme i o bitvě se stárnutím, o dlouhověkosti. Pokud by témat bylo málo, tak mluvíme o optimismu, proč se radovat ze života a potřebě objevovat.
Jiří, moc díky, že jste přijal moje pozvání do dalšího dílu podcastu Proti Proudu.
Dobrý večer, děkuju.
Vy jste známý veřejnosti nejvíce asi jako investor nebo podnikatel. Jak vy se dnes představujete, když někam jedete? Dnes říkat jet někam je těžké, ale když vás nikdo nezná?
Já se většinou nijak nepředstavuju. Těžím z toho, že činnosti, které dělám, lidé znají. To bych řekl, že jsem investor, komunální politik, influencer, podnikatel, tak já to ponechávám, ať si mě vygooglí a ať si z toho vezmou, co chtějí. Je tam více věcí, které dělám a asi bych se nechtěl označit za jednoho z nich. To neodpovídá.
Původ toho všeho, jak lidé mají potřebu škatulkovat, je podnikání. Vy jste se chopil, když do České republiky dorazil internet. Věděl jste, že to změní svět?
Já jsem užasl v okamžiku, to byl možná rok 1995, kdy se k nám přivedla linka a internet. V té době obrázky nebyly. Já působil jako šéfredaktor, který se zabýval konstruováním. K tomu bývaly malé prográmky, které se šířily, že se napsaly, otiskly a my jsme je opsali. To je z dnešního pohledu nádherně bizarní, že kód byl napsán, otištěn na papíře v časopise, my jsme si ho naťukali do počítače. Já jsem říkal, že tady je vyhledávací služba – Veronika se myslím jmenovala – tak jsem zadal pár softwarových rutin. Soubory to byly malinké, a tak jsem je měl za 5 – 10 vteřin na svém počítači. To jsem si říkal, že to je něco obrovského, co musí svět úplně změnit, zlomit.
Já občas přemýšlím, protože dnes těch nových exponenciálních technologií se na nás valí moc, ať už kryptoměny, virtuální realita, ale myslím si, že je těžké v brzké době poznat, co je nějaký hype nebo trend, který upadne vs co je co změní dynamiku světa jako tenkrát internet. Jsou lidé, kteří totéž tvrdí o kryptoměnách, že si říkají, že za 10 let si budem říkat, jak jsme mohli takhle žít předtím. Jestli to je pravda nebo není, je těžké posoudit.
Já zrovna kryptoměny nepovažuju za až tak hybatelské. Samozřejmě technologie blockchainu pro finanční transakce, protože to je to důležité, ne ani tak ty kryptoměny, protože fakticky pro státy není nic jednoduššího než kryptoměny, když je nebudou chtít, protože státy si chtějí udržet kontrolu nad svou měnou a má to i jakousi logiku, pokud to ještě mají být státy, tak ho jednoduše zakáží, to znamená bloknou transakce z kryptoměny do reálné měny a zpátky. V kryptoměnách sice můžete něco honit tam a zpátky, ale je to víceméně k ničemu. Já věřím blockchainu, protože si myslím, že by měl udělat razantní změnu ve finančních průmyslech obecně, banking, práce s penězi, ale nemusí to nutně být separátní virtuální měny. Ale pořád si myslím, že obrovským hybatelem jsou mobilní technologie, to znamená jestli teď máme 4G a už někde tady máme 5G a víme, že výzkumníci a technologové mají na stole 6G a 7G a už znají jejich parametry, ale samozřejmě to všechno chce čas. Stávající technologie si na sebe musí vydělat, tak když se podíváte, co bude umět 6G a 7G, tak si snadno vyvodíte, že svět se opět působením bazální technologie může dramaticky proměnit.
Pojďme vysvětlit jak. Spousta lidí si možná řekne, že video bude rychlejší, tak se mi bude video na YouTube nabíhat rychleji, ale to není to, co výrazně změní svět.
Jo. Ono změnit svět disruptují aplikace na tom postavené, to znamená když budete mít data, která budou proudit o 3 až 5 řádů rychleji a s dramaticky menší latencí, což je důležitá oblast pro autonomní řízení a vůbec reakci systémů, tak v ten moment už veškerá výpočet síla se odstěhuje na server a ta zařízení budou jenom zobrazovat, přijímat vstup a posílat tam a zpátky. I mobilní telefony a všechno – gadgets se dramaticky promění. Určitě se naprosto dramaticky promění doprava směrem k autonomní, protože největší problém dnes je přenos dat a latence, aby si auto začalo povídat s ostatními auty kolem v obrovské rychlosti – vyměňovat obrovská kvanta dat – s využitím serveru, který provede výpočet výkony, bude si povídat s patníky u cesty, se středovou dělicí čárou, bude podobně reagovat na chodce například. Tím pádem kamery budou moci tím, že datový tok bude o řády větší a rychlejší, posílat na zpracování více dat a podobně. Cokoliv, co bude chtít objem dat, tak lusknete prsty a bude to okamžitě k dispozici. To dnes není ani zdaleka. Implikace budou tohoto obrovské.
Je zajímavé, jak říkáte, že autonomní auta, protože jsem se bavil s pár lidmi, kteří říkali, že v současné době to nebezpečí je právě ta kombinace dvou světů, že ve chvíli, kdy jsou všechna auta autonomní, tak se to dá nastavit. Ten přerod, kdy některé auta jsou autonomní a do toho jsou nepředvídatelní lidé, je poměrně těžké, ale máte pravdu, že ve chvíli, kdy je to tak rychlé, že i to auto, pokud řidič stiskne pedál brzdy a data se okamžitě někam převedou, tak problém zmizí.
Já s tím souhlasím. Ta doprava buď bude 100% autonomní, to znamená nic, co má 2, 3 nebo 4 kola a bude na silnici, tak bude autonomní a nebude to řízené řidičem, anebo to do té doby bude mix technologií, který ale bude vyžadovat i u aut, které budou mít schopnost autonomie, tak bude vyžadovat, aby řidič měl ruce na volantu a pracovat. Mohou být přepínací v tom smyslu, že když vjedete do nějakého chráněného prostoru, který je jen pro autonomní vozy, například dálnice, protože ty jsou problém, když se tam jede dlouho a každý si rád natáhne nohy a pustí film nebo se vyspí, cokoliv, tak to auto řekne „dobře, jsem v režimu, kde jsou povolené jen autonomní vozy“ – on si to snadno zjistí. Pak vypne volant a bude tam jen řada vozů, které budou řízené jen autonomně.
O jakém horizontu myslíte, že se bavíme? To je těžká otázka, ale když se bavím s Martinem Hausenblasem nebo s lidmi z Liftaga, tak ti samozřejmě všichni čekali, že už to tady bude dneska.
Já myslím, že víceméně u všech těchto věcí se lépe odpovídá na otázku, co než kdy. To znamená my víme, co bude, že i přechod na obnovitelné zdroje energie já se domnívám, že 100% přijde, ale nevíme kdy, protože řada technologických překážek plus akceptace trhem plus legislativa má faktory nepředvídatelnosti. U těch si troufám říct, že můžou vznikat nějaké zóny, nevím, jaké, ale mohou to být některé zóny v evropských městech, kde bude povolen jenom provoz autonomních elektrovozítek. Začne se třeba s něčím malým a budou to takové kočárky, náhrada drožek, městských vozítek, které podle facto budou svým způsobem fungovat vedle hromadné dopravy. Pak se to bude rozšiřovat. Další faktor je obměna vozového parku. Dovedu si představit, že města, která už dnes jsou ne moc přátelská k autům, například v Německu, Dánsku, ale už třeba Londýn je taky nemá rád, tak jednou tam přijde nějaká odvážná radnice a řekne, že tady spouštím pilota a do tohoto velkého perimetru nepustím auto řízené člověkem. Tady si sednete, zaparkujete a po této části města, která může mít 25 km2, se budu pohybovat jenom formou autonomních vozítek, která se spolu neustále domlouvají, jsou na sebe navázaná atd.
Já mám pocit, že Česká republika je vnímaná jako automobilová velmoc. Nebyla by cesta ta auta zavádět tady, abychom si udrželi ten status velmoci nebo šli napřed?
To je jako kdybyste si řekl, že zřídíte si v Rumunsku fabriku a necháte tam levnější pracovní sílu vyrábět nějaké nádobí a ona říká: my jsme velmoc v nádobí. Ale ono to není, že „vy jste“, to já jsem si u vás zřídil tu fabriku, takže já jsem ta velmoc. Takže automobilová velmoc je Německo, ne Česko, protože my jsme pouze fabrikou, výrobcem, který podle dodaných plánů surovin pod německým managementem většinou vyrábí auta, takže zase se nemlaťme v prsa. Samozřejmě je fajn, že ta Škodovka má vývojové oddělení, to je super. To nás staví trochu výše než čistokrevné montovny, protože know-how se tady rodí, ale víme, jak to je. Další fabriky jsou čistě montárenské. Jestli se ty věci dají dělat jenom v Česku, tak já se bojím, že ne, protože to vyžaduje velmi odvážné politiky, to tady není zvykem. Pak to vyžaduje opravdu velké peníze. Já se domnívám, že ta původní investice bude obrovská. Já se domnívám, že to z běžných rozpočtů měst to nedají, i kdyby chtěli. Ještě je tam třetí faktor, že například obyvatelé Kodaně to přijmou s větším jásotem než třeba Prahy, možná i Brna. Když sledujete dění kolem sebe, tak jakýkoliv pokus o omezení jízdy aut je vnímán jako pokus na omezení osobní svobody řidičů, tak já si myslím, že to ještě tak půl generace budem muset nějak vydržet.
Je pravda, že obecně když se bavíme o inovacích, tak zrovna ty kraje, města, stát, nejsou ti, kdo tu inovací vede. Přitom ono to trochu dává smysl. Je to tu a tam vidět u skandálů, že ve chvíli, kdy je nějaká chyba, tak se po tom všichni vozí a mám pocit, že tu chybí mindset, že chceme, aby stát a aby aparát byl inovativní, ale pokaždé, když udělá chybu, tak toho člověka hodíme vlkům do všech médií.
Jsem byl před covidem v Izraeli a oni tam měli pro ně obrovský den, kdy startovali první izraelská družice, která měla přistát na Měsíci. Byl to svátek celé země, běželo to na všech kanálech, premiér a všichni v přímém přenosu. Ta družice se při startu nepovedla a rozbila. Kdyby to bylo u nás, tak padají všechny hlavy, všichni jsou diletanti. To proběhlo a oni říkali, že je to super, že už víme, co se stalo, a ta druhá to dá. Oni se nebojí neúspěchu, protože ví, že neúspěch přichází. Tam neexistují tresty za neúspěch, protože ví, že je to blbost, protože všichni udělali, co mohli, že to bylo složité. Kdyby neúspěchy trestali jako u nás, tak se nikdo do ničeho nepustí, protože tím zabíjíte odvahu, kuráž se do něčeho pustit. Všichni by jenom byli s prominutím přizdrisráči. To se omlouvám, jestli povolujete v pořadu neslušné slovo, jako u nás, že se čeká na neúspěch, aby se někdo mohl strhat. Ve jste dobře řekl o veřejné sféře, protože já si myslím, že ona by měla stát vpředu. Ona by měla vést. To je strašně ambiciózní a těžký cíl, ale ona by měla být ta, která spolu s nejlepšími soukromými firmami a možná univerzitami stojí vepředu a táhne. A hledá cesty, jak lépe vládnout pomocí progresivních technologií, učit to ostatní. To víme, že se neděje.
Možná se dostaneme k propojení mladých startupů. Ono to propojení moc neexistuje. Těch mladých startupů za posledních roky tady je docela dost zajímavých, a to, že by se ta inovativnost nebo drive k řešení nějakých problémů promítalo do veřejné sféry. Myslíte, že startupy jsou pořád odtržené mimo českou realitu, že to je furt malá menšina, že to prostě jsou lidi, kteří jsou v každé populaci, že chtějí něco dělat, přestože jim systém není nakloněný, tak to dělají?
Ale ty startupy by docela rády dělaly něco pro veřejnou sféru, obohacovaly modernizaci a občas to i dělají. Tam není problém. Já se ročně setkám se 200 – 300 podnikatelskými nápady nebo business plány a docela dost z nich se točí kolem tématu pomáhat veřejné sféře – něco zlepšovat ve veřejném prostoru. Viděl jsem okolo 10 věcí na mobilitu – auta, kola, board, sdílení, což obohacuje veřejný prostor, takže zájem o to docela je. Někteří i uspějí, ale je to vzácné a oni ví, že když jdou cestou obohacení veřejné sféry, tak je to dramaticky těžší, než když si vezmou soukromou sféru a začnou podnikatelsky působit v soukromé startupové sféře. Ta odvaha tam. Já si myslím, že na straně ultramladých startupistů je skoro všechno v pořádku. Tam je to bezva.
Mě to zaujalo, protože v rámci covidové krize bylo spousty firem, které nabízely pomoc, ale málo bylo vyslyšeno, ať už co se týče dat, kdy myslím si, že firem a startupů, které s tady věnují datům, je poměrně hodně, od nějaké GoodData, Keboola, těch firem je spoustu a všichni nabízeli nějakým způsobem řešit ten problém pomocí jejich expertízy a ve výsledku jenom narazili.
To je, o čem jsem hovořil, že veřejná sféra je trochu zavinuta sama do sebe. Je v úřednické rutině, protože taková ta politika vlastně je. Ona nepřitahuje mladé elitní lidi. Dost často je doménou lidí starších, nic proti starším, ale řekněme i lidí průměrných, kteří to hrají od zadní čáry a mají svoji rutinu, a když přijde něco nového, tak u nich nastává zděšení. Hledají, jak to odmítnout, protože je to vyruší z letitého klidu a rutiny, jak to oni dělají. Přece to nedělají špatně, ono to funguje, voliči je volí, zvlášť v komunálu, tam není moc vidět na politiky. Když se podíváte shora dolů, tak nemůžete čekat naprosto skvělé lokální komunální politiky, když celá politická sféra je průměrná. Občas je nějaká hvězda, ale relativně vzácně. Jen málo stran se dá označit za strany, které jsou moderní. Jak politici, tak strany by měli být transformátory scény. Oni by měli být ti, kteří proměňují, ne ti, kteří udržují oheň a říkají, že zase další rok za námi a dobrý.
Mě by zajímal váš názor na politickou reprezentaci – na vrchol ledovce versus na úřady a úředníky, protože já jsem trochu vystřízlivěl, že spousta lidí si myslí, že máme špatnou vládu, že až budeme mít jinou vládu, tak se spousta věcí změní, ale já mám pocit, že spoustu menších problémů, ať už co se týče výstavby infrastruktury, tak ve chvíli, kdy se jede debata o stavbě jaderné elektrárny, tak jasně, jedna strana mince jsou ti, co o tom rozhodují, ale pak když se rozhodne, že se bude něco stavět, tak to trvá 10, 15 let, než to projde kolečky úřadů a razítek. Každý to nechá maximální možnou dobu a pak to pošle zpátky, tak to zase na jednu stranu podle mě já vlastně nevím, čím to je, jestli politickou kulturou, protože ani nevím, když nastoupí nový ministr nebo vysoký politik, jestli je on toto schopný zvrátit.
Už tou masou aparátu je jasné, že setrvačnost je obrovská, protože vy ho nemůžete vyměnit tak rychle jako v soukromé firmě. Nevím, jestli jste měli v pořadu představitele velkých korporací. Když korporace uvázne na mělčině a začne žít z podstaty, že se z ní stane tlustý kocour a pak už se přestane dařit a vlastníci vymění management – turnround – otočení korporace o 180 ° a natočení do jiné otáčky, tak to trvá klidně 20 let. Berte že Microsoft je krásná firma, která za těch zakladatelů, kteří byli skvělí lidé, tu firmu dovedli na mělčinu. Pak si to buď uvědomili oni nebo akcionáři a vytlačili je a nastoupil tam mladý šéf – Ind, což je zajímavé. On tu firmu začal otáčet a myslím si, že až po 10 letech začalo být zřejmé, že najednou ta firma je úplně jiná. To berte jako Apple v historii – bez Jobse, s Jobsem. To trvalo 5, 6 let, než se firma otočila. Tyto korporátní vzestupy a pády jsou dobře zdokumentované. Vezměte si, že to jsou soukromé firmy, které mají soukromého vlastníka a můžou naprosto cokoliv. Můžou druhý den říct, že kompletně škrtáme tuto výrobní linii. Stát si to dovolit nemůže, ten musí jet úplně všechno a vždycky. Obrat státu je dlouhý. To není za jednoho ministra. To je na 2, 3 volební období. Možná na 2, než bude vidět zřetelný pokrok, kdy stát top down musí dostat novou reprezentaci, která se samozřejmě bude i učit, protože je to těžké řemeslo, a začne pomalu měnit celou strukturu a systém. Na druhé straně bych ještě řekl, že v úřednictvu navzdory tomu, co se vždycky traduje, že to je nějaká šedá masa, tak já vidím obrovské individuální rozdíly. Občas tam naleznu lidi, kteří jsou klenoty, které jakákoliv soukromá firma by po nich hrábla a zaplatila jim 3krát tolik, ale oni zůstávají, protože jejich poslání je pracovat pro veřejnost a ne pro něčí zisk. To je zajímavé. Není těchto lidí až zase tak málo. Docela bych řekl, že přichází i mladí noví. Vedle nich máte životem unavené úředníky, kde je to těžké.
Pojďme se dostat ke startupům. Je mi jasné, že problém státní správy asi nevyřešíme, ale vy jste spojený s Kiwi. Vím, že se o tom píše jako nejúspěšnější investice, kterou tady kdy kdo udělal.
Asi jo no.
Vy jste říkal, že to pro vás nebyla taková velká rána, že by člověk zastavil barák a všechno vsadil na jednu kartu.
To jsou dvě věci. První je, že já jsem na to neprodal barák, auto, manželku a všechno. To nebylo nutné. Možná jsem měl být odvážnější a dát do toho trochu více peněz a šlapalo by to rychleji, ale to po bitvě je každý generál, takže z hlediska risku to bylo malé, ale byl to největší úspěch, ať už v absolutním nebo relativním zhodnocení nebo alespoň jeden z těch, které se tady takto odehrály. Samozřejmě nevím, do čísel ostatních nevidím, to můžu jen polooficiálně, ale asi jo. Sice to nedosáhlo na Unicorna, což si myslím, že – možná bychom to mohli udělat lépe a možná by se to dosáhlo.
Pro lidi, co nevědí, Unicorn je evaluace miliarda dolarů.
Na druhé straně to časování prodeje bylo jako neskutečná trefa, protože pár měsíců poté přišel covid a pád tržeb na 15 %.
To časování musí být vždycky největší oříšek. Vezměte si, že bychom si tu povídali jiné historky, kdybyste prodávali o rok později.
To je právě jedna z mála věcí, které máte velmi silně ve své moci, že vy nemůžete říct, že prodám za měsíc, že můžete říct okamžik, že fajn, já jsem spokojený, firma někam vylezla a já teď jdu nevěstu vyvdat. Už nechytračím. Neříkám, že za 3 měsíce by měla vyšší hodnotu, pak zase vyšší hodnotu a chci být císařem, pak papežem a pak to krachne a jste v chatrči. To se stalo mnoha podnikatelům i na české scéně, že tak dlouho to šponovali až – na každou firmu dolehne horší chvilka. To je kdy si řeknete, že teď už jsem spokojený. Myslím si, že to mi dává návratnost, se kterou jsem plně spokojen a jdete realizovat prodej. To je rozhodnutí, které je na vás. Jak ten proces bude trvat, jak se moc podaří, jak dobře špatně, to je ve hvězdách, ale pořád to můžete relativně dobře ovlivnit.
Myslíte, že vaše zkušenost nějak ovlivnila váš přístup k investování?
Určitě jo, protože každý investment – mám jich za sebou třeba 30 udělaných a teď 20 aktivních – tak vám dává zkušenost, která je neocenitelná a je součást jakéhosi investorského řemesla nebo know-how nebo jak to nazvat.
Vy po tomto úspěchu, jak – pokud se dostaneme k obecným principům investování – vy berete startupy? Je to většina prostředků určená na investování, nebo máte většinu schovanou pod polštářem a je tam malá část, se kterou si hrajete ve startupech?
Do startupů se ani moc peněz dát nedá. Můj přístup je, že jsem jako angel. To mě baví nejvíce, protože si myslím, že tam můžu dát největší hodnotu zkušenostní. Já se s nimi snažím ještě co mi čas a síly dovolí, aktivně pracovat nebo alespoň poloaktivně. Ani by mě nebavilo investovat do firmy, která je tady 15 let a už je na nějaké vysoké růstové křivce, já tam dám peníze, budu chodit jednou za rok na valnou hromadu nebo třikrát za rok na board, něco si vyslechnu a pojedu zase domů. Budu čekat, jestli to poroste, nebo ne. Proto jsou ty investice andělské a moc peněz se tam proinvestovat nedá, protože tam není nabídka a s každou investicí je práce. Většinu prostředků mám mimo startupové investice. Abych to upřesnil – jiným investicím neříkám investice, to je že někam uložíte investice. To jsou ty konzervativní způsoby, ty dávám stranou. Je to v pořádku, že kdo nemá investorský skill a zkušenosti, ať si kupuje akcie. To je za mě úplně zlaté, zlato, kryptoměny třeba. Za mě investování počítám startupy.
Dá se dnes dát rada, s jak velkou částí by člověk měl zkoušet angel investování? Já bych nechtěl, aby to vyznívalo, že lidé mají dělat angel investování. V Čechách je spoustu lidí, kteří vydělali peníze a pouštějí se do angel investování, protože si přečetli váš příběh a myslí si, že to loupnou znovu.
Je to možné. 2 otázky: první je diverzifikace portfolia. To je docela známé, že vajíčka nemají být v jednom košíčku. Já si myslím, že do jednoho segmentu investorského by nemělo jít více než 20 % peněz, které máte disponibilní. Vždycky byste měl mít rezervu, která je s velkým luxusem vás saturuje. Nicméně je důležité, že pokud učiníte startupovou investici typu angel nebo sit round, první kola, tak ještě počítat s tím, že to ještě jednou zopáknete nebo dvakrát, to znamená člověk by neměl dát do firmy 3 miliony korun s tím, že už tam nikdy peníze nedá. To je špatně, protože většina firem potřebuje další kola. Velká většina firem nenaplní také okénkové superoptimistické představy. Vždycky jde něco více ztuha. Investor, pokud nechce svoji roli předat někomu dalšímu, to znamená říkat, že já už ty peníze nedám a nemůžu nebo nechci, ale hledat někoho dalšího je pracné a navíc je to předávání otěží, tak si řeknete, že dobře, pokud dám 3 miliony, tak to znamená, že jsem schopný a investovat třeba 10. Pak už to je trochu nad mou laťku a pak nechť přijde někdo jiný, a to bude v pořádku. Ale říct si, že jsem dal 3 a už tam nedám ani korunu, to většinou jsou tam follow-up, bridge, kola, polokola, konvertibilní půjčky, různé instrumenty ta firma chce a aspoň v raných fázích je dobře, když angel je nějakou dobu sám.
Zeptám se na úsudek. Ten je v tomto světě klíčový. Rozdíl mezi tím trefit jednu firmu z deseti, dvě nebo tři, je enormní. Jak si udržujete dobrý úsudek? Jste říkal 300 startupů vidíte za rok. Člověk samozřejmě nemůže být expert ve všech oblastech, co dělají.
To je jedna věc, že nepouštím se do toho, čemu vůbec nerozumím, že tam někdo přijde s nějakou aplikací na léčbu rakoviny, tak mu řeknu, že nevím, co to znamená. Když mě bude říkat, že to léčí nebo neléčí, tak vám můžu akorát věřit. Si to neověřím. Vždycky se snažím nenechat s zlákat atraktivitou. Lék na rakovinu – to zní samozřejmě super. Každý se chce zapsal do historie, že on je ten, který zaplatil vývoj léku na rakovinu a pak ho budou všichni oslavovat, ale snažím se investovat do produktů a služeb, které bych sám jejich být jejich uživatelem, abych mohl navnímat jejich přidanou hodnotu, přínos. Proto neumím investovat do věcí, které jsou pro extrémně mladé publikum, například nový TikTok nebo nové sociální aplikace. U věcí, kde nikdy nebudu jejich uživatelem, i když jsem relativně pokrokový, ale přece jenom teenagerovská appka, to bych se musel přemáhat a nešlo by mi to pod kůži. Představit si sám sebe v roli uživatele, to je důležité. Musí tam být trh, potenciál, to jsou logické věci. Pak samozřejmě hodně důležité jsou ti foudeři nebo founder. Vy musíte těm lidem věřit a musíte být schopní najít i kulturní naladění, protože další, 3, 4, 5, 6, 7 let budete s nimi v manželství, které se nedá rozvést. Budete se vídat více či méně častěji, budete hodně komunikovat. Musíte si sedět. Zrovna s Oliverem z Kiwi, to bylo bezvadné od prvního dne.
(partner podcastu)
Myslíte si, že se ti foundeři startupů, ať už Oliver nebo dalších velkých českých firem časem vrhnou do veřejného prostoru? Mně přijde zajímavé, že podnikatelé, co vyrostli v 90. letech, ti nejbohatší Češi tam přímo nebo nepřímo jsou, že tahají za nitky. I přesto, že v rámci krize nová generace podnikatelů ukázala, větší potenciál a chuť pomáhat, tak se do veřejné správy moc nehrnou a nevím, jestli je ještě brzy, jestli se to stane za 20 let, anebo jestli oni to ke svým businessům nepotřebují? Provozovat uhelné elektrárny je jiné než provozovat aplikace.
Do politiky nemá člověk jít do toho, aby mu to pomohlo v podnikání. To je pak takzvané politické podnikání a podle facto to je věc, která si zaslouží totální zostuzení než vychválení. Většina devadesátkových nebyli podnikatelé, ale privatizátoři, což je něco dost jiného. Oni někde schlamstli obří business, který byl v trablech. Někteří byli šikovní a postavili ho na nohy. Ale byla to ušpiněná doba. Z těch naprosto autentických podnikatelů z nuly je málo. Jeden, který je známý a dnes je to velká hvězda, jsou pánové z Avastu, se kterými se známe od roku snad 1989. Ještě dokonce předrevolučně jsme začínali každý trochu někde jinde a přitom velmi blízko ve stejnou dobu. To byla jedna z mála firem, která si vyšlapala dráhu z nuly obrovským dříčstvím. 15 let to vypadalo, že nepřežijou další měsíc, protože to bylo těžké, a pak přišel zasloužený úspěch. Takových bych já nevím, jestli ještě Linet, možná podobná firma, která si to vyškrábala. Možná křivdím dalším velkým. Je jich opravdu málo. Myslím si, že tato generace těch opravdu grinderů. To je možná to správné slovo. Vy jste grinder, vy to založíte v garáži a nakonec vyšlapete miliardovou firmu, tak já mám pocit, že ochota jít do veřejné sféry, ať tak či onak, je, protože lidé začínají mít své rodiny, děti, možná někteří vnuky a říkají, že buď zkusím tento marasmus pozměnit nebo se odstěhovat? Já se nechci odstěhovat, já jsem tady doma. To je moje země. Proč bych se měl stěhovat do Švýcarska nebo do Tyrol a podobně jenom kvůli tomu, že mě tam nebude štvát marasmus politiky? Pak se domnívám, že mladí podnikatelé, co zrovna zakládají startup, tak by do politiky jít neměli. Ať si vyzkouší podnikání. Jsou plní sil, elánu, kreativity. Dokážou úspěch v podnikání a potom můžou třeba zpětně ty obrovské zkušenosti a strašnou šíři kompetencí, kterou nabyli v podnikání, věnovat na spravování veřejné sféry. Takhle je to častý i v zahraničí, například v západní Evropě, kdy lidé mají úctyhodnou celoživotní dráhu – velmi různorodou – to může být akademik, vysoký manažer, dobrodruh, výzkumník, podnikatel, tak se pak ve zklidněných dobách vrací do politiky. Já naopak vnímám docela zesílenou touhu jít do politiky u mladých lidí, kteří říkají, že nechci podnikat, já chci do politiky, protože mě více uspokojuje pomáhání veřejného prostoru než vydělávání prachů. To mi přijde silné.
To je zajímavý trend. Jedna věc, která mě trochu štve – říkali jsme si, že se covidu vyhneme, ale přivádí mě to k podpoře inovací atd., a to nějaká absence vize, když už platíme ty miliardy za léčení covidu, tak že z toho nic nevzejde, že to jsou peníze vyhozené do luftu. Když se bavíme o stovkách miliard a rekordních schodků, že se ty peníze nevezmou a nevybuduje lepší Česko po covidu. Já nevím, jestli to vidíte stejně nebo jestli je to moje bublina slepý pohled.
Pojďme si to rozdělit. První věc je, že doba je bezprecedentní v jedné věci. Není to tak, že by přišla povodeň nebo krach velkých bank a v důsledku toho se to začalo hroutit, ale že se něco stalo a zakázal lidem pracovat a podnikat. To je bezprecedentní. On zavírá firmy, turismus atd. Zavírám vaše obchody, home-office atd. On to chtě nechtě musí refundovat. On aby vám zakázal pracovat a pak říkal, ať si poradíme. To nejde. Státy vynakládají naprosto masivní peníze na refundanci škod, které způsobily svými rozhodnutími, ale na druhou stranu to nešlo jinak, tam nebyla jiná cesta než s rozhodnutím státu ekonomiky zamrazit, protože jinak by se umíralo naprosto strašlivým způsobem, a to nelze dopustit. Státy tímto vytvářejí gigantické schodky. Teď trochu naučily ekonomiky žít na droze kumulovaných dluhů, což je problém, a úplně nevím, jak se to bude řešit. Berte, že v České republice najednou stát 800 000 lidí dává refundice. De facto z nich udělal státní zaměstnance, protože je platí. Oni nic nedělají. To je naprosto bezprecedentní. Pak je zase pustí na trh. Pustí je náhle? Nebo je bude postupně uvádět? To je situace, kde si to ještě nikdo, co s tím dělat. Pak je druhá věc – jak si z covidu vzít příležitost, transformaci společnosti. Já si myslím, že naprosto musím pochválit Evropskou unii, že ona ten fond obnovy vytvořila, což extra peníze vzala, půjčila si a řekla, že je tady několik miliard eur nebo stovek miliard eur, přičemž na nás připadá nějakých 180 miliard korun, což je gigantický ranec. To jsou 2, 3 běžné schodky. Použijte ho na strategickou transformaci ekonomiky. Ne že zalepíte díry, ne že odstraníte bezprostřední následky krize jako chudobu atd., ale použijte je na transformaci. To mi přijde, že je správné, protože to jsou prachy do ekonomiky, což je vždycky dobré, protože to bude zaměstnanost, točí se kola ekonomiky, poptávka, nabídka, ale říká, abychom to neprožrali a použili na strategickou transformaci. Akorát já mám obavy, jak je to v českém provedení, tak to žádná transformace nebude a zase se to někde zalepí díry v rozpočtech jako beton a asfalt a tak.
Myslíte si, že jsme tak přehnaně kritičtí jenom my, anebo je to všude? Je to jak jste říkal, že my jsme si zvykli, že transformace, to ne, to by moc bolelo. To bych si musel změnit práci a najít nové ty. To raději dělat nebudem, protože by to nebylo populární.
Nerad bych paušalizoval českou povahu, protože část, nevím teď jak velká, je promodernizační, připravená a část by se nejraději vrátila v historii o 20 let do „starých dobrých časů“. Společnosti jsou názorově roztříštěné a těžko se tam hledá jednotící prvek, aby politik mohl přijít a říct, že má odvážný plán, ale bude to cesta s rezavým údolím a pak z toho vyjdeme. Jde ho ale udělat jenom tehdy, když získám podporu 60 % obyvatelstva, abych viděl, že mě podporujete, že to není, že jsem si něco naporoučel a dělám to proti vám. Dnes takovou podporu není schopný získat, což z toho mimochodem plyne populismus, že to politici lapají na vábničkách. Na druhé straně, nechci generalizovat, ale tady musím, že my jako Češi jsme hodně dlouho nebyli nějakými spolutvůrci dějin. My jsme si navykli, že ono se něco děje, tak čekáme za bukem a až je to jasné, tak se přidáme na stranu vítěze. To je například transformace energetiky na obnovitelné zdroje. Říkáme, kverulujem, jestli bude dost větrníků, jestli bude dost toho a co když a co když nebude foukat a furt máme námitky, protože víme, že Němci to oddřou za nás a my přijdeme k hotovému, že až to bude všechno zavedené a vyzkoušené, bude se vědět, jak na to, že řeknem, že jdem taky. To je blbé. My jsme nikdy nějak nebyli žádaní, ani nás doba to před to nepostavila, abychom uchopili svůj osud do vlastních rukou se vším všudy se zodpovědností – teď to řeknu pateticky – za celé lidstvo.
Je zajímavé, když jste načal energetiku – lidé z energetiky mi říkají, že první generace technologie bude drahá, tak počkáme, až to Němci zaplatí a my si počkáme na druhou levnou generaci. Všichni si ťukají na čelo, že Němci jsou blázni a že dělají šílený experiment. Mně přijde zvláštní, že by si to nějak nevypočítali nebo že by to neviděli jako příležitost, jak se transformovat, vytvořit vývoj, vyvážet technologie atd. Co si o tom myslíte?
On nikdo není prorokem, aby viděl do budoucnosti. Němci za prvé, že je to velký národ, alespoň z rozměru evropského kontinentu určitě – lidnatý, početný, silný, tak jsou zvyklí mít dějinnou odpovědnost ve svých rukou. Párkrát to prokázali, někdy i dosti neblaze, tak už to snad dělají blaze, že dávají hlavu na špalek s odvážnými věcmi. Oni jsou hodně idealisté. To byste řekl, že jsou racionální, ale oni mají v sobě idealistickou duši a oni opravdu věří. Jdou za vírou. Je tam více než staletá tradice, že se k věcem dopracovávají poctivým, úporným koncensem. Z toho bychom si měli vzít příklad. Například u energie si sezvou všechny kapitány průmyslu, ať už je to modernizační průmysl nebo třeba fosilní energetika, tak si je sezvou do kulatých stolů, k nim lidi z výzkumáků, z vědy, z politiky, diskutují, diskutují, až jsou schopni se víceméně shodnout, včetně skupin, které tím budou krátkodobě bité. Pak do toho jdou, až to mají hodně vydiskutované. Většinou mají věci dobře promyšlený. Takový naše chytračení, že Němci jsou, jak to mohli dopustit, jsou hloupí – tyhle výroky mi přijdou trapné, protože oni to mají 100krát více promyšlený než kdokoli jiný. Ano, je tam faktor risku, v lecčems to může selhat, ale mám pocit, že vyrobili loni více než polovinu energie z obnovitelných zdrojů. To kdyby tady někdo řekl před 15 lety, tak se mu úplně vysmějete. Kdyby řekl, že nějaká země v Evropě bude vyrábět polovinu energie z obnovitelných zdrojů, tak vám řekne, že jste blázen, že to je nesmysl, to nejde, maximálně pár procent. Pak oni řeknou, že za dalších 20 let budou uhlíkově neutrální. Tak řekne, že to je blbost, to nejde. Takovýto přístup je hrozný.
Vidíte nějakou oblast, kde by se Česká republika mohla chopit příležitosti a trochu to táhnou kupředu? Jsou tady náznaky?
Mnoho. Dnešní doba je doba rapidních změn, velmi prudkých, intenzivních. Vy můžete tyto vlny změn, disrupcí na více frontách: energetika, mobilita, fintech, moderní zemědělství vždycky přináší širokou plejádu podnikatelských příležitostí, protože se musí kolem toho změnit hodně nástrojů, pomůcek, takzvaného ekosystému, protože každý obor jako energetika vytvoří ekosystém stovek dalších suboborů a tisíců firem, který vytváří fungující systém. Tam je obrovská příležitost pro mentální kreativitu, která nevyžaduje obrovské kapitálové výdaje. Tam se můžeme uchytit, protože my ještě dlouho nebudem mít brutální kapitál, který může sám transformovat odvětví, ale můžeme proti tomu stavět mozky, které jsou slušné, nejsme špatní, nejsme nejlepší na světě, ale jsme mezi těmi lepšími. Máme nefér výhodu, že jsme levní. Máme „levné mozky“. To zní nehezky, ale je to opravdu naše výhoda a ještě nějakou dobu bude.
Na druhou stranu se na nás v globalizovaném světě tlačí indické mozky. My jsme se vším uprostřed.
Ti indické – já pamatuju scénu z Kiwi, kdy my jsme si jeli kompetitivní mapu a dívali se, kdo z našich hlavních konkurentů, což je plejáda mocných hráčů, má jakou softwarovou sílu (programátor, coder). Zjistili jsme, že naše asi 500hlavá síla, včetně programátorek, byť je to mužská doména, a že skoro nikdo z našich západních konkurentů není západní – americký, britský – ti měli desítky. My jsme se proto nebáli aerolinek, protože jejich manpower je slabá. Pak byl konkurent z Číny, a ten jich měl 10 000. My jsme říkali, že našich 500 musí být lepší než čínských 10 000. Myslím si, že jsme, že to dokážeme, že kvalita v kreativitě těch 500 to nejsou Češi, ale evropské síly, hrát vyrovnanou partii s 10 000 armádou čínského konkurenta. Já bych se indických a asijských šílených armád nebál, protože já si myslím, že výhoda naší tvořivosti, inženýrského přístupu je silná a dobrá.
Myslíte si, že je hodně stěžejní právě ty úspěšné příklady firem, ať už se bavíme o Kiwi nebo jiných? Já mám totiž pocit, že když všichni berou Estonsko jako cíl digitalizace, tak tam vliv Skypu a jak to prodali, byl ohromný. Že jedna úspěšná firma dokáže změnit chápání celé země takhle malé jako my nebo v Pobaltí.
Už Nokia strašně pohnula Finskem, přestože ona neskončila úspěšně. To nevadí. Vygenerovala armády šikovných kreativních lidí, kteří získali globální zkušenosti, jazykovou vybavenost, nebojácnost. Pozvedávají Finsko dál. Příklad lokálního šampióna je strašně důležitý. Holandsko byl Philips, což je dnes ctihodná korporace, Eindhoven je technologickým hubem kvůli tomu, že někdy tam byl zrozený Philips. Tyto příklady rozhodně fungují a já můžu hovořit z vlastní zkušenosti prapůvodní firmy, to bylo vydavatelství. To nebyla inženýringová firma. Moji původní zaměstnanci založili později okolo stovky firem. To je fantastická líheň. Mně vždycky říkali, že ty jsi líheň a oni jdou zakládat firmy. Není to blbě? To je naopak dobře, že lidé získají takovou průpravu, že jsou schopni jít a založit vlastní úspěšnou firmu. Tyto úspěšné příklady jsou strašně důležité.
Téma, které jsem o vás nikde nenašel, ale slyšel rozhovor – zpomalení stárnutí, longevity. Co je v tom nového?
To bychom o těchto věcech hovořit do půlnoci. Já myslím, že je to věc s naprosto neuvěřitelným potenciálem. Jestli jsme ho schopni utilizovat nebo ne, to nevím, ale potenciál je o řád větší než Kiwi nebo ještě víc, protože – teď přemýšlím, jak to rychle sdělit. Když řeknu pohádkový příběh, tak před dlouhou dobou, když svět ještě netušil, tak nějací docenti, kteří o sobě rádi říkají, že jsou docenti přes tělocvik, bádali nějaké měření srdečního svalu. Je to spektrální analýza variability srdečního svalu a měří se mikroparametry v tisícině sekundy činnosti srdečního svalu. Měli původní teorii, že srdce je dobrý indikátor a mohlo by dávat dobré odpovědi. Když to přeskočím, tak se zjistilo, že to je pravda a že neexistuje asi lepší indikátor stavu organizmu, jeho celé škály stavu, než je srdce. Díky měření těchto drobných charakteristik a vyhodnocení, abychom věděli, co když se tam někde něco v tisícinách vteřin mění, co to vlastně znamená. Je stará známá věc, že kromě kalendářního věku existuje něco jako funkční věk, to znamená věk, který ta smrt neví, kdy jste se narodil, ale ví, jak na tom jste v celkové kondici organizmu. My víme, jestli stárnete rychleji než kalendář nebo pomaleji. Můžeme vám říct s docela dobrou přesností typu, že za tento týden jsi zestárnul o 10 dní, dělej se sebou něco, kazíš se. Může se stát, že když budeš dělat dobře, co ti říkáme, tak příští týden zestárneš jenom o 5 dnů, to znamená zpomalíš svoje stárnutí. Longevity si prodloužíš. Ono to zní jako ezoblábol, pohádky ovčí babičky, dělej tohleto a zpomalíš stárnutí, ale toto je postavené na tvrdé vědě. Je to vlastně velmi logické. Fór je v tom, že my víme, co dělat, abychom měli zdravý život – dobře spát, málo stresu, nepřejídat se, sportovat, ale fór je v tom, že naše aplikace vám to řekne s velkou přesností a velmi individuálně. Nevím, jestli máte chytré hodinky, ale jestli ano, tak vám to večer může vyplnit 3 kruhy. Apple Watch to má a ostatní to zkopírovali. To znamená malý pohyb, větší pohyb, silná zátěž. Když splníte všechny 3 kruhy, že jste udělali všechno pro své zdraví. Jenomže to není pravda, protože každý to má naprosto individuální. Někdo potřebuje více silné, někdo více mírné atd. To jsou věci, které vám umíme s velkou přesností říct. Je v tom brutální potenciál, že vám dáme velmi přesný feedback a současně vám řekneme, co máte dělat.
Dokáže to poznat i kondici mozku? Já jsem hodně slyšel, že stárnutí je hodně o mozku a že vlastně i to, že staří lidé se často špatně pohybují, vychází z mozku a není to čistě tím, že by měli špatné svaly.
My úplně neumím odhalovat nemoci. To je něco jiného. My to redukuje do pojmu funkčního věku, což je multikriteriální vyjádření souboru vašeho zdravotního stavu. Já se domnívám, že stav mozku se do toho nějakým způsobem promítat taky musí, ale Alzheimera vám nezdiagnostikujeme. Na druhé straně nejsem takový odborník, abych dokázal takhle položenou otázku odpovědět. Musel bych zavolat Radimovi, aby mě v tomto osvítil. Příště se ho zeptám, jestli to nějak funguje i s mozkem. To je dobrý dotaz. Já to beru jako komplexní stav organizmu.
Já mám na závěr pár otázek, které mě baví pokládat. Uvidíme, jestli vypadne něco zajímavého, nebo ne. Jsem se se zeptat na pár věcí, na které jste v posledních letech změnil názor.
To mě tedy challengujete. Já měním názory docela často, protože člověk musí pořád kriticky reflektovat cokoliv, co dříve znal. Když přemýšlím, co mám úplně vysolit z hlavy, tak se přiznám, že asi ne. Možná když mě dáte chvilku času v dalších minutách, tak si něco vybavím. Stává se mi to dnes a denně. Já pořád reflektuji svoje myšlenky. Člověk by neměl setrvat k dogmatech. To je to nejhorší možné. Neustále měním názor.
Napadne vás zvláštní, ztřeštěná věc, kterou děláte? Máte nějaké zvyky, které držíte, a nikdo je nechápe?
Já trávím neúměrně mnoho času diskusemi na sociálních sítích, kde svádím šermířské souboje s dalšími diskutéry do zemdlení, ale je to vlastně blbost, nemá to efekt a žere to čas. Mě to baví. Na druhou stranu si myslím, že člověk by si měl umět vyargumentovat svoje názory, to znamená nejenom je říct, ale být schopen je pod palbou vyargumentovat.
Je pravda, že většina lidí to dřív nebo později nevydržela a odpojila se.
Se mnou není jednoduché diskutovat. Já jsem dost trénovaný.
Napadne vás něco, z čeho jste momentálně nadšený? My jsme zmínili projekt prodloužení stárnutí. Napadá vás něco jiného z osobního života, co vás hodně baví?
Mě v životě baví celkem všechno. Já jsem celkem šťastný člověk. Mě dokonce baví i práce v politice – veřejné sféře, i když je to neuvěřitelný žrout času, ale myslím, že to je důležitý, že to má viditelný efekt. Mám radost, že něco dělám a vidím, že to má efekt na veřejnou sféru, nikoliv na privátní. Z podnikatelské sféry mám projekt, který doufám, že dozraje, ale bude to trvat – progresivní zemědělství, které má všechny atributy, které může mít: je 100 % bio, eko, nebaští hnojiva, pesticidy. Je to téměř uhlíkově neutrální. Formujeme budoucí zemědělství, farmaření, které bude pod střechami a nebude devastovat krajinu, bude extrémně efektivní, to znamená na malé ploše s o několik řádů vyšší produkcí, že ta zhyzděná polní krajina, že to jsou jenom přeorané lány děsivých monokultur, tak se začne vracet zpátky přírodě. To je můj příspěvek, protože já mám jako koníček biologické obory. Mě hrozně trýzní ten ekologický žal. Byl bych hrozně rád, kdyby ta krajina a příroda kolem nás se začala vracet zpátky. To je velká radost a naděje do budoucna.
Můžete mi trochu vysvětlit progresivní zemědělství? V kurzu začíná být akvaponie.
Ono se o ní mluví. Ono je to tomu blízké. To mám taky na radaru, ale to je trochu buzzword, protože integrovaný systém ryb a rostlin je extrémně těžký, protože vy musíte uměle vyvažovat balanc ve dvou složitých – jako vybalancování vajíčka na špičce jehly a ještě ve vzájemném vztahu – příliš se to nedaří. Ani to není nutné, ale co můžeme rozseknout – je to farmaření pod střechou, to znamená v podmínkách, nad kterými máte 100% kontrolu. To je podstata. Můžete tam pěstovat cokoliv. Může to být hydroponické nebo nemusí. Možností je velká řádka. Máte kontrolu s veškerými klimatickými podmínkami, můžete dělat obrovské množství sklizní do roka. V našem projektu, který je v rané fázi poloprovozní a úplně s tím nejdeme veřejně, tam ryby máme taky, ale ne jako integrovaný systém, ale oni když „kadí“, tak to sebereme, zfiltrujeme a nahnojíme rostlinky. Nemusíme hnojiva kupovat zvenku a hnojíme 100% přírodně. Já bych to nenazýval tím pojmem. Akvaponie je buzzword, který je populární, protože na tom vydělávají producenti, prodejci dluhopisů, kteří podobně jako ty léky proti rakovině, co zachrání lidstvo, ale je to extrémně těžké a úplně to není nutné. V mé představě zemědělství budoucnosti – ne všechno, protože to nemusí být, protože pastevectví a polařina v nějaké části je dobrá – se odehrává pod střechou v kontrolovaných podmínkách naprosto bez jakýchkoliv škodlivin s vypěstováním většiny toho, co jsme schopni zkonzumovat včetně masa, ryb, krevet, různé zázraky. Možná je to schopno saturovat 50 – 70 % našich potřeb a zbytek necháme tomu, čemu to daří lépe na vzduchu a pod sluníčkem. Když se toto podaří, tak je to naprosto fenomenální přerod zemědělství.
Na mě působíte jako velký pozitivní člověk co se týče budoucnosti. Dneska spoustu lidí hlavně díky technologiím tomu úplně nerozumí, je v lehké depresi, že svět se řítí do záhuby.
Já vím, protože tomu nerozumějí. Je to složité. Tomu není jednoduché rozumět. Nejlépe tomu rozumíte, když to sám spolutvoříte, držíte volant v rukou. Pro většinu lidí je svět jako dostavník, který se pohybuje po hrbolaté cestě strašnou rychlostí, a oni nemají opratě v rukou. Někam to jede. Koně jedou sami. Je tam obava ze strašné rychlosti. Berte jak obtížné je pro generaci – já se nechci nikoho dotknout – 60+ ten svět moderních technologií, digitálů a mobilů ten svět pojmout. Většina z nich tomu nikdy neporozuměla a nikdy neporozumí a jsou ve světě ztraceni. Já se jim vůbec nedivím. To je problém, na který jsme nepřišli, jak ho řešit tím, že nám ta digitální propsat – digital divide – tady je. Neustále se zvětšuje a ti, co jsou na špatné straně propasti, ji už nikdy nepřeskočí. Nikdy znamená nikdy. Rezignují na svět, který se řítí dopředu, na druhou polovinu. Společnost by měla být soudržnější a nemám na to řešení.
Je to velmi sociologický problém, že lidé, kteří tomu rozumějí, se jim bude dařit dobře, protože se umí přizpůsobit a vydělávat peníze.
Jasně. Ta propast znamená vítězové a poražení. To není jenom propast, že na jedné straně jsou lidi a na druhé taky. To jsou vítězové a poražení.
Toto bohužel tady dnes nerozluštíme. To jsou filozofické debaty na příště. Jiří, díky moc, že jste si udělal čas a že jsme mohli probrat spoustu zajímavých témat.
Tohle byl další díl Proti Proudu s Jiřím Hlavenkou. Doufám, že se vám díl líbil. Napište mi nejlépe na Instagramu – buď jako Dan Tržil, nebo proti_produ_podcast. Tam najdete i více fotek ze zákulisí, z nahrávání, kde můžete třeba vidět zajímavé nápovědy na to, kdo bude další host nebo položit své otázky. Podcast tradičně najdete na YouTubu. Tento díl s Jiřím Havlenkou není klasicky ve studiu, nicméně pro vás můžu zeptat se Jiřího na to, na co chcete. Poslední dobou jsem začal s hosty dělat týden, dva po vydání rozhovoru nějaký live stream. Ten je většinou na YouTube, takže mrkněte na YouTube, Proti Proudu – Dan Tržil. Tam budete mít možnost se zapojit, Jiřího se zeptat na to, co vás zajímá, ať už investiční tipy, jeho filozofie atd. Já už dnes skončím, ať nemáte zavalenou hlavu příliš mnoho informacemi. Děkuju vám za pozornost a budu se těšit příště. Ahoj.
