Ben Cristovao: V hudbě jsem věčným studentem. Každý se může naučit zpívat.

Ben Cristovao: V hudbě jsem věčným studentem. Každý se může naučit zpívat.

Ben da Silva Cristóvão, známý jako Ben Cristovao nebo Benny Cristo je český zpěvák, textař a sportovec.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj, tady je Dan Tržil. Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Asi už víte, že to je pořád o hledání a vytvoření si dobrého života. Tím dnešním hostem je Ben Cristovao aka Benny Cristo. Já nejsem žádný velký hudební znalec, takže i ty předchozí rozhovory, které jsem tady měl s muzikanty, ať už Adam Vopička, Jirka Burian nebo Karel Havlíček, měly zajímavé přesahy. Tak je tomu i u tohoto rozhovoru s Benem. Mně přišlo zajímavé, že asi víte, že jeho kariéra začala po pořadu Československo hledá superstar, ale pro něj to byl pokus, jak se začít v životě živit něčím jiným. To se mu podle mě velmi hezky povedlo. I já poznám progres roku 2009, kdy začínal, dodneška, ať už co se týče v jeho tvorbě, zastupování atd. Bavíme se hodně o zlepšování, jak si nastavit život, jak chcete. To zlepšování probereme i na tématu brazilského Ju-jitsu, kterému se Ben věnuje a velmi rychle v tom vyhrál mistrovství Evropy. Probereme i další témata jako veganství a rasismus. Myslím si, že si tento neotřelý rozhovor s Benem užijete. Dejte nám určitě vědět na sociálních sítích, jak se vám to líbí. Poslední pro mě hodně důležitý sdělení na závěr – pokud vás baví Proti Proudu a chtěli byste to ukázat, tak jsem vytvořil tričko s motivem Proti Proudu. Opravdu jsem našel nejkvalitnější, nejpříjemnější triko, které bych já rád nosil. Pak jsme docela dlouhou dobu hledali design, který by správně vyjádřil Proti Proudu. To se nakonec podle mě velmi hezky vydařilo. Lidé, co to triko mají, tak ho chválí. Pokud se na něj chcete kouknout, respektive si ho pořídit, tak jděte na protiproudu.net/triko. Tam máte možnost si ho koupit. Myslím si, že teď obzvlášť, jak se blíží dobré počasí, tak vám hrozí, že v tom triku na vás bude někdo spiklenecky mrkat, protože ví, o co jde. Já doufám, že vás v něm potkám. Ještě jednou tričko Proti Proudu můžete pořídit na protiproudu.net/triko. Teď už jdeme na rozhovor s Benem.

 

Bene, díky moc, že jsi přijal pozvání do Proti Proudu.

 

Já děkuju za pozvání.

 

Napadlo mě začít netradičně – když jsme u Proti Proudu, napadne tě nějaký moment, kdy jsi v poslední době musel jít proti proudu? Co se týče čehokoliv.

 

Doslova teď asi ta nejvíc věc, co byla proti proudu, tak bylo, že jsem měl jet za ségrou, protože jsem jí hodně dlouho neviděl v rámci věcí, co se děly ještě předtím, než se děly tyto věci. Vzniká takový hodně zajímavý období. Byla samozřejmě ta doba korči, tak se moc nelítalo. Amerika moc nepouštěla a trvalo to, než jsi se tam mohl podívat. Moje ségra žije přes 10 let v Americe, v L.A. Já to město miluju. Chci jít vidět co nejvíce. Byl jsem zvyklý jí vídat alespoň jednou do roka. Spíš tak dvakrát za rok jsem se tam otočil, protože ségra z nějakého důvodu nemohla lítat sem. Takže jsme na to byli zvyklí. Měli jsme to tak, že jsi věděl, že jí jednou dvakrát za rok uvidíš. Koukáme se na sebe, pomalinku stárneme a opouštíme tenhle světa, happy téma, ale teď jsem jí neviděl megadlouho. 2020 to zařízli. Navíc jsem měl jet 2020 někdy v březnu za ní podívat, ale všechno se zavřelo, takže to nehrozilo. Teď jsem měl koupený lístky na 24.2. do L.A. Teď se začaly dít ty věci tady okolo těch hranic a tak, ale samozřejmě v tu chvíli ještě pořád do poslední chvíle si lidi mysleli, že to je nějaký cvičení, takže úplná pohoda. Já brzo ráno 24. nasedám na to letadlo. Vyletíme a přistaneme do toho, kdy začala tahle šílenost, takže jsme doslova byli proti proudu toho všeho, kdy všechno začíná takhle, kdy ti lidi nějakým způsobem na to reagují, nějak se k tomu vyjadřují, staví a začínají pomáhat a takhle. Já jsem v tu chvíli přesně na druhé straně světa.

 

To je na tom vtipný, že vypneš ten airplane mode, koukneš, co je novýho. Většinou zjistíš, že nic moc za těch pár hodin.

 

Tohle bylo neuvěřitelný. Já jsem si říkal: Ty bláho! OK, tak budu pomáhat na dálku a nebudu se odsud vůbec vyjadřovat. To byla tak megazvláštní pro mě, že v tu chvíli jsem nejvíce chtěl být tady a řešit je tady s lidmi a pomáhat aktivněji. To bylo asi nejvíc proti proudu.

 

Já v tyto momenty mám problém, jak se k tomu vyjadřovat. Všichni o tom mluví. Říkáš si, že mám být další hlas, který řekne totéž, co ostatní, nebo trochu něco jiného? Je těžké na tom najít unikátní vhled. Už toho tématu je tolik, že k tomu nebudu přispívat. To hodně řeším v těchto podcastech. O covidu jsme tady skoro nemluvili, protože si říkám, že pokud chce člověk řešit tohle, tak těch informací je všude tolik.

 

To je velmi zajímavý pohled i co se týče, že ty řešíš i co do morálního versus co do prezentačního statusu. Ono ve finále, když jsou věci takhle velký, tak by mělo být asi jedno, kolikrát a kdo toho už sdílel, protože je tam potřeba ta pomoc, ale zároveň když toho vidíš tolik, tak si říkáš, jestli je potřeba, abych k tomu já něco řekl? Kdo si myslím já, že jsem, že k tomu přidám znovu tutéž informaci? Asi nějakou základní věc k tomu asi je dobré říct. Já jsem to tak nějak udělal, přispěl nějaké peníze, dal jsem to vědět a tak, ale potom jsem úplně zhasnul ty svoje média. Na ty první dva týdny jsem se od toho úplně distancoval a nějak se posílal a pomáhal. Řešili jsme nějaký pomoci.

 

Ono je to hrozně těžký – máš nějaký své projekty, chceš něco pushovat a říkáš si, že do této situace nemůžu lidem říkat: „Kupte si lístky na koncert!“

 

Přesně tak. Co mají dělat ostatní státy, když nejsou v této situaci, než pomáhat tím, že dál dělají, co můžou – jak oni vydělávají peníze, kterými potom se zmůžou nějak pomáhat. To ani ničemu nepomůže, když se zhroutí všechna ekonomika a všichni lidé přestanou fungovat. Ta otázka té piety v tomto směru je relevantní.

 

To mě přivádí k jednomu tématu, a to je sociální sítě. Ty jako člověk, který svým způsobem máš je silný, musíš na tom fungovat, tak musíš často řešit, co tam dáš – jestli to bude populární nebo můj názor, který není populární. Ty se s tím možná setkáváš – veganství atd. Budu tam říkat něco, čemu věřím, i když vím, že schytám hejt a ty lidi se odhlásí atd. Tak tohle balancuješ?

 

Snažím se když už mít na něco názor, který je popularizační, tak ať to je něco, co mám 100% zažitý a čemu na 100 % věřím. To veganství je jedna z mála věcí, které mám vyzkoušené. Už si to jedu přes 6 let. Vím, jaké benefity to pro mě mělo ve spoustu směrech. Je to něco, co můžu reálně lidem říct. Asi je fajn, když máš skrze třeba ta sociální média něco, co máš trochu nastudované. Ti lidé vědí, že žiješ, že tomu můžou věřit a být v tomto směru trošku asi mimo mainstream, když máš jednu takovouhle věc. Pro mě je to zrovna toto. Asi nemám nic jiného, v čem bych mohl být nějak vyhraněný. Všechny ostatní věci jsou takové standardní. Dělám sporty – to dělá spoustu lidí. Dělám muziku – spoustu lidí dělá muziku. Ty jíš jenom kytky? To moc lidí nedělá. Co to děláš? Proč to děláš? O tom mluvím. To má sebou vlnu nevole, protože lidi jsou zvyklí na nějaké věci a nechtějí slyšet, že to jde dělat i jinak.

 

Ale všimnul jsem si, že jsi měl některé věci o meditaci, duchovní věci. Ty lidi to občas nějakým způsobem kritizují, že to je ezo, ty jim něco radíš. Jak kdyby to někomu ublížilo.

 

Samozřejmě i já pořád zkouším nové věci a tak. Co se týče meditace, tak já jsem na úplném začátku. Je to v rámci jógy, která mi přišla do života a věci s tím spojený. Poprvé jsem začal trochu víc dýchat a trošku vnímat i to tělo, ponořit ho občas do ledové vody, abych si uvědomil, že to jde a že to taky zvládneš. Zkoumat své tělo, ale nejsem na to žádný odborník, abych v tomto směru mohl kázat nebo říkat lidem: „Hej! Všichni teď půjdete meditovat, protože jinak jako co děláte?!“ Ale u té rostlinné stravy se o to můžu opřít.

 

Co tě k tomu přivedlo, když se podíváš zpátky? Je to velká změna návyků, když přemýšlíš o těle, o jídle atd. Bylo to třeba postupné?

 

Ani moc ne. Spíš jsem byl konfrontovaný s realitou skutečnosti jezení bytostí jako takových kámošem, se kterým dnes pracujeme na spoustu různých věcech. On mi řekl, že kouká na moje sociální sítě. Snažíš se být dobrý člověk, ale tady ti něco megautíká. Máš jednu celou linku, což je prakticky jedna z hlavních, protože to je, z čeho se skládáš. Je to zbytečný, jde to jinak. On mě s tím zajímavě konfrontoval, až nakonec ta konfrontace vyhrála, protože když se potom podíváš na ta fakta, videa, půjdeš po tom, jak získáváš ty věci, které do sebe dostáváš, tak pokud to samozřejmě nemáš úplně jinak hozený co se týče hodnot v sobě a podíváš se na ty věci, tak máš 2 možnosti: Buď se na to vykašlat, nebo si říct, že OK, tohle je co teď jsem, co teď budu dělat. A to já jsem být nechtěl. To byla jenom konfrontace s realitou.

 

Ty jsi říkal, že 6 let tak žiješ. Mě docela překvapilo, že u tebe to není jenom o jídle, ale jak se oblékáš atd. To je s tím spojený. OK, respektuju zvířata, bytosti, nechci, aby jim bylo ubližováno.

 

Jo, jde to furt dál. Pokud člověk cítí, že pokud nechceš ubližovat zvířatům, ať už se podíváš na videa nebo stačí, když si to nějak načteš a dozvíš se, co se děje, tak to nechceš dělat. Uvědomíš si nakonec, že nejíst ta zvířata nestačí. Jsme jakožto lidi dokázali, protože my obecně jsme velmi dobří v tom využívat všechno, co máme okolo sebe ve svůj prospěch, aniž bychom koukali, co to dělá té planetě. To jsme si zjistili ze spousty jiných průmyslů, které rozjíždíme. Pokud jde o zvířata, tak jsme neskončili jenom u jídla, ale řekli jsme si, že z čeho uděláme boty a oblečení? Já mám super nápad – pojďme stáhnout tohle zvíře z kůře, takhle si to nazujem na sebe. To bude určitě super. Ale nezastavili jsme se ani tam. Pak jsme si řekli, co ještě můžeme dělat? Co kdybychom nezkoušeli tyto věci jenom na lidech, ale i na zvířatech? Sice je to úplně k ničemu, protože mají úplně jinou kůži, takže to pravděpodobně ani nebude moc efektivní, ale co když třeba něco zjistíme, když dáme tomuto pejskovi zakouřit cigaretu, třeba tím něco zjistíme. Nebo co když tyhle kapky na oči vypálí napřed oči nějakému jinému zvířeti, pojďme to zkusit. Takže jsme začlenili ty bytosti do všech různých kategorií našich průmyslů. Tak jsem ty kategorie taky vyndal ze svého životního stylu, ať mám tohle čistý a můžu se soustředit na jiné věci, ve kterých se zlepšovat.

 

Ono čím jdeš hlubš a hlubš, tak objevuješ nové věci. Jeden častý argument proti tomuto z takový tý sportovní komunity je, že jsi sportovec, děláš náročný věci a bojový sporty, přece potřebuješ maso jako zdroj proteinů. Nevím, nejsi nutriolog, ale z tvé vlastní zkušenosti, dá se na tom normálně fungovat a sportovat, nebo musíš některé věci odměnit, suplementovat a něco si hlídat?

 

Tak samozřejmě suplementovat by do jisté míry dnes bohužel vzhledem k tomu, jak funguje potravinářský průmysl, jak jsme oddělili některé složky, které jsou základní ve stravě, tak jsme je úplně oddělili od zvířat i co se týče B12, o které se hodně mluví, že to je něco, co veganům chybí, tak to by měl dnes doplňovat dnes každý, protože ve standardním mase dnes už to taky není, takže standardní maso velkovýrobní se dnes nepase na krásných travičkách, ve kterých to ty krávy snědí i z trávou a hlínou, ve které ta B12 je. To znamená, že tyto věci by si měl dnes hlídat každý. Pokud někdo chce být úplně perfektní a precizní v rámci komplexnosti výživy, tak určité věci by do sebe dnes měl dosuplementovávat každý. Ale pokud si člověk pojede na nějaké základní rovině, že mám mít pestrý a barevný talíř, tak tam těch proteinů a ostatních věcí je dost. Já jsem chtěl být v tomto směru ten lidský pokusný člověk – wow, lidský pokusný člověk, jsem moc nenapsal, já se furt ještě přehazuju, takže sorry. Tak dlouho, jak jím rostlinnou stravu, tak dlouho zápasím i poloprofesionálně bojový sport relativně náročný fyzicky. Podle výsledků se zdá, že tam nic nechybí, a to jsem tady já nějaký Ben odněkud, ale jsou i světoví důkazy, ať už to je Djokovič, Serena Williams – to jsou lidé, kteří jsou na rostlinné stravě. Pak spousta dalších – Nate Diaz z UFC, Pavel Salčák – úžasný český MMA fighter. Tam je tolik megadobrých sportovců, kteří dokazují permanentně, že na rostlinný stravě člověku nic nechybí, ba naopak.

 

(partner podcastu)

 

Ty jsi naťuknul to brazilské Ju-jitsu. Mě to zaujalo, jak jsi se do toho pustil. Přišlo mi obdivuhodné, že to znělo, že jsi to jeden den začal dělat a druhý den jsi začal nějaké soutěže. Jak to bylo?

 

To by byl samozřejmě krásný, úžasný příběh…

 

Já jsem si říkal, že Bena si musím pozvat, aby nám řekl, jak se ty věci naučit rychle.

 

Jo, jo. Viděl jsi Matrix? Že by tě to nahrálo a pak: I know Ju-jitsu.

 

Tak to nemáš doma?

 

Ne, ne. Já jsem trochu cheatoval ve smyslu toho, že jsem na rozdíl od jiných zápasníků výhodu v tom, že nemusím pracovat každý den od pondělí do pátku. Moje práce je o víkendu. Od pondělí do pátku se věnuju přesně takhle – dělám podcasty, rozhovory, ale ten den je takový, že si ho sám nastavím. Jakmile se do něčeho zamiluju, tak tomu můžu dát v podstatě celý týden každý týden celý rok. Kromě toho jsem si udělal tatami i doma, že celá moje místnost je tatami, takže to je jenom tréninkový prostor pro mě. K tomu ještě ten náš gym, za který já zápasím, tak máme světového šampióna přímo in-house. Takže dobrý učitel, kterýho jsem pro ty první závody měl skoro každý den s ním tréninky. Na mě klečel skoro každý den. To jde takhle nahoru. Oproti jiným sportovcům máš obrovskou výhodu – trénuješ každý den s mistrem světa. I v tréninkách v gymu i u sebe doma. Není to úplně cheat, ale zároveň je to určitě obrovská pomoc, kterou si nemůže dovolit každý. V tomto směru jsem měl výhodu.

 

Ty jsi říkal poloprofesionální. Dá se tím živit? Já mám pocit, že v Čechách brazilské Ju-jitsu není ještě tak známý. Já vím, že v Americe se to bere jako základní sport, z čeho toho hodně vychází. I hodně těch MMA fighterů má základ v brazilském Ju-jitsu. Ale v Čechách se zase tolik o tom sportu neví.

 

Přesně jak říkáš – každý, kdo chce dělat MMA, tak zákonitě bude muset znát brazilské Ju-jitsu. V rámci české komunity a českých zápasníků to ví 100% všichni. Není žádný MMA zápasník, který by neznal brazilské Ju-jitsu, ale širší komunita nebo spektrum lidí v Čechách o tom nebude mít asi ponětí; možná skrze různé věci, které jsou na to napojený. Před časem mě vyzval jeden kulturista český, abych s ním zápasil. Ten zápas měl přes milion zhlédnutí. Takovým způsobem se ty sporty můžou dostat k širší veřejnosti, že si najednou lidi, co to dělají, proč jsou v kimonech, proč se po sobě válí? Aha, jasně, BJJ, OK, takhle nějakým způsobem se trochu lidé dozvídají skrze různé další věci, ale jinak není to mainstreamový sport jako judo. Judo má v tomto směru k brazilskému Ju-jitsu hodně blízko. Dokonce v judu, když – neznám přesně ta pravidla – ale když toho člověka dostaneš na zem v rámci juda, tak máš ještě potom nějaký čas na to ho ukončit, což na zemi už je spíš brazilské Ju-jitsu. Jsou to pořád prvky juda, ale Ju-jitsu bys v tom našel. V Čechách to není tak známý, ale ve světě je to obrovský.

 

Dá se tím živit a postavit na tom kariéru, nebo je to spíš amatérské, že si chci dát do těla, tak si vyberu tento sport?

 

Ve světě se tím rozhodně živit dá. Světové hvězdy brazilského Ju-jitsu jsou na tom skvěle. Je to populární a rychle rostoucí sport. Jsou různé odnože. Ta základní v kimonu je trochu hůř placená bych řekl. Pak máš bez kimona, který je víc podobný těm zápasům v kleci. Když se lidé zašmodrchají do sebe, tak už prakticky se jede spíš grapling nebo bez kimona. To je třeba s tím, že to je rychlejší. Je to víc takový dynamičtější, tak samozřejmě to láká ty lidi víc. Je to i víc ohodnocený. Ty lidi, co se specializují na Ju-jitsu bez kimona (no gi) – například ze světových jedniček Gordon Ryan, tak už jsou i v rámci té komunity můžou být milionáři v dolarech.

 

Ty jsi říkal, že ses do toho vrhnul naplno a že můžeš. To mi přijde zajímavé, protože ne každý, když objeví novou věc, tak si hned doma postaví gym nebo tatami, a jde do toho každý den po hlavě. Tys to tak měl vždycky nebo ses to musel trochu naučit?

 

Já takovou chuť vždycky. To je jedna z věcí, za kterou jsem megavděčný mamce. Ona nám vždycky vštěpovala, že musíš být v něčem nejlepší. Jinak nebudeš mít žádný respekt. Já jsem hodně zápasil s tím, abych se našel v rámci společnosti. Tenkrát nás tady nebylo moc takhle zabarvených, takže jsem zápasil s tím, abych byl přijatý společností. Mamka říkala: „Hele, bohužel tě nenabarvíme na bílo. Nevím, jak to ten Jackson udělal, takže máš jednu možnost. Když budeš v něčem extrémně dobrý, tak tě ten kolektiv nějak vezme.“ Takhle jsem přistupoval ke všem věcem, co jsem dělal, ať už snowboard, muzika, posilování, teď brazilské Ju-jitsu, cokoliv. Musím to dělat nejlépe, protože lidi na tebe víc koukají a víc řeší. Když to budeš dělat na prd, tak se ti budou akorát smát.

 

Já vím, že ty jsi v některých rozhovorech o těchto tématech mluvil, že to dospívání pro tebe bylo těžký, že se dodnes setkáváš s nějakými hejty. Díky tomu ses to naučil neřešit díky letům nebo desítkám let.

 

To je sranda, jak člověk dělá ty rozhovory a najednou se stupňuje tvůj odpočet. Dnes je to desítky let, co tady jsem.

 

Mě docela zaujalo, že jste dělali kampaň. Byli tam další kluci ve tvé situaci, kteří ty hejty špatně zvládali. Co se dá těmto lidem poradit? Srovnat si to v hlavě a uvědomit si, že ty hejty člověk nemůže brát vážně? Dokážeš dnes člověku poradit, jak se s tím vyrovnat? Možná se s hejta setkává hodně lidí a ne každý má ten mechanismus v sobě zabudovaný, jak to překonat.

 

Hodně z těchto věcí je předdefinovaných tím, jak byl člověk vychovaný, jaký reakce si na to dostával doma, jak ses musel s nespravedlnostmi vyrovnat – jestli ti s tím pomáhali rodiče, když jsi byl malý, nebo jestli jsi to zvládal sám. Když jsi to zvládl, tak jestli tě za to pochválili nebo jestli to brali jako normální věc, že to je tvůj život, tak do it. Zase ti to bude chybět, když jsi dospělý a nedostaneš pochvalu. Nerozumím všem těmto rovnicím, ale chci tím říct, že spousta z těchto věcí a vzorců toho, jak na věci reagujeme, jak je zvládáme, tak vznikají hodně na úplném prvopočátku. Špatně se s nimi potom pracuje. Špatně člověku vysvětlíš a řekneš mu: „Z toho si nic nedělej, to je v pohodě.“ Když tam člověk nemá rodiče, který mu v tomto směru třeba pomohl nebo takový „malý milánku…“ Je to těžší pro ty lidi a špatně se jim to vštípí do hlavy. „Je to jednoduchý, ty hejty neřeš!“ „Jo, jasný, neřešit to, jasný.“ Nééé. Spíš možná mít tohle jako nějakou radu pro rodiče a říct a naučit se s dětmi pracovat.

 

Co si myslíš, že udělala dobře tvoje máma?

 

Jak říkám, že se z toho nezbláznila, že jsem domů spoustukrát přišel domů, brečel jsem, byl jsem z toho smutný. Byl jsem naštvaný, že jsem barevný. Říkal jsem, že nespravedlivý a že chci na jinou školu. Mamka říká, že na jiné škole to nebude jiný. Tam budeš furt černej. Tam se nic nezmění. Tě takhle vezmu do jiný školy a furt budeš barevný. Tohle musíš zvládnout. Nějak se s tím musíš porvat. Já jsem se s tím taky musela porvat. Jezdit s kočárkem plným černých dětí taky nebylo úplně jednoduchý pro ní. Taky to nějak dala. Tak se s tím taky porvi a nějak to zvládni a let’s go. Je to hodně o dětech a není to jednoduchý. Teď to zlehčuju. Když přemýšlím, co říct lidem do budoucna, kteří to aktuálně řeší, tak uvědomit si tu svoji hodnotu. Najít si, co tě baví. Dělat to dobře a zkusit to odstínit. Vědět, že na to to bude dobrý. Přinejhorším se vždycky můžeš podívat někam jinam, i když v tom musím být trochu opatrný, protože nikdy nevíš, jestli přijde další pandemie a můžeš se podívat leda do prdele. Ségra třeba jakkoliv je megasilný co se týče persony, charakteru, ráznosti, tak je daleko silnější než já, klidně násobně. Ale taky měla toho dost. Nelíbilo se jí, jakým způsobem tady se musí obhajovat, kdo je a tak. Nemohla se tady najít. Odcestovala do Ameriky, kde naše pleťovka je úplný standard. Všichni jsou mixnutí různě, jsou ze všech prdelí světa. Tenhle problém měla vyřešený a mohla se věnovat tomu, co chce dělat. Zatímco já jsem se tady snažil vybudovat svoji identitu a říkat, že to jsem fakt já. Nakonec to vyšlo. Ti lidé neřekl bych, že na ulici mi někdo řekne negře. Může to zkusit, ale většinou to asi nedopadne úplně nejlíp. Těch možností je spousta. Dnes bych řekl, že ta společnost je už otevřenější a že pokud někdo řeší ještě takovouhle věc, tak to vychází z něčeho úplně jinýho, méně než je ten čirý rasismus nebo ta neznalost té rasy jako tomu bylo těch několik desítek let zpátky.

 

Typu „Co to je za divnýho člověka? Kde se vzal?“

 

Těch 20 let zpátky tu byl Rey Koranteng, Martin Tankwey, a to bylo všechno. Nebýt Rey Korantenga, tak podle mě lidi tady ani neví, jestli umím mluvit. To bylo špatný. Fakt mi říkali opice. V televizi to moc nejelo. Tam byl Policajt ze San Francisca – „yes, go Eddie Murphy, do it!“ Nechci to nějak obhajovat, ale chápu, že potom člověk, který je z menší vesničky, kde neměl žádnou možnost vidět někoho takhle barevnýho, tak je překvapený a diví se. Když má člověk strach, tak to samozřejmě chce shodit tu věc, ze které má strach. „Ty seš opička, tady máš banán.“ Protože ty jsi jednoduchý, tak se to snažíš udělat jednoduchý. Ale to už dnes se neděje. Dnes všichni mají ty internety, TikToky, Instagramy a jsou napojený na ten barevný svět, takže je to nepřekvapí. Dnes už ten rasismus vychází z něčeho jinýho. Většinou nějaká závist, zášť nebo selektivní hněv na něco, co se člověku mohlo stát, a chce si to spojit s něčím hmatatelným, tak si najde svého černocha nebo Asiata ve svém okolí a řekne mu, že ty za to nemůžeš. Ale není to většinou postavený na nějaký realitě.

 

Myslíš, že tady v Čechách ten rasismus je? Samozřejmě ta situace oproti Americe je úplně jiná. Nemáš tam ty starý jizvy, křivdy, hluboké spáry. Mám pocit, že tady napůl je to občas takový komediální, že děláš si z toho srandu. Otázka je, jestli to těm lidem přijde vtipný nebo ne. Většina lidí zná toho svého Vietnamce z jejich ulice atd. Myslíš si, že je česká společnost nějakým způsobem rasistická? Nevím, jestli tady nejdem na moc tenký led.

 

To je přesně ono. Tohle už byl rozhodně ten tenký led. „Zná toho svého Vietnamce.“ Ten Vietnamec není náš. Ten je svůj a má svůj krám. Mají svůj způsob, jakým ten business dělají.

 

Možná budem muset stříhat.

 

Uvidíš, jak ti to bude fungovat, když praxi to potom poslechneš. Přemýšlím, teď jsi mě vykolejil. Nevím, jak se k tomuto dostat. O čem jsme se bavili?

 

Jestli česká společnost je rasistická.

 

Rasismus tu bude vždycky. Neexistuje, že by nebyl. Že člověk někdy má pocit, tak to znamená, že je v obklopení kvalitních lidí. Tím pádem dobrý pro tebe. Většinou, když si povídám s lidmi, tak já už si myslím, že rasismus už ani není v Čechách. První věc, co mi tohle někdo řekne, tak mi to říká, že ty máš okolo sebe dobrý lidi, což je fajn. Važ si toho. Máš krásný kolektiv. Ti lidé jsou evidentně světaznalí, jsou otevřený. Když řeší nějaké problémy nebo mají z něčeho nějaký smutek, tak to neventilují tak, že první věc, kterou vypíchnou, je rasa člověka. Rasismus tu nicméně je. Vždycky tu bude a vždycky tady byl. Je to něco, co se bude takhle kývat – ta křivka toho, jak moc to bude slyšet. Záleží na tom, co se v tom světě děje. Myslím, že kdykoliv se chceš podívat, jestli tady v Čechách vůbec ještě ten rasismus je, tak se stačí podívat na nějaký fotbalový zápas. Jít tam. Já nechci jmenovat nějaký konkrétní klub, ale klidně bych mohl. Je spousta klubů, které mají výborné hráče, kteří jsou samozřejmě černé pleti. Můžeš se koukat na to, když ten hráč něco udělá dobrýho, tak je to super, ale když uděláš něco špatnýho, tak co je ta první věc, co na něj ti fanoušci zařvou nebo co zařvou jako nadávku, když se mu to nepovede? Jestli: „Teda, tohle jméno to pokazilo!“ Nebo jestli to ulehčí a posunou to jenom na barvu. To je první věc, kde si to můžeš všimnout. Další, když půjdeš hledat rasismus, jak jsem se bavil o těch křivkách. Vždycky v tom světě se dějí různé věci, které nějakým způsobem aktivují různé formy tohoto. Když se budou dít atentáty, věci okolo terorismu a takhle, tak to půjde nahoru. Kdokoliv, kdo je tmavší pleti, tak s tím bude spjatý. Bude to zvýšený. Máme tu spoustu lidí, kteří jsou z Arábie, z těchto zemí. Samozřejmě jsou lehce spjatelní pro člověka, který přemýšlí jednoduše, s tímto. Budou takhle přemýšlet. Najednou to názvosloví a to, jakým způsobem se o těch lidech vyjadřuješ, tak si začneš všímat, že se motá okolo tohoto, tak tahle křivka spadne dolů. Vyjede nahoru kdo za to může? Lidi začnou říkat, že to je Čína. V tu chvíli se dostanou na křivku rasismu lidi, kteří jsou z Asie. Kdokoliv, kdo byl z Asie, tak pro jednoduššího člověka už to jelo. To byli lidé, co mají takovýhle oči a už to jelo. Všimneš si, že křivka tohoto názvosloví stoupne a zase jede dolů. Teď řešíme něco jinýho, takže to není moc o rasismus, ale spíš nacionalismu – o tom, kdo je z jaké země. Budem řešit tyhle věci. Já si myslím, že lidé, kteří jsou rusky mluvící, tak to tu nebudou mít jednoduchý. I ti, kteří jsou tu plně integrovaní, můžou tu žít po generace. Mohli tady být nejlepší možní lidé, které si dokážeš představit, a stejně to schytají. Přijde čas, kdy to nebudou mít tady jednoduché – ten jejich business a jejich zákazníci nebo oni jakožto zákazníci někoho. Rasismus a podobný zlehčování pohledu na člověka tady vždycky bude.

 

To je zajímavý, že říkáš, že to jsou křivky. Já jsem si vědomý své bubliny.

 

Máš super bublinu.

 

Každý si vytváříme svoji bublinu. Já jsem měl skoro pocit, že se ty křivky trošku vyhlazují a lidé přestávají svádět cokoliv se špatného děje ve světě na někoho jiného. Ale je dobré se koukat i mimo bublinu, jak to vlastně je.

 

Nebo taky ne. Záleží na tobě, jak moc chceš být v tomto partyzán a jak moc chceš být bojovník za pravdu ostatních lidí a jak moc si uvědomuješ, že tady už máš jenom pár nějakých desetiletí aktivního života. Řekneš si, že si tady vytvořím krásnou bublinu a budu si v ní žít, dokud to jde. Můžeš to klidně dělat takhle. Nikdo ti v tom nemůže bránit. Pokud ta bublina je bez rasismu, tak co je na tom špatnýho? Máš problémů dost. Buď tam furt někde něco vybuchuje nebo se tady něco přenáší vzduchem nebo tamhle něco vybuchuje. Člověk si možná má v tomto životě najít svůj klid, udělat si svoji bublinu a rychle to tam dožít, nevím. Těch možností, jak na svět koukat a za co se postavit, je tolik.

 

Jo, jo. Já tenhle podcast mě v tom učí hrozně moc lidí. I Jirka Burian mi ukazoval jeho tetování, které si ve 40 letech nechal udělat na krk a říkal, že to je jenom na tenhle život. Hm, taky zajímavý pohled. Vlastně cool. Pojďme se dostat k muzice – už jsou to desetiletí v muzice, od Superstar. 2010 to bylo?

 

2009, takže je to moc let.

 

Já jsem se ptal lidí, co tohle sledují na sociálních sítích, na co se tě mám zeptat. Spoustu lidí psalo, že obdivují tvůj posun a to, jak se to zlepšuje, jak ze začátku vnímali, že jsi schytával hejty, byl jsi kritizovaný a že ta hudba se furt někam vyvíjí. Jde to nahoru. Ty se sám posouváš. Jak se ti daří furt se v tom zlepšovat? Když se o tom bavíme, musíš furt inovovat nebo mění se vůbec svět hudby?

 

Svět hudby se mění absolutně, konstantně, megarychle. Vždycky je, co měla pocit. Je spoustu možností, kam se odebrat. Můžeš se držet nějakého směru a proudu, co se tam děje. Nebo si můžeš jet na vlastní věci a zkoušet. Já jsem měl obrovskou výhodu v tom, že jsem neuměl vůbec nic. Ono to zní strašně, ale je to megapravda. Já jsem do Superstar šel jako snowboardista, který začínal tancovat a chtěl si tam zatancovat. To je taková story, která asi už hodně kolovala, ale to je jedno, připomenem. Já jsem si myslel, že to je něco jako X-factor, takže jsem tam šel ukázat ten talent. Já myslel, že to bude tanec. Oni že ne, že budeš zpívat. A já že doprčic. Začínal jsem od nuly, netknutý hudbou, notama, tónama, intonací v hudbě a tak. Tím jsem měl nekonečný moře pro rozvoj a pro zlepšování. Už to mohlo být jenom lepší. Ta Superstar skončila. Koukal jsem, jak ty křivky účastníků fungují. Věděl jsem, že musím něco rychle vydat, aby lidi mysleli, že to myslím vážně. Odletěl jsem do Toronta za kámošem a rychle jsme něco vydali. Nějak to fungovalo. Lidi si řekli, že to není úplně špatný, ale občas to je anglicky. Tak OK, počkejte chviličku. Začal jsem se učit psát texty v češtině. Udělali jsme první album. To bylo strašný, co se songwritingu. Většina věcí, co jsem udělal z dřívějška, třeba 5 6 let dozadu, tak bych si to nepustil, ale bylo to důležitý. Musel jsem to dělat. Lidé, co se mnou byli na začátcích, musí žasnout nad tím a budou žasnout nad tím, co přijde, protože to je tak diametrálně jiný. Já jsem konstantní student. Jako jsme se bavili o ostatních věcech, tak v tom chci být megadobrý. Když vidím, že jsem v něčem špatný, tak to chci napravit. Udělal jsem spoustu chyb. Mám trilion možností, kam se zlepšovat. Studium hudby mě baví. Je to studium, u kterého jsem zůstal nejdéle. Já jsem nedokázal studovat nic déle než rok co se týče výšek a těchto věcí, ale ta hudba v tom, jak je pestrá a barevná, kolik je tam žánrů, co všechno můžeš dělat, mě baví moc. Zkouším furt nové žánry. Každý rok se snažím úplně se odebrat někam jinam. Nekoukám moc na trendy, i když je to určitě špatně. Spousta lidí mi říkalo, že bych měl ty trendy alespoň někdy kopírovat. Já se toto zkouším dělat skrze feety, protože spousta českých a slovenských umělců jsou v tomto zodpovědní, kteří ty žánry respektují a jedou v nich. Protože, jak jsi zmínil, pár lidí mě sleduje, takže to stojí někomu za to mi dát vědět o tom, jestli se nechci na nějakém songu podílet, tak jsem měl možnost každý rok udělat nespočet různých feetů – spoluprací na různých většinou rapových albech. Dá se říct, že jsem byl co se týče minimálně slovenské scény snad asi s každým kvalitním umělcem, který tam je a mohl jsem si s nimi zaspolupracovat. Tohle mi pomohlo a rozvinulo mě to ve vlastním songwritingu.

 

Že sleduješ, jak to dělají další lidé a spolupracuješ.

 

Ty trendy mi neunikají díky těm spolupracím, které mě oslovují. Já si po vlastní ose jdu po studiu hudby a furt se učím. Jakkoli se to může zdát hodně – je to 13 let – což je docela dost. Už tam máš asi 10 tisíc hodin. Jsou lidi, co jsou v hudbě od malička. Dostali svoje první piano, když jim byli 3 4 roky, první kytaru, když jim bylo 5. Hrají na 5 nástrojů, zpívají ve sboru od malička, je jim taky 30 něco. Ti jsou 30 let v hudbě. A pak jsem tam já – jo, tohle je céčko, tak počkej.

 

Čím si začal, když jsi říkal, že se furt zlepšuju? Začal jsi zpěvem?

 

Jo, protože jsem věděl, že na hudební nástroj se pravděpodobně nenaučím. Tam jsem hodně ztratil. Tím, že jsem měl možnost pracovat se spoustou dobrých muzikantů, tak ta demotivace byla obrovská. Když tam máš ty svý muzikanty v kapele, kteří ti řeknou, že hrají od 8, od 5, od 6 let, tak všichni to zabíjejí. Ty tam máš ve 30 letech si vzít tu kytaru a dělat tam pink, pin, pink. A říkáš si, že to už asi… Takže jsem si říkal, že na čem můžu pracovat, je hlas, zpěv, protože to jsem taky nikdy netrénoval a evidentně to bude potřeba. Zdravím Hanku Peckovou, protože ta mi tak otevřela hlasivky a pohled do světa intonací, tónů a rozsahů, které mám, tak nebýt ní, tak se asi nic z tohoto neděje.

 

(partner podcastu)

 

Myslíš, že se každý dokáže naučit zpívat. Často vidíš herce, kteří se naučí kvůli nějaké roli zpívat. Dají si roční trénink a najednou zpívají ve filmu a říkáš si, že to není top hudebního světa, ale docela dobrý.

 

Každý se může naučit zpívat. Zrovna ta Hanka mě v tomto utvrdila, protože já jsem myslel, že některé věci s mým hlasem nikdy nepůjdou, že nikdy nebudu moct kontrolovat bránici, že nikdy nebudu moc dělat nějaké vibrato, což je způsob zpívání. Ono to občas má špatnou artikulaci. A jde to. Člověk si musí uvědomit, že to tělo je ozvučná skříňka, že všichni máme dělat tóny, že jsme pro to stvoření. Bránice a hlasivky jsou všechno tkáně, které se dají natrénovat, že tam jsou svaly, které když jim dáš tu péči a ten čas, tak že to půjde, takže každý se může naučit zpívat, opravdu každý. Jenom někdo bude mít tu cestu delší, někdo kratší. Genetika tam funguje moc. Znám lidi, kteří v životě nemuseli dělat vůbec nic, a zpívají jako blázni. Třeba Jan Bendig, to je člověk, který má takový hlas, to je neuvěřitelný. To mu přistálo z nebe. Já se můžu snažit moc, trénovat zpěv každý den – jsou může být levely.

 

Zase člověk by si řekl, že muzika je jenom o hlase, ale ukazuje se, že to je X různých disciplín, které musíš poskládat dohromady.

 

Samozřejmě. To je taky rozdíl mezi muzikou zpěvem, mezi hudbou a zpěvem. Zpěv je jenom jedna parketa. Kdo umí zpívat krásně, nemusí umět dobře psát texty. Já si všechny texty píšu sám. Protože jsem si prošel těmi peklotexty, měl jsem dostatek sebereflexe a podíval jsem se na ty věci, co byly předtím, tak jsem si řekl, že to je sračka. Musím to zlepšit. Teď děláš na něčem a po letech si říkáš, že to je furt sračka.

 

To je ten dobrý stav. Že kdyby sis řekl, že to před dvěma lety je dost dobrý, lepší už to nedám.

 

Přesně. Kdybych byl s tím spokojený, tak to už nemusím dělat. Já ty věci, co připravuju, tak mi připadá, že všechno, co jsem dělal předtím, je sračka. Samozřejmě není – je tam pár věcí, které mě baví, ale teď vím, že bych je dokázal udělat, zazpívat a napsat líp. Štve mě to, ale neuděláš nic. Jsem rád, že jsem na sebe v tomto směru kritický. Bych dopadl jak Lauryn Hill, která udělala jedno album Miseducation Of Lauryn Hill – nejlepší album na světě. Každý song je tam dokonalý. A ona to ví a už nic lepšího neudělala. Udělala jedno album, které totálně to zabila a řekla čus, už nemusím nic dělat. Horko těžko někdo uděláš něco víc. Občas umělci to zabijou tak moc, že se sami zabijou tím, a to já nechci.

 

Jak ten umělecký business dnes vypadá z tvého pohledu? Už to asi není o prodeji album. Je to o koncertech nebo furt něco vydělávají prodeje alb. Streamovací služby asi nic moc, předpokládám. Já vůbec netuším.

 

Já bych řekl, že hudební průmysl je pro standardního člověka, který je tímto netknutý co do toho, jak funguje, něco jako pro českého člověka něco jako brazilský Ju-jitsu. Lidi vědí, že to asi nějak funguje, tak dobrý, ale asi jak to tedy funguje? Co se tam děje? Jak to děláte? Ten streaming funguje neuvěřitelně. Je to obrovská věc – absolutní revoluce v hudbě, něco, co totálně změnilo koncept umělce. Proto všichni chtějí a můžou být umělci. Dnes je jednoduchý si sám nějakým způsobem ty věci dělat. Pro začínající umělce je to dobrý. Pak je lepší v tomto směru se spojovat s většími institucemi a zkoušet ty věci distribuovat do širšího spektra lidí. Rádia jsou furt dobrý. Streaming funguje skvěle. Prodeje alb taky se dají – digitálně to asi funguje lépe. Já si furt kupuju alba digitálně. Když vydá můj oblíbený umělec nějaký album, tak si ho koupím přes iTunes. Nemám rád, že když nemáš internet, že si to nemůžeš pustit. Vím, že jsou dnes ty možnosti, že si to můžeš stáhnout k sobě do toho. Ale musíš furt mít tu aplikaci, něco, I don’t know. Možná v tomto směru jsem trochu zastaralý, ale furt si rád ty věci kupuju, ale i streamuju. To jsem se naučil, že k tomu patří. Koncerty fungují skvěle. To je velmi důležitá součást dnešního hudebního průmyslu. Potom jsou různé nástavby – nějaký merche, spolupráce se zajímavými firmami. Je spousta, co se dá dělat. Umělec se může adaptovat na to, co se ve světě děje.

 

Mně se líbilo, že si vymýšlíš spoustu nových věcí, ať už koncertů v O2 Areně a že se to snažíte dělat co nejvíce udržitelně a zeleně. Četl jsem, že jedno album jsi prodával jako triko s QR kódem.

 

My děláme spoustu projektů, kdy se ty věci snažíme dotáhnout i co do tý – možná to udržitelnost je téma nebo slovo, které se používá hodně. Přemýšlím, jestli je nějaký ekvivalent k tomu. 

 

Já jsem chtěl říct zelený, jenže to je takový…

 

Je to zelený – is it though? Pak máš strach ze slova greenwashing. Chceš být zelený, ale nechceš být ten, kdo někoho omývá zeleně, což mimochodem mi připadá furt v pohodě. Furt je lepší greenwashing nebo blackwashing.

 

Co je hroznýho, že bychom to přehnali s ochranou planety?

 

Tam jde o to, že spousta firem už z principu nejde doopravdy tou zelenou cestou a jenom si tam hodí zelenou fasádu, což je ten problém, o kterém v tomto názvosloví jde. Potom záleží – člověk si musí hlídat interprety a koukat, kdo doopravdy celkově jsou a za čím celkově stojí. Třeba já v tomto směru tím, že to celý vychází z toho, že nechci ubližovat zvířatům, mám rád planetu a přírodu, tak těžko se mi dělají kroky, které jdou proti ní. Snažím se spojovat s firmami – máme spoustu meetingů předtím, než si řekneme, že to s touto firmou dává smysl; nebo že má tu vizi a dělá dostatek kroků tím směrem, aby to pro mě mělo smysl. Je spousta věcí, kde se v tomto směru může člověk popálit. Pokud jde o O2 Arenu, tak jsme hodně ambiciózní v tom, jakým způsobem chceme té planetě vrátit zpátky to, co si energeticky vezmeme z ní, až po to, jakým způsobem tam chceme řešit, co si tam lidé ten den dají. Tuto to hodně zajímavý.

 

Můžeš naznačit pár věcí, které si tam zkoušíte?

 

Ta nejambicióznější věc je, že chceme, aby ta O2 Arena byla zelená v tom směru, co si tam lidi budou moct dát k jídlu. Když si chtějí dát burget, tak chci, aby si mohli zkusit rostlinný burger. Prostě jdeš na umělce, který to má takhle hozený. Víš o tom už velmi dlouhou dobu, tak se vším všudy. Pokud si extrémně potřebuješ dát nějakou mrtvolku, tak si jí dáš předtím nebo potom nebo si jí nedáš vůbec. Nedá se nic dělat. Chci ukázat lidem, že ty alternativy tohoto stravování jsou tak dobrý. Mimochodem i nutričně i co se týče dosuplementování vitaminy a minerály, které tam jsou také skvělé a kvalitní, že člověk to skutečně nepotřebuje. Občas zkusíš udělat takovýhle radikální krok, který pravděpodobně ne každý zvládne. Sem tam asi padne nějaká poznámka na to, že si nemohl dát tu mrtvolu. Jdeš na umělce, který to takhle má – v nějakém songu se k tomu i vyjadřuje, takže let’s go.

 

Napadne tě nějaký umělec, na kterém jsi byl v nedávné nebo v delší době, protože v nedávný se to moc nedalo, kdy zážitek byl se vším všudy, že to nebylo jen o samotné muzice, ale že to všechno dohromady fungovalo.

 

Možná díky bohu žádnýho takovýho umělce, který by to měl komplexně vyřešený, jsem měl možnost vidět. Mě baví, že v tomto směru můžeme být originální a že nemusím vzhlížet k někomu, abych byl sám sebou a měl vlastní postoj vůči něčemu. To mě megabaví, to, že si říkáš, že já to chci mít takhle. Může to pro někoho být originální. To si myslím, že tady v Čechách nikdo nezažil. Třeba můj poslední hudební zážitek, který si pamatuju – ono jich bylo víc – koncert Aerosmith v Berlíně. Bylo to v obrovském amfiteátru v obrovském parku – 15 18 tisíc lidí. Já Aerosmith poslouchám od malička. Koupili jsme si ty lístky s meet & greet, že jsem mohl potkat Steva Tylera. On mi pochválil outfit. Já jsem mu řekl, že mu ho pošlu. Měl jsem takový native American vzory na tom. To bylo krásný, se vším všudy. To je tak obrovská hvězda a tak velká ikona a legenda pro mě, že jsem si ani nemyslel, že ten člověk skutečně existuje. Ani na koncertě, když jsi a vidíš ho z megablízkosti, tak je to pořád pro tebe, že to je hustý, ale to není doopravdy. Pak ho potkáš, podáte si ruku a ty „doprčic!“

 

Tam jsou zajímavý momenty, když se s vzory nebo polobohy setkáš, tak si říkáš, že on je takový supernormální. Jak ty to máš? Pak ten dojem si řekneš, že vlastně jsem si myslel, že se vznáší nad zemí, že nechodí.

 

Ale zrovna Steve Tyler měl auru, že standardně si řekneš, že jsou normální ty lidi, ale u takovýchto velkých legend, které tady kráčí tak dlouho, tak to charisma a ta aura je tak obrovská, že tě to fakt pohltí a že to neubralo nic z toho jeho božství. Nebylo to tak, že bych si řekl, že jsi normální. Celou dobu jsem si říkal „doprdele“. Každou vteřinu jsem si zapisoval do hluboké paměti. Podal mi ruku – yeah! To byla jízda. Všechno bych udělal jinak, ale zároveň nic.

 

Máš nějaký projekty, do kterých se teď vrháš po hlavě každý týden, jak jsi říkal?

 

Největší projekt je O2 Arena 1.10. Do té se vrháme po hlavě prakticky non-stop. Do toho děláme, jestli můžu říkat, s O2 děláme super projekt, to kdyžtak vystříhneš, projekty s hudebními talenty, takže každý rok najdeme a spojíme se s talenty, které už delší dobu sledujeme a teď máme s Marcelem jeden song, který bude megasuper. Další se připravuje. Na to se těším.

 

Kolik songů se dá udělat za rok?

 

Dá se udělat spousta songů…

 

Ale to si pak říkáš, že nebudu dělat 4 songy měsíčně.

 

Jsou lidi, kteří dělají spoustu songů a funguje jim to. Dokáží to ze sebe vyplodit. Já jsem v tomto směru pomalejší. Asi mám sliny občas, že to ze mě vypadne víc trošku, ale spíš míň. Možná že to je dobře. Proto možná můžu fungovat takhle dlouho, protože ze mě to nepadá nějak megarychle. Navíc čím víc to dělám, tím víc jsem kritický k sobě a tím opatrnější jsem v tomto směru. To trvá déle než normálně. Přitom je to napsaný relativně rychle – ty klipy a tak, než já se k něčemu rozhýbu, to je strašný. Jsem na sebe naštvaný.

 

Máš někoho, komu ty texty dáváš zkontrolovat nebo to bereš, že ty jsi svůj největší kritik?

 

To jsem, ale jsem jenom dvě uši. Dávám to poslouchat spousta lidem. V autě do sluchátek a tak. Občas to dám poslechnout, odejdu, dělám, že jsem odešel, pak kouknu ven: Hej, já ti to pustím a jdu si něco dělat. Pak vylezu pryč z místnosti, pak tam nakouknu a koukám, jak ten člověk reaguje. Stačí jenom trochu, jestli je v refrénu, jestli mu to pohne s hlavou nebo ne. Doprčic, málo! Tady to musí být víc. Tohle přepíšu. Ptám se lidí, co si zapamatovali z toho. U některých věcí to funguje megadobře. U některých musíš zkrátka věřit.

 

Protože říkat si o feedback je dobrá vlastnost nebo schopnost se naučit. Pak ho nějak vstřebávat a dostat ho.

 

V tomto směru je důležitý mít real lidi. Já miluju, když mám lidi, kteří mi jsou schopní říct, že je něco dobrý nebo úplně na prd. Moc takových lidí není. O to víc si jich vážím. Jeden z nich je třeba Tomáš Kasal – ten se mnou začínal. Je to megadobrý režisér. To je zároveň člověk, který je ultrakritický. Umí to říct – hej, to mě moc nebaví. Když ho něco baví, tak ti to jo řekne. Ty víš, že OK, do toho jdu.

 

Občas mám pocit, že pokud chceš reálný feedback, tak musíš trochu zatlačit. Lidi řeknou: „Jo, dobrý.“  Tak řekni, jakou věc bys na tom zlepšit.

 

Opatrně s tím „zlepšil“, protože ty lidé to tam nemají, ale spíš co já se jich většinou ptám, co si z toho pamatují, na co se nejvíce těší. Tím pádem refrén musí být lepší. Je to celý proces. Pak se to nějak vychytá.

 

Takže O2 Arena je největší věc tohoto roku. Ještě jsem se chtěl dostat k veganským dortíčkům.

 

Jak jsme zmínili, tak si hodně jedu tenhle styl. V rámci něho jsem chtěl mít i za sebe nějaký vlastní produkt nebo něco, co bych, když říkám lidem, že tohle je lepší cesta, tak jsem chtěl mít něco vlastního, co řeknu „na, ochutnej tohle, za tím si stojím, protože vím všechny ingredience, co tam jsou“. Tak jsme s kámošem udělali takový projekt. Jmenuje se to TIMBA. Já jsem pár let zpátky koupil bývalý Coop – jednotu. Někde zkrachovali uprostřed malinký malebný vesničky. Předělali jsme ho na výrobnu rostlinných pokrmů. Začali jsme s Rum Cakem a pokračujeme dál. Teď děláme další dva dorty k tomu. Jsou to dorty zavařené ve sklenici, aby to vydrželo nekonečno, což mimochodem teď se megahodí. Ukázalo se, že to byl velmi dobrý nápad, protože lidi mají rádi trvanlivé věci vzhledem k všem věcem, co se dějí.

 

Tam je to asi velký trade-off, když chceš udělat nejkvalitněji a nejčerstvěji versus trvanlivě – kde to vyvážíš.

 

U sladkýho to bylo megajednoduchý, protože u Rum Caku to konzervuje jednak ten cukr, jednak alkohol, ten rum, co tam je, tak je neuvěřitelný konzervant. Prakticky už by nebylo potřeba nic jinýho, ale ještě to je zavařený, takže to vydrží přes rok a přitom ty ingredience tam vydrží čerstvý. Je to voňavý, šťavnatý a megadobrý. Potom další příchutě a už je to komplikovanější. Teď děláme na prvních slaných projektech. Nechci nic specifikovat, protože už jenom, když jsme na tom začali pracovat, tak jsme začali pozorovat, že se začíná rodit konkurence v tomto. Sranda – filozofická vsuvka. Když začneš nad něčím přemýšlet, tak nad tím začnou přemýšlet minimálně další 3 lidi. Pokud nic neuděláš do půl roku, tak to udělá někdo jiný. Tohoto si začínám všímat. Možná z posluchačů si všimne, že měl někdy nějaký nápad, někdy dávno zpátky a maximálně do roka ten nápad někde vidí zrealizovaný. Ani nemusím být až moc spirituální na tohle, i když chci být hodně spirituální, abych si myslel, že ty naše vědomí jsou nějakým způsobem propojený. I v hudbě si toho všímám, ať děláš cokoliv, někde je tam nějaká linka, kde ty lidi jsou propojený. Jinak to není možný. Takže pracujeme na spousta různých projektech i v tomto směru. Hudba je super, baví mě, ale zkoušet jiný věci, jak jsme zmínili, to Ju-jitsu, baví mě jídlo a chci lidem ukázat, že jsme schopní dělat různé cool věci i v tomto směru.

 

Já vím, že jsem ještě někde zaslechl nebo četl, že je docela těžký získat tu nálepku vegan na jídlo.

 

Jo, zvlášť když to jídlo, co děláš, třeba konkrétně ten Rum Cake, tak má spousta ingrediencí. Ta nálepka „vegan“, ta žlutá, což je super, ale zároveň jsme nevěděli, že to je až takhle super – je velmi pečlivá. Hlídá si produkty, aby to bylo z co nejlepších zdrojů, aby to v žádném případě a v žádném postupu toho nedošlo k týrání zvířat i planety. Ty produkty jsou extrémně dobře kontrolované. Ta naše buchta je super v tomto směru. Víc super než jsme čekali, že bude muset být, když to řeknu takhle.

 

Já jsem to taky nevěděl. Jsem právě myslel, že si tam můžeš napsat skoro, co chceš.

 

Ne. Když tam chceš mít nějakou extra dobře kontrolovanou nálepku – od té doby, co jsme dostali nálepku na náš produkt, tak když vidím tu nálepku na něčem jiném, tak si říkám, že jo – extrémně si ulevím a kupuju si to, že to je dobrý produkt, když vím, že to má tu žlutou nálepku. Vím, co my jsme s tím měli za peklo, aby se to stalo. To bude dobrý.

 

Mě vždycky zaujme, jak komplikovaný je ten proces vytvoření takovéto věci. Si říkáš, že si vyzkouším 10 receptů, přijdu na to, sepíšu a jedem.

 

Upřímně, jakkoliv je to super a mám radost, že to dělám, tak kdybych věděl, jaký to bude peklo vytvořit nějaký produkt, tak bych raději dělal 10krát víc songů. To je strašný udělat nějaký produkt. Mám obrovský respekt pro lidi, co mají nějaké firmy. Třeba firma Nemléko se museli přejmenovat na Optimistic, protože byli až moc dobří a mléčný průmysl začíná chápat, že rostlinné produkty jsou reálná hrozba, takže začínají dělat takovéhle věci. Firma, které se dřív jmenovala Nemléko – dnes jmenuje Optimistic, megašikovní, tak s tím, když vidím, jaké to je vytvořit nějaký produkt a dostat to do oběhu a udělat to, aby ta firma fungovala, tak zjišťuju, že to je totální věda. Mám pro ně respekt.

 

Bene, jsem rád, že jsme probrali muziku i spoustu dalších témat. Jsem rád, že se dozvěděl, jak o těch věcech přemýšlíš a kam směřuješ. Napadá mě – možná se tě ještě zeptám, občas se ptám na tuto otázku, občas z toho vypadne něco dobrýho, občas ne.

 

Nečekejte nic teď. Občas z toho nevypadne nic dobrýho.

 

Ono je to těžký. Je něco, na co jsi v posledních 3 měsících změnil názor – něco velkýho, co sis myslel a teď si o tom myslíš něco jinýho?

 

V posledních 3 měsících se toho stalo hodně.

 

Jak se říká, že jsou dny, kde se stanou dekády a pak jsou dekády, kde se nic extra nestane.

 

To se mi líbí. V posledních 3 měsících, jestli jsem na něco extrémně změnil názor. Spíš si utvrzuju názor v tom, že je důležitý se učit být v momentu. Všichni víme o tom, všichni to čteme a tak, ale málokdo to dělá. Máme své plány, vize toho, jak ta budoucnost bude vypadat a kde my se vidíme a s kým. Ve světle těch posledních 3 měsíců jsem byl nejraději za to, že jsem se podíval za ségrou, že jsem jí viděl. Zapracuju víc na tom trávit čas a rodinou, s blízkými kámošema a budu se na to více soustředit. A spousta lidí taky – že si budem víc vážit přítomného okamžiku. Ani si nemusíme povídat o nejbližších 3 měsících, stačí ten poslední měsíc. Už jenom ten potenciál toho, že ty věci můžou být ještě diametrálně jiný tady všude na světě, mě osvobozuje od přemýšlení až moc dopředu a nutí mě být víc v momentu a víc si užívat toho, že jsme tady dnes pokecali hodinku, že jsem měl možnost si sám uspořádat některé myšlenky. Těším se na nějaké věci, které se budou v nejbližší době dít. Samozřejmě budu rád za věci, které jsou megadaleko, ale rozhodně mě od nich některé čudlíky, ke kterým mají někteří lidé přístup, odpoutali trošičku od některých věcí. Přestože to nemusí být ani, že to může být 0,01 % – tak minimálně to, že jsem seděl s velmi inteligentními lidmi světově a měli jsme střízlivou debatu nad tím, že všechno je možný, tak mi to dalo takovou krásnou svobodu, která je nová pro mě v takovémx měřítku a v takovéhle pravdě. Pomáhá mi v tom si užívat ten život teď. Doporučuju to všem. Nechci být nějak strašit, nebudu paranoidní, ale kdy jindy než teď si užívat to málo, co se dá. Samozřejmě být aktivní, pomáhat, jak se dá, ale zároveň „What’s up?“ „Rád tě vidím!“ „Jo, tam bych moc rád. Let’s go.“

 

Dává to i perspektivu. Já jsem předevčírem strávil 6 hodin na letišti, kdy furt neletělo letadlo kvůli větru s malým dítětem. Možná dřív bych si stěžoval, ale teď jsem si říkal, že jsou tady lidi, kteří takhle tráví mnohem víc hodin v mnohem horších podmínkách s malým dítětem atd. Říkám si, že tady sedím na letišti v teple a čekám, jestli přiletí letadlo dnes nebo zítra, no big deal.

 

Zároveň super, že to letadlo nevzlétlo, když vědělo, že… Jsem byl dřív taky takovej, že ježišmarjá, tak letíme. Ale taky už jsem byl v letadle, když to vzletělo a přistávalo napodruhé. Tak já tak jako „Kéž bychom nevzlítli!“ Ve světle posledních 3 měsíců nebo měsíce jsem se trochu odpoutal od příliš ambiciózních typů pohledů na život, svět. Asi jsem se víc vrátil zpátky do momentu.

 

Přece jenom někdo se ptal, kam budeš vyrážet, že jsi takový cestovatel?

 

Já jsem potřeboval vidět tu ségru, protože to je jediný člověk, kterého znám od malička, který tady se mnou asi doufám, že se budem míjet až do konce našich životů. Teď asi nikam moc nepotřebuju. Budu teď tady a budu makat, na čem se dá. Pomáhat, jak moc budu zvládat. Až se naskytne nějaká příležitost, tak odletím. Teď budem makat na Aréně, čeká nás spousta zajímavých festivalů. Doufám, že se ty věci budou dít.

 

Super. Bene, díky moc za tvůj čas a že jsi dorazil.

 

Děkuju moc, bylo to super.

 

Přátelé, tohle je konec rozhovoru s Benem. Díky moc, že jste doposlouchali až sem. Připomínám, že Proti Proudu najdete i na Instagramu, TikToku, YouTubu a samozřejmě všech podcastových platformách. Pokud byste chtěli triko s motivem Proti Proudu, tak mrkněte na protiproudu.net/triko. Mimochodem na webu protiproudu.net najdete i další informace o dalších podcastech a třeba zajímavé věci, o kterých jsme se teď s Benem bavili. Dal jsem tam třeba odkaz na to album Lauryn Hill, o kterém Ben tvrdí, že je to nejlepší, co ona vydala. Vždycky se snažím z rozhovoru tyto zajímavé tipy na knížky a různé další zdroje ozdrojovat a dát na ně odkazy do webu. Já si myslím, že Ben je výborný příklad člověka, který je opravdu architekt svého života. Já bych vás tímto podcastem chtěl podpořit a namotivovat, abyste i vy byli architekti svého života. Samozřejmě se to vždycky musí odmakat, ale ta inspirace je taky důležitá. Mějte se krásně a vezměte telefon a napište někomu, koho jste třeba dlouho neviděli „hej kámo/kámoško/zlato/miláčku/dědo/tati/kdokokoliv, pojďme se potkat a užívat si spolu ty chvíle“, protože o tom to je. Tady Dan Tržil a Proti Proudu. Uslyšíme se zase příště. Čau, čau.

 

Vybrané rozhovory

Využitím těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací.