Broňa Sobotka: Ve škole z jazyků propadal. Dnes učí angličtinu stovky tisíc lidí.

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Ještě než představím dnešního hosta, tak mám takové malé oznámení. Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak vás zapojit do Proti Proudu. Pokud byste chtěli dát vám možnost spojit se to hosty a zeptat se, co vás napadá. Já se vždycky snažím dělat ty otázky co nejzajímavější, ale samozřejmě je to vždycky trochu z mé perspektivy. Možná si občas říkáte, proč se Dan nezeptá ještě na to nebo na to nebo by mě zajímalo ještě více a do hloubky. Právě proto bych si hosty z Proti Proudu po 14 dnech chtěl pozval na livestream, kam budete moct dorazit a položit i svoje otázky. Tyto streamy jsou vždycky na Facebooku a na YouTubu. Budou ve středu v 6 hodin. Jelikož jsem to nějakou dobu nedělal, tak teď to zkusím dělat každou středu a pozvat si tam některé z hostů, se kterými jsem tuto možnost neměl, takže se můžete těšit na Filipa Říhu, Petra Rokůska, Vráťu Hláska, Pavla Rataje a v podstatě všechny bývalé hosty za posledních pár měsíců, takže pokud by vás tohle zajímalo, tak sledujte YouTube Dan Tržil – Proti Proudu nebo Facebook Proti Proudu. Pokud byste třeba v 6 neměli čas a chtěli byste i tyto věci slyšet ze záznamu, tak záznam bude k dispozici podporovatelům na Patreonu, čímž na vás velmi nenápadně mrkám a připomínám, že pokud byste chtěli podpořit Proti Proudu a nyní kromě toho, že dostanete podcasty bez reklam, tak měli záznam i k těmto streamům, tak můžete podpořit i na Patreonu.

 

A teď už k dnešnímu hostovi. Je jím Broňa Sobotka. Jak on sám říká – nadšený učitel angličtiny z Brna, který pomáhá lidem zamilovat se do angličtiny, ale mě to s Broňou ohromně bavilo nejen proto, že jsme řešili učení jazyků. Ten jeho příběh je opravdu zajímavý. Broňa sám z jazyků propadal, pracoval v továrně, ale pak se v něm trochu něco sepnulo. Vy se dozvíte co. Začal se učit anglicky. K učení má hodně zajímavý přístup, protože se sám dokáže vžít do lidí, kterým to nejde. Bavíme se tak nejen o angličtině, ale i o tom, jak se obecně lépe efektivněji učit, jak najít lásku k jazykům, jak se i něco jako být učitel dá dělat jinak, protože Broňa k tomu přistupuje za prvé s úplně jinou energií a s láskou a za druhé se mu z toho podařilo udělat docela velký business, kdy dnes učí na všech možných platformách. Na sociálních sítích má spoustu online kurzů atd. Tím dokáže naučit anglicky statisíce lidí a hlavně je přitom, jak asi zjistíte, stále nadšený. Takže jdeme na to, Broňa Sobotka.

 

Broňo, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

 

Mně se tím splnil životní sen, takže jsem ani chvíli neváhal. Moc děkuju za pozvání.

 

Super, takže minimálně 1 životní sen jsem dnes splnil a mám odmakáno.

 

Já myslím, že jo, že můžeš být na sebe hrdý, že jsi životní sen spousty lidí.

 

Já si myslím, že se možná dostaneme k životnímu snu dalších lidí během toho povídání, takže to bude samozřejmě o angličtině, protože to je taková tvoje doména. Když jsem si dělal průzkum a přípravu, tak je vtipné, že ahoj, já jsem Broňa, nadšený učitel angličtiny z Brna, jsem slyšel už hodněkrát. Lidi, co tě znají, je to v nich zabudovaný. Asi to bude nejenom o angličtině, ale jak si najít tu svoji cestu, že i uči angličtinu se dá různými způsoby. Jak jsi se k tomu dostal? Já jsem slyšel ten tvůj příběh, že ty jsi na škole úplně neexceloval v jazykách.

 

To je pěkný eufemismus. Já jsem spíš propadal než neexceloval, protože já jsem dyslektik a mně se pletou písmena. Teď jsem nedávno zjistil, že abych to lidem připodobnil, tak se zkuste třeba na Google Maps na Islandu podívat, jak se jmenují ta místa a zkusit si je pak napsat, tak já se cítím, když píšu, takže já jsem ve škole propadal z jazyků vždycky. Mě na základce chtěli přeřadit na zvláštní, že jsem moc blbej, abych se netrápil. Pak mi řekli, ať nejdu na střední, že bych nikdy neodmaturoval. Pak mi řekli, ať nechodím na vysokou, že to prostě není pro lidi jako já. Vlastně jsem tím vzdělávacím systémem to spíš protrpěl než radostně prostudoval.

 

To je zajímavý, že jsi dyslektik. Bereš to zpětně se zlobou, že ti řekli, že jsi hloupý? A teď víš, že nejsi hloupý, že máš jenom věc, že se ti pletou písmenka?

 

Já myslím, že ne, že zlobit se zpětně na něco je neproduktivní. V angličtině je hezký citát get bitter or get better. Já myslím, že lepší je get better than get bitter. Ale dnes třeba to vnímám jako obrovské plus, protože jsem jeden z mála učitelů, který je blbej na jazyky nebo kterému to nikdy nešlo. Takže já jsem podle mě dobrý učitel pro lidi, kteří zažívají něco podobného jako já. I ti lidé sami cítí, že on byl, kde jsem byl já; on ví, jaký to je, když ti to nejde. Dokážu k těm lidem mluvit tak, aby to pochopili. Často mi mí skvělí kolegové v kabinetě říkají: „Jsem to řekl třikrát. Já nechápu, co na tom nechápou.“ Já přesně chápu, co na tom nechápou, protože jsem byl ve stejné situaci. Většinou lidi podle mě jdou pracovat do sféry, která jim jde. Celou školu ti jde matika, tak ji jdeš dělat. Já se živím něčím, co mi celou dobu nešlo, takže jsem možná jeden z mála učitelů, kteří přesně chápe ty „blbečky“, kterým to tak nešlo.

 

Jak jsi došel k tomu rozhodnutí, že budeš dělat něco, co ti nešlo? Tam musel být nějaký moment katarze, rozestoupila se nebesa a přišlo nějaké poslání nebo jak to bylo?

 

Já jsem pracoval ve fabrice, která tou dobou krachovala. Já jsem měl 8hodinovou pracovní směnu, ale měl jsem tam tak 4 hodiny práce. 4 hodiny jsem tam musel být a předstírat, že něco dělám. Občas jsem musel něco smontovat a rozmontovat, když kolem chodili vedoucí, aby to vypadalo, že mám práci. V té chvíli jsem si říkal, že bych měl něco dělat. Já jsem tehdy četl Mladou frontu, než ji koupil pan Babiš. Já jsem ji četl celou. Ráno jsem si koupil noviny. Když jsem odcházel z práce, tak jsem to za ten den přečetl úplně celý. Říkal jsem si, že bych možná s tím časem udělat něco smysluplnějšího. Třeba se něco naučit. Pak přišel nápad, že třeba angličtinu. Říkám si, že OK, hledal jsem doma nějakou knihu, starou učebnici. Donesl jsem si ji do krachující fabriky. Položil jsem si ji na ten umaštěný ponk a zamiloval jsem se. Byla to velká láska. Zpětně si myslím, že to bylo poprvé, co jsem se já sám učil pro sebe, že do té doby ve škole se učíš, protože ti to někdo říká. Málokdy ti někdo říká, proč to potřebuješ nebo s tebou diskutují, jestli to potřebuješ, ale tady je něco, co se musíš naučit. Ty jsi prázdná nádoba, my to do tebe nalijem a vykopnem tě z tý školy. Pak jsi studovaný. Tady jsem poprvé v životě zažil radost z učení. Já jsem byl v šoku. Vzpomínám si, jak jsem seděl u toho ponku a užívám si to. Nikdo mě nikdo neporovnával, nedostával jsem pětky, nikdo mi neříkal, že jsem trouba. Mohl jsem si to dělat svým tempem. Tím jsem objevil radost z učení, když mi bylo asi 20.

 

I já myslím, že ta radost z učení je docela těžká, protože ze začátku se učíš něco, čemu nerozumíš a je tam frustrace, že to vypadá, že je to hodně velké a složité a já do toho nikdy neproniknu. Kde ty jsi našel motivaci? Nebo to bylo, že máš hodně času?

 

Já si totiž myslím, a to je jedna z věcí, kdy se rozcházím s většinou těch populárně naučných knih o motivaci, že oni říkají, že stačí 5 minut denně. Já to lidem taky říkám, protože je to super způsob, jak začít. Ale největší motivace je úspěch. Tím, že já jsem na to učení měl 4 hodiny denně, tak jsem viděl, že za měsíc umím něco přečíst, co jsem předtím neuměl. To je podobné, když hubneš. Když bys držel dietu „5 minut denně“, tak za měsíc bys zhubnul půl kila, tak by nebyl motivovaný pokračovat. Často lidé, kteří začnou a dělat aplikaci 5 minut na záchodě, tak si řeknou, že to nefunguje, že jsem se nic nenaučil, a přestanou. Já si myslím, že tehdy jsem měl štěstí, že nebyl internet, nebyly mobily. Já jsem seděl ve fabrice, měl jsem tu knihu. Text, který jsem před měsícem nedokázal číst, tak „Pan Novotný bydlí v Londýně. Má malého syna.“ Ten pocit, kdy se ti mlha rozestoupí, je nabíjející. Já lidem říkám, že ideálně by to na angličtinu chtělo tak půl hodiny denně, aby neztratili tu motivaci. Pak je to těžké, když nevidím pokrok.

 

Já když budu pokračovat dál v tvém příběhu, tak kde se z toho naučím se sám anglicky – budu učit anglicky ostatní? Není to takový typický příběh, že ve fabrice jsem se naučil anglicky.

 

Já jsem asi po 2 letech, kdy jsem se učil v té fabrice, která krachovala, odjel se 2 kamarády z krachující fabriky studovat do Irska. Tam jsem s angličtinou pohnul, ale ne kvůli tomu, že jsem byl v Irsku, ale kvůli tomu, že jsem pracoval 3 dny v týdnu 12 hodin v jiné fabrice, kde se dělaly glukometry. Měl jsem spoustu času. Pořádně jsem tam nikoho neznal, neměl jsem peníze a nebyl tam tehdy internet. Já jsem seděl doma a učil jsem se. Viděl jsem opět ten velký pokrok. Lidé, kteří tam jeli se mnou, tak se učili angličtinu celou školu základní a střední. Já za ty 2 roky jsem toho stihl mnohem víc než oni. Měl jsem nakopnutí, že to jde. Když jsem se vrátil zpátky, tak – to mi přijde na tom příběhu vtipný, že bys čekal, že se vrátíš zpátky a ten život bude jiný. Já jsem nastoupil do stejné krachující fabriky, protože jsem neviděl, co jiného dělat, ale už to nebylo stejné. Najednou vidíš svět a vidíš svůj život z odstupu, tak se mi tam nelíbilo. Najednou jsem měl pocit, že tam být nechci. Pracovali tam lidé, kteří nastoupili po učení a zůstali do důchodu. Většina lidí tam přišla s tím, že tady, kde sedím, to sedím do důchodu. Mě to začalo děsit po zkušenosti z Irska, že bych takhle měl skončit. Že by bylo fajn, jak se posunout dál. Pak jsem se bláznivě zamiloval do mé ženy. Ona je z chytré rodiny. Její tatínek byl profesor. Mně přišlo hloupé přijít do té rodiny jako dělník z fabriky. Její sestra má asi 3 vysoké školy. Je to velmi chytrá rodina. Já jsem si říkal, že možná by nebylo špatné vystudovat vysokou školu nebo ji alespoň začít studovat. Jediné, co mě napadlo studovat, je angličtinu. Samotná se dala studovat jenom na pajdáku jednooborově. Často se učí angličtina, čeština. To by nešlo, takže velká láska.

 

Takže velká motivace – žena.

 

Ale když už jsem v té škole byl, tak mě to hrozně chytlo, že jsem mohl dělat angličtinu. To učení mě hrozně chytlo. Já jsem celý život působil ve skautu. Měl jsem pocit, že v té třídě můžu dělat totéž jako na dětském táboře, na skautské schůzce, jenom se to dělá všechno anglicky. Ta metoda učení pro mě byla přirozená. Přišel jsem jako na družinovku, akorát jsme všechny hry hráli v angličtině. I pro studenty to byla příjemná změna, že najednou tam běhali, luštili, tleskali, hrála hudba, natáčeli jsme video. Takové ty věci, které děláš ve volném čase, jsme dělali anglicky. To bylo i příjemné, že ten feedback od studentů bylo, že běháme, nemusíme sedět, luštíme, můžeme něco vyhrát, že už v prváku jsem si říkal, že wow, to je práce pro mě. Už to nebylo jenom studium, abych vypadal chytře, ale chytlo mě to.

 

Jak jsi říkal, že se ti změnil mindset, když jsi přijel z Irska. Mám pocit, že je to hrozně důležitý. Pro mě je to největší smysl výměnných programů a Erasmů, že podle mě přesně ty rozšířené obzory, a nejde jen o cizí jazyk, ale najednou vidíš něco jiného, tě často vede k tomu zpochybňovat, že jsem viděl, že na světě a v životě je toho víc. Je tam spoustu zajímavých věcí. Ti lidé to dělají úplně jinak. Proč já to dělám?

 

Jednoznačně souhlasím. Pro mě to bylo tehdy, že spousta věcí ti nedojde, že máš vzor myšlení, že vidíš něco kolem sebe a myslíš si, že je to normální, že takhle to prostě je. Já když jsem byl z rodiny, kde nikdo moc nestudoval, tak mi přišlo normální, že škola je opruz, že studium nikoho nebaví. Vnímal jsem to jako přirozené. Plakal jsem, když jsem měl jít do první třídy, protože jsem věděl, co mě čeká, a měl jsem pravdu. Pak jsem přijel do Irska a nikdo mě neznal. Ty si začneš budovat, jak tě lidi vnímají, od nuly. Já jsem si říkal, že někdo si může myslet, že jsem chytrý nebo na něco šikovný. Předtím jsem to vnímal, že jsem ten looser, kterému to nejde. Najednou jsem zažil, že si můžeš vybudovat jinou existenci. Jak kdyby jsi začal nový život a koukáš na něj z odstupu. Že tam najednou nejsi s těmi lidmi. Když se vrátíš zpátky, tak už nikdy nejsi stejný. Já souhlasím, že to je největší deviza toho, když na chvilku můžeš být někde jinde – dívat se, jak někdo jiný přemýšlí a jak se nebojí mít větší sny. Často na tom Západě je to dream big. Já jsem si vrátil z fabriky, ale už mi to bylo malé, když to řeknu přeneseně.

 

Já jsem to přesně zažil. Já jsem po 20. roku – měnil střední, stáže, výměnné pobyty jsem dal. Tenkrát jsem měl hrozně rád ten free začátek, že někam přijedeš a můžeš si vybrat, kým seš. Ono časem většinou sklouzneš do přirozených kolejí, ale ten samotný impuls, že začínám s čistým štítem je zajímavá zkušenost nebo mentální cvičení.

 

Souhlasím. Já si myslím, že když si dlouhodobě chováš nějak, tak se změní tvoje osobnost. Já myslím, že to není, že se změníš v hlavě a podle toho se začneš chovat, ale spíš je to tak, že ty tvoje činy utváří, kdo jsi ty mnohem víc, než se rozhodneš, že budeš hodný a budeš hodný. Například sportovec, který se učí, teprve potom přijde změna v hlavě. Alespoň já si za sebe myslím, že to je efektivnější způsob, jak dosáhnout změny – začít se chovat jako bys byl někdo jiný.

 

Když se bavíme o efektivních způsobech, jak jsi přišel efektivně učit angličtinu? Jak dlouho už učíš anglicky?

 

Nevím to úplně přesně, ale asi 13 let. Začal jsem už při pajdáku a zhruba 10 let jsem učil nebo oficiálně 11.

 

Mně přijde zajímavý, jak ten způsob, jak jsme se to učili ve škole, mi přijde odlišný od nových trendů a způsobů, které vidím, že dnes fungují. Těch lidí, kteří jsou polygloti a jsou schopní se naučit jazyky extrémně rychle, to jsou outlayers, kteří nejsou často normální, mají na to nějaký talent, ale ty techniky se dost liší od toho, že se teď naučíme všechny různé časy a postupně se bude učit slovíčka.

 

Pro mě je důležité, jestli myslíš, že člověk, který se učí sám, nebo ve škole. Jestli chceš, tak to můžu vzít postupně.

 

Jaký je v tom rozdíl? Že když se učíš sám, tak máš vnitřní motivaci, zatímco ve škole tam chodíš, protože bys tam měl chodit? Nebo je v tom jiný rozdíl?

 

Hele, za sebe vnímám, že když jsi škola jako učitel, tak moje první motivace je, aby z nich vyrostli dobří lidé. Teď po 10 letech jsem přestal učit na gymplu, zažívám září bez školy. Já jsem vždycky chtěl, aby byli dobří lidé. Když nebudou umět anglicky, ale budou ji mít rádi a nezprotivíme jim školu, tak se to vždycky můžou doučit. Víš, jak na to, máš k tomu pozitivní vztah. Když to někomu nešlo, tak jsem to neprožíval. Oni si nevybrali, že tam se mnou budou, nevybrali si mě jako učitele, nevybrali se, že se budou učit anglicky. Přijde mi zbytečné tlačit na pilu nebo jim to zprotivit. Škola má vychovávat podle mě dobré sebevědomé lidi, kteří se nebojí zastat slabších, kteří znají hodnotu, neztratí se ve světě. Jestli se domluví rukama, nohama, tak mě to moc netrápilo. Já vím, že to zní divně od angličtináře. My jsme se snažili inspirovat k tomu, co všechno se dá dělat s angličtinou. Když se toho chytli a začalo je to bavit, tak jsem byl nadšený, ale vnímal jsem to hodně jinak, než když přijde hodně motivovaný dospělý, třeba ty, a řekl, že se potřebuješ zlepšit angličtinu, protože chci dělat podcasty v angličtině, a záleží mi na tom, tak je to tvoje svobodné rozhodnutí. Ty jsi respektovaný partner v učení, což se často ve škole neděje. My si sedneme, řekneme si, kolik máš času, co tě baví, co je tvůj cíl, jaké jsou kroky, které k tomu vedou. Najednou jsi spoluzodpovědný, dobrovolně sis to vybral, ideálně za to platíš, protože to lidi zavazuje. Moje zkušenost je, že čím je to dražší, tím jsou studenti pečlivější. V tu chvíli jsou to jiné metody, že se sám učíš nějakou appkou nebo čteš knížky, zatímco ve té škole se snažím, aby to bylo hodně interaktivní typu: jak se nebát zeptat, jak vystoupit z komfortní zóny. Vnímám to, že jednotlivce učím výrazně jinak než jsem učil na gymplu.

 

(partner podcastu)

 

Možná jsem úplně neodpověděl, co jsou ty efektivní metody učení. Lidé se v tom někdy zbytečně vrtají. Nejefektivnější metoda je ta, u které vydržíš. Někdo říká, že naše metoda je o 10 % efektivnější než jiná, jenže když tě to nebaví a děláš to 10 minut denně, zatímco když něco, co tě baví, bys dělal 2 hodiny denně, tak vůbec nevadí, že je to o 5, 10 % méně efektivní. Za mě ideální je najít si něco, proč se učíš anglicky. Musíš vědět, proč to děláš. Takové to, že všichni mluví, tak abych nebyl za troubu, tak to nefunguje. Musíš vědět, proč se chceš naučit anglicky, například že za rok chceš spustit podcast v angličtině. Nebo máš vnoučata v anglicky mluvící zemi a chceš se s nimi domluvit. Ideálně si to i někam napsat, proč. Druhá věc je zkusit najít něco, co tě bude bavit. Když tě baví číst, tak dnes se dají číst knížky anglicky, které mají jenom 200 slov, takže když umíš jen slova typu yes, no, dog, blue, tak můžeš číst zjednodušeného Sherlocka Holmese. Pokud tě baví koukat na Netflix, tak jsou k tomu různé appky, kde vidíš titulky, slovíčka, která neznáš. Klikneš, objeví se ti překlad. Klikneš na jiné tlačítko, uloží se ti. Možností je spousta. Dobré je, když se to spojí s tím, co tě baví. Když zbožňuješ labradory, tak se dáš na diskusní fóra. Začneš s lidmi tam ťukat anglicky se slovníkem kdy bude mít váš pes štěňata. Když najdeš svoji vášeň a zapomeneš na čas. Nebo jsou lidi, kteří byli začátečníci a přečetli Harryho Pottera, protože nechtěli čekat na překlad. Tohle jde dobře udělat s jedním člověkem. Když máš ve třídě 15 lidí a potřebuješ s nimi dělat dohromady, tak je těžké každému vyjít vstříc. Jednou za čas každému je fajn, ale je to z mého pohledu jiný druh učení.

 

Je pravda, že spoustu lidí z mé generace to má, že spoustu těch slovíček jsi pochytil v prvních počítačových hrách. To je ta ohromná výhoda té angličtiny, že přesně, jak jsi říkal, že to máš na Netflixu, máš to, když zapneš počítač, tak většina věcí je v angličtině. Určité věci se na tebe valí od začátku. Možná netušíš, co znamená v angličtině enter, tak ho používáš.

 

Já si za sebe myslím, že svým způsobem je to těžké, protože nikdy nebylo těžší se vymlouvat na to, že se nemůžeš naučit anglicky, protože dnes máš tolik možností zadarmo se naučit. Například aplikace Duolingo je pro začátečníky skvělá. Je to nejstahovanější výuková aplikace.

 

Přece jenom já mám kamarády, kteří dělali takovou tu challenge nauč se nový jazyk za 30 dní atd. Myslíš si, že i tohle je dobrá motivace – říct si, že se hecnu a za měsíc se naučím španělsky nebo v tvém případě anglicky?

 

Já upřímně nevím. Já nevěřím tomu, že se někdo může za 30 dní naučit jazyk a zároveň dobře vím, že to skvěle prodává. Nejhorší, co je, když chceš někomu prodat naučit se anglicky, tak je říct, že musíte makat, dostat se z jedné úrovně na druhou podle Cambridge zabere v průměru asi 120 hodin. Musíš prostě makat, opakovat slovíčka, jinak je zapomeneš. Tvrdá práce se špatně prodává. Nejlépe se prodává takové to ‚přirozená metoda‘, ‚hypnotická angličtina‘, ‚objevte své dítě‘. Já vnímám, že naučit se 30 za 30 dní je trochu podvod na lidi, ale svým způsobem, když se 30 dní hecneš, makáš a vidíš ten pokrok, tak se ti stane, co mě, že si najednou řekneš, že to jde. Možná budeš motivovaný pokračovat. Ale kdybys po 30 dnech přestal, tak si myslím, že to k ničemu nebylo.

 

Je pravda, že ten kluk to vzal na full-time. Věnoval se tomu 6, 7 hodin denně. Tak tam máš 200 hodin. Vlastně to penzum práce tomu dáš, akorát to nahustíš.

 

Já myslím, že když někdo má čas a možnost, tak je to super. Přijde mi dobré, když někdo může vyrazit na 2, 3 týdny do Anglie na jazykovou školu. Jsi v prostředí, potkáš lidi z jiných států. Ty nemůžeš dělat nic jiného než mluvit anglicky. Já jsem učil asi 5 let na letních kurzech v Oxfordu. Přijeli mi tam lidé ze Saudské Arábie, Itálie a teď se chtěli bavit. Oni nemohli nic jiného než mluvit anglicky. Přestože máš pocit, že neumíš – někdy Češi, že ne, já to neumím, a když je druhý taky Čech, tak si říká, že raději dáme pivo nebo tak, ale tady najednou prostě pizza, pineapple, OK, no OK. Aha, no OK. A vidíš, že když jsem učil začátečníky, tak bylo nádherné vidět, jak oni se snaží komunikovat, zjistit, jak je to u vás, můžete chodit s holkama. Věnovat se jenom tomu 2, 3 týdny tě obrovsky nakopne. Zároveň si tím můžeš udělat nějaké kámoše, ochutnáš nová jídla a zjistíš, že ten svět je větší. Je fajn, když si to člověk může dovolit, když nemá malé děti nebo je to také docela drahý.

 

Je pravda, že ten strach z mluvení nebo z toho, že se ztrapním, je podle mě velmi častá překážka naučit se dobře jazyk.

 

Souhlasím. Za mě by se s tím mělo pracovat ve škole – nutit děti, aby vystupovaly z komfortní zóny. Říkám děti, ale já jsem učil 15 – 19 let. Nutit je pravidelně, aby dělaly něco – tady je obrázek v knize, říká se tomu zone of learning, který je za tvojí zónou komfortu. Pokud budeš dělat jenom to, kde ti je dobře, tak je ti dobře, ale nezlepšuješ se. Pak je to zone of learning, kdy děláš něco, co je ti malinko nepříjemné, že se donutíš pravidelně dělat něco, kde se necítíš úplně komfortně, ale čím častěji to budeš dělat, tím je to pro tebe přirozenější, ale nesmí se to přehnat. Pak je zone of panic, že kdybych tě dotlačit do něčeho moc, tak příště se bojíš ještě víc. Já jsem to na sobě zažil, když jsme se odstěhovali se ženou do Skotska na rok. Tehdy jsem se učil anglicky asi 6 let. Už jsem uměl anglicky docela dobře, ale ve Skotsku to bylo těžké. Já jsem si našel práci v obchodě health and beauty, což bylo pro mě vtipné. Já jsem musel za každým zákazníkem, který tam přijde, říct „Hello, can I help you?“ Fakt jsem jako musel. Moje šéfová byla hrozně milá, ale byla to podmínka mého zaměstnání. Já jsem úplně pro propocený ty první dny. Jsem přišel a říkal jsem „Hello, can I help you?“ A oni „hó, ba, bch“. A já: „Can you repeat it?“ A oni „ho, ch, hró“. „I‘ll ask my colleague, he is an expert at this.“ Vždycky jsem někoho místního přinutil. Oni říkali, že chtěli hot water bottle – takovou tu, co si dáš, protože oni tam nemají moc topení, tak na noc, aby tě to zahřálo. Ale po měsíci jsem se přistihl, že se těším na ty lidi, že se to je způsob, jak se procvičit angličtinu. Trvalo mi to asi měsíc 4 hodiny denně, ale moje zóna komfortu se rozšířila. Jediný způsob, jak se každý může zlepšit v mluvení a zbavit se toho strachu, je pravidelně se nutit mluvit. Zastavovat turisty a ptat se, jestli chtějí jejich pomoc. Nebo předstírat, že jsi ztracený. Pravidelně tohle dělat, tak já třeba se snažím učit angličtinu na škole nebo jsem učil, že musíš pořád chodit a někoho se ptát; dělat něco divnýho a pořád si na něco hrát, že jsi trochu za exota. Pak už se bojíš míň, ale nejde to přeskočit. Lidi si občas myslí, že se nejdřív pořádně naučí anglicky, a až pak budou mluvit, aby se neztrapňovali, ale tak to nejde. To je jako kdyby se malé dítě chtělo prvně naučit chodit, že bude ležet, celé si to vymyslí a pak najednou vstane a půjde. Nejde to. Malé děti padají, lezou po čtyřech, ztrapňujou se. Stejně tak se nedá přeskočit to ztrapňování v mluvení.

 

Já jsem to, co ty jsi měl ve Skotsku, měl v Jižní Africe, kde taky přesně jsem byl se svým šéfem. 3 měsíce jsme žili v Kapském Městě. Šli jsme do nějakého co-workingu. Oni se tam bavili a já jsem se pak ptal, jestli to byla angličtina. On říkal, že jasně, to byla jejich angličtina.

 

Máš pravdu, že to je taky celkem síla. Ono časem si to ucho zvykne. Já jsem si zvyknul ve Skotsku asi za měsíc, ale ten začátek je šok. Teď už se to zlepšuje, že hodně ty nahrávky, že ty studuješ angličtinu, je hodně taková standard British english nebo BBC english nebo queens english, kde všichni mluví tak krásně. Je tam ticho a tak. Já jsem poslouchal ty nahrávky v tom english is easy. Jsem měl takové kazety ve fabrice. Pak jsem přišel do Irska a říkám si, že to je něco jiného. Oni nemluví jak ty moje nahrávky, ale časem si to ucho zvykne.

 

Je pravda, že si pak říkáš, že nějaký rozdíl mezi češtinou a třeba slovenštinou je minimální oproti různým anglickým dialektům a různým typům angličtiny.

 

Asi jo. Je to tím, jak je angličtina obrovský jazyk a mluví se po celém světě, tak vlastně neexistuje něco jako jednotná angličtina. Co je angličtina? Jedna z věcí, které je hodně jinak, kterou lidé často nechápou, že u nás máme nějaký Ústav pro jazyk český, který říká, že tohle je dobře a tohle je špatně. Slovo výjimka se píše úplně jinak než bych ho napsal já, než ho lidé říkají. Kdežto angličtina nic takového nemá. Tam to funguje naopak. Ti lidé nějak mluví. Když dost lidí něco používá, tak Oxfordský slovník to zařadí do svého korpusu a řekne si, že to je nové slovo, že to je v pohodě. To, co používají lidi, se stává spisovnou angličtinou, že ten proces je opačný. Angličtina patří těm lidem. Tak to cítím já. Jak mluví, tak to se potom přenáší, co je akceptované, což je často jiné než v učebnici. Mě často rozčilovalo jako učitele angličtiny, že všude v Tescu jsou nápisy něco jako 5 items or less – 5 věcí nákupních nebo méně u té fast lane, ale tam má být fewer, protože less je nepočitatelný. Je to v každé gramatice, kterou kdy najdeš v České republice v každé knihovně. A tady rodilí mluvčí v Tescu si to dají bez toho. Tak jsem se v tom snažil zorientovat a zjistil jsem, že to je pravidlo, které si vymyslel jeden borec, který kdysi napsal knihu. Jemu by to přišlo hezký, kdyby se to takhle rozlišovalo. Od toho jednoho borce se to přeneslo do té gramatiky, ale lidé to nikdy nepřijali, protože tak oni nemluvili. To někdo jenom vymyslel, takže i v Tescu si to dají podle lidí.

 

Takže to je docela dobrý. Spoustu lidí si možná řekne, že já tu gramatiku si můžu taky sekat jak chci.

 

Asi hrozně záleží. Já lidem říkám, proč se učí anglicky. Kdyby abys cestoval po světě. Baví tě víno, kafe a chceš si o tom s lidmi povídat, tak to není moc extra řešit. Less nebo fewer, řekneš ‚a‘ nebo ‚the‘ je skoro vždycky jedno. Pokud ale chceš někde prezentovat, chceš na business meetingu vypadat profesionálně, budeš dělat startup, tak je třeba podle mě nebo podvědomě tě lidé soudí podle toho, jak zníš. Když někdo mluví hodně s nějakým přízvukem, tak si řekneš, že ten asi nebude moc chytrý. Je to blbost, ale lidé to v sobě mají. Hodně záleží, jestli chceš učit angličtinu, chceš dělat velký business v angličtině, chceš dělat podcasty anglicky anebo jestli se chceš domluvit na dovolené. Tam si myslím, že se dostaneš na úroveň B2, tak je zbytečné se stresovat a se učit, aby ses dostal na úroveň C1. Tam je náročný skok v té úrovni. Nemyslím si, že to má smysl pro každé se s tím jako trápit.

 

C1 je už fluent nebo jak bys to charakterizoval?

 

Ty úrovně jsou takto: Evropská unie vymyslela něco – a já jsem za to rád – preferenční rámec jazyků, abys u všech jazyků řekl, že mám angličtinu třeba na B2, němčinu na A1. Je to od A1, A2, B1, B2, C1, C2. C2 je, že jsi skoro jako rodilý mluvčí. To je advanced nebo fluent. Ta C1 je takový velmi pokročilý. B2 je nejčastější zkouška cambridgská, která říká, že se dokážeš domluvit ve všech životních situacích. Možná nemůžeš psát do časopisů nebo možná nezvládneš dělat podcast, ale je to ‚dobrý den, ‚ztratil jsem se‘, ‚chci sobě tohle koupit‘. Je to kam hodně lidí chce dosáhnout. I polygloti to takto dělají. Když chceš umět 10 jazyků, tak oni mají, že B2 si odškrtnou, že to umí, že se domluví. Pokud se tím nechtějí živit nebo něco delšího, tak na cestování po té zemi jim to stačí.

 

To říkal zrovna Tim Ferriss, který je takový dekonstruktér jazyků, že vlastně – teď si nepamatuju to číslo – že 90 % angličtiny zvládneš, když se naučíš 1 000 slov.

 

Je rozdíl mluvená a psaná, ale myslím, že 1 000 slov ti stačí na 85 % mluvené angličtiny.

 

I přesto, že těch slov bude asi desetitisíce ve výsledku, kdybys do toho fakt šel. Dřív jsem řešil hodně, jak jsem pracoval pro americké firmy, že je docela velký skok mezi tím C1 a C2, kdy já jsem uměl anglicky dost dobře na to, abych pracoval v té firmě, ale nepouštěli mě, abych napřímo jednal s klienty, protože bylo by tam takový to, že ten kluk z Ruska nebo z Ukrajiny nebo co je zač. To mi přijde hodně těžké žít v tom prostředí a naučit se to „z tepla obýváku“ do toho úplně fluent levelu.

 

Já nevím. Za sebe si myslím, že – a tohle lidé neradi slyší – je úplně v pohodě naučit se stejně tak dobře tady jako když jsi někde jinde. Jde jenom o to, jestli s tím vědomě pracuješ. Když se lidé dostanou na nějakou úroveň B2, možná C1, tak řeknou OK, domluvím se, a přestanou se snažit. Existuje spoustu aplikací nebo učitelů, kteří tě učí výslovnost, že jdeš za někým a on tě učí, jak otevírat pusu, protože hodně je to o tom, že si neuvědomuješ, co máš vlastně dělat. Ty říkáš W, tak musíš udělat pusu jako kdybys někoho líbal „why“. Teď kdo nás poslouchá určitě uslyší rozdíl mezi „vet“ a „wet“, „váj“ „why“. Když ale nevíš, že tu pusu máš takhle udělat, tak nikdy nebudeš zní jako „why“, „what“, ale budeš znít jako „váj“, „vot“ – jako Čech, který mluví anglicky. Je spousta věcí, kde ty můžeš to studovat. Jsou k tomu online kurzy nebo moje kamarádka Irenka Hůlková má skvělý český YouTube kanál o tom, kde tě učí, jak dělat s tou pusou. Jenom to najednou zníš úplně jinak. Chce to fakt dřinu. Já si vzpomínám, že když jsem přišel na pajdák, tak že jsem zjistil, že říkám všude „k“, kde je „ing“, že jsem říkal „runnink“, „watchink“. Za celou tu dobu, kdy jsem žil rok v Irsku, mi nikdo neřekl, že to je blbě. Ty tam jsi, oni ti rozumí, tak řekneš: „I would like to do runnink.“ Oni ti řeknou, že OK. Nikdo ti neřekne, že tam není „k“. Najednou mi na univerzitě řekli, že tam není k. A já že jak není? – Není. – A co mám dělat? – Nech jazyk na horním patře. Takže když říkáš running, tak ho tam necháš, protože to k vzniká, když tím jazykem jdeš dolů. Já jsem venčil tehdy psa. Chodili jsme po Židenicích. Já jsem říkal „runnin“, „watchin“. Měl jsem úplně křeče v puse. To se musíš přeučit. Bolí to. Jsi namáhaný, ale když to děláš dostatečně dlouho, tak se tyto věci můžeš přeučit. Za mě když jsem žil ve Skotsku, tak jsem zažil hodně Čechů, Poláků, kteří mluvili hůř než mí studenti na gymplu. Bylo to proto, že oni nedostávali zpětnou vazbu. Bez ní ze nemůžeš zlepšit. Nevíš, co děláš blbě, dokud ti to někdo neřekne. Sám najednou těžko objevíš, že to vyslovuju jinak. Musíš dostat zpětnou vazbu a zároveň musíš mít motivaci. Oni někde pracovali, domluvili se. Ne každý je takový, že by si večer doma sedl s učebnicí. Raději si sedneš s dalším Polákem, dáte si pivo a kouknete na fotbal. Já si za sebe myslím, že to je dobrá výmluva. Kdyby na tom kdokoli makal pravidelně a našel si dobrého učitele. Ideálně někoho, kdo tě spíš povede. Já to vnímám mít spíš mentora – to je takový divný slovo – nebo kouče. Ti lidé prodávají vařenou vodu, ale pro někoho, kdo s tebou neběhá, jakoby sportovní kouč. Třeba Zátopek asi měl nějakého trenéra. Ten s ním neběhal, ale mluvili spolu o tom, co jí, jak často trénuje, co má běhat, takže vnímám jako někoho, kdo s tebou o tom mluví, tak to ti může hrozně pomoct nebo komukoliv.

 

Ty jsi říkal, že těch způsobů, jak se dneska naučit angličtinu je spoustu. Jsou i zadarmo, což mě přivádí na to, že mám před tebou 2 tvoje nové knížky. Kam ty knížky vlastně pasují? Měl jsi pocit, že jsou věci, které nejsou zmíněný nebo jsi to chtěl poskládat trochu jinak dohromady?

 

To jsi mě zaskočil. Já začnu tou modrou, která se jmenuje Zamilujte se do angličtiny. Já jsem to hodně vnímal jako negativně, že každá knížka, která vyjde – hlavně ty americký – mají jeden styl a řeknou ti, že tohle je nejlepší způsob, jak se naučit anglicky nebo jakýkoliv jazyk. Tohle jsou kroky. Je tam příběh člověka, jak to udělal, jak se z něj stal hrdina. Fakt dobrá knížka, ale na které mě tohle iritovalo, se jmenuje Fluent Forever. Myslím, že to přeložili jako Navždy plynule. Oni udělali jednu takovou geekovskou metodu. On říká, že takhle to dělejte, je to nejlepší způsob. Každá kniha má jiný nejlepší způsob. Já na tohle ale nevěřím. Můj podtitul se jmenuje neprůstřelný návod. Můj neprůstřelný návod je, že se zamyslíš, kdo jsi, kolik máš času, jiná situace je, když jsi student, je ti 18, a něco jiného, když jsi samoživitelka, máš 2 děti. Kolik máš peněz, kolik máš peněz. Co tě baví a jde ti. Na základě toho si sestavit svůj studijní plán. Já to vnímám, že mi chyběla kniha, která ti řekne, že učení se jako hudba, že je v pohodě, že tobě se líbí Rammstein. Mně se bude líbit Lucie. Neznamená to, že jedna z těch kapel je horší, ale jsou jiné. Je přirozené, že někoho baví fotbal, někoho hokej, tak bychom si měli přiznat, že je přirozené, že se každý bude učit angličtinu jinak. To ale neznamená, že můj způsob je nejlepší. Já jsem to vnímal, že jsem chtěl říct, že je to v pohodě, můžeš si vybrat svůj způsob. Do toho říct, že já jsem trouba a ukážu vám, co fungovalo mně a co ne. Vnímám to jako kondenzované Broňovo know-how. Zároveň jsem měl pocit, že je to hodně kniha o naději chci říct, že to zvládneš, že na to máš. Je to kniha z mého pohledu, kdo to třikrát zkusili, chtějí to vzdát. Je to hodně motivační. Lidé mi často píšou, že to přečetli za víkend a hned si stáhli aplikaci. Začali dělat, že podle mě existuje spousta fakt skvělých knih, ale když tě to nevybudí něco dělat, tak to nefunguje. O běhání je spousta knih. Ty si to přečteš a nic. Pak je kniha jako Born to Run, která je napsaná tak, že třetina lidí, kteří tu knihu přečtou, začne běhat, protože to s tebou emocionálně souzní a zatřese a řekneš si, že jdu do toho. Tak v ideálním světě vnímám tu knihu.

 

Jsou nějaké techniky učení jazyka, které se často používají a podle tebe jsou úplně špatné?

 

Typicky třeba k učení slovíček, když pořád dokola si čteš ten seznam, že jednoznačně je vědecky dokázané, je na to spousta studií, že to je nejméně efektivní způsob učení, že si to čteš. Dog – pes, cat – kočka. Takhle si to čteš. To je nejméně efektivní. Kdyby to někoho zajímalo, je hezká knížka Made to Stick. Nevím, jestli vyšla v češtině. Je to takové shrnutí toho, jak se lidé učí a co si pamatují. Je to metastudie všech studií o paměti a učení se. Tam dokazují, že tohle vůbec nefunguje. Nejefektivnější způsob je takzvané vybavování. Ty si zakryješ tu část, kde je napsáno třeba cat a ty vidíš jenom kočka. A snažíš si vzpomenout, namáháš se, bolí to, není to příjemné. A říkáš si, jak se, do pytle, řekne kočka. Jak to bylo? Cat! Vzpomeneš si na výslovnost. Pak se teprve podíváš, jestli to máš správně. To, že namáháš hlavu a musíš si vzpomenout, tomu se říká space repetition systém, že to musíš opakovat. Ideálně bys měl po 24 hodinách, po 3 dnech. Hrozně častá chyba je, že si lidé řeknou, že se naučí hodně slovíček, třeba 50 ten den, ale když si denně napíšeš 50 slovíček, tak by sis jich na konci týdne musel opakovat asi 350. A to nikdo nedá, takže oni se furt učí nové a neopakují. A mozek přirozeně, co nepoužíváme, vyhodí. On je to hrozně efektivní nástroj. Já bych řekl, že častá chyba je, že si čteš dlouhé seznamy slovíček a myslíš si, že si to zapamatuješ. Problém je, že lidé málo opakují. Opakování není příliš cool. To vnímám jako častou chybu, že tohle lidé dělají. Často věci, které se týkají učení, jsou kontraintuitivní, že bys řekl, že já si to čtu, tak je to dobré. Tam existuje, že když to čteš hodněkrát, tak se v tom stáváš plynulý, že tušíš, co tam bude a dobře si to odříkáš s papírem. Když ten papír ale zmizí, tak se tě někdo zeptá, jak se řekne kočka. A jsi v pytli. Ale s tím papírem máš pocit, že to umíš. Když se lidé učí na zkoušky, tak se často učí. S tím papírem mají pocit, že to jde, že s papírem to znám. Najednou když dostanou otázku a papír nemají, tak je těžké si to vybavit.

 

To jsi mě přivedl na to, že je anglické rčení „Don’t use it, you loose it.“ Jsou nějaké techniky, jak jazyk, kterému jsem věnoval hodně energie a už jsem se ho naučil, ale pak změnou okolních podmínek – má to tak spoustu lidí – to přestaneš používat. Neexistuje nějaké minimum, a teď nevím, jestli je to 5 minut nebo stačí pasivně, jestli stačí poslouchat anglické podcasty, aby sis to udržel, anebo jestli musíš dělat i něco aktivnějšího.

 

Já neznám odpověď. Za mě je ideální zůstat s jazykem v kontaktu. To znamená, že máš rande v tom jazyce, koukáš na Netflix, baví tě podcasty, poslouchej podcasty. Baví tě číst, zkus číst anglické knížky. Když je to moc těžké, tak zjednodušené. Baví tě cokoliv, tak si o tom čti, dělej něco, ale za mě bys alespoň trochu měl zkoušet něco dělat aktivně, protože člověk se zlepšuje nebo udržuje v tom, co dělá, to znamená, že když budeš pravidelně poslouchat podcast v angličtině, tak se ti nezhorší ten poslech nebo se ještě zlepší. Ale když nebudeš vůbec mluvit, tak mám pocit, že ti to zakrní, že je dobré alespoň přemýšlet anglicky. Třeba večer si říkám, jaký byl ten den, ale dělám to anglicky. Nebo se modlím, tak se modlím anglicky. Zkusit ty věci dělat i v hlavě, ale i ty aktivní věci, například psát si nákupní seznam anglicky, poznámky, co mám udělat, Google kalendář mám anglicky. Call, done, arrange something. Já neříkám, že mají být s učebnicí, ale co nejvíce svého života převést do angličtiny, aby sis musel vzpomenout, co to slovíčko znamená. I to poslouchání a čtení je mnohem lepší než nic, ale bojím se, že aktivní skills jako psaní a mluvení, alespoň trochu by to chtělo jednou za čas použít.

 

My už jsme se dostali trochu k tvé knížce i k tomu, že už po dlouhé době neučíš přímo. Jak jsi se z učitele dostal do člověka, který tady má před sebou 2 nové vydané knížky, máš, nevím jestli nejpopulárnější, ale populární YouTube kanál a spoustu dalšího, kurzy, blogy, Instagramy, všechno. Mám pocit, že všechno, všude jsi.

 

Za mě jedna z věcí je, že já jsem někde četl, že jsou dva druhy lidí. Hrozně mě ta myšlenka oslovila, že postavíš si dům a první druh člověka, který si postaví dům, si řekne, že je to krásný dům, tady prožiju zbytek života. Pak je další člověk, který postaví ten dům a řekne si, že je to krásný dům, co teď? Já jsem ten druhý. Že mě baví dělat věci, které ještě neumím, učím se a jsou výzva. Takže zpětně musím říct, že první 2, 3 roky učení na gymplu jsem tím žil. Večer jsem přemýšlel, jak večer učit lépe, dělal jsem si přípravy, ptal jsem se kolegů, všem kamarádům v hospodě jsem o tom mluvil. Po 3 letech jsem měl pocit, že jsem to zvládl. Samozřejmě, že se můžeš zlepšovat, ale dostaneš se na 80 % toho, jak můžeš být dobrý. Pak se musíš hrozně snažit, aby ses dostal na 82, 83. Mě už tyto malé krůčky moc nebaví, takže potom najednou přišla možnost natočit nějaké YouTube video. To jsem ho trochu omylem natočil. Byla to nová výzva, začal jsem to dělat. Takhle se přidávaly ty věci. Napsat knihu, to je dobré, to jsem ještě nenapsal. Já jsem asi před 2 lety jel na konferenci do Polska do Gdaňska. Já jsem jel z Břeclavi na sever Polska. Je to 12 hodin bez přestupování. Je to pecka. Mě těsně předtím oslovilo jiné nakladatelství, jestli nechci u nich vydat knihu. Já jak jsem jel ve vlaku a dal si 2 piva, tak že to zkusím, protože jsem velký fanoušek Malevilu. Napsal jsem jim: Dobrý den, vy mě neznáte, asi je to dost divný, ale já bych chtěl napsat knihu o tom, jak se naučit dobře anglicky a oslovil mě někdo jiný, ale než jim řeknu ano, tak bych se chtěl zeptat vás, jestli mě náhodou nechcete, protože jste můj love brand. Oni mi napsali, že jo, tak jsme začali spolupracovat na té knize. Ta druhá kniha, žlutá, to je vtipné, protože to je kniha ze závisti. To se jmenuje 365 anglických cool frází a výrazů. Ta vznikla tak, že když někdo řekl něco fakt cool, tak škoda, že jsem to neřekl já, když někdo na párty nebo někde zazářil, tak jsem si říkal, že to je dobrá věta. Já jsem tyto věci sbíral, až jsem jich nasbíral hodně. Potom jsme vymysleli s mojí grafičkou Martinou, že bychom to mohli udělat na Instagram na každý den jednu. Je tam Broňa, který vyjadřuje ten daný idiom nebo frázi. Vždycky je tam anglická věta, česká věta a nějaký překlad toho. Lidem se to líbilo, tak jsem napsal do Malevilu, že tohle mám na Instagramu a lidé se mě ptají, jestli z toho nechcete udělat knížku. Oni řekli, že ne, že to nepřináší hodnotu, jak naše knihy dělají, ale pak k mé radosti změnili názor a místo jedné knížky jsme vydali rovnou dvě. Abych se vrátil. Mě baví zkoušet nové věci, ale i čistě businessově čím víc je touch pointů, kde lidé se s tou můžou potkat, seznámit se, kde jim můžeš pomoct, tak že se ti to hrozně vrátí, že moje zkušenost je, že 80 % obsahu nebo mé práce dělám zdarma a za 20 % si nechávám platit. Ale skoro každý, kdo si něco koupí, mě předtím potkal někde zadarmo, s něčím jsem mu pomohl. Pak když řeší třeba ve firmě nějaké online kurzy, tak si vzpomene, že znám Broňu z YouTube nebo před maturitou mi pomohl, takže za mě dobrý. Všechna ta láska, kterou rozdáš a děláš věci zadarmo, se ti vrátí. Asi je blbý to dělat s tím, že budu dělat zadarmo, vydělám na tom. To možná ani nejde, ale když to lidé pak dělají z mé zkušenosti upřímně a zároveň těm lidem nabídnout možnost, jak si něco koupit a podpořit, tak to lidé rádi udělají. Mě často lidé píšou, že si kurz koupili, aniž by ho potřebovali, ale že jsem jim třeba pomohl odmaturovat nebo se připravit na pohovor, a chtějí to vrátit. Je to příjemné toto číst nebo mluvit s lidma.

 

(partner podcastu)

 

Jaké jsou ty věci, kde ty na tom vyděláváš? Tady je ta knížka. Ty jsi mluvil o kurzu. Co je těch 20 %, kde lidé ti můžou zaplatit?

 

Co mě živí z 90 % jsou online kurzy. To je, co mě z mého pohledu skvěle živí, že bych nemusel dělat nic jiného. Teď mám 20 různých online kurzů. Nejvíce je na Seduo.cz, což je jednička online vzdělávání v České republice. My spolupracujeme už roky a jsem z toho nadšený. Že mě tehdy oslovili, je jedno z největších životních štěstí. Všeobecně mám pocit, že mám víc štěstí než rozumu. Nejvíce mě tedy živí online kurzy. Většina z nich je na Seduo. Nově i ty knížky nebo s Albi jsme připravili sérii 5 karetních her, která se jmenuje ambiciózně Rozmluvíme Česko. Aby lidi doma hráli hry, něco jako Aktivity, ale hráli to anglicky. Tím by se přirozeně zbavili strachu z mluvení. Budeš to dělat doma s rodinou. Jestli mě tohle živí, to zatím nevím. Všechny ty věci vyšly v září. Ještě jsem z toho nic neviděl, takže mě nejvíce živí jednoznačně online kurzy.

 

S tím rozmluvením je zajímavé, že já jsem byl rok ve Švédsku, kde svým způsobem se nemusíš učit švédsky, protože všichni umějí anglicky, ale furt je tam psychická bariéra. Já jsem tam hrál florbal, ale většina těch kluků si se mnou nepovídala, protože jsi cítil, že to jsou 19letí kluci, kteří se sice učí anglicky ve škole a umějí, ale nejsou zvyklí mluvit. Pro ně ta bariéra, že raději toho kluka obejdu. Proč se s nim budu bavit, když tady mám dalších 12 lidí, se kterými se můžu bavit švédsky, byla znát. To je tak asi vždycky.

 

Asi jo. Já jsem docela dlouho si myslel, že jsou lidé ve Velké Británii – já jsem žil v Anglii, Skotsku i Irsku vždycky rok – všude jsem měl pocit, že jsou uzavření, že jsou milí, usměvaví, se vším ti pomůžou, ale nepustí si tě k sobě blízko, že si řeknou, že je to cizinec, budem na něj milí, ale za celou tu dobu mě nikdo nepozval domů na návštěvu. Byli jsme v hospodě, v práci, všechno dobrý, ale není to jako česky – stav se na kafe. To se mi nikdy nestalo. Myslel jsem, že to je jejich národní povaha, ale byl jsem před 2 letecky v Londýně na nějakém kurzu pro učitele celé léto. Tam mi jedna učitelka říkala, že ty v Brně se kamarádíš s lidmi z Afghánistánu nebo z jiných států? Já říkám, že ani moc ne. Protože ty máš svoje kámoše. Ty nehledáš nikoho jiného. Já často když jsem někam přijel, tak jsem si chtěl najít kamarády, někoho, kdo mi bude blízký, ale oni už tu potřebu neměli. Oni měli splněno. Nemusí to být nezdvořilost, ale že oni vlastně možná i ti švédští kámoši měli švédské kámoše a neměli potřebu se s někým novým seznamovat. Já mám taky svých pár starých kamarádů ze skautu a jsem za ně šťastný. Mám vůbec co dělat, abych se s nimi vídal, abychom to přátelství udrželi. Taky nechodím po Brně a neříkám ‚Ahoj, nebudeš se mnou kamarádit?‘ Někdy to nemusí být nutně o jazyku ani mentalitě. Může to být tím, že máš nasycenou svoji potřebu přátelství.

 

Je pravda, že mozek vymýšlí různé důvody a říkáš si, že určitě to bude tou angličtinou, ale dobře si poznamenal, že to může být taky úplně jinými způsoby a třeba tímhle. 

 

Je to možné.

 

Co ti z těch sociálních sítí nebo obsahu zadarmo baví nejvíc? Protože ty jsi říkal Instagram, máš spoustu videí na YouTubu, vím, že občas píšeš nějaké články, což mi přijde zajímavé na to, že jsi říkal, že se ti furt pletou ty písmenka.

 

Já když píšu něco, co není jenom příspěvek na Facebook nebo Instagram, tak si to nechávám někým kontrolovat. Mám 2 lidi, kteří mi s tím pomáhají. Mám 2 takové jakoby copywritery. Pošlu jim a řeknu, že tohle můj newsletter, který posílám. Mohl bys to po mně přečíst, ať tam nejsou chyby a zároveň ať se to dobře čte. Pořád je to Broňa, ale je to malinko upravené. Protože lidé často reagují, je to takový český nešvar, že reagují na to, jak to napíšeš, ne co napíšeš. Že napíšeš třeba, že mi vyšli 2 knihy, tedy se špatným I. Místo toho, aby řekli že je super, že ti vyšly dvě knihy, tak napíšou, že někdo, kdo neumí v tomto napsat tvrdé Y… Nebo je to i způsob, jak v těch diskusích urazit. Něco napíšeš, třeba Piráti nejsou tak špatný. Je mi to líto. Já bych to hrozně rád pomohl změnit, abychom začali poslouchat, co říkáme, ne jak to říkáme. Já to vnímám jako velkou chybu i u většiny učitelů, že neposloucháš, co ti student říká, ale už si skenuješ ty chyby. Já jsem jednou zažil na observaci – na pajdáku se dívám, jak lidi učí – zažil jsem, že nějaká holka řekla, že jí umřel křeček a ta učitelka jí opravila. Místo ‚My hamster dies.‘ opravila na ‚My hamster died.‘ Pak jí to došlo, že to je blbý, ale my jsme tak nastavený, že jedeš po těch chybách a nereaguješ, co ti ten student říká. Já říkám, že první vazbu musíš dát na obsah, takže když mi řekneš, že ti umřel křeček, tak říct nejdřív ‚I am sorry, can I help you somehow?‘ a teprve potom mluvit o těch chybách. Myslím si, že české školství, ne všichni, je vysazené na chyby. Ty napíšeš 10 vět dobře a jednu špatně, tak já ti řeknu, že tady máš chybu, místo že těch 9 vět je skvělých. Ta chyba je magnet, který přitahuje k sobě učitele jako kompas. Přijde mi, že je to škoda, že bychom mohli ten mindset změnit.

 

Že by všichni mohli být víc nadšení učitelé.

 

To asi by bylo hrozné zase. Lidé třeba často píšou něco ve smyslu, že obsah dobrý, ale nemůžu se dívat na to, jak se tam furt ksichtíš, máváš rukama, jsi ze všeho nadšený. Bude dobré, když si každý může vybrat toho svého. Jednou si jedna studentka opila na školním plese a říká mi, a to je hezký, že mi to řekla anglicky: I am always so happy but I was not and I was pissed off because you were happy. Že mě sralo, jak jsi nadšený vždycky. Je dobré, že si každý může vybrat svého učitele.

 

Tvojí prezentaci jsem se taky chtěl zeptat. Já jsem se koukal na pár videí. Přišlo mi, že umíš velmi dobře gestikulovat a prezentovat. Je to běžná výbava učitele nebo ses to nějak specificky učil?

 

Já nevím. Rozhodně to není běžná výbava učitele. Myslím si, že se to na pajdáku dělá málo, alespoň za mě. Málo se o tom i mluví. Jak máš s studenty mluví, aby tě poslouchali. Mě pomohl skaut. Přijdeš na družinovku, je ti 15. Máš tam kluky, kterým je 12. Řekneš jim, že budem hrát takovou a takovou hru. Když to neprezentuješ dostatečně zajímavě, tak řeknou, že to nechtějí, že je to nuda. Oni tam být nemusí. Oni můžou jít domů. Příště nemusí přijít. Ty pokaždé musíš to udělat tak, aby je to bavilo, aby tam chodili nebo aby ten oddíl se nerozpadl a přišel někdo další. V té škole totiž často učitelé z mé zkušenosti hřeší na to, že mají tu moc. Že ti můžou dát pětku, poznámku, nechat propadnout. Oni tu autoritu mají postavenou na tom, že ti studenti musí. Najednou když si v situaci, například teď v tom byla vtipná distanční výuka. Ministerstvo zakázalo dávat pětka, že nikdo nesměl propadnout. Najednou ti studenti věděli, že i když nebudu dělat vůbec nic, tak mám za 4. Některým učitelům se rozpadl svět, že oni neměli žádnou páku, co s tím dělat. Já měl jednu studentku, kterou když jsem chtěl vyzkoušet, tak se odpojila. Ty sedíš doma a nezbývá ti než být zábavný. Nebo když se studenty máš zabudovaný vztah, což já jsem měl štěstí na studenty, tak jsem ho měl, tak oni ty věci dělají, i když je nemají rádi, protože si řeknou, že OK, Broňa se snaží, tak to budem hrát, i když je to blbá hra. Neexistují žádné hacky. Za mě jediný způsob je dávat těm lidem dost lásky a oni ji z tebe musí cítit. Posloucháš je, pamatuješ si, jak se jmenuje jejich křeček, že se rozvádí. Když jim tu lásku dáváš dostatečně dlouho, tak tomu nejde odolat. Jediná síla, která může změnit svět k lepšímu, je láska. Když to říkáš česky, tak to zní divně, ale fakt věřím, že když dáváš lidem pravidelně dost velké množství lásky, tak to je jediné, co je může změnit k lepšímu.

 

To je těžké dostat do toho vzdělávacího systému.

 

Asi jo, ale já si myslím, že každý učitel chce učit dobře. Nikdo si ráno neřekne, že budu nudný, budu děcka prudit. Jenom málokdo se s tebou baví, co to je učit dobře. Mě zaskočilo, dnes to můžu říct, že jsem za těch 10 let, co v té škole učím, nikdy na mě nepřišel podívat, jak učím. Já jsem to dělal podle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Asi nikdy nebyl žádný průšvih, ale že by někdo tam s tebou byl a řekl ti po té hodině, že tohle bylo super, ale tady si dej pozor. Já jsem často dělal chybu, že jsem se někoho zeptal. A on když do vteřiny neodpověděl, tak jsem dal slovo někomu jinému, protože jsem měl pocit, že ho ztrapňuju tím čekáním. Ale někteří lidé potřebovali jenom víc prostoru si to rozmyslet a já jsem jim to slovo vzal. Když jsem to udělal 3krát, tak už se mnou nechtěli mluvit. Já jsem to nevěděl, dokud tam nebyl nějaký můj kamarád, který mi říká, že na to moc spěchám. Tomáš už to chtěl říct. Když tuhle zpětnou vazbu učitelé nedostávají, třeba usmívat se víc, dávat víc lásky, tak možná nevíš, že to mají dělat. Nebo se často bojí, že když se studentům otevřeš a začneš dělat něco úplně jinak, tak nejsi v pozici moci. Ono to nemusí vyjít, že zkusíš něco nového a nemusí to vyjít. Teď jsem založil virtuální jazykovku, kam přijímám učitele. Za poslední třeba půlrok jsem viděl tak 100 lidí učit. Z nich jsme vzali 30. 70 jsem odmítl. Nejčastější důvod byl, že tam bylo málo lásky, že ten student se necítil jako hvězda té hodiny. Já chci pro všechny učitele, kteří pro mě učí, aby student měl pocit, že je hvězda hodiny, že se to točí kolem něj, že učitel je milý, zajímá se o něj, že usmívá se na ně, dodává mu energii. Že až ta hodina skončí, tak má víc energie než na začátku. Že má chuť jít na pivo s tím lektorem. Tomu říkáme Broňa beer test, že ideálně po konci té hodiny ten student by měl odpovědět ‚jasně’ na otázku, jestli chceš ještě jít po konci hodiny s Martinou na pivo. U těch lidí, co jsme nevzali, chyběla ta láska, energie. Často se stalo, že největší úsměv ten učitel měl, když ta hodina skončila. Možná i tou nervozitou, oni to nahrávali. Proč většinu učitelů jsme odmítli, bylo, že tam nebylo dost lásky.

 

To je jeden z tvých dalších projektů, který zatím nevydělává.

 

Je to koncipované tak, že jakýkoliv učitel, že učitel se mi ozve a domluví se mi, že má ukázkovou hodinu. Domluví se, že bude učit s nějakým studentem online, pošle mi video. Já spolu s mojí kamarádkou Zitou, která abychom jí dali titul, tak jí říkám director of studies, ale je to spíš náš inner joke. My se na to podíváme, napíšeme si k tomu samostatně poznámky a pak si zavoláme a porovnáme naše poznámky. Když máme pocit, že ten člověk je skvělý, tak ho vezmeme. Když ne, tak mu řeknu, proč ho nevezmem. To je ta největší část, protože říkat lidem, že nedávají dost lásky, to se těch lidí dotkne. Ty jsi učitel, myslíš, že učíš dobře. Pak se někam hlásíš a oni tě nevezmou, protože v tom není dost lásky, to je pro mě ta nejtěžší část businessu říkat lidem, že tě nechcem, přestože to metodologicky bylo dobré, protože jsme necítili dost podpory, chválení, úsměvů, energie. Ale čistě businessově je to tak, že jsou na našem webu. Když se je někdo poptá přes náš web virtualnijazykovka.cz, tak my máme 12 % z toho, co jim přijde na účet. Takže ty vyděláš třeba 10 tisíc a z toho pošleš 1 200 mně. Já zhruba 45 % zaplatím na daních a ten zbytek si rozdělím mezi mě, Zitu a Jelena. Jelena je náš kamarád ve Švédsku IT, který pracuje pro Boeing, ale ve volném čase mi pomáhá s tímto. My jsme to založili spolu. Vyděláváme tím, ale každý z nás vydělává výrazně méně než má hodinovku. Můžu říct, že minulý měsíc jsme vydělali 18 tisíc. 8 tisíc zaplatíme na daních. Zůstane nám 10 tisíc. Ty si rozdělíme, ale reálná naše hodinovka je výrazně nižší než. Máme spočítané, že když učitelů bude 100, tak to dává smysl businessově, ale je pro nás těžké těch 100 učitelů najít, protože ne každého bereme a ti fakt dobří učitelé už třeba nepotřebují nové studenty. Občas se nám hlásí učitelé, protože chtějí být v té komunitě. Je to hrozně milé. Máme facebookovou skupinu, máme nějaká školení, potkáváme se, pomáhám jim učit líp, sdílím s nimi materiály. Často se hlásí šikovní lidi, ale pak pro nás učí třeba hodinu nebo dvě, protože oni to nepotřebují. Chtějí jenom být v prestižním klubu, kde ti je hezky. Když učíš sám doma jako OSVČ na malém městě, tak je to lonely job. Ty učíš po Skypu. Zavřeš to a jsi sám doma. Tady máš najednou nějakou komunitu. Můžeš s lidmi sdílet věci. Z toho mám velikou radost. Nejhezčí je ta komunita, ale potom finančně takový člověk, který pro tebe učí 2 hodiny, každou z nich za 600 Kč, tak to vlastně se ti ty náklady, které do ní vložíš, se ti vrátí za 2, 3 roky, jestli vůbec.

 

Je to to teď tak, že je větší problém sehnat ty učitele, než ti lidi, kteří se chtějí učit anglicky?

 

Minimálně pro mě jo, ale nevím, jestli je to tak pro všechny. Za mě není až tolik fakt dobrých učitelů. Já těm lidem ručím, že ti učitelé jsou dobří. Ti lidé ví, že mi za tyto malé peníze nestojí vydělat na něm 300 stovky za měsíc a pošlapat si tím jméno, které si ty roky buduju. Já ručím, že je to skvělý učitel, viděl jsem ho učit. Přestože u nás průměrná hodinovka je 600 Kč za lekci, což je nadprůměr v České republice, přestože by to měl být průměr, tak není. Nový lektor je u nás týden, dva a zaplní se mu hodiny. Poptávka po lektorech, kteří jsou dobří, je podle mě větší než jejich nabídka. Těch průměrných nebo ne příliš dobrých lektorů je relativně hodně. Já s tím bojuju, jak jim to komunikovat. Někdo je taková Dacia. To je super auto za ty peníze. Nebo někdo je Renault. My máme takový Volva nebo Mercedesy. Někteří ti učitelé, kteří jsou v kategorii, že učí hodně a tím pádem ty hodiny nestojí až tak za moc, tak musí být levnější, tím pádem víc dřou a vydělají méně peněz, tak cítí takovou zášť vůči třeba těm lektorům, které tam máme my. Proč to má za hodinu jednou tolik? Ale myslím si, že to je proto, že někteří lidé nemají čas na experimenty, že se chceš naučit anglicky. Nechceš po roce zjistit, že ten učitel na debil a že ses nic nenaučil. Myslím si, že lidé jsou připravení platit za kvalitní lektory. Ti na sobě musí makat, spát, odpočívat. Za mě 4 až 5 hodin denně je maximum, co může dobrý lektor učit. Když učíš víc, tak se to časem někde projeví a ty hodiny nejsou dobrý. Zároveň to musí být tak placené, že se uživíš tím, že učíš 4 hodiny denně.

 

Jak máš rozdělený svůj čas? Ty jsi tady zmínil spoustu aktivit, které děláš. Já vím, že na těch různých sítích obsahu děláš hodně. Video děláš každý týden, posíláš newsletter, Instagram děláš docela dost. Jak to máš rozdělený?

 

Já budu spíš mluvit, jak jsem to měl rozdělený, protože máme 7 týdnů holčičku a úplně se mi to celé zbořilo. Teď nevím. Já jsem byl zvyklý pracovat tak 10 hodin denně. Tím nemyslím nutně pracovat, ale i číst články, ze kterých potom něco dělám. Nemyslím vyloženě pracovat pracovat, ale 10 hodin denně, co jsem něco dělal pro ten business. Teď reálně zvládám tak 4 a zatím jsem nepřišel na to, co dělat s těma 6, takže jsem v procesu objevování, jak zefektivnit svoji práci. Zhruba 4 hodiny denně mi v průměru trvalo vytváření obsahu nebo komunikace s lidmi. Já hodně s lidmi mluvím, takže každý, kdo mi napíše, mu odepíšu. Doteď jsem to tak dělal. Na každou zprávu na Facebooku, Instagramu, LinkedInu. Já jsem chtěl, aby to nebylo, že někdo natočí video a jde pryč, ale že tam pro ně jsem. Na každý newsletter, já mám databázi asi 28 tisíc e-mailů. Když ti lidé mi odepíšou třeba ‚Díky, Broňo.‘ Tak mi ta slušnost nedá mu neodepsat. Já odepisuju každýmu. To mi zabralo hodně času. To jsou 4 hodiny denně. Nějaká tvorba obsahu je hodinu, 2 denně k tomu odepisování. Potom „řídím“ tým lidí, kteří mi pomáhají, zhruba 20 lidí. To nejsou moji zaměstnanci, ale někdo pro mě pracuje hodinu denně, někdo 30 minut denně, někdo 5 hodin denně. Dost času mi zabere i to, že někdo, třeba Martina dělá grafiku, na finanční rok chystáme, hrozně se na to těšíme, já sbírám od 15 let citáty. Dali jsme dohromady 365, které se mnou nejvíce rezonují. Bude to na Instagramu příští rok. Pošle mi návrh, já řeknu, že to se mi líbí, to ne. Nebo jenom můj kamarád sbírá chyby Čechů a sepisujeme 365 nejčastějších chyb a jak se jim vyhnout. Pošle mi nějaký koncept toho, já to musím projít, podívat se. Hodně času trávím tvorbou obsahu nebo konzultací s lidmi, kteří pro mě něco dělají, jestli je to takhle v pohodě, jestli jsou na tom dobře. Ale musím ten styl něco změnit a vylepšit. Myslím, že s tou knížkou Zamilujte se do angličtiny, tak já jsem hrozně hrdý na to, že já si myslím, že jsme v předprodeji dali 1 460 knih se prodalo, že jsme zdvojnásobili Melvilí rekord. Na to jsem hrdý. Myslím, že naprostá většina, asi 80 % si koupili ten knihu, aby mě podpořili, že ji ani nepotřebují. On se snaží, on nám odpovídá, on je hodnej kluk, teď má knížku a záleží mu na tom, aby byla úspěšná, tak si myslím, že se mi to vrací tou láskou, kterou ti lidé dají zpátky za to.

 

Bylo pro tebe těžké, jak jsi říkal, že tady máš tým a lidi, kteří ti pomáhají, ze začátku ukrajovat část přijmu, kdy toho ještě moc nebylo, začínáš a děláš furt většinou těch 80 %, za které nevyděláváš. Ale potřebuješ s tím pomoct, a tak si musíš vzít peníze z tvé kapsy a začít je dávat lidem, kteří pomáhají.

 

Docela velké. Já jsem to nikdy neudělal a byla to chyba. Možná je to ten mindset, jak jsme se o tom bavili. Ty jedeš v nějakém mindsetu a lidé kolem tebe mají stejný mindset, takže mě nikdy nenapadlo někomu za něco platit. Já jsem si dělal sám včetně účetnictví. Nebyl tam nikdo, kdo mi řekl, abych dělal jen to, na co jsem dobrý. Ty peníze, které tím vyděláš, dáš zase lidem, kteří jsou dobří na něco jiného. Typicky to účetnictví. Mně to hrozně dlouho nedošlo. Já jsem si to fakt odmakal sám. Až už jsem těch peněz měl relativně dost. Zrovna ty jako skromný člověk. Já jsem nikdy netoužil koupit si nějaký placatý auto, vilu nebo nevím. Já jsem nikdy neplatil z nedostatku, že jsem ty lidi začal platit, až jsem měl pocit, že díky online kurzům, které jsou asi nejsledovanější v republice, ten zadarmo sleduje asi 250 tisíc lidí. Ty online kurzy mě nakopnuly. Měl jsem budget peněz, který jsem investoval do toho, aby se to rozjelo víc. Nikdy jsem neměl, že bych si to vzal z nedostatku. Pouštět ty věci je pro mě hrozně těžké, protože každý má pocit, že to děláš nejlíp. Najednou aby někdo jiný stříhal to video nebo někdo jiný ti pomohl napsat ten článek lépe. Pro mě bylo i hodně těžké ta komunikace. Technické věci za mě řeší moje asistentka Anička, třeba nejde mi se přihlásit ke kurzu nebo potřebuju vystavit štítek Anička. Máme sdílený e-mail. Ale na začátku jsem si říkal, že lidi píšou mně. Já je podvádím, když odepíše Anička. Nebyl jediný člověk, který by si na to stěžoval. Nebo když ta videa pro mě asi měsíc nebo dva stříhá Vojta, tak nebyl nikdo, kdo by řekl, že to už dělá někdo jiný. Pro mě pustit to bylo velmi těžké. Zpětně bych to ale udělal mnohem dřív. Věnoval bych se tomu, co si myslím, že mě nejvíc baví a nejvíc jde.

 

Nakonec mám pár otázek, kterých se hostů často ptám. Občas jsou to dobré odpovědi, občas to musím vystřihnout. Napadne tě nějaká divná, ztřeštěná věc, kterou děláš nebo 2, 3, něco netradičního?

 

Možná je to divné, ale je to moe novinka. Jak mám Hermínku, mou dceru, tak já na ni mluvím jenom anglicky. Ona je první, kdo mě poslouchá a kdo zná moje věci. Ona zná můj business plán, životní hodnoty, to-do list. Když ona nemůže spát, tak na ní mluvím 2 hodiny anglicky. Mluvím, proč musíme natáčet video, proč to děláme a tak. Můj největší parťák je moje 7týdenní dcera, která si to všechno vyslechne. Je to první člověk, který neremcá, neříká mi, že je to moc ambiciózní. I to, že jsem jako český otec, který mluví na svoji dceru anglicky. Mám v plánu na ni mluvit jenom anglicky. Vyzkoušíme, jak to bude fungovat.

 

Už jsem se s tím setkal a musí to být zajímavý experiment. Říkal člověk, že ze začátku na tebe lidi zvenku koukají trochu blbě, ale že ten pocit zadostiučinění ve 3 letech je suprový.

 

Uvidíme. Jestli se ještě někdy potkáme, nemusí to být nutně v podcastu, tak ti řeknu, jak to dopadlo.

 

Napadne tě něco, na co jsi v poslední době změnil názor?

 

Nejdřív bych chtěl říct, že si myslím, že jenom hlupáci nemění svoje názory. Je fakt dobré nechat si zatřást svým světem a říct si, jestli to mám postavené dobře. Mám pocit, že lidé jsou si hrozně jistí. Myslím, že to řekl Abraham Lincoln, kdo řekl, že když má dobrý den, tak má pravdu tak v 60 % případů. Kdo já jsem v porovnání s ním. Snažím si nebýt si moc jistý. Že něco říkáš, já jsem například hodně četl o tom, jak dobře učit. Pak jsem zjistil, že to není úplně ideální. Je důležité být otevřený tomu, že se můžeš plést. Přispělo by to všem, třeba i v politické diskusi, že to, že já si myslím, že tahle strana je lepší, je cool, ale neměl bych říkat, že je nejlepší. Raději říkat ‚já si myslím‘ nebo ‚mám takový názor‘. Kdybych měl konkrétně, na co jsem změnil názor, tak jsem měl rozhovor hezký s Adamem Marčinem z Naučme se. Nebyl to oficiální rozhovor. Povídali jsme si. On se mě ptal, kolik je pro tebe dost? Ty furt dřeš, makáš. Kolik je dost? Já jsem si uvědomil, že jsem se sám sebe nezeptal, kolik je dost. Že bych se mohl udřít do smrti. Já si hrozně rád odškrtávám 50 tisíc odběratelů, jeden milion, druhý. Já jsem odškrtávací typ. Mám rád čísla, tam si to odškrtávám. Sleduju ten progres. Jet do smrti a pak umřeš a nic z toho si do nebe nevezmeš. Jak já jsem věřící, tak věřím, že tam na mě Pánbůh čeká a myslím, že neřekne: „Tak co, Broňo, kolik odběratelů nebo kolik milionů máš na účtu?“ Spíš se mě zeptá, kolik lásky jsem rozdal. Hrozně lehké je jet ve výkonových kolejích. Hrozně mě vykolejil tou otázkou, kolik je dost. Kolik by bylo, že bych přestal ty věci dělat pro peníze. Dělal bych jenom ty, které mi dávají smysl, tak na to neznám odpověď, ale dost to se mnou zatřáslo. Od té doby na to často myslím.

 

Super. Broňo, díky moc za všechnu tu lásku a nadšení. Já si myslím, že jsme probrali hroznou šíři věcí – od učení, pokud se lidé chtějí naučit anglicky, tak třeba jsme je trochu nakopli správným směrem. Těch cest je hrozně moc, ale pokud se nechtějí učit, tak asi taky v pohodě. Jsem rád, že je minimálně může inspirovat tvůj příběh.

 

Já moc děkuju za pozvání. Měl jsi fakt skvělé otázky. To je radost odpovídat někomu, kdo se tak hezky ptá.

 

Díky. Tohle byl Broňa Sobotka. Doufám, že se vám to líbilo. Pokud ano, dejte Broňovi nějakou lásku zpátky na sociálních sítích, ať nejenže se mu tím splní životní sen, ale že vidí, že to to doposlechli. Že ve vás vzbudil zájem nebo vám dal trochu motivace nebo síly začít se zase učit anglicky. Nebo třeba jiné jazyky. U mě je taková španělština furt. Všechny novinky z Proti Proudu můžete sledovat na Instagramu, Facebooku, nově na YouTubu, kde tvořím spoustu dalších videí. Pokud by vás od Broni něco zajímalo, budete mít určitě možnost v live streamu. Teď už se mějte famfárově, buďte nadšení minimálně stejně jako Broňa, i když to není úplně tak jednoduché, ale uslyšíme se zase příště. Čau, čau.